Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alan Miroslav Westcott Doležal (* 1943)

• narozen 4. listopadu 1943 ve střední Anglii

• od roku 1939 otec Jan Doležal důstojníkem čs. armádní jednotky v Anglii

• v roce 1944 otec účastníkem bojů na Dukle, následně vězněn v Mauthausenu

• v roce 1945 přestěhování rodiny z Anglie do Československa

• od roku 1963 studentem Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole

• členem redakční rady studentského časopisu Impuls

• v roce 1968 ukončení členství v ČSM

• v srpnu 1968 na okružní cestě po severní Evropě

• od roku 1969 studentem University Sydney

• v letech 1973–2004 vědeckým pracovníkem zemědělského ústavu v Sydney

• v roce 1994 dokončení studia na ČZU v Praze

• v letech 2005–2022 pedagogická činnost na ČZU v Praze

Životní příběh Alana Westcotta se začal odvíjet uprostřed válečných let v Anglii. Po svém otci, jenž utekl na západ bojovat za svou vlast, a mamince, dívce z anglického venkova, zdědil odvahu, svobodnou mysl a otevřenost vůči lidem. Období pražského jara prožíval intenzivně jako student Vysoké školy zemědělské (VŠZ) v Praze-Suchdole, a když demokratizační proces společnosti ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy, našel nový domov v australském Sydney.

Miroslav Alan Westcott Doležal se narodil 4. listopadu 1943 v obci Pinvin ve střední Anglii jako syn českého důstojníka Jana Doležala a anglické telegrafistky Lucy Florens Westcott. Pamětníkův tatínek byl rodákem z východočeského Letohradu, ale vždy se pokládal za „Hořičáka“, neboť v Hořicích prožil své dětství. Před válkou absolvoval obchodní akademii a po jejím ukončení nastoupil na medicínu. Jeho touhu stát se lékařem však překazily rodinné finanční těžkosti, jejichž příčinou byla také nepřítomnost otce, který se nevrátil z první světové války. Jan Doležal nastoupil na vojenskou kadetní školu a připravoval se na vojenskou kariéru. 

Dopis pro maminku

Zlomovým okamžikem otcova života byly události následující po Mnichovu roku 1938. Když německé vojsko obsadilo republiku, zanechal doma své mamince dopis, v němž se loučil a oznamoval, že odchází bojovat za svou vlast. Přes Maďarsko, Jugoslávii a Francii uprchl do Velké Británie, kde se přihlásil do československé jednotky, v níž mohl dobře uplatnit své vojenské vzdělání. „Jeho dopis je dodnes uchován v rodinném archivu,“ doplňuje své vyprávění pamětník. Krátce nato byla maminka – „osoba nespolehlivá pro stát“ – internována v táboře ve Svatobořicích.

Jako důstojník Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii byl pamětníkův otec jmenován styčnou osobou pro poštu. Právě tam se seznámil s telegrafistkou Lucy, kterou si v roce 1942 vzal za manželku a s níž se již následující rok radoval z narození syna Miroslava Alana.

Těžká vojenská mise

Otec byl však voják a svět stále sužovala válka. Na příkaz Benešovy vlády podstoupil paradesantní výcvik, a po cestě přes Středozemní moře, Palestinu, Persii a Kavkaz byl vysazen na Ukrajině, kde měl dohlížet na stav čs. jednotek v SSSR. Vývojem válečných událostí se dostal také do těžkých bojů v Dukelském průsmyku, v nichž z otcovy osmisetčlenné jednotky přežilo pouhých 20 vojáků. Otec, jenž byl v boji zraněn, našel úkryt u místního slovenského hospodáře, který ho po odchodu jednotky udal Němcům. Jako válečný zajatec byl poslán do koncentračního tábora Mauthausen. 

Pamětník vzpomíná, že otec na Rusko nevzpomínal v dobrém: „Neměli zájem o nezávislost čs. armády, chtěli mít všechno pod kontrolou. Na Duklu je poslali, aby zlikvidovali co největší část čs. armády.“ 

O hrůzách, kterými prošel na Dukle a v koncentračním táboře, otec moc nemluvil. To málo, o čem se zmínil, je však dostačující: „Byl odsouzen k smrti. Naštěstí ten den, kdy měla být poprava, Američani osvobodili Mauthausen, takže vyvázl o vlásek. Párkrát se zmínil, že to tam bylo hrozné. Že tam byl nějaký obrovský esesák, který se bavil tím, že když se mu nelíbil nějaký vězeň, tak ho dal zahrabat do hlíny a pak mu utrhl hlavu, zaživa… Byla to pro něho hrozná zkušenost. V Dukle, na které ztratil spoustu kamarádů, a potom navíc ještě Mauthausen, takže toho bylo hodně.“ Prožité hrůzy se podepsaly na otcově zdraví. Trpěl neurózami a na sklonku života byl paranoidní.

