Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Waňková (* 1931)

Dcera odbojáře, které se podařilo přežít

  • narozena 5. prosince 1931 ve Štáblovicích u Opavy

  • otec Jaroslav Novobilský se zasloužil o vybudování nové školy v Melči v roce 1936

  • po Mnichovu a záboru Sudet rodina skončila v Pňovicích na Hané

  • 23. října 1941 otec Jaroslav Novobilský zatčen gestapem

  • 7. května 1942 Jaroslav Novobilský popraven v Mauthausenu

  • po válce rodina přesídlila do Opavy

  • roku 1950 Jaroslava odmaturovala na gymnáziu v Opavě

  • roku 1954 promovala na Karlově Univerzitě

  • spolu s manželem se přestěhovali do Ústí nad Labem

Jaroslava Waňková, rodným jménem Novobilská, se narodila 5. prosince roku 1931 v malé obci Štáblovice ležící asi 10 kilometrů od Opavy. „V bývalých Sudetech do rodiny českého učitele,“ říká Jaroslava. Její maminka také pocházela ze Štáblovic, narodila se do smíšeného manželství - tatínek byl Čech, maminka Němka. Doma však rodina mluvila česky. 

Otec Jaroslav Novobilský naopak pocházel z ryze českého prostředí, z šestičlenné rodiny z Valašska, konkrétně z vesnice Závišice. Ve 30. letech, v době hospodářské krize, však přišel o práci dělníka. „Takže všichni měli jediné ekonomické zázemí ve svém malém hospodářství, které mělo uživit osm lidí. Přes tohle všechno z těch šesti dětí tři vystudovaly střední školu. V rodině byla velká úcta ke vzdělání a u všech dětí touha po poznání,“ popisuje Jaroslava. „I když byli velice chudí, pro své vzdělání udělali maximum,“ dodává.

 

Z učitele ředitelem školy

Jaroslav Novobilský po gymnáziu pokračoval ve studiu na dvouletém učitelském ústavu, jeho bratr byl zase například vysokým úředníkem v brněnské Zbrojovce. V roce 1927 byl tatínek poslán jako mladý, energický český učitel do Sudet, do obce Melč, která sousedila se Štáblovicemi. 

„Celé okolí bylo české, ale Melč byla prakticky německá. Podlehla násilné germanizaci koncem 19. století a podařilo se tam českou školu udusit, takže tam byla pouze škola německá,“ popisuje Jaroslava. I tak ale byly podmínky pro učení strašné: jedna třída byla ve skleníku, další v bývalé garáži, jedna blízko vepřína. „Do této situace byl v roce 1927 jmenovaný tatínek. Výzvu přijal a vrhl se do práce se vší vervou,“ říká.

Mimochodem, právě tady se o něco později poznal se svou budoucí ženou, Jaroslavy maminkou. Osudný, jak sama Jaroslava říká, jim byl český sokolský ples v blízké vesnici. „Zamilovali se do sebe a v roce 1930 se vzali,“ vzpomíná na setkání svých rodičů.

Jaroslav Novobilský se tedy snažil získat povolení a peníze na stavbu nové české školy v Melči. Jezdil do Prahy prosit o finance a dobrozdání této myšlence. Nakonec se zadařilo a v roce 1936, jak říká Jaroslava, už nová budova stála. „Všichni sedláci z okolí dali povozy, vozili materiál, všechno zadarmo. Dělali brigády. Prostě vzali to za své. A když se škola otevírala, byla jsem prvňačka,“ vzpomíná Jaroslava, která to označuje za manifestaci českého vlivu v Sudetech. Dokonce tehdejší prezident Tomáš G. Masaryk dal svolení, aby se škola mohla jmenovat po něm. A na slavnostním otevření tehdy nechyběl ani ministr školství Jan Kapras. 

„Začalo nejšťastnější období mých rodičů, rok 1935 až 1938,“ upřesňuje Jaroslava. Její tatínek se škole věnoval naplno, založil spoustu kroužků, řídil například radioamatérský klub a dbal i na jazykové věci. „Byl vášnivým zastáncem esperanta.“ Už tehdy si dopisoval s mnoha místy nejen Evropy, ale celého světa. „Nejhlubší přátelskou brázdu vyryl se Švédskem. Tam se spřátelil také s učitelem,“ popisuje Jaroslava. Oba muži si navíc vyměňovali i informace o tom, co se v jejich zemích děje.

