Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hasan Zahirović Ph.D. (* 1975)

• narodil se ve skutečnosti 20. ledna 1975 ve východobosenské vesnici Rašljani

• oficiální datum narození bylo do matriky zapsáno o týden později, tedy 28. ledna

• vyrůstal ve vesnici Rašljani na východě Bosny

• v jeho šestnácti letech začala v Jugoslávii válka

• musel přerušit školu a nastoupit civilní službu

• účastnil se i vojenského cvičení, na frontu ale nikdy neodjel

• podařilo se mu vystudovat střední i několik vysokých škol

• v Bosně a Hercegovině působil jako pedagog a herec

• od roku 2006 žije v Česku, herectví a pedagogice se věnuje i tady

Cesta z bosenské vesnice Rašljani až na Filozofickou fakulty Masarykovy univerzity či pražskou DAMU byla dlouhá. Hasana Zahiroviće to ale od mládí táhlo ke kultuře, divadlu a do jiných zemí. V bývalé Jugoslávii se sice narodil, vyrostl a svými kořeny je tak se zemí navždy spjatý, vrátit se tam ale nechce. 

Už odmala byl jiný. Zatímco se jeho vrstevníci věnovali dětským hrám, malý Hasan propadl hudbě americké ikony Madonny. “Chtěl jsem být taková Madonna vesnice, napodoboval jsem ji v oblečení. Otec vůbec nechápal, že nějaký kluk ukazuje pupek, nosí trička, kalhoty s dírami a milion náramků. Vždycky mi říkal, že přeci vím, kde bydlím, že je to poslední vesnice na světě, a dělám tohle,” vzpomíná pamětník na své dětství. Vesničku Rašljani, kde vyrůstal, přirovnává k filmové obci Želary. Většina domečků se nacházela mezi kopci, sousedé od sebe byli často daleko. I proto byl chlapec fandící Madonně úkazem, který ve vsi v osmdesátých letech budil rozruch. 

Začalo se řešit, kdo je katolík a kdo pravoslavný

Ve vsi vyrůstal s mladší sestrou a starším bratrem. Vychovávala je matka Huria, otec Ahmet trávil hodně času na pracích v Rakousku či Německu. Maminka malého Hasana často fungovala jako jakýsi nárazník mezi svým mužem a jejich výstředním synem. “Vždycky mi říkala, že táta teď bude sedm dní doma, než odjede do Rakouska. Tak ať si zabalím veškeré věci na Madonnu do krabice a oblékám se chvíli jako normální dítě v sousedství. Pak táta odjel a já jsem si mohl dělat, co jsem chtěl,” popisuje, jak se maminka snažila zachovat klid v rodině. Pamětník s otcem i kvůli svým neobvyklým zájmům v dětství moc dobrý vztah neměl, v jeho dospělosti se ale smířili. Hasan Zahirović je otci dodnes vděčný za to, jak dokázal rodinu zabezpečit. Mezi nejdůležitější členy rodiny ale řadí svou babičku. Neuměla vůbec číst, a proto když se její vnuk číst naučil, ráda ho poslouchala, jak předčítá pohádky. “Pamatuji si na pohádky Hanse Christiana Andersena, ona seděla u pece, smála se u toho a pak plakala. Po letech jsem pochopil, že ona byla moje první publikum. Měl jsem pak na základce i střední potřebu vždycky vystupovat. A pak jsem se stal hercem,” vysvětluje, odkud asi jeho touha po herecké profesi pramení.

Hasan Zahirović se narodil v roce 1975, když proto v Jugoslávii vypukla válka, bylo mu teprve šestnáct let. Už před ní, ale hlavně ve škole pociťoval, že si spolužáci začínají uvědomovat etnické rozdíly. “Děti začaly šíleně řešit, kdo je kdo. Můj kamarád Vlado řekl kamarádce, že má na krku katolický kříž a my máme pravoslavný. Pak jsem to vykládal mamince doma a ona říkala, ať nejsem blázen a neposlouchám děti, že je jeden kříž, jako je jeden Ježíš,” vybavuje si. Malý Hasan přitom doma k víře nijak zvlášť veden nebyl. Jako dítě chodil do mešity na různé modlitby, ale když se jeho otec dozvěděl, že imám děti bije, zakázal jim do mešity chodit. Víra ale pamětníkovi hodně pomáhala obzvlášť ve válečných letech. 

