Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Zajíc (* 1921  †︎ 2013)

Člověk vydrží víc než zvíře

  • narozen 22. dubna 1921 v Rudě nad Moravou

  • základní školu navštěvuje ve Zvoli

  • roku 1942 dokončuje obchodní školu v Olomouci

  • tentýž rok je poslán na nucené práce do Bernsbachu v Dolním Sasku

  • z dovolené se odmítá vrátit na nucené práce, 17. října 1944 zatčen gestapem a odvezen do věznice Plauen

  • dne 14. listopadu 1944 je transportován do káznice ve Spergau u Halle

  • v lednu 1945 dostává skvrnitý tyfus

  • dne 6. března 1945 je propuštěn a poslán zpět do Bernsbachu, odkud za pět dní utíká

  • je znovu zatčen a odvezen do káznice v Plzni

  • zažil nálet na plzeňskou Škodovku

  • dne 22. dubna 1945 se vrací domů

  • dne 28. května 1945 nastupuje dobrovolně na vojnu do Jeseníku

  • je nucen vstoupit do JZD, zůstává zde 22 let

  • v současnosti žije v Novém Malíně



Antonín Zajíc se narodil 22. dubna 1921 v Rudě nad Moravou jako druhé dítě rodičům Františkovi a Antonii. Měl ještě bratry Františka, Karla a Josefa.

Když byl dva roky starý, přestěhovala se rodina do Zvole. Tam měli menší hospodářství, jednu krávu a dvě kozy. Otec jako vyučený řezník hlavně obchodoval s dobytkem. Maminka v sezóně vypomáhala sedlákům, jinak pracovala v domácnosti. „Když jsem měl dva roky, rodiče se přestěhovali do Zvole a tam jsem navštěvoval školu. Šest tříd obecných a čtyři třídy měšťanské školy a potom jsem šel na školu do Olomouce. Obchodní školu - dvouletou v Olomouci.“

Zvole byla převážně česká obec, před válkou zde žilo jen pět Němců. Po mnichovské dohodě je tato obec v rámci Sudetské župy připojena k Německé říši. Příchod německé armády nevyvolal žádný větší odpor a zakrátko se zde koná plebiscit o připojení. „Konali u nás, říkalo se tomu plebiscit, já nevím, takový hlasování. Tak vim, že dostal každej takovej lístek, na tom bylo takový nějaký, říkám, jako kluk si toho už moc nepamatuju, ale vim, že tam byly dvě kolečka. Větší a menší. Větší bylo asi jako desetikoruna, tam bylo napsaný JA. A menší jako koruna, tam bylo napsaný NEIN. Že s tím buď souhlasí, nebo nesouhlasí. A musel to zaškrtnout a odevzdat. Ale kdo třeba byl proti těm Němcům, měl nějakej ten majetek nebo něco nebo dobrý zaměstnání, tak ho hned vystěhovali do protektorátu. Jako do Čech z těch Sudet. Musel opustit Sudety a přestěhovat se. Odjet, majetek tady nechat a utýct.“

Škola Antonína Zajíce se po zabrání pohraničí náhle ocitá za hranicemi. „Když přišel Hitler, já jsem chodil do obchodní školy. V září jsem nastoupil do druhé třídy obchodní školy. Přišel Hitler, stanovil hranice a já jsem nemohl dojíždět do školy ze Zvole do Olomouce. Denně jsem dojížděl. Finanční prostředky jsem neměl na ubytování v Olomouci, rodiče mě nemohli podporovat, neměli taky. Tak jsem tři roky pracoval v Lukavicích v továrně, potom jsem pracoval u Šeftra v Zábřehu, to byla textilka, hedvábí, až jsem si vydělal peníze, tak v roce 1941 jsem šel, se přestěhoval do Olomouce a dokončil druhej ročník obchodní školy.“

Přes nově vzniklé hranice se dostával, jak se dalo. Když nebyla propustka, tak přebíhal na černo. Jednou byl chycen v Mohelnici na nádraží, byl s ním sepsán protokol a poslali jej zpět do Zvole.

