Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Zelenka (* 1947)

• narodil se v roce 1947 v Praze

• vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1968 získal roční stipendium na univerzitě Rollins College na Floridě

• v roce 1973 nastoupil jako redaktor do angloamerické sekce nakladatelství Odeon

• během normalizace umožňoval „pokrývání“ textů autorů na indexu, čímž vzbudil pozornost StB

• po roce 1989 se podílel na editaci a redigování děl Václava Havla

• krátce působil jako kulturní rada na českém velvyslanectví ve Washingtonu

• pracoval v nakladatelství Reader’s Digest

• kromě editací a redigování pracoval také jako překladatel a literární kritik

„Eva, která byla duší a organizátorem toho „pokrývání“, měla, myslím, ke mně a k Jirkovi maximální důvěru, protože jsme se chovali naprosto normálně, nevystrašeně a nepodlézavě. A prostě nám záleželo v první řadě na těch knížkách... Takže jsme do toho oba vklouzli,“ vypráví Jan Zelenka o své starší kolegyni Evě Kondrysové a překladateli Jiřím Joskovi, s nimiž v sedmdesátých a osmdesátých letech pomáhal mnoha autorům a překladatelům, kteří kvůli politickým čistkám přišli o práci.

Jan Zelenka se narodil 25. července roku 1947 v Praze. Jeho maminka pracovala v laboratoři Ústavu soudního lékařství na Albertově a tatínek byl po celý pracovní život bankovním úředníkem, kariéru začínal ve dvacátých letech v Anglo-československé bance. Janova staršího bratra Václava z politických důvodů nepřijali na střední školu, proto se nejprve vyučil truhlářem, ale později vystudoval i bytovou tvorbu na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově náměstí a Stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze.

Jan Zelenka studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Botičské ulici v Praze1 a po maturitě v roce 1965 byl přijat na angličtinu a češtinu2 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V době pražského jara podle svých slov sice nepatřil přímo do fakultního „revolučního jádra“, tam řadí například Zdeňka Pince nebo Petrušku Šustrovou, ale dění roku 1968 intenzivně prožíval a během něj také působil jako pomocná vědecká síla v knihovně anglistiky v budově na dnešním náměstí Jana Palacha3. „Bylo jaro, byly Velikonoce a najednou tam přišel pán a říká: ‚My bychom potřebovali někoho, kdo by se zúčastnil takové panelové diskuze s americkými hosty, jsou to samí profesoři a děkani různých škol – aby se něco dozvěděli o našem pražském jaru,‘“ vypráví Jan Zelenka. „A nikdo kolem nebyl, tak to spadlo na mě.“

Zúčastnil se debaty v paláci Savarin Na Příkopě, kde americkým hostům předestřel, co se v Československu právě děje, a v závěru této debaty za ním přišel mladý děkan soukromé školy Rollins College na Floridě s pozváním k ročnímu pobytu. „Tomu jsem samozřejmě nemohl vůbec uvěřit!“ říká Jan Zelenka. 

Jeho naděje na studium v Americe s příslibem stipendia se ovšem téměř rozplynuly po srpnových událostech. V noci na jednadvacátého srpna, kdy do Prahy přijely armády Varšavské smlouvy, přespával Jan Zelenka u kamaráda, který bydlel na náměstí I. P. Pavlova. Ráno společně došli k Rozhlasu a Jan Zelenka se pak vydal domů, kde se s matkou a bratrem musel schovat za skříně, protože nedaleko od jejich bytu se střílelo. „A já jsem si řekl, že je to všechno beznadějné, navíc jsem měl takovou zvláštní... myslel jsem si, že to snad beze mě tady nepůjde!“ vysvětluje. Nakonec se i po změně politické situace přece jen rozhodl odcestovat. Velkou zásluhu na tom měl jeho strýc, jenž na mladého muže opakovaně naléhal, aby nepromarnil tak mimořádnou příležitost. Jan Zelenka odjel v září roku 1968 vlakem do NSR a odtamtud odletěl na Floridu. 

Rok za oceánem

Byl jediným Čechoslovákem na univerzitním kampusu a žil tam mezi studenty ze zámožných rodin. „Všichni mi říkali, prosím tě, hlavně si nedělej obrázek o Americe na základě téhle školy. Protože ona byla opravdu taková izolovaná,“ popisuje svou zkušenost. „Já si pamatuju, že tam byl chlapec, který mi říkal – byl odněkud z Tennessee – a říkal, že do svých dvaceti neviděl černocha.“ Jan Zelenka s určitým despektem zmiňuje i tradici univerzitních bratrstev, která však v současnosti z amerických škol postupně mizí. „To je velmi zvláštní tradice a taková opravdu jako kastovnická... Bylo tam jedno bratrstvo a ti prostě nebrali židy,“ vzpomíná. Zároveň ovšem zdůrazňuje, že antisemitské postoje se projevovaly jen u těchto konkrétních studentů. 

