Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Paula Wagnerová (* 1930)

• narozena 31. října 1930 v Dlouhé Lomnici na Karlovarsku

• vyrůstala v německé rodině Heleny a Franze Lattischových

• v říjnu roku 1943 ukončila základní školu a nastoupila do roční služby

• po konci války nemusela jejich rodina do odsunu

• roku 1946 pracovala v porcelánce ve Stružné

• roku 1948 se odstěhovala do Dražova a vdala se za Richarda Wagnera

• v letech 1962 až 1989 pracovala jako lesní dělnice

• roku 1966 přesídlili do obce Pila

• žila tam i v době natáčení roku 2025

Německé zvyklosti a láskyplná rodinná atmosféra formovaly její osobnost. I když v životě prožila nelehké chvíle a byla svědkem mnoha historických zvratů, politika ji nikdy neoslovila a do jejího každodenního života nepronikla. Skutečné bohatství pro ni spočívalo v tichých jistotách – v rodině, přátelství, vůni domácího jídla, v tanci a v kráse přírody, která navzdory všemu zůstávala neměnná.

Malé radosti všedních dní

Paula Wagnerová, rozená Lattisch, se narodila 31. října 1930 nedaleko Karlových Varů v německé rodině. Spokojené dětství prožívala se svým o rok starším bratrem Antonem v malé pohraniční vesnici Dlouhá Lomnice. Matka Helene Lattisch, narozená v roce 1905, byla v domácnosti, zatímco otec Franz Lattisch, narozený v roce 1902, pracoval jako horník v místním dole.

Rodina často chodívala lesní cestou do nedaleké Rybničné (Teichhausen), kde žila Paulina babička. Po cestě se pravidelně zastavovali u lesní studánky, kde si na chvíli odpočinuli. Toto místo měla malá Paula velmi ráda. Za kopcem v lese stával velký viklan, v jehož blízkosti se nacházel mlýn a hostinec, kam přicházeli lidé ze širokého okolí. Konaly se tam společenské akce a hrála živá hudba.

Domácí jídlo mělo hodnotu malého svátku

V předválečných a válečných letech byly nedostatek a skromnost každodenní realitou. Maminka dětem často vysvětlovala, že jim nemůže dát víc jídla. „Tatínek pracoval tvrdě na šachtě a do práce chodil téměř hodinu a půl pěšky. Potřeboval hodně sil. Po bramborách měl hned hlad, tak maminka vařila knedlíky,“ vypráví Paula Wagnerová. „Jídlo bylo na příděl. Měli jsme potravinové lístky na mouku, cukr, máslo a další základní suroviny.“

V létě děti často pomáhaly se sběrem lesních plodů. S hrníčkem v ruce vyrážely do nedalekého lesa, kde však více borůvek končilo v puse než v nádobě. Sběr hub a babiččina houbová omáčka s knedlíkem představovaly sváteční odměnu za vynaložené úsilí.

Malá Paula trávila volný čas nejraději se svou milovanou babičkou. Její kuchyně byla jako ráj. Na plotně často připravovala jednoduché placky, které ještě horké mazala máslem. Nechyběly ani lívance nebo palačinky. „Jednou, o Lomnické pouti, koupila babička dršťky a doma je čistila. Seděla na malé stoličce, před sebou měla velké štokrle a na něm je pečlivě čistila lžící. Pak je uvařila. Ty byly dobré,“ vzpomíná Paula Wagnerová.

Místní Němci vítali jaro i svátky podle svých tradic

Přestože se narozeniny a svátky neslavily, během roku bylo dost příležitostí k radosti a společným setkáním. „Velikonoční oslavy trvaly několik dní. Děvčata zdobila vajíčka a chlapci chodili po vsi s řehtačkami od domu k domu a hlasitě chrastili. Nosili s sebou košíček vystlaný slámou, do kterého sbírali vejce z koledy,“ vzpomíná Paula Wagnerová. „Pomlázky k německých zvykům nepatřily, do tradice se dostaly až s příchodem Čechů.”

Každý rok se ve vsi na 1. máj stavěla májka a lidé oslavovali příchod jara zpěvem a tancem kolem ohně. Do kostela místní chodili zejména při velkých svátcích, jako byly Velikonoce, Vánoce nebo Lomnická pouť. „Když byla pouť, přijely do vsi kolotoče a babička s maminkou chystaly koblížky. Na plotnu postavily velký hrnec a kolem něj nasypaly popel, aby při smažení neprskalo sádlo,“ vypráví Paula Wagnerová. „Na koblížky se těšila celá rodina a maminka se často obávala, že jich nebude dost. Děda si moc pochutnával a říkal, že by pouť mohla být častěji.“

Vánoce a rodinné rituály měly své kouzlo

O Vánocích tatínek vařil dětem domácí čokoládu. V tuku rozpustil kakao a cukr, směs nalil do malých formiček a přidal očko z provázku. Společně pak formičky odnesli ven do sněhu, aby čokoláda ztuhla. Hotové ozdoby pak věšeli na stromeček. „Čokoláda byla tak dobrá, že na ni chodily i myši,“ usmívá se Paula Wagnerová.

