Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jiří Zapletal (* 1917)

Mnichov byl pro mě vůbec největší rána

  • narozen 22. 3. 1917 v Brně

  • člen Sokola

  • od roku 1937 studoval práva na brněnské univerzitě

  • přímý účastník zatýkání studentů a zavírání českých vysokých škol na podzim roku 1939

  • vězněn v KT Sachsenhausen, po roce propuštěn

  • po válce dokončil studia, pracoval jako redaktor

Jiří Zapletal se narodil 22. března 1917 v Brně. Jeho otec pracoval v peněžnictví a postupně se propracoval až na post ředitele Svazu československých zemědělských záložen a družstev. Jeho strýc ze strany matky byl ruský legionář, který se zpátky do vlasti dostával těžce přes Japonsko a americký kontinent. Nakonec byl popraven v Německu a in memoriam povýšen na generála. Za světové války přišla celá rodina pana Zapletala o spoustu rodinných příslušníků. Pan Zapletal vyrůstal s mladší sestrou a bratrem.

V období mezi válkami Jiří Zapletal studoval a navštěvoval po vzoru tatínka sokolskou organizaci. „Můj tatínek byl pracovníkem Sokola Brna 1. Redaktor jejich zpráv. Velice důvěrně se znal se starostou Jílkem, náčelníkem Zezulou, vzdělavatelem Vezerou. Redigoval ty zprávy, takže jsem s ním prožíval zajímavě (sokolský slet) v roce 1924. Vzpomnělo se na všesokolský slet 1914, který byl přerušenej vyhlášením rakouského státního smutku kvůli sarajevskému atentátu. Tak to byla taková sletová scéna, kterou si velmi pamatuju. Muži nastupovali v prostným, v tom zazněla dělostřelecká rána, oni museli stát, pak je odvedli a za nimi vjížděli čtyři apokalyptičtí jezdci: válka s pochodní, smrt bílá s kosou, hubený hlad a hnědý mor. To na mě působilo jako na kluka, já jsem byl tenkrát žák sokolskej, velice silně. A viděl jsem ho dvakrát, ten slet. Tenkrát přijel pan prezident v bílém obleku, tam seděl v publiku na svém specifickém místě.“

Vystudoval gymnázium v Brně, kde byl ředitelem a profesorem bývalý legionář, který byl nakonec fašisty umučen v Osvětimi. V roce 1936 úspěšně odmaturoval a rok na to začal studovat vysokou školu právnickou.

Po demonstracích v den výročí republiky 28. října 1939 zažil na vlastní kůži perzekuci studentů v Brně. Nejdříve brali studenty žijící na kolejích a teprve poté začalo zatýkání samotných Brňáků. „Já jsem byl právě jednatelem brněnského svazu studentstva, který sídlil v Kouničkách. A tak jsme dělali demonstrace proti nacistickýmu nebezpečí. Já vím, že právě první máj se slavil společně, všechny partaje, kromě agrárníků, kteří se od toho odtáhli, na Zelném trhu. A jedinej řečník byl právě profesor Kúdela. A já jsem přivedl tenkrát, dokonce s praporem, v čele ty kolejáky, študáky. Tak jsme demonstrovali prostě pro republiku. A Mnichov byl pro nás největší rána. Pro mě v životě to byla vůbec největší rána. Protože to se nám zhroutily naše iluzivní předpoklady, že máme spojence.“

Pan Zapletal si také dobře pamatuje, jak se lidé začali chovat po nástupu Němců k moci. Společností se začaly šířit protimasarykovské a hlavně protibenešovské nálady. Do podzimu 1939 ještě studoval, ale pak přišlo zavření vysokých škol, demonstrace a zatýkání.

„Co je důležitý, že se po našem zatčení a odvlečení do lágru na nás nezapomnělo. Nezapomněli nejenom rodiče, ale taky národní odboj, a to byli naši kolegové, kteří utekli, dostali se do zahraniční armády, vytvořili v Londýně ústřední svaz studentstva a za dva roky nato už ve spojení s britskými, americkými a jinými študáky provolali 17. listopad mezinárodním studentským dnem. Na to se potom začalo zapomínat, to se komunistům nehodilo. A tím, že nás prostě v těch všech projevech v Londýně v roce 1940, 1942, kdy to provolali jako mezinárodní študentskej den, tak nás udělali světově známou první skupinou, která demonstrovala proti nacismu. A tím nás, byť platonicky, to světový veřejný mínění de facto chránilo. Potom, co jsme se dověděli –  že Himmler dal pokyn, abychom nebyli rozptylováni do jinejch lágrů a postupně propouštěni.“