Celkově to byl prý úžasný rok studia angličtiny a textů vynikajících autorů, zejména těch z amerického Jihu. Jan Zelenka po získání bakalářského titulu cestoval autobusem po Spojených státech: mimo jiné navštívil rodný dům Williama Faulknera, rodný dům Flannery O‘Connorové a vydal se na nedokončenou cestu za Eudorou Weltyovou, v jejíž návštěvě mu nakonec coby mladému studentovi zabránil respekt k tehdy už široce uznávané autorce. „Já jsem přišel dokonce k jejímu domu, k verandě, otočil jsem se a nezazvonil,“ říká s úsměvem.

Po roce se Jan Zelenka vrátil na Filozofickou fakultu UK, v roce 1971 odpromoval, poté krátce učil angličtinu v jazykové škole na Národní třídě a nastoupil jednoroční vojenskou základní službu v Havlíčkově Brodě. 

Pokrývači stránek

Do knižní redakce nakladatelství Odeon Jan Zelenka nastoupil v září roku 1973. Odeon v té době patřil k největším československým nakladatelstvím a byl známý kvalitními překlady beletrie.

„Bylo to personálně obsazené odborníky v těch jazycích... Takže tam se opravdu málokdy stalo, že by někdo redigoval knížku z jazyka, který neznal nebo vůbec neznal, i když samozřejmě i takové případy se stávaly,“ vzpomíná Jan Zelenka. V knižní redakci Odeonu působily například zkušené a zdatné redaktorky Eva Kondrysová, Marie Zábranová, Ludmila Dušková a Eva Pilařová, předtím propuštěné z politických důvodů z časopisu Světová literatura. 

Jan Zelenka mezi řadou dalších redaktorů připomíná Miloslava Žilinu: „Byl asi největším mozkem toho nakladatelství, znal spoustu jazyků, ze spousty jazyků i překládal.“ Poradit se a popovídat si s Miloslavem Žilinou prý chodívala „celá Praha“, protože to byl nejen expert na asijské a africké literatury, ale také báječný společník. Mezi návštěvníky Miloslava Žiliny a dalších knižních redaktorů se řadili i lidé, kteří se po roce 1968 ocitli takzvaně na indexu a překládat, psát ani redigovat už nemohli. „Lidi ve svém oboru špičkoví, ať už to byli překladatelé, ať už to byli spisovatelé, ať to byli dramatici, ať to byli novináři, tak to všechno byli lidi, kteří od toho byli odříznutí,“ popisuje tehdejší situaci Jan Zelenka. „A tak jsem se s nimi seznámil.“

Mnozí redaktoři Odeonu (a také dalších nakladatelství, jak zdůrazňuje Jan Zelenka4) však zůstávali s těmito lidmi solidární a přibližně od roku 1971 mnohým zakázaným autorům umožňovali psát a překládat načerno, tajně pro ně domlouvali „pokrývání“ práce jmény jiných lidí z oboru. 

Organizátorkou pokrývání zakázaných autorů v angloamerické redakci Odeonu byla Eva Kondrysová a v Janu Zelenkovi a dalším čerstvém absolventovi anglistiky Jiřím Joskovi, který do redakce nastoupil krátce po Janu Zelenkovi, našla velmi zdatné spolupracovníky. 

Seznam, který si nepřečtete

Na otázku, jestli někdy přímo viděl seznam zakázaných autorů, Jan Zelenka odpovídá, že pro něj dodnes zůstává záhadou, zda takový seznam skutečně existoval. A pokud ano, netuší, kdo do něj vpisoval jména a občas je zase vyškrtával, neboť se stávalo, že někteří lidé překládat chvíli mohli, ale chvíli zase ne: „Někdo nemohl v televizi, ale mohl v rozhlase. Mohl překládat, ale nemohl psát doslovy. Mohl psát doslov, ale nesměl překládat...“ Zkrátka najít klíč k těmto absurdním zákazům často bývalo takřka nemožné. A co bylo ještě zvláštnější, kdo právě na seznamu je, či není, to bývala většinou všeobecně známá věc, třebaže se o tom mezi lidmi od knih, a to ani mezi blízkými kolegy, zpravidla nahlas nemluvilo. „Někteří, což nebyl můj případ, sami kryli i svým jménem,“ říká Jan Zelenka. „Ti už nemuseli toho pokrývače hledat. A to byla určitě Eva Kondrysová nebo Lída Dušková5.“

Obě dámy pokrývaly svými jmény zakázané autory opakovaně. Eva Kondrysová tímto způsobem pomáhala například novinářce Věře Šťovíčkové, nejprve ji narychlo naučila překladatelské řemeslo a pak ji i kryla.

