Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Zdražilová (* 1948)

• narodila se 25. září 1948 v Mladé Boleslavi

• během invaze v srpnu 1968 lezla na tanky a přemlouvala vojáky k odchodu

• v období normalizace učila na škole v Semilech a vedla boje s komunistickou ředitelkou

• v roce 1991 zakládala waldorfskou školu v Semilech

• v roce 2024 žila v Semilech

V sedm hodin táta zapískal, ať jdeme domů

Alena Zdražilová, za svobodna Pospíšilová, se narodila 25. září 1948 v Mladé Boleslavi. Vyrůstala v Lomnici nad Popelkou se starší sestrou a rodiči. „Maminka pocházela z rodiny, které komunisti sebrali obchod, kde pracovali, a tatínek zase dříve pracoval u pana továrníka Šlechty jako jeho pobočník.“ Celá rodina tak měla špatný kádrový posudek. Tatínek nedostal místo v Lomnici a musel dojíždět za prací až do Liberce, takže byl doma jen o víkendech.

Její maminka pracovala celý život jako dělnice. Byla velice inteligentní, ale její rodiče předpokládali, že po nich převezme obchod, takže měla jen základní vzdělání. Rodiče to neměli snadné, ale Alena Zdražilová vzpomíná, že se snažili, aby měly se sestrou šťastné dětství. „Já jsem celý dny byla na ulici, kde jsem si hrála, a v sedm hodin táta zapískal, že máme jít domů.“

Oni tě zastřelej

Alena Zdražilová chodila do Sokola, hrála divadlo a chodila zpívat do sboru. Do školy chodila v Jilemnici a odmala chtěla být učitelkou. Nejprve toužila studovat ruštinu a připravovala se na to. Do toho přišel srpen 1968 a invaze armád Varšavské smlouvy. „Maminka každé ráno chodila pro rohlíky, my jsme ještě spali. Přišla ten den a začala řvát: ,Jsme obsazený! Jsou tu tanky!’ My jsme mysleli, že se zbláznila.“

Vyrazili tedy ven zjistit, co se stalo. „A skutečně přes Lomnici jely tanky. Já jsem na ty tanky lezla a říkala jim, že je tady nechceme, a proč přijeli. Táta křičel: ,Prosím tě, oni tě zastřelej, pojď dolů.’ A pak tam zas byli jiný lidi, co říkali, ať jim to jdu říct, když umím rusky.“ Otec nakonec Alenu Zdražilovou odtáhl domů a postupně se dozvídali, že v Praze, v Liberci a na dalších místech stříleli Rusové do lidí, kteří s nimi zkoušeli navázat diskuzi. „Od té doby jsem se přestala zajímat o ruský jazyk a nechtěla jsem ho studovat dál.“

Za odměnu se máme stát členy strany

Na gymnáziu se jí jednou stalo, že si ji spolu s dalšími studenty zavolali do ředitelny. „Oni nám říkali, že jsme vynikající studenti a za odměnu jsme byli vybráni, abychom se stali členy komunistické strany. My jsme na to koukali jako blázni, protože jsme se o politiku nezajímali a do strany jsme nechtěli.“ Pak se ale ukázalo, že do strany chtěli pozvat jinou spolužačku, která měla stejné příjmení a jejíž rodiče byli oba v komunistické straně. „Já jsem byla zachráněná, protože kdybych přišla domů a řekla, že jsem vstoupila do komunistické strany, tak by tatínka asi trefilo.“

Po střední škole nastoupila na pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kde studovala český jazyk a dějepis. V roce 1969 se musela zúčastnit pionýrského tábora jako vychovatelka. Tam spadla do rokle a zlomila si nohu v kyčli. „Oni mi řekli, že nebudu chodit… Tenkrát tatínek znal jednoho primáře a ten mě nechal převézt.“ Čtyři měsíce se nesměla vůbec pohnout, měla pokroucenou nohu. „Já jsem jezdila o berlích do Hradce do školy. Vždycky jsem jela s kamarádkou a ta mi vzala batoh.“

Není možné, abych nechodila na schůze KSČ

Alena Zdražilová se provdala za muže původem z Chorvatska. „Jeho rodiče přišli po válce sem, protože si mysleli, že to tu bude lepší, protože v té tehdejší Jugoslávii to bylo velice těžké.“ Po vysoké škole nastoupila na své první učitelské místo do Libštátu, v tu dobu se jí také narodil syn. Rodina se pak stěhovala do Semil, kde oba manželé nastoupili jako učitelé na základní školu Ivana Olbrachta. V tu dobu tam byla pro komunismus velmi zapálená ředitelka. „Neustále na nás tlačila, že socialistický učitel musí zařídit to, aby žádný žák nechodil do náboženství, že všechny musíme hlásit.“ Oni nikoho nehlásili, ale ředitelka psala na žáky posudky a nepouštěla je k dalšímu studiu.

