Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tadeusz Wilk (* 1946)

• narozen 3. března 1946 v malé obci Herby Stare u Čenstochové v Polsku

• otec byl za druhé světové války členem AK (Armia Krajowa – Zemská armáda)

• v roce 1950 zemřel otec ve vyšetřovací vazbě ve Vratislavi

• pamětník v roce 1965 dokončil stavební průmyslovou školu

• tři roky sloužil u polského námořnictva

• pracoval v Československu a v roce 1972 se zde oženil

• jeho bratr Witold byl členem polské Solidarity a musel emigrovat do Francie

• v roce 1985 byl Tadeusz odsouzen na osm měsíců pro trestný čin porušování oběhu zboží s cizinou

• 8. května 1985 byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky

• v 90. letech vybudoval první soukromou pekárnu v Boskovicích

Otec byl příslušníkem polského odboje za války, v roce 1950 umučeným v komunistickém vězení. Bratr se zapojil do činnosti polské Solidarity, a musel proto emigrovat do Francie. On sám tři roky sloužil v polském námořnictvu a v roce 1985 byl v Československu odsouzen za porušení oběhu zboží s cizinou na osm měsíců nepodmíněně. Státní bezpečnost na něj vedla spis s krycím jménem „Ted“ a vyslýchala ho i v Bartolomějské: „Byl jsem tam, myslím, dvakrát, no, ptali se, co ten a ten, co dělá, oni nic neměli, to byla spíš taková oťukávačka, no, chtěli možná spolupráci.“

Z hrdiny vězeň

Tadeusz Wilk se narodil 3. března 1946 v malé obci Herby Stare u Čenstochové v Polsku rodičům Felicii a Edwardu Wilkovým. Oba rodiče se během druhé světové války zapojili do odboje. Otec byl členem AK (Armia Krajowa – Zemská armáda), což byla největší odbojová organizace v Polsku a současně jedna z nejpočetnějších podzemních armád v okupované Evropě. „Němci šli i po mamce, protože věděli, že otec je u partyzánů, kolikrát se schovávala se sestrou v mezích na poli a Němci po nich pálili, jednou ji zavolali, že tam je zabitý v poli její manžel,“ vzpomíná Tadeusz Wilk na vyprávění své maminky o odboji. Aby mohla podporovat svého muže a partyzány, odevzdala později malou dceru Ewu (1941) na hlídání ke své sestře. Z vyprávění příbuzných má pamětník informace, že se otec Edward Wilk zapojil do Varšavského povstání, podle dostupných pramenů sloužil v rámci Vilniuského okruhu AK (Okręg Wileński) a zúčastnil se významné operace Ostra Brama (osvobozování Vilniusu v červenci 1944). Po válce se podobně jako na našem území začal i v Polsku prosazovat sovětský vliv a po roce 1948 byli členové AK pronásledováni a zatýkáni NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí). 

Sebevraždě nikdo nevěří

V té době už měli Wilkovi čtyři děti: Ewu (1941), Tadeusze (1946), Witolda (1947) a Stanislawa (1949). Rodina se musela přestěhovat do Bogatynii (Bohatyně) v jihozápadním Polsku, těsně k hranicím s Československem a Německem. Ani zde však Edward svým pronásledovatelům neunikl – tehdy tříletý Tadeusz zná podrobnosti jeho zatčení jen z vyprávění své matky. „My jsme byli v posteli, mamka vyprávěla, že v noci si pro něho přišli, a když viděl, že přišla policie, tak vyskočil oknem a přes garáž utíkal, ale stejně ho chytili,“ popisuje dramatické chvíle pamětník a dodává: „Od té doby ho nikdo neviděl, mamka se k němu chtěla dostat, ukazovala nám, kde nejen ona, ale i několik dalších lidí před vězením měli dané matračky a čekali, kdy se budou moct jít za ním podívat.“ 

Návštěva příbuzných ve vratislavském vězení (dříve Breslau) se neustále odkládala, až přišlo oznámení o jeho úmrtí. Později podle data pochopili, že už v té době byl po smrti. Ocelovou rakev, ve které dostali jeho tělo k pohřbu, nesměli otevřít. Od úřadů dostali informaci, že spáchal sebevraždu, ale nikdo z rodiny tomu nevěřil. „Lidi, kteří tam byli věznění, říkali, že ho tahali z výslechu do cely za nohy, byl tak zmasakrovaný, že ani nemohl chodit,“ popisuje pamětník svědectví a dodává: „Pamatuju, že když mně bylo deset dvanáct let, tak přijel nějaký propuštěný vězeň a neklepal ani na dveře, jen na okno, a chtěl s mamkou mluvit. Potom nám mamka řekla, že to není pravda, že by spáchal sebevraždu – hladověli, dostávali málo jídla a mlátili je.“ Po roce 1990 se snažili získat nové informace, ale soud dospěl ke stejnému závěru, že příčinou smrti byla sebevražda. Nikdo z rodiny tomu dodnes nevěří.  