 

Požadavky večer, realita ráno

„Jako studená sprcha přišel rok 1938,“ říká Jaroslava a vzpomíná mnichovskou dohodu, kvůli které nemohla rodina v Sudetech už nadále zůstat. Nejen kvůli tomu, že by se tam její tatínek coby Čech neuživil, ale také z hlediska bezpečnosti. „Poměry se tak zhoršily, že část Němců se velice zfanatizovala. Pamatuji, že nám rozbili okna ve škole i v bytě, zvlášť většinou kolem 28. října to bývalo velice napjaté. Přestože předtím soužití i spolupráce s nimi byly poměrně klidné a možné, tak se to stávalo nesnesitelné. Utíkali jsme přes noc ze dne na den,“ vzpomíná. 

Rodina přišla o část majetku včetně knihovny a utekla k otcovým rodičům do Závišic. Jenže hned po příjezdu hlásilo rádio, že i toto území bude spadat pod Sudety. „Úplně slyším ten Hitlerův vyřvávací hlas, bylo to strašné, jeho dikce a to všechno. A tak znovu vyhlašoval další územní požadavky a do těch požadavků padl okres Nový Jičín a do toho spadaly Závišice. A šlo to vždycky: požadavky večer, realita ráno. Prostě zítra,“ říká Jaroslava.

Rodina se proto znovu vydala na cesty, nejprve do Valašského Meziříčí. „Tam jsem ponejprve viděla, co je to být emigrant a co je to být bez střechy nad hlavou a co znamená ochota přijmout. Dnes tak aktuální téma a v Čechách tak bolavé,“ hodnotí to dnes Jaroslava. Tatínkův spolužák tehdy pro rodinu udělal ohromné gesto, když je ubytoval v jedné své místnosti - rodiče, dvě malé děti a ještě maminky tatínka.

Tam žila rodina od září do března dalšího roku, v tu dobu také Jaroslavy bratr Vlastimil dostal zápal plic a byl hodně nemocný. Nakonec čekalo rodinu další stěhování, to když tatínka poslali jako ředitele do újezdní školy v Pňovicích, asi deset kilometrů od Olomouce. Šlo o českou obecnou a měšťanskou školu dohromady, která byla rychle přestěhována z Uničova. V Pňovicích nabídl rodině v začátku ubytování místní farář. „Dal nám k dispozici všechno, abychom mohli žít,“ říká Jaroslava. Až do roku 1945 pak Novobilští bydleli ve výměnku, který jim zapůjčil jeden z místních. „Gestapo ho zatklo spolu s mým tatínkem a skončil v Osvětimi. V životě už v tom svém výměníku nebydlel,“ vzpomíná Jaroslava.

 

Posadili ho do auta a odjeli

„Pamatuji si, jak ho lidé milovali,“ říká Jaroslava o svém otci, který například pro místní obyvatele chystal divadlo, aby - jak vysvětluje jeho dcera - dal lidi dohromady a oni mysleli na něco jiného než stavy na frontě, kde Němci masivně postupovali. „Ale nikdo netušil, že za tím vším, co dělá, je další činnost, o které nikdo nevěděl. Stal se krajským vedoucím ilegálního hnutí, měli vysílačku, kde se spojovali s Londýnem, a začali pracovat v podzemí proti režimu,“ vysvětluje. Věděl to pouze jeden učitel, který otci Jaroslavy dělal spojku. Ten byl také jediný, který to přežil. „Všichni ostatní po vyzrazení skupiny byli zatčeni a všichni skončili v koncentrácích,“ říká Jaroslava.

Na ten den, kdy si pro otce přišlo gestapo, si pamatuje dobře. Bylo to 22. října 1941, k večeru přijeli dva muži v černých kabátech a lámanou češtinou se ptali na ředitele Novobilského. „Tak jsem řekla, že tatínek není doma. Sbalili se a odjeli,“ vzpomíná. Když se tatínek vrátil, malá Jaroslava mu o tom řekla, on sedl na kolo a odjel.