Vězení

Hlavní vlnu zatýkání přežil Jiří Zapletal bez úhony. Nemilé překvapení přišlo až 1. prosince 1939. V té době už další represe ze strany nacistů studenti nečekali. Pan Zapletal se začátku věznění bál, ale nic neprobíhalo tak hrozně, jak se domníval, tedy dokud byl vězněn v Brně. Pak přišel transport směrem na jih, do Vídně. Tam byli studenti vězněni v obyčejném vězení s kriminálníky přes Vánoce a 10. ledna cesta pokračovala dále. Tentokrát se jelo na sever, do Berlína, tam se ale také dlouho neohřáli.„V Berlíně nádraží esesáci vyklidili dosti brutálně. Vyklidili teda celé nástupiště, kam jsme měli přijet, měli jsme asi nějaké zpoždění. A když jsem se chytl zábradlí, abych sestoupil, tak hned mě esesák čapnul, v jedný ruce pouta, v druhý si držel sám vlastní ruce. A tak jsme poklusem mazali ven do policejních takzvaných antonů a těma nás odváželi do toho lágru. Jeli jsme strašně dlouho, drncalo to po kočičích hlavách. Dlouhý kilometry. A to už se setmělo úplně, pak nás po tmě vysypali ven pod obrovský reflektory z brány koncentráčnický. My jsme vůbec netušili, jak to vypadá, oni nás tedy vkopali do pětistupů a pak nás odvedli, otevřeli tu bránu z lágru a osvítili celou tu plochu. Ta plocha byla jako letiště, zasněžená, udupaný sníh, který nám zvonil pod botama, a na noc nás zavřeli v jednom prázdnym bloku. Celkem se s námi moc nemazali, řekli, že jsme sepsali petici, protestovali proti náckům. Že jsme jako nepřátelé zavření. A hotovo.“

Teprve poté zjistili od předáka vězeňské samosprávy, že jsou v koncentračním táboře Sachsenhausen. Hned druhý den začal tvrdý režim. Brzy ráno budíček, mytí, tam Němci poznali Židy, kteří byli okamžitě vyřazeni. To vše v neúnosné zimě.

Tito studenti z Brna dostali přidělený 27. blok. Političtí vězni z Ostravy byli hned vedle, v bloku 26. Tam studenty čekalo něco jako občerstvení, nafasovali věci a vyslechli první kázání o tom, co se v táboře smí a co ne. Studenti měli v té hrozné zimě naštěstí volnější režim, nemuseli chodit na práci, ale místo toho museli stále stát nebo dělat práce v lágru. „Ty, kteří nechodili ven, si brali na práce v lágru. Zejména takzvanej Rakvičkář, jsme mu říkali. Ten si nás vodil do krematoria, kde jsme nosili všecko možný. Sami jsme nosili ty rakve a pak nejhorší bylo, když nás jednou odvezl na úklid ve zrušeném úplavicovém baráku. To bylo něco tak strašného. My jsme odtud tahali slamníky, to víte, že byly zprasený. On už měl odmontovanou jednu stěnu dřevěnou a ty lůžka, ty postele jsme rozbíjeli a skládali jinde. Pacienti leželi na hromadě, někteří už se nehýbali, jiní ještě ano. Takže k tomu už nás nehnali, abychom ty tahali. Ale stejně, když jsem se vrátil na blok, tak jsem si zatraceně důkladně myl ruce, protože hygiena byla otázka života a smrti.“

Další vězni, kteří škrábali brambory, je občas i kradli a neopracované je jedli. Tak veliký vládl v táboře hlad, ale i přes toto obrovské strádání se nevyplácelo špinavé a neoloupané brambory jíst. To byla pozvánka pro smrt. V době spálové epidemie a následné karantény zažívali Češi v lágru zlaté časy. Dostávali balíčky a konečně žili v kulturnějším prostředí.

Po zimě čekala práce i na studenty. Dělali v cihelně a na nově budovaném průplavu na Odře. Na narozeniny Adolfa Hitlera přišla nečekaná vlna propouštění, která ale stejně rychle pominula, a tak studenti přišli o další iluze o rychlém návratu do vlasti.

Jiří Zapletal se ale stejně dočkal. Na Vánoce roku 1940 se po třinácti měsících dostal na svobodu. Vlakem dojel až do Brna. Cestou se stavil v Praze na jídlo, které ale ještě ve vlaku vyzvracel. Jeho žaludek úplně odvykl normálnímu jídlu.

Po propuštění

Po zbytek války pracoval pan Zapletal v peněžním ústavu. Zažil i bombardování, když spojenci cestou z akce svrhli zbytek bomb právě na tento dům v Brně. Za války se již pan Zapletal do odboje aktivně nezapojil, jen jednou obstarával zbraň jiné odbojové skupině, pak už ale přišlo osvobození.

Po válce

Po válce dostudoval práva, ale s příchodem komunistického režimu přišlo znechucení pracovat v tomto oboru, a proto začal dělat redaktora v Odeonu. Redigoval například cestopisné knihy světoběžníků Zikmunda s Hanzelkou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vlastislav Janík)