Proměnlivou atmosféru i absurditu tehdejších časů výborně ilustruje odpověď šéfredaktora nakladatelství Odeon redaktorce Boženě Kosekové6, která se zajímala o možnost vydávání překladů Ivana Wernische pod jeho vlastním jménem: „No víte, já vám řeknu, on ten Wernisch, ono s ním něco je, ale až to něco nebude, tak přijďte!“

Nahlas se samozřejmě nemluvilo nejen o indexu, ale ani o konkrétních případech pokrývání, a to opět ani mezi kolegy v nakladatelství. Všichni – redaktoři, kteří autorům pokrývání zajišťovali, pokrývači i pokrývaní – se rychle naučili být opatrní.

„Já jsem to nevěděl, určitě jsem to nevěděl, ani jsem se o to nezajímal,“ vysvětluje Jan Zelenka. „Proč taky, ježíšmarjá? Jestli ten překladatel, který je uvedený v tiráži pod francouzskou knížkou, jestli to byl skutečně on? Jestli to nebyl třeba Sergej Machonin, který nesměl překládat?“

A věděli o tom na Ministerstvu kultury? „To je otázka... Já na to mám svůj názor, tak prostě řeknu svůj názor. Já si myslím, že o tom věděli. Nevěděli, trochu se vytočím, nevěděli o všem. Ale že se to pokrývání děje, nepochybně věděli – nevím, jestli věděli, že masově. Proč kolem toho neudělali větší bouři, to taky nevím.“

Král Krysa

Větší bouře se však snadno mohla rozpoutat právě kolem Jana Zelenky, když v roce 1981 umožnil pokrývání románu Král Krysa Jamese Clavella Jarmilou Hanžlovou. Román byl ve skutečnosti přeložený manželi Kynclovými. V tomto případě šlo navíc o reedici, nikoliv o zcela nový překlad, ale příslušníci StB zastihli Jana Zelenku na návštěvě u chartisty Karla Kyncla právě ve chvíli, kdy se tam chystali udělat domovní prohlídku. A podle spisu7, který si na Jana Zelenku založili, byli o tom, že organizuje pokrývání Kynclových, od kohosi už dříve velmi dobře informováni. Po výslechu na služebně v Bartolomějské ulici, kde Jan Zelenka zdůraznil, že Karla Kyncla navštívil jen jako svého přítele a striktně odmítl, že by si byl vědom, že se Kynclovi jakýmkoli způsobem podílejí na překladu Krále Krysy, vydali příslušníci StB do Odeonu pokyn k „zamezení další negativní činnosti Jana Zelenky“. Součástí tohoto doporučení bylo i „ukončit se jmenovaným pracovní poměr na základě nařízení ÚV o snižování počtu pracovních sil.“ O tom všem se však Jan Zelenka dozvěděl až těsně před natáčením rozhovoru pro Paměť národa v roce 2025. 

Zpětně ho velmi překvapilo „ticho, které tehdy nastalo.“ Zdůrazňuje, že mu sice byla zamítnuta stáž ve Velké Británii, ale jako redaktor spokojeně pracoval v Odeonu dál, nadřízení mu ani neodepřeli prémie. Někdo z jeho tehdejších nadřízených tedy s největší pravděpodobností zmíněná doporučení StB naprosto ignoroval. 

Tanec mezi vejci

I když se může zdát, že redaktoři angloamerické sekce měli v tehdejším zřízení téměř nesplnitelnou roli – předkládat československým čtenářům ty nejpřínosnější z literárních počinů z anglicky mluvící a píšící, tedy svobodné části světa – Jan Zelenka tento dojem zmírňuje: „Vezměte si takového Vonneguta, i toho Keseyho, co pak dělal Forman. Úžasná kniha. I ten Heller, Bellow, tak to je spíš takový akademický autor... V těch knihách je vlastně velká kritika Ameriky. No a to se jim tady líbilo!“ 