Po atentátu na Heydricha 27. května 1942 se zvětšuje tlak na české obyvatelstvo. Obchodní škola, kam chodil Antonín Zajíc, byla napůl česká, napůl německá. Tyto dvě části byly od sebe odděleny pomocí dřevěných desek. „Od nás z české školy někdo dělal takový tajný letáky, protiněmecký. A mezi ty prkna je strkal těm Němcům. Němci, jak to zjistili, tak najednou u nás uzavřeli školu a udělali prohlídku všude mezi náma.“ Podezřelí studenti byli zadrženi. Mezi nimi i Antonín Zajíc. Po výslechu byl druhý den pro nedostatek důkazů propuštěn. Školu dokončuje roku 1942. „Po skončení školy jsem hned dostal nabídku na účetního u firmy Gregor a syn v Olomouci. Bylo to řeznictví a restaurace a dělal jsem tam půl roku účetního - až do Vánoc roku 1942. Před Vánocemi jsem byl vybrán jako nasazený. Ročník 21, povinně všichni jsme museli do Německa na práci.“

Nuceně nasazený byl v obci Bernsbach v Dolním Sasku. Pracoval v soukromé firmě Mettalwaren – Fabrik. Bylo tam asi dvacet zaměstnanců, z toho dvanáct Čechů. Pracovalo se zde na výrobě součástek protitankových min, pancéřových pěstí a jiných komponentů zbrojní výroby. Protože Antonín Zajíc uměl německy, dělal také tlumočníka. Bylo na něj naléháno, aby se přihlásil k Němcům (Volksdeutsche). To však odmítl, a tím se automaticky stal nepřítelem Německa. Důvodem odmítnutí byla mimo jiné skutečnost, že by musel na frontu. Při práci v Bernsbachu jezdili o volných nedělích spolu s dvěma kamarády do blízkých Krušných hor, kde podnikali pěší túry.

Na podzim roku 1944 odjíždí pan Zajíc domů na dovolenou, z které se již nevrátí. Doma jej však začalo hledat gestapo. Dne 17. října je zatčen a transportován do věznice Plauen (Plavno). „Ráno mě sebral a vlakem mě transportoval do Plauen na to gestapo. Tam jsem přišel do jeho kanceláře, seděl tam ten gestapák, takovej malej za stolem, a začal číst udání. Od šéfa tam měl to udání. Začal to číst, co všechno jsem provedl. Že utekl jsem z práce, nechtěl jsem se dát k Němcům, podepsat to, sabotáže jsme dělali, všecko tam přečetl a písařka to tam zapisovala. Teď to vzal: Podepiš to!Říkám: To není pravda! Já to nepodepíšu.On skočil, hned jsem dostal tři, až jsem vyplivnul zub. Dostal a byl jsem odsouzenej. No, eskorta odvezla mě do vězení a byl jsem odsouzenej během čtvrt hodiny.“

V rámci tohoto pracovního tábora chodí pan Zajíc pracovat do továrny Vornak, kde se vyráběly tanky. Byl vězněn v cele pro jednoho spolu s dalšími čtyřmi spoluvězni. V cele byla jedna postel, na které spávali dva vězni. Zbylí tři spali vždy na zemi. Denně se střídali. Z Plauen se panu Zajícovi podařilo poslat domů moták. Otec pak přijel na návštěvu. Mohli spolu hovořit jen deset minut a to pouze německy, aby jim dozorce rozuměl. Otec mu chtěl předat nějaké jídlo, ale to bylo zakázáno. Mohl pouze na vrátnici odevzdat svetr a jedny ponožky.

V káznici potkává italské partyzány s Čechem Strnadem. ,,Potom tam přišli vězni z Itálie. Říkali jim badogliovci. To byli stoupenci generála Badoglia. Že Badoglio byl jako pro království a Mussolini byl ten nacista, že. Co tam ty badogliovce, to byli jako partyzáni, Němci co tam pochytali, tak je dávali do těch káznic. Tak k nám přišel taky transport těch vězňů, těch italskejch. Tak s těma jsme dosti tak kamarádili. Taliáni byli strašně pobožní. A shodou okolností byl tam jeden Čech, z té Itálie přišel. Jak byl ten protektorát, tak měli vlastní armádu tenkrát. Ne už normální československou, jak bylo. Oni tomu říkal vládní vojsko. Hitler to vládní vojsko poslal do Itálie nadělat ten nějakej pořádek nebo něco. A ten Čech jeden, Strnad se jmenoval, byl z Olomouce, ten utekl k těm badogliovcům. A oni ho tam zajali a přišel k nám do toho lágru.“