Do školy jsme chodili, i když už nebyla

Když v bývalé Jugoslávii vypukla válka, mladý student se podle svých vzpomínek účastnil školního vyučování do poslední chvíle. “Učitelé na střední už říkali, ať nechodíme, že není škola, a moje maminka říkala, že dokud poslední dítě chodí, tak ta škola bude. Takže nás zůstalo asi deset, kteří jsme museli chodit. Seděli jsme v parku před školou, čekali jsme na jednu hodinu a pak jsme běželi domů,” popisuje začátek války. Naposled všechny své spolužáky viděl pohromadě v říjnu 1991.

Když už i maminka pochopila, že je zbytečné děti do školy posílat, rodinu zasáhla další rána. Narukovat musel nejstarší syn a pamětníkův bratr Jašar, který už byl dospělý a měl dokončenou střední školu. “Vzali ho na cvičení, jen krátké, každého naučili, jak držet pušku a jak střílet, a běž do války,” vybavuje si Hasan Zahirović, jak jeho o pár let starší bratr najednou musel na frontu. Následky si nese dodnes. “Býval velmi veselý, komunikativní, ale uzavřel se. Buď mlčí, nebo na někoho velmi agresivně reaguje. Vadí mu hluk, mamince jednou rozbil vysavač. Asi mu to připomínalo hluk ve válce,” přibližuje, jaká traumata si z války bratr odnesl. Rodina sice měla šanci odjet za otcem do Rakouska, Jašar by ale kvůli narukování musel zůstat v Jugoslávii. A pamětníkova maminka odmítla jedno ze svých dětí nechat ve válkou zmítané zemi, zatímco by sama odešla do bezpečí. V Jugoslávii tak nakonec zůstali všichni. 

Ani dospívajícímu Hasanovi se proto válka nevyhnula. Na cvičení sice kvůli svému nízkému věku nemusel nastoupit hned, pracoval ale v civilní službě. “Bylo mi sedmnáct let a umýval jsem mrtvé. U muslimů se mrtvý sprchuje a balí do bílého plátna, tak jsem to dělal,” vybavuje si období, kdy se do války sám pasivně zapojil. Vesnický imám totiž odešel na frontu a důležitý úkol přenechal mladému studentu, který ze všeho nejvíc toužil po kariéře herce. V té době se dospívající Hasan hodně obrátil k víře, pomohla mu překonat těžké období. Ve starosti o mrtvé po čase našel i jistou poetiku. “Když jsem ukončil ten proces a zabalil mrtvého, vnímal jsem, jak na to reaguje jeho rodina. Přišlo mi to zajímavé, jako nějaká inscenace,” přiznává. “Nemůžu říct, že jsem to vnímal jako krásu, ale když o tom dneska přemýšlím, tak mi to něco do života dalo. Nerozlišoval jsem smrt jako něco odlišného od života. Život a smrt mi připadala stejná. Smrt byla jakýmsi pokračováním. Učili mě, že žijeme život jen ve snu, a když umřeme, tak se teprve vzbudíme a začneme žít věčným životem,” vysvětluje svůj náboženský pohled, který se v době války ještě víc utužil.  

Bydlela u nás řada rodin

Kromě umývání mrtvých pamětník navzdory svému nedokončenému vzdělání sám už během války učil ve škole mladší děti. Zpětně si uvědomuje, že to bylo částečně kvůli jeho velké sečtělosti, válečné roky ho ale taky donutily mnohem rychleji dospět. „Najednou jsem byl takový stařík, musel jsem vyrůst přes noc. Když mám předválečné a válečné deníky, cítím v tom jakousi filozofii, ta smrt byla každodenním způsobem jednání, byla normální,” popisuje Hasan Zahirović, jak se k všudypřítomné smrti přistupovalo, i když byla vesnice dvacet kilometrů od fronty a díky kopcovitému terénu se Rašljani považovala za bezpečné území. 