V těžkém období po otcově smrti v roce 1950 pomohl rodině strýc, který sehnal práci pro matku a bydlení pro všechny ve starém panelovém bytě v Gliwicích (česky Hlivice). Tadeusz se stal členem harcerů (polských skautů), ti však museli v roce 1951 nuceně přejít pod hlavičku Harcerské organizace Svazu polské mládeže (OH ZMP), která byla kopií sovětských pionýrů. Absolvoval sedm tříd základní školy a pak složil přijímací zkoušky na technickou průmyslovku do Ozimku u Opole, kde v roce 1965 úspěšně odmaturoval, a musel narukovat.

Polské námořnictvo

Povinná vojenská služba u pozemních vojsk trvala v Polsku dva roky, u specializovaných jednotek a námořnictva roky tři. Tadeusz Wilk měl maturitu, byl zdravotně v pořádku, sportoval, a tak dostal povolávací rozkaz k polskému námořnictvu. Po půlročním školení specialistů byl zařazen jako elektronavigátor do vojenského přístavu Oksywie ve Gdyni. Během tří let služby na lodích i ponorkách zažíval různé dramatické situace. „Prošli jsme dost velkou bouřkou v Severním moři a zachraňovali jsme nějaké námořníky, co tam vozili kolejnice z Hamburku do Malmö, loď ztroskotala a dva z pěti jsme zachránili. Přihlásil jsem se a byl jsem na malé loďce, musela být na laně, a připlul jsem k nim a přitáhl je až k naší lodi,“ popisuje jednu z mnoha příhod pamětník. Na vojně také prožil srpnové události v Československu v roce 1968 a k tomu poznamenal: „Měli jsme pohotovost na moři v roce 1968 a nikdo nám nic neřekl, my jsme byli jen obsluha těch lodí, o tom se nemluvilo, jen se povídalo, že byl nátlak, aby nepřijeli jen Rusi.“ Na období tří let na moři rád vzpomíná hlavně díky kamarádům, které poznal, ale přiznává, že to byla tvrdá služba: každou chvíli poplach, spaní na lodi, nepohodlí v ponorce. Z bohatého námořnického období mu zůstalo unikátní fotoalbum plné fotografií zachycujících život na lodi a dokumentujících i mnohdy zakázané činnosti na lodích tehdejšího východního bloku. Nabídku k setrvání u armády pamětník odmítl a v roce 1969 se vrátil do Gliwic. 

Únik do Československa

Na doporučení známého se mu podařilo sehnat práci u firmy v Gdaňsku, která nabízela stavařskou práci v Československu. Rozhodl se a už v srpnu začal pracovat na vodních stavbách v okolí Mělníka a Lovosic. Tehdy navštívil s dalšími spolupracovníky Prahu, kde viděli zbytky dlažebních kostek z předchozích demonstrací k výročí okupace i ohraničené místo, kde se upálil Jan Palach. 

Brzy se naučil česky, absolvoval průvodcovský kurz v Čedoku a ve volných dnech provázel polské turisty po Čechách a Moravě. Při jedné návštěvě Moravského krasu ho napadla prorocká myšlenka. „Jeli jsme do Macochy a přiznám se, že když jsem uviděl tady tu krajinu, tak se mi tu hned zalíbilo,“ poznamenává pamětník. Netrvalo dlouho a v Boskovicích na zábavě se seznámil s Irenou Lamařovou a v roce 1972 se vzali. 

Bratr v Solidaritě

V srpnu 1980 vznikla v Gdaňských loděnicích Polská Solidarita (NSZZ „Solidarność“) – první nezávislé odbory v sovětském bloku. Od 13. prosince 1981 po vyhlášení stanného práva musela přejít do ilegality a její členové byli pronásledováni. Do činnosti Solidarity se aktivně zapojil i Tadeuszův mladší bratr Witold, byl vyšetřován a strávil několik dní ve vazbě. Tehdejší represivní složky a hlavně polská tajná služba (SB) nutily opoziční aktivisty k emigraci. „Protestoval u dolu v Katovicích, tak ho zavírali a potom mu řekli, že pokud bude dál v Solidaritě fungovat, tak bude zavřený, nebo může odejít, kam bude chtít,“ popisuje tehdejší praktiky v Polsku pamětník. Witold se rozhodl pro nucený odchod do Francie, kde ho rodina občas mohla navštěvovat. 

Tehdejší Československo bylo podle Tadeusze Wilka na vyšší materiální úrovni než Polsko, a proto se přes hranice převáželo ilegálně různé zboží a peníze. Časté kontroly na hranicích však mohly znamenat velké problémy. „Chtěl jsem pomáhat, vozil jsem součástky do aut, peníze, měl jsem takový úkryt v motoru mercedesu a někdy jsem ani nevěděl, co komu vezu, vozily se věci do Polska i z Polska, musel jsem někdy i do trenek,“ popisuje nebezpečné cesty přes hranice pamětník a dodává: „Jezdil jsem i za bratrem do Francie, to mě taky prohlíželi dost důkladně, musel jsem odstavit auto a ptali se, kam jedu, myslím, že věděli o otci i o bratrovi.“ 