„Myslím, že to byla jedna z nejtěžších nocí jeho života, kdy řešil otázku utéct, skrýt se, ale vystavit celou rodinu perzekuci, anebo se vrátit a se všemi důsledky... Zvolil tu druhou možnost,“ říká Jaroslava. Gestapo se pro jejího tatínka skutečně vrátilo příští den dopoledne. Vzali ho ze školy domů, kde následovala domovní prohlídka. „Pamatuji si, když jsem přišla ze školy, jak vypadal náš byt. Všecko vyházené na zemi.“ Nic ale nenašli, pouze československou vlajku, obraz s národními symboly, rodině vzali rádio i psací stroj. „Posadili ho do auta a odjeli,“ vzpomíná Jaroslava na moment, kdy viděla svého otce naposledy.

Tatínka odvezli do Olomouce. Odtud se mu ještě na toaletním papíru podařilo poslat psaní, že tam potkal všechny své spolupracovníky. „Čili bylo jasné, že tu buňku vybrali dokonale. Buď tam byl nasazený nějaký špión, nebo někdo zradil, někdo mluvil,“ říká dnes Jaroslava. V Olomouci zůstal otec do února roku 1942, její maminka tam mohla zhruba dvakrát na návštěvu. Hezké to ale nebylo, popisuje Jaroslava, protože po výsleších měl vymlácené všechny přední zuby. „A když nosívala domů na vyprání osobní prádlo, tak měsíc po měsíci měl zašívané třeba kalhoty nebo spodky, vždycky kus, co hladem zhubnul.“

V únoru byl otec odvezen do Kounicových kolejí v Brně, ale jen na chvíli. Dalším cílem byl koncentrační tábor Mauthausen. Tam 7. května 1942 Jaroslava Novobilského nacisté popravili.

Čtyřčlenná rodina - Jaroslava, její bratr, maminka a dědeček - tak zůstala bez živitele i příjmu. Maminka byla už tehdy nemocná na srdce, a když si chtěla jít vybrat z úspor, zjistila, že peníze rodiny jsou obstavené. „Nedala se z toho vybrat ani koruna.“ Rodině nicméně pomáhali sousedé a známí, kteří jim - mnohdy potají - dávali balíčky s jídlem či potřebnými věcmi. I tak Jaroslavy maminka byla schopná ještě pomáhat dalším vdovám, které na tom byly, jak říkala, hůř.

 

Opava v troskách

V roce 1945, kdy skončila druhá světová válka, se rodina rozhodovala, jestli zůstane na Hané, nebo se vrátí do Slezska. Rozhodli se vrátit, ale už ne na vesnici, protože Jaroslava s bratrem Vlastimilem měli nastoupit na střední školu. Rozhodnutí tak padlo na město Opava, silně poničené válečnou zkázou. „Trosky a spáleniště,“ popisuje Jaroslava. Její maminka navíc odmítla bydlet tam, kde dříve bydleli Němci. „Jenomže Opava byla převážně německá,“ podotýká Jaroslava.

A protože rodina stále neměla bydlení, šla Jaroslava na nějaký čas na internát dominikánských sester. Nakonec se problémy vyřešily a Jaroslava nastoupila na gymnázium, kde v roce 1950 odmaturovala, a to se samými jedničkami. „Dalo by se říct, že by to mohlo být klidné období, válka skončila. Ale já si na tu dobu nevzpomínám jako na takovou. Začátek byl hrozně těžký, protože maminka nevěřila, že tatínek je mrtvý. Myslela si, že, tak jako v mnoha jiných věcech, to je fingované, nebo se vraceli ještě skoro po roce lidé, kteří byli prohlášeni za mrtvé nebo byli nezvěstní. Tak než opravdu pochopila, že to je skutečně konec... A pak se utěšovala tím, že přišel rok 1948 a poměry, které tady začaly. Vždycky říkala: ‚Možná dobře, že nežije, protože on by nebyl ten, který by k tomu mlčel nebo který by nic nedělal. A seděl by dneska už znovu v kriminále. Tak aspoň možná tomu druhému kriminálu ušel,“ vypráví Jaroslava.

 

Studovali jsme bibli, snažili jsme se tím žít, pochopit to

A přišel rok 1948, a jak Jaroslava poznamenává, její rodina byla nejen protirežimní, nýbrž navíc věřící - nikoli jen matrikově, ale praktikující a žijící z víry. „Pro komunisty to bylo červené sukno na býka, a to jsem pocítila ve škole,“ říká Jaroslava. 