Maminka s péčí připravovala štědrovečerní večeři. Pečené preclíky nejprve polila horkou vodou, potom sirupem, potřela je máslem, a nakonec posypala nastrouhaným perníkem. Vůně koření a domácího vaječného likéru dotvářely vánoční atmosféru.“ Chodili jsme s Antonem kolem vánočního stromku a hádali, jakou barvu mají dárky. Když jsme se trefili, tatínek nám je podal. Byl to krásný čas,“ vypráví Paula Wagnerová. 

Zima na vesnici voněla praženým žitem a ječmenem

Do Dlouhé Lomnice pravidelně zajížděl vůz, který svážel mléko do nedalekého Žalmanova. V zimních měsících s ním přijížděla paní, která vozila zvláštní železný kufr s vybouleným víkem a uvnitř se skrýval buben na pražení obilí.

Na návsi zaparkovala vůz, rozdělala oheň a do bubnu sypala žito a ječmen, ze kterého nad plameny pražila kávovou náhražku. Malé Paule a ostatním dětem dovolila, aby se posadily blízko ohně a ohřály se. „Bylo tam nádherně teplo a všechno krásně vonělo. Měly jsme různé chutě, ale nikdy jsme od ní nic nedostaly,“ vzpomíná Paula Wagnerová.

Otevření dolu zachránilo rodinu před hladem

Konec 30. let poznamenal nedostatek práce a hlad. Lidé z vesnice často kradli potraviny, aby vůbec přežili. Bez zaměstnání zůstal i Paulin otec. Roku 1937 byl v Pile u Karlových Varů otevřen důl Josef – Jan, kde získal místo jako horník.

V dole se těžilo tzv. „žluté“ živičné uhlí s vysokým obsahem montánního vosku. Vytěžené uhlí se sváželo přibližně kilometr dolů do továrny, kde z něj nejprve extrahovali vosk a teprve poté ho lisovali do velmi výhřevných briket. Získávání vosku byl složitý proces — zahrnoval rozpouštění, filtraci a odpařování. Čistý vosk se pak výhodně prodával dál. 

Všichni čekali příjezd Hitlera, on však nepřijel 

Roku 1938 obyvatelé Dlouhé Lomnice (Langlamnitz) i nedalekého Bochova (Buchau) očekávali příjezd Adolfa Hitlera. Vesnici zdobili, pletli ozdoby a věšeli je na ploty i podél cest. Místní čekali u silnice, ale nikdo nepřijel. 

Ve stejném roce se malá Paula spolu s matkou a bratrem přestěhovali ke strýci do Dlouhé Lomnice, kde během druhé světové války také žili. Strýc byl už starý a vlastnil velký dům i několik automobilů.

S příchodem druhé světové války povolali všechny muže na frontu. Doma zůstávali pouze ti, kteří vlastnili více než dvacet hektarů půdy. Paulin otec nejprve narukoval do Kissingenu, poté do Wertheimu a nakonec ho přidělili do francouzského přístavního města Le Havre. 

Po dvou letech na frontě se otec nečekaně vrátil domů. Kvůli nedostatku horníků vešlo v platnost nařízení, že každý, kdo vykonával tuto profesi, se musí vrátit. „To bylo překvapení, když se táta vrátil domů. Neměli jsme rádio a o Hitlerově nařízení jsme nic nevěděli. To byla radost,“ vzpomíná. Otcova profese mu doslova zachránila život, protože Le Havre se stal terčem rozsáhlého spojeneckého bombardování, které způsobilo značné škody a ztráty na životech.

I za války byly dny plné slunce a radosti

Za druhé světové války panoval v Dlouhé Lomnici i v okolních obcích relativní klid. Oblast nezasáhly přímé boje, fronta tudy neprocházela a ani se zde nepohybovaly vojenské jednotky, takže místní obyvatelé mohli v rámci možností pokračovat v běžném životě. Většina mužů ale byla nasazena na frontu, a práci na statcích tak zajišťovali váleční zajatci, nejčastěji Sověti a Poláci. 

Do školy chodila Paula v Dlouhé Lomnici. Pro nedostatek učitelů byly všechny děti zařazeny jen do dvou tříd. V dřevěných lavicích se učily číst, psát a počítat. Školní docházku ukončila ve třinácti letech a na rok musela nastoupit do služby. Nařízení z doby protektorátu se vztahovalo na každého, kdo se po škole chtěl vyučit nějakému řemeslu. Paula Wagnerová pomáhala v domácnosti německé ženy, která měla čtyři děti a jejíž manžel bojoval na frontě. Měsíc před koncem povinné roční lhůty válka skončila. 

Ve vsi se objevili Sověti a děvčata se před nimi schovávala

Po válce se v Dlouhé Lomnici usadili sovětští vojáci s koňmi. Na žebřiňácích jezdili dolů na pole, kde trhali jetel, a místní lidé se obávali, že jim nic nezbyde a