Bomb se obyvatelé bát nemuseli. I proto ve vsi vznikl tábor pro uprchlíky, kteří se často ubytovávali i v domech vesničanů. “Měli jsme třípatrový dům a hodně pokojů. A chodila tady nějaká civilní služba, která říkala, kdo bude mít v domě kolik rodin. Nikdo nesměl zůstat na ulici,” vysvětluje pamětník. I proto v domě rodiny Zahirovićů bylo v jednu chvíli až jedenáct rodin. Vždy šlo o matky s dětmi a případně babičkami. A i když se jim pamětníkova rodina snažila nezištně pomoct, časem narážela na své hranice. Docházelo jim jídlo a pomoci od civilní služby, která jim uprchlíky přidělila, se nedočkali. Lidé z měst navíc nebyli zvyklí na vesnický život, takže soužití se neobešlo bez problémů. I tak s nimi ale dospívající Hasan rád trávil čas. “Potřeboval jsem se naučit mluvit, protože ve vesnici máte nářečí, a já jsem šíleně chtěl být někým velkým, takže mě bavilo mezi ně chodit a kamarádit se s nimi,” vypráví. Vybavuje si i to, že válce navzdory se v Rašljani pořádaly diskotéky. “Poslouchala se různá hudba, nevadilo, že je cizí nebo od druhé strany. Národy spolu třeba i válčily, ale umění překonalo veškeré hranice,” uvědomuje si po letech.

Z civilní služby, kterou mladý Hasan sloužil, musel v roce 1993 nastoupit na klasické vojenské cvičení. “Trvalo dvaačtyřicet dní, bylo to v Tuzle. Bylo to moje největší trauma, našel jsem v deníku, jak jsem si poznamenal, že se mi hnusí můj stát. Napsal jsem jakousi básničku,” vybavuje si i po letech pamětník.[1] Na cvičení mezi ostatními chlapci vyčníval. “Vzal jsem si sebou Hesse a četl jsem Siddharthu a kluci se mi smáli. Já jsem ale věřil, že kniha je všechno a co člověk přečte, to vám nikdo nemůže ukrást. V knihách jsem mohl utéct od reality,” vzpomíná. “Dvacet kluků mi tam pořád vytýkalo, k čemu ty knihy jsou a proč pořád čtu. Ptali se mě, jestli jsem normální, když je válka, někdo neměl tátu, jiný bratra a já jsem četl. Pak jsem i v deníku našel, že bohužel už nebudu moct číst, že se musím postarat o jiné věci,” přiznává Hasan Zahirović, že udržet svoje nastavení na vojenském cvičení nebylo jednoduché.[2] Naštěstí i tamní vedoucí pochopil, že z mladého studenta se voják nejspíš nestane, často mu proto zadával úkoly, které nijak nesouvisely s vojenským cvičením. Neplnoletý Hasan tak třeba hlídal dítě vedoucího, zajišťoval zábavu v podobě hudebního vystoupení, nebo pracoval v kuchyni. “Vůbec jsem nechodil na ta cvičení, když jsem ukončil výcvik, nic jsem neuměl. Nevyčistil jsem ani jednu pušku. Vždycky to pro mě někdo udělal, vůbec jsem u toho nebyl, protože jsem hlídal to dítě,“ vysvětluje. 