Ačkoli premiantka, za své názory dostala od fanatického ředitele důtku. Nakonec se dostala na vysokou školu do Olomouce, a protože nemohla jít na humanitní obor, který by chtěla, nastoupila na vědy přírodní. „Ale ty mě bavily úplně stejně. Tak jsem si zvolila fyziku a chemii,“ popisuje Jaroslava, která po roce přešla na studia do Prahy. Jak říká, měla na hlavní město pevné vazby přes muziku. „Kromě toho jsem si říkala, když už změnu, tak na Karlovu Univerzitu.“

Sice musela udělat nové přijímací zkoušky, nakonec je ale zvládla a studia v Praze se pro její další život stala v mnoha směrech určující. Potkala totiž během nich svého budoucího manžela Waltera, kterého si po ukončení školy vzala za muže.

Po příjezdu do Prahy ji také kontaktoval teoretický fyzik Jan Fischer, otec současného senátora a neúspěšného prezidentského kandidáta Pavla Fischera, který studoval ve stejném ročníku fyziku. „Měli návaznost na v té době už skrytou církev ve formě studijních kroužků vysokoškoláků. Ten náš kroužek se týkal jen přírodovědecké fakulty. Studovali jsme bibli, snažili jsme se rozebírat texty, žít tím, pochopit to. Prostě jsme se rozhodli, že tyto myšlenky budou náš životní styl,“ popisuje Jaroslava svá vysokoškolská léta.

„Strašně ráda na to vzpomínám,“ říká a hned dodává, že v mládí člověk podceňuje riziko. Poprvé Jaroslava podle svých slov riziko pochopila, když se scházeli v bytě, který byl jednoho dne zapečetěný. „Dodatečně jsme se dozvěděli, že ten, kterému to patřilo, to byl fyzik, že ho zavřeli. Našli u něho cyklostyl a rozmnožování nějakých textů a zadrželi ho. Tak jsme zvýšili svoji pozornost, ale nebylo to stejně nic platné, protože ti, kteří nás vedli, byla to Ilka Pellerová, matematička, a její přítel, budoucí manžel František, který studoval filozofii, tak je v krátké době nato zavřeli také. A v procesu, který se tehdy vedl s takzvanými vatikánskými špióny, dostali osm roků vězení,“ popisuje Jaroslava. Skupina tak zůstala bez vedení. „Všichni čtyři se scházíme ještě teď,“ říká dnes.

 

S bolestí čekat na návrat

Jaroslava promovala v roce 1954, a ačkoli ona i její muž Walter dostali nabídku zůstat na fakultě, z rodinného hlediska to nebylo možné. „Jak Walter, tak já jsme měli úvazek postarat se o své rodiče. Moje maminka, tehdy už těžce nemocná se srdcem, a její otec skoro slepý, zůstali sami dva v Opavě. Brácha už byl také prvním rokem na vysoké v Praze a nemohli život sami ustát. A ona s bolestí čekala, až budu hotová, že se o ně nějak postarám. A totéž v životě mého muže,“ popisuje Jaroslava.

Její manžel Walter byl Němec s židovskými kořeny. „Já, dcera českého odbojáře, jsem si našla za manžela Němce a po matce Žida,“ říká s tím, že v českých poměrech nejde o žádné bonusy. „A tehdy nebyly obzvlášť. Na tom vidím i velikost svojí maminky, prostřednictvím toho i tatínka a jeho názoru. Nikdy mi to nevytýkala, natož aby mi bránila. Přijala to naprosto pozitivně, protože byla člověk, který uměl rozlišovat. Nedívala se na někoho tak jako někteří spolužáci, že je to Němčour nebo Židák. Ale věděla, co ta rodina zkusila od stejného režimu jako my,“ popisuje dnes.

Rozhodli se proto odejít za rodinou do Ústí nad Labem, kam Jaroslava chtěla přestěhovat i maminku a dědečka. Maminka se stěhování už nedočkala a dědeček zemřel zhruba tři týdny poté, co přišel do Ústí. „Takže můj začátek v Ústí byl takový, že jsem byla začínající manželka, začínající výzkumnice, od které se čekalo, že bude dobrá dcera a snacha, a to všechno maximálně, pokud možno. Takže si na tu dobu vzpomínám jako na velice krušnou,“ hodnotí dnes Jaroslava.