Nešel na západ bojovat, abych zůstal v cizině

Po osvobození přivezl otec svou ženu Lucy a syna Alana do Československa. Když se lidé podivovali, proč se vrací z Anglie do Čech, odpovídal jim slovy: „Nešel na západ bojovat proti Němcům, abych zůstal v cizině, ale abych se mohl vrátit.“ Rodiče byli velcí idealisté, oba vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ), které věřili a viděli v ní budoucnost. Pamětník dále vysvětluje, že tatínkovu volbu komunistické strany silně ovlivnila zkušenost Mnichova 1938.

Po příjezdu z Anglie byl rodině přidělen byt „po nějakém gestapákovi“ v Praze na Letné. „Tam byly obušky, zavěšené v předsíni, potřísněné krví,“ vzpomíná na svědectví své maminky pamětník. Otec, který už dál nechtěl sloužit v armádě, byl pověřen správou hotelu ve Špindlerově Mlýně. Pobyt v rekreačním středisku se stal pro pamětníka málem osudným. Nakazil se tam paratyfem, z něhož se ve Vrchlabí léčil šest měsíců. Dodnes si vzpomíná na hrozné podmínky nemocnice, kde postupně prodělal spálu, záškrt, černý kašel a zánět středního ucha, který mu trvale poškodil sluch. Za svou záchranu vděčí britské ambasádě, která mu zajistila penicilin. Radost po návratu z nemocnice netrvala dlouho. Jako nosič předal bacil mamince, a do nemocnice putovala zase ona. Bylo to pro všechny o to těžší, že v tom čase se narodil bratr Stanislav, a tak se o novorozence přijela postarat maminčina sestra z Anglie. 

Na cestách za prací

Potom následovalo období častého stěhování, které vždy souviselo s otcovým zaměstnáním. Ze Špindlerova Mlýna se rodina stěhovala nejprve do Hořic, potom do Ostroměře, kde otec dělal výpravčího, v Moravské Třebové na zámku se pamětníkovi narodila sestra Tamara, šest let žili v Lázních Bělohrad a následně v Porubě, kde otec zastával pozici střelmistra. Jako na nejhorší dobu ve svém životě vzpomíná pamětník na období ve středočeské Předboři, kam byl otec poslán, aby pomohl v rozvoji místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Rodina tam žila v nuzných podmínkách a pamětník k tomu dodává: „Ve svých 14 letech jsem pracoval až 16 hodin denně.“

Počátkem 50. let otec dobrovolně nastoupil práci střelmistra v uranových dolech na Příbramsku a následně v Novém dole u Turnova, kde komunisté hledali nová naleziště. Když se pamětník ohlíží zpět, domnívá se, že otec – západní voják – svým aktivismem čelil možnému postihu ze strany režimu. Radostné vzpomínky má na nedělní čundry, kdy se sourozenci a rodiči chodívali po lesích a poznávali české hrady a zámky. Ve škole ho nejprve silně znevýhodňoval poškozený sluch, ale vše se vyřešilo, když mu rodiče opatřili naslouchátko. Po ukončení základní školy absolvoval zemědělské učiliště v Uhříněvsi, na něž navázal studiem Střední průmyslové školy v Kostelci nad Orlicí, které v roce 1963 ukončil s vyznamenáním.

Tak jim sklaplo

Nová životní etapa nastala pamětníkovi nástupem na Vysokou školu zemědělskou v pražském Suchdole. Na kolejích se přátelil se studenty z arabských států a Afriky, díky nimž si udržoval dobrou angličtinu. V rámci studentských aktivit se stal členem redakce suchdolského vysokoškolského časopisu Impuls, do kterého přeložil také několik článků z anglických zdrojů. Tato aktivita neunikla pozornosti Státní bezpečnosti, která si podezřelého studenta pozvala do Bartolomějské. Své články obhájil před orgánem těmito slovy: „‘Podívejte se, ten článek byl založený na reportáži Angličanů, kteří dostali povolení od sovětských úřadů, aby navštívili ukrajinské kolchozy a podívali se, jak to tam funguje. A já myslím, že když to bylo schváleno sovětskými úřady, tak je to v pořádku. Snad nemáte něco proti sovětským úřadům?‘ Tak jim sklaplo“, líčí s pobavením pamětník.

V roce 1967 se stal předsedou prozápadního zahraničního oddělení Československého svazu mládeže (ČSM) a jeho přičiněním se začaly realizovat výměnné pobyty se zahraničními univerzitami. V období pražského jara z ČSM oficiálně vystoupil a angažoval se v nezávislém svazu studentů. 