Soud bez výslechu

Časté návštěvy Polska a kontroly na hranicích vyvrcholily v roce 1985 zatčením při kontrole na hranicích v Náchodě: „Odstavili mě a v té době byly moderní videokazety, pár jsem jich měl, a oni, že to není možné, že furt vozím nějaké kazety. Zadrželi mě, nejdřív jsem byl ve sklepě v Náchodě a pak jsem šel do Hradce.“ Podle pamětníka tehdy neproběhl žádný výslech, nakonec byl odsouzen na osm měsíců nepodmíněně pro trestný čin porušování oběhu zboží s cizinou. Po bezmála půlročním věznění byl 8. května 1985 na amnestii prezidenta republiky ke 40. výročí osvobození Československa propuštěn z výkonu trestu. Během jeho vazby se StB (Státní bezpečnost) snažila zastrašit i rodinu. „V Boskovicích před bytovku vyhodili všechny moje věci, řekli, že je to všechno navezené ze šmeliny. Když potom manželka dovezla účtenky z Tuzexu na televizi a na jiné věci, tak to sbalili, ale udělali takovou show před barákem,“ popisuje praktiky tehdejšího režimu Tadeusz Wilk. 

V archivu ABS (Archiv bezpečnostních složek) existuje svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR-451582 BN (reg. č. 37994 Blansko) pod krycím jménem „Ted“. Spis byl založen v roce 1986 a pamětník je v něm veden jako prověřovaná osoba. 

Ze spisu: „Prověřování bude vedeno zejména s cílem objasnit jeho celkovou činnost ZÚ NSR v Praze VC a občany PLR, kteří jej navštěvují. Dále bude jeho prověřování vedeno k zjištění kontaktů s StB zájmovými osobami, nositeli utajovaných skutečností, zájmu o vojenské útvary, cvičení ČSLA a celkovou politickou situaci. Celkové prověřování bude prováděno konspirativním způsobem.“ 

„Oťukávačka“ od StB

Zájem o jeho osobu dokládají prohlídky na hranicích, kdy se mnohdy nejednalo o to, co převáží, ale otázky směřovaly často na jeho spolupracovníky a na lidi z nejbližšího okolí. Prověřování probíhalo kromě hranic i  na jiných místech. „V Bartolomějské jsem byl, myslím, dvakrát, no, ptali se, co ten a ten, co dělá, oni nic neměli, to byla spíš taková oťukávačka, no, chtěli možná spolupráci,“ popisuje výslech v obávaném pražském sídle StB pamětník. Zájem o jeho aktivity se projevoval také v Boskovicích, kdy často viděl civilní auto například s příbramskou SPZ před domem. Z okruhu lidí napojených na polskou Solidaritu měl informace, že v blanenském okrese jsou LM (Lidové milice) a další složky velmi aktivní. 

V té době pracoval jako technik pro stavební firmu a zajišťoval materiál a organizoval stavby v Čechách i na Slovensku. Těsně před rokem 1989 uvažoval o emigraci s celou rodinou za bratrem do Francie. Konec totalitního režimu v celé východní Evropě a možnosti svobodného podnikání nakonec rozhodly o tom, že zůstali v Československu. Osobně se zúčastnil některých demonstrací v polských Katovicích a s kolegy z Olomouce se vydal na manifestace do Prahy.

Wilkova pekárna

Po sametové revoluci využil kontaktů, možností, odhodlání a začal podnikat. V privatizaci koupil od bývalého komunálního podniku dům na lukrativním místě a vybudoval první soukromou pekárnu v Boskovicích, která pod jeho vedením fungovala až do roku 2015. Začátky nebyly jednoduché, nepřehledné zákony, privatizační podvody, závist některých spoluobčanů a mnohdy i mafiánské praktiky, to vše ztěžovalo podnikání. „Kolikrát zavolali telefonicky, že jestli nedám nějaké výkupné, tak bude trpět rodina, budu potrestaný, tak abych toho nelitoval,“ vzpomíná Tadeusz Wilk na divoká devadesátá léta a dodává: „Tak jsem to nahlásil a umožnili mně i mému staršímu synovi, abychom si dali přihlášku na zbraň, a tu zbraň jsme dostali.“

Později se rozvedl, majetek, včetně pekárny, rozdělil mezi své dva syny a vybudoval novou firmu Wilk s.r.o., zabývající se autodopravou. V současnosti (rok 2026) žije s partnerkou a třemi společnými dětmi v rodinném domě v Boskovicích.

Během vyprávění Tadeusz Wilk často mluvil o svém otci, kterého nikdy nemohl blíž poznat. Jako nejstarší syn uchovává uniformu AK z období jeho zapojení do odboje během druhé světové války. Celý život se snaží odkaz boje za svobodu předávat dál a i jeho slova směrem k mladé generaci mají jasné poselství: „Bez svobody to není život, všechno, jak jsem jezdil nesvobodný přes hranice, to se člověk bál, nebo můj otec, který opravdu bojoval za Polsko a bojoval za svobodu... Takže jedna věc, ty peníze je lepší mít míň, ale být svobodný. Držte se všichni především svobody, samozřejmě pracovat je potřeba.“