Všichni učitelé museli povinně chodit na schůze Komunistické strany Československa (KSČ). Alena Zdražilová už měla v tu dobu dvě děti a její dcera trpěla na neustálé záněty středního ucha. Často se tedy musela z nesmyslných komunistických schůzek omlouvat. „Paní ředitelka to naprosto neuznávala. Říkala, že jsem si měla někoho zaplatit nebo sjednat, ale není možné, abych nechodila na schůze KSČ.“

Ředitelka se snažila nekomunistické učitele všemi způsoby donutit k odchodu ze školy. „Třeba nám řekla, že musíme mít předplacené Rudé právo. My jsme řekli, že to číst nebudeme, ale ona nám vyplnila lístečky na předplatné, které jsme zahodili.“ Její manžel časem tlak ze strany ředitelky nevydržel a ze školy odešel pracovat do dětského domova. „Když tady byla ta ruská vojska, tak mu řekla, že tam musíme jet a on bude překládat – on to odmítl, řekl, že nikam nepojede.“

Přišla sametová revoluce, komunistický režim skončil, ale ředitelka zůstávala stále na svém místě. Alena Zdražilová se na jedné schůzi rozhodla, že to tak nemůže zůstat. „Já jsem to už nevydržela, vstala jsem a řekla, že žádám, aby paní ředitelka odstoupila. Vyjmenovala jsem jí všechno, co jsme od ní snášeli za ty roky.“ Nakonec ředitelka opravdu odstoupila. „Já myslela, že to bude navěky, ti komunisté, a byla jsem strašně překvapená a nadšená, že to skončilo.“

Byla jsem strašně nadšená

Ještě před sametovou revolucí ji vzala kamarádka na jógový víkend. Jóga pro ně byla novinkou a navíc se zde setkala se spoustou zajímavých lidí a od nich se dozvěděla o metodách waldorfské školy. „Když jsem přijela domů, tak jsem byla strašně nadšená a vyprávěla jsem to doma, byl u toho švagr a ten říkal, že abych se dozvěděla víc, tak se musím dostat ke knihám Rudolfa Steinera.“

Její syn začal číst knihy o waldorfské škole a docházet na přednášky k panu Bartošovi v Semilech, který o waldorfu hodně věděl. Alena Zdražilová začala brzy na přednášky chodit s ním. Během komunismu byly jeho přednášky tajné a po pádu komunismu se povědomí o nových metodách ve školství šířilo svobodně. „Ten pan Bartoš vzal představitele města do Stuttgartu, kde už waldorfské školství bylo mnoho let.“

Děti se učí, aby to uměly

Vedení Semil waldorfská škola zaujala a pro její potřeby se nabízela nevyužívaná budova po komunistickém výboru. Aleně Zdražilové nabídli, zda by nechtěla učit první ročník nové školy. Nejdřív odmítla, protože neměla ještě absolvovaný kurz v Německu, ale pak souhlasila, protože bylo jasné, že bez ní v Semilech waldorfská škola nevznikne. Následně začali školu připravovat. „Celé prázdniny jsme tam chodili v montérkách a uklízeli jsme. Všechno jsme museli vymyslet a koupit. Ještě před prvním zářím jsme myli chodby do půlnoci.“

Nejprve nebyli semilští rodiče nové vzdělávací metodě nakloněni, ale poté, co školu absolvoval první ročník a ukázalo se, že z waldorfské školy se dostalo na střední školy největší procento dětí, získala si ve městě velkou oblibu. „Když nejsou známky, tak se děti už odmala učí proto, aby to uměly.“

Dnes (2024) už působí jen jako mentorka pro začínající učitele a waldorfskému školství se věnují i její děti – syn se metodě věnuje jako profesor ve Stuttgartu a dcera v Brazílii.

 

Pozn. redakce: Pamětnice na nahrávce uvádí, že podepsala Chartu 77, ale dle archivních zdrojů mezi signatáři není: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel19.pdf