Tam se nevracej

Když 17. srpna roku 1968 odjížděl na okružní cestu po Švédsku, Norsku, Anglii a Holandsku, netušil, jak dlouhá bude cesta zpět. Zpráva o invazi ho zastihla ve Švédsku. „Ráno mě probudil švédský kamarád s tím, že Československo bylo napadeno Varšavským paktem. Byl to šok, byly tam obrovské demonstrace. Já jsem byl v Uppsale, tam je velká univerzita asi 60 km od Stockholmu. Tak jsem tam měl dokonce projev. Šli jsme se podívat do kina, a v tom kinosále bylo asi 600 lidí, tak mně vrazili do ruky mikrofon na pódiu, tak jsem jim poděkoval za podporu a pak se nás ujali nějací Švédi. Dokonce nám dali nějaké peníze, abychom mohli přežít, protože jsme nevěděli, jestli se budeme moct vrátit. Byl to veliký šok, přišli k nám nějací reportéři tamějších novin, tak jsme s nimi mluvili, ale nechtěli jsme, aby tam dávali naše jména, aby neměli naši rodiče a příbuzní problémy, protože v té době jsme nevěděli, co se bude dít.“ V Norsku náhodně potkal svého afrického kamaráda ze studií, který mu popsal situaci v Praze a poradil: „Tam se nevracej, tam se to příštích 20 let nezmění.“ 

Konečné rozhodnutí nevracet se do Československa padlo až v Anglii, kde měl jako anglický občan snazší výchozí pozici než jeho kolegové z Čech. Krátce byl zaměstnán ve výzkumném zemědělském ústavu u Londýna a po roce získal stipendium ke studiu na univerzitě v Sydney. Tomu předcházel vědomostní a bezpečnostní pohovor, v němž si úřady chtěly prověřit jeho politické nastavení. „Tehdy jsem udělal tu chybu, že jsem řekl, že podporuji Dubčeka, což byl komunista,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. 

Srpnové události roku 1968 poznamenaly také životy rodičů. Oba vystoupili z KSČ, a maminka, poté, co odmítla podepsat souhlas s pobytem vojsk, byla sesazena z prestižní pozice anglické sekce ČTK. Později, po odchodu do důchodu, kdy už nebyla pro režim perspektivní, žila střídavě v Čechách a v Anglii, a prostřednictvím své přítelkyně si pod cizím jménem přivydělávala překladatelskou činností. „Maminka se naučila velmi dobře česky. Překládala poezii, měla pro jazyk výborný cit,“ vysvětluje pamětník. Otec odešel do předčasného důchodu a zemřel v roce 1978. Jeho zásluhy pro vlast ocenil stát po sametové revoluci povýšením in memoriam do hodnosti plukovníka.

Život u protinožců

Austrálie se stala pamětníkovi brzy skutečným domovem. Zvláště oceňoval přátelství místních lidí a krásu přírody, k níž měl vždy blízko. Jako dítě byl fascinován vědou, toužil se stát paleontologem nebo astronomem, ale nakonec vyhrály virusy a po dosažení bakalářského titulu nastoupil na místo ve vyhlášeném výzkumném zemědělském ústavu, kde zasvětil život hmyzu škodícímu zemědělským plodinám. Odsouzení za opuštění republiky se mu zázračně vyhnulo, snad díky jeho britskému občanství. 

Přestože byl již od roku 1975 australským občanem, život v Československu sledoval s velkou pozorností. V roce 1987, když se zdálo, že společenské změny jsou v nedohlednu, pomohl k útěku za moře svému mladšímu bratru Stanislavovi. Z Austrálie přiletěl do Itálie, tam si najal auto, vyzvedl bratra s manželkou v Jugoslávii a dopravil je do Austrálie. „Připadal jsem si trochu jako James Bond. 18 tisíc kilometrů letím sem, najmu si auto, jedu tam…,“ popisuje pobaveně celou akci. Sametovou revoluci přivítala celá rodina s velikou radostí. Pamětník po 22 letech navštívil Prahu a v roce 1994 oficiálně ukončil studium na Vysoké škole zemědělské. Vzpomíná, že velké veselí způsobilo, když u závěrečné zkoušky předložil svůj vysokoškolský index z roku 1963. 

Když nemůže Mohamed k hoře...

K přestěhování do Čech přiměla pamětníka žena Eliška, s níž se seznámil v roce 2003 na návštěvě u své sestry Tamary v Chrudimi. „Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi,“ komentuje dnes s úsměvem své rozhodnutí. Po svém návratu do Čech působil na své alma mater v Suchdole jako učitel angličtiny pro akademické účely, odkud v roce 2022 odešel do zaslouženého důchodu. V roce 2023 žil se svou ženou Eliškou v Praze.