Manželům se narodila první dcera Zuzana a za čtyři roky syn Tomáš. „A byli jsme šťastná rodina. Musím říct, že jsem žila ve šťastném manželství, že jsme si rozuměli velice dobře lidsky i profesně,“ popisuje.

 

Odchod by byla zrada

Po roce 1968, říká Jaroslava, měla její rodina opět dilema, zdali zůstat, nebo odejít. Její manžel měl německou národnost, takže odchod by pro ně byl relativně snadný. „Ale tady byla maminka, která nám dětem obětovala celý život a neměla vlastně vůbec nic než nás, hlavně mě, na kterou spoléhala. Zdálo se mi, že odejít by byla zrada. Volili jsme zůstat. Těžko říct, jestli to byla správná volba, ale byla taková, jaká byla,“ míní Jaroslava. Jak říká, každý režim si vždy všimne těch, kteří vybočují, ti průměrní mu za povšimnutí nestojí. „Tak tomu neunikl ani Walter, ani já.“ 

Manžela Waltera totiž v roce 1968 přesvědčili, aby vedl katedru chemie na ústecké pedagogické fakultě, tedy aby ji pomohl vybudovat. „A tím se ocitl ve školství. Měřítko na školství ale měli komunisté jiné než třeba na chemický průmysl či výzkum. Tam, kde se pracuje s lidmi, si to každý režim nejvíc hlídá. Každý začne vždycky od školství,“ popisuje Jaroslava. A ačkoli, jak říká, neměl její muž s komunismem nic společného a nesouhlasil s ním, tak v euforii roku 1968 tvrdil, že aby došlo ke změně, nelze stát venku, nýbrž je třeba být uvnitř, a podepsal přihlášku do tehdy Dubčekem vedené komunistické strany. Protože však spolupracoval s profesorem Otto Wichterlem, díky kterému podepsal i prohlášení Dva tisíce slov, vyhodili ho po roce 1968 jak ze strany, tak i z vedení katedry. Mohl zůstat pouze jako řadový asistent.

Přesto se Jaroslavě podařilo do strany nikdy nevstoupit a s komunistickým režimem dokonce veřejně nesouhlasit. „A přesto přežít,“ říká s tím, že to také bylo hodně díky poměrům ve výzkumnému ústavu, kde pracovala. V Ústí navíc Jaroslava spolupracovala i s biskupem Karlem Otčenáškem, který byl vězněn a po propuštění se nesměl vrátit do své diecéze. Působil tak v Trmicích právě u Ústí nad Labem.

 

Snad jsem se nezpronevěřila otcovým ideálům

Jaroslavy manžel zemřel ve věku 59 let. Nebyla to však bohužel jediná rána, protože tři týdny po smrti muže vypadl její tehdy devatenáctiletý syn ze sedmého patra. „Byl mezi životem a smrtí, těžko se mi o tom mluví, byly to dva roky velice těžkého života, než jsme to překonali. Ale on to překonal, i já jsem to překonala,“ popisuje Jaroslava.

Se svým synem také prožila intenzivně rok 1989. Syn, byť invalida, se vrátil na školu a zapadl do euforie revolučního roku. „Rozvážel letáky, pracoval mezi dělníky v západních Čechách a tady u nás. Nosil mi letáky, já je vyvěšovala v chemičce. A tak jsme byli takový užitečný tandem. Snad,“ říká dnes.

Občas, když se Jaroslava dívá na svůj život zpátky, říká, že laťku jí nastavil její tatínek Jaroslav. „Když znovu a znovu čtu jeho poslední vůli, nemůžu vůbec pochopit, jak tak mladý člověk v roce 1937, ještě před tím vším, co se pak stalo, mohl napsat tak moudré věty, ze kterých se dá čerpat celý život. Zůstalo to pro mě jako celoživotní závazek,“ říká.

„Vůči tomu se občas v duchu rovnám a ptám se, jestli jsem splnila to, co by ode mě očekával. A zdá se mi, že snad jsem se nezpronevěřila jeho zásadám, ani jeho ideálům, to ne. Ale určitě jsem nedosáhla jeho velikosti,“ míní Jaroslava a dodává, že patří mezi osoby, které o něčem neustále pochybují a nejsou nikdy se svými názory ani hodnocením hotové a žijí v pochybách. „S tím se ale musím naučit žít,“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hana Mazancová)