Cesta do rodného města mi kvůli válce trvala i dva dny

Přesto hned po výcviku přišel příkaz k odjezdu na frontu, s čímž pamětník nepočítal. “Naštěstí náš vesnický imám řekl, že Hasan nemůže na frontu, že nejsem na tyto věci,” vypráví i po letech s úlevou. Místo fronty ho tak čekalo krátké studium na střední škole v nedalekém městě. Hasan Zahirović měl velkou motivaci školu dokončit, protože svoji původní střední kvůli válce ukončil ve třetím ročníku. Studiu tak věnoval většinu svého času. Pak ho zaujal inzerát na vysokou školu v Zenici, asi sedmdesát kilometrů od Sarajeva. Šlo o Islámskou pedagogickou akademii. Mladý Hasan by tehdy nepohrdl jakoukoliv vysokou školou, tahle navíc inzerovala výuku, bydlení a jídlo zdarma. “Táta mi ale říkal, že nemám náboženskou střední školu a jestli jsem normální. Takže jsem se začal šíleně připravovat, chodil jsem za imámem a na tři další místa, velmi rychle jsem se naučil arabskou azbuku a s tím základem jsem se naučil číst Korán,” vysvětluje, co všechno udělal pro to, aby se na vysokou školu dostal. K přijímacím zkouškám navíc byla potřeba hlavně psychologie a znalost literatury, v čemž byl díky svému koníčku zběhlý. Na školu se dostal a v roce 1994 začal studovat. K tomu si našel práci ve studentském rozhlasu, díky které si časem našetřil trochu peněz a občas se mohl vydat zpátky za svou rodinou k Brčku. “Dneska by se cestovalo, já nevím, hodinu a půl, dvě hodiny autem a tenkrát se cestovalo dva dny. Museli jste tu dopravu nějak víc zaplatit, protože se občas čekalo na noc, aby se přešlo pole, kde se střílelo. Taky se hodně přestupovalo,” popisuje, jak náročné byly návraty domů během studentských let prožitých ve válce. V době svých studií v Zenici už zcela propadl divadlu, kterému se do té doby i vlivem války věnoval jen ve volných chvílích. Zenica navíc už nebyla v oblasti přímo ohrožené válkou, mladý student tak mohl navštěvovat divadlo, nebo chodit ven do večerních hodin, což v oblasti okolo Brčka možné nebylo. 

Vysoká škola v Zenici mu nestačila, rozhodl se proto vystudovat i pedagogiku na Filozofické fakultě v Sarajevu a následně divadelní vědu na univerzitě v Mostaru. Od roku 1999 se začal naplno věnovat kariéře učitele a herce, pracoval jako výchovný poradce na Persko-bosenském gymnáziu v Sarajevu a dojížděl i do Bosenského národního divadla v Zenici. I když ho práce bavila, a dokonce dostal příležitost uplatnit se jako herec v seriálu, nebyl v nově samostatné Bosně a Hercegovině šťastný. Tušil, že potřebuje změnu a každé léto ze země utíkal, aby poznal nová místa a naučil se nový jazyk. Postupně začal objevovat i českou literaturu a jednou dostal nabídku zúčastnit se měsíčního kurzu českého jazyka v Olomouci. „Přihlásil jsem se a věděl jsem, že zůstanu v Česku, protože jsem objevil velkou divadelní tradici. Líbila se mi krajina, líbil se mi jazyk a literatura,“ vyjmenovává. Přihlásil se proto na Masarykovu univerzitu, kde se za pomoci stipendia rozhodl věnovat divadelní vědě. Do Bosny a Hercegoviny už se vrátil jen na otočku. „Ukončil jsem smlouvu na natáčení, v divadle jsem nepodepsal žádnou novou a řekl, že tam od další sezóny nebudu působit. S prázdnou kapsou jsem začal žít úplně nový život, ale věděl jsem, že to dokážu,“ končí povídání o svém životním příběhu. Po Masarykově univerzitě dokončil ještě navíc doktorát na DAMU. V Česku se věnuje jak pedagogice, tak hraní. Působí v divadle D21 a je aktivním členem Společnosti bratří Čapků. Čapka zbožňuje, zároveň do češtiny překládá bosenské, chorvatské a srbské divadelní hry. 

 

 

[1] Báseň je dostupná v dodatečných materiálech. 

[2] Zápisy z deníků jsou také dostupné v dodatečných materiálech.