Práce angloamerické sekce byla tedy pestrá, ale nelehké bývalo už samo hledání textů, redaktoři omezovaní uzavřenými hranicemi se v nových titulech orientovali jen s obtížemi. Týdeník Publishers Weekly, podle kterého objednávali tituly přes agenturu Dilia, jim pochopitelně k dobrému přehledu nestačil. Tipy proto přinášeli sami překladatelé, Jan Zelenka jmenuje například Jana Zábranu nebo Antonína Přidala. Jako velmi užitečné se ukázaly tipy od některých lidí z Československa, kteří se díky své práci občas do zahraničí přece jenom podívali, tady Jan Zelenka zmiňuje kupříkladu Lubomíra Dorůžku ze Supraphonu, a inspiraci prý přinášely i pochvaly knih od Josefa Škvoreckého ve vysílání Hlasu Ameriky. Redaktoři Odeonu byli při přípravě knih nuceni „tančit mezi vejci“, protože se snažili seznamovat čtenáře s moderní cizojazyčnou poezií i prózou, formovat československou literární scénu, a přitom nepsat do doslovů „úplné bláboly“. I závěrečné cenzuře se podle vyprávění Jana Zelenky snažili ustupovat jen minimálně, pamětník tu dává za příklad změnu ve Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola, kde bylo kvůli cenzuře nezbytné z postavy nadávající na „komouše“ udělat postavu nadávající na kohosi jiného.

Památník dobrých přátelství

Nutnost publikovat pod vypůjčeným jménem nebo vynuceným pseudonymem se samozřejmě ztratila na konci roku osmdesát devět a už o tři roky později, v roce 1992, zpracovala Zdeňka Rachůnková pod záštitou Obce překladatelů velmi podrobný bibliografický soupis „pokrývačů i pokrývaných“, knihu Zamlčovaní překladatelé8. Slovy autora předmluvy Antonína Přidala jde o „malý památník zlých časů a dobrých přátelství“.

Editorem Václavu Havlovi

Díky změnám roku osmdesát devět mohl Jan Zelenka v roce 1991 také editovat Letní přemítání Václava Havla, k této práci ho přivedl Michael Žantovský. „Odeon se tehdy už velmi viditelně potápěl,“ upozorňuje Jan Zelenka na konec nakladatelství, ve kterém tehdy pracoval už osmnáct let. „A Letní přemítání ho bohužel nezachránilo.“ Ale práce na úvahách Václava Havla, s níž mu prý v závěrečné fázi s chutí pomáhali i někteří další redaktoři Odeonu, ho velmi těšila: „Takže hlav na to bylo víc – víc nápadů, nějaké malinké redigování tam bylo. Pak jsme šli dokonce na Hrad a tam jsme si o tom s panem prezidentem povídali.“

Editace či redigování knih Václava Havla se Jan Zelenka ujal ještě několikrát, například v roce 2006 redigoval text Prosím stručně a v roce 2007 hru Odcházení.

Vzpomíná si, jak se vydali se spolupracovníkem Václava Havla Martinem Vidlákem do hospody Na Ořechovce pro rukopis Prosím stručně. „Byla doba oběda a tam seděl pan prezident. A já si pamatuju, jak tehdy o té knížce promluvil. Říká: ‚Víte, to je taková vánočka.‘“ Kniha totiž spojuje Havlovy americké zápisky, jeho rozhovor s Karlem Hvížďalou a citáty z instrukcí hradním spolupracovníkům.

V roce 1993 se Jan Zelenka stal kulturním radou na českém velvyslanectví ve Washingtonu. Do Ameriky se přestěhoval i s manželkou a tehdy desetiletou dcerou Magdalénou, ale po roce a půl této „služby“ se všichni vrátili zpátky, protože Janu Zelenkovi se velmi stýskalo po jeho práci s knihami. Jen v redakci Odeonu jich k vydání připravil několik desítek. 

A tak po návratu do Prahy pracoval v letech 1995 až 2010 jako redaktor a editor v nakladatelství Reader‘s Digest. Poté redigoval pro různá nakladatelství externě, příležitostně překládal a věnoval se kritice českého překladu.

Když Jan Zelenka studoval v letech 1968 a 1969 v Americe, dostával v dopisech od maminky pochmurné zprávy o politické situaci v Československu. V roce 2025 mu pro změnu jako odborníkovi na angloamerickou literaturu dělaly kromě domácích politických problémů starost také zprávy o situaci v Americe, které k němu přicházely od tamních literárních přátel.

 

 

 

1 Dnešní Gymnázium Botičská

2 Obory anglický jazyk a literatura a český jazyk a literatura

3 Tehdejší náměstí Krasnoarmějců

4 Jan Zelenka jmenuje například Mladou frontu, nakladatelství Práce, Albatros a Vyšehrad

5 Ludmila Dušková propůjčovala své jméno například Libuši Kozákové, v jejich případě se jednalo o překlady z ruštiny

6 Překladatelka z němčiny a nakladatelská redaktorka z německé sekce

7 Archiv bezpečnostních složek KR-722020 MV

8 Rachůnková, Zdeňka. Zamlčovaní překladatelé, Bibliografie 1948–1989. Praha: Obec překladatelů v nakladatelství a vydavatelství Ivo Železný, 1992