Dne 14. listopadu 1944 je pan Zajíc transportován do káznice (Arbeitserziehungslager) ve Spergau u Halle. Tento tábor byl často bombardován, proto se stavěl nový několik kilometrů od Halle ve vesnici Zöschen. Byly to domy, které Němci používali na frontě v Africe. Domy byly kulaté, ze silné lepenky. Bylo tam asi šestnáct dřevěných postelí bez slamníků. „V prostředku byla kamna, komín navrch a fasovali jsme denně tři brikety hnědouhelný. Byly to takový dlouhý brikety. Tak tři ty brikety na den do těch kamínek na vytápění v zimě. Právě jsem tam byl od listopadu do března.“ Každý měl jen jednu deku na přikrytí. Pod hlavu si dávali plechovou misku a dřeváky. Také proto, aby jim je nikdo neukradl. Spávalo se na postelích po dvou, kvůli udržení tepla. Byl nedostatek bot a ošacení. V těchto domech bydleli do poloviny ledna, než se postavily nové zděné. Na mytí byla pouze studená voda, proto se většina vězňů vůbec nemyla a byli potom silně zavšiveni. „Vší tam bylo tolik, plno, že jsem tam viděl, chlap ležel na posteli, nemohl se už hejbat, oni po něm lezly vši, že přelézala jedna přes druhou, že neměla místo. A stalo se někdy u vší, že byly nějak pod kůží, že se to vylíhlo, když to rozřízl, tak to bylo hnízdo vší. Kdo trochu nedržel, tak to byl konec, tak to lezlo po krku. A jednou za sedm týdnů nás vozili na jeden podnik, tam to bylo Bunawerke, se to jmenovalo. Vlakem nás vozili ve vagónech. Tam jsme přišli, vysvlíknout všechno ze sebe a dalo se to do takových pecí. A vedle byly sprchy, koupelka. Tam prošli, se vykoupali, umyli celí a tam už nám z pece vyjely ty šaty. To bylo úplně teplý. Párou se tam ničily ty vši, že. Tam jsme to oblíkli zas. Tam se to ničilo ty vši jednou za sedm týdnů.“ Byli tam i vězni, kteří si celých sedm týdnů nezuli boty.

Do práce chodili na různá komanda. Nejvíce vězňů jezdilo do Halle do továrny (Leunawarke – továrna na umělý benzín). Když byli v továrně a byl nálet, schovávali se do kouta budov a čekali, co bude. Na rozdíl od Němců, kteří se schovávali do betonových bunkrů, do nich neměli vězni přístup. Odstraňovali tam hlavně trosky po bombardování a ze země vykopávali časové bomby. Antonín Zajíc pracoval také na vrátnici, kde zažil, jak esesmani cvičí psy na vězních. Nechali si na strážnici zavolat vězně, který měl nějaký přestupek. Tam ho vyšetřili a poslali pryč. Když přišel ke dveřím, tak na něj poslali psa. Ten vězně strhl na zem. Když už byl vězeň vysílen a nemohl vstát, tak psa odvolali a nechali vězně odejít.

Vězni pracovali také na poli, kde zažili i nálet. „Bylo pod mrakem. Nízko mraky. To jste vždycky viděl, z těch mraků jako hruška když vypadla ta bomba. A ta bomba když spadla, tak to bylo jako, když je zemětřesení. To celá země se zamlela, zatřepala. Těžký bomby. To udělalo trychtýř, že by barák tam postavil.“ Antonín Zajíc zatím ležel v příkopu a nálet pozoroval. Nejbližší bomba spadla pouze 30 metrů od něj.

Ve věznici měli k jídlu na snídani černou hořkou kávu, meltu a na oběd polévku z řepy a půl kilogramu chleba. „Tam nebylo nic jinýho jen řepa. Jenom ta řepa a sůl. Když byla mrkev nahusto, to byl svátek. Neděle třeba. Tak byla nahusto mrkev. A to jenom šťávou z masa. Jenom politý šťávou. Že to maso snědli esesáci a nám jen trošku polili tu mrkev“ Při cestě vlakem z práce kradli na nádraží cukrovou řepu, kterou pak pekli na kamínkách.

Záchody v táboře neexistovaly. „Víte, jaké jsme měli sociální zařízení? Byla velká vybagrovaná díra, byly latě - teda fošny napříč a tam se vždycky chodilo, mezery mezi tím. Člověk stál na dvou fošnách a taková tam byla hygiena. Úplavice řádila jako čert. Vši, skvrnitej tyf, taky jsem ho dostal, úplavice byla. Kdo nedržel na hygienu, ten tam zůstal. Ten se nevrátil. Že byli chlapi, on měl v kalhotech, teda, jak se říká, posral se a nevyčistil to, stoupl si k těm kamínkám a nechal to uschnout a chodil v tým tak dál. No, tak ten člověk tam nevydržel. Ten tam zůstal. Tam denně, bylo nás tam asi devět set lidí a denně byli čtyři, pět, šest mrtvejch.“

V lednu roku 1945 se v táboře rozšířil skvrnitý tyfus. Byla zřízena karanténa a nikdo nesměl ven ani dovnitř. Ani dozorci nesměli opustit tábor. Když dovezli potraviny, tak je složili před bránu a vězni je odnesli do tábora. Většina vězňů byla umístěna do marodky, mezi nimi i Antonín Zajíc. Vězněm-lékařem byl Němec židovského původu. Když byli propouštěni z marodky, nechal je nastoupit esesman a museli klusem oběhnout apelplac. Kdo uběhl, byl zdráv, kdo po cestě padl, musel zpět na marodku. Nemoc se projevovala hlavně vysokými horečkami. „To nic člověka nebolelo, strašný horečky, teda teploty. A to působilo hrozně na srdce. To oslabovalo srdce. To poznal jenom doktor. Na břiše nějaký skvrnky se objevily a ten doktor to poznal. A jediný léky, co byly, bylo živočišný uhlí a aspirin.“

Po vyléčení byl Antonín Zajíc tak zesláblý, že se musel učit znovu chodit.

Protože bylo málo dozorců, byli používáni sovětští vojáci z Vlasovy armády (Vlasovci). Většinou neuměli německy, pouze křičeli: „Los, Los…!“ Někteří byli horší než Němci.

Při přestupku byly používány tresty ranou holí velikosti násady krompáče s ostrými hranami. Vrchní kápo byl Čech z Plzně a tomu Antonín Zajíc sebral kus chleba. Za to dostal pět ran.

Když se blížil konec války, tak bývalému zaměstnavateli z Bernsbachu začali utíkat nuceně nasazení Češi. Proto si vyžádá Antonína Zajíce z káznice a ten je 6. března 1945 propuštěn. Po nástupu zde vydržel jen několik dní a spolu s dvěma kamarády z továrny utekl. Přes Vejprty a Chomutov dorazili pěšky až do Loun. Zde byl večer městským strážníkem opět zatčen. Další den byli eskortováni do Kladna na kriminálku a posláni do káznice Plzeň-Karlov. Tam již byly podmínky snesitelnější. Vězni pracují na rozebírání tzv. falešné Škodovky, kterou Němci postavili blízko hlavních závodů, aby zmátli spojenecké letce při bombardování. To se jim ale nepodařilo.

Dne 19. dubna 1945 byl velký nálet na Plzeň. ,,Pak bylo 19. dubna, byl velkej nálet na Plzeň. To tenkrát Škodovku rozbili. To bylo v noci, oni naházeli těch světlic, to bylo světlo jako ve dne.“ Následující den je všechny propustili do civilu. Přes Prahu a Olomouc se Antonín Zajíc dostal do Bělkovic, kde na černo přechází hranice protektorátu.

Domů se vrátil 22. dubna 1945 v den svých čtyřiadvacátých narozenin. Byl zde svědkem odchodu německé armády a příchodu sovětské armády, která si s sebou táhne i velbloudy.

Dne 28. května 1945 vstoupil dobrovolně na vojnu. Dostal německou uniformu, protože jiné nebyly. Spolu s dalšími třiceti vojáky měli za úkol hlídat jesenické kasárny. Jejich velitelem je major Matějíček. Později je převelen do Žulové.

Jeden z úkolů, které mají zastávat, je hlídat německé obyvatelstvo. ,,Chodili jsme k Němcům. Němcům jsme museli sebrat rádia a kola, to nesměli, co byli ještě Němci, nesměli vůbec vlastnit, aby se nemohli přemisťovat na kole a rádio poslouchat zprávy.“

Do Žulové jim přišla zpráva o soustředěni polských jednotek u československých hranic. Poláci se zde zakopávali a připravovali k útoku na Jesenicko, které chtěli přebrat pod svoji kontrolu. Byla vyhlášena okamžitá pohotovost. Tento konflikt byl nakonec vyřešen mírovou cestou a hranice zůstaly ve své původní podobě.

Po příchodu z vojny pracuje pan Zajíc s rodinou na hospodářství ve Frankštátě. ,,Dost nám to šlo, už jsme dobře prosperovali. Naši přišli, byla tady jedna kravka, dvě telátka a jeden koníček po Rusákách. A když jsme končili, začal kolchoz, tak už jsme měli sedm koní a šestadvacet kusů hovězího ve chlívě.“

Po válce se také musely dodávat povinné odvody státu. ,,To se ještě pořád vedlo jako za Němců. Dodávky se musely, určité množství, to bylo určený, že zemědělec 18 metráků pšenice z hektaru musel odevzdat. Když měl domácí zabijačku, pět kilo státu odevzdat. Jakýsi vajíčka, to bylo podle slepic.“

Po založení JZD je Antonín Zajíc nucen vstoupit. Hospodářství jim ponechají, ale jen za podmínky, že vstoupí do zemědělského družstva. Tam se však nikomu moc nechtělo. Potraviny mu sebrali, že je samozásobitel. Dostává od bratra metrák žita, který dává pekaři, aby si mohl koupit alespoň chleba. V JZD zůstává 22 let.

V současnosti bydlí Antonín Zajíc v Novém Malíně. Na svůj věk vypadá až neuvěřitelně vitálně a jeho paměť by mu mohl závidět leckterý mladík.



Zpracoval Vít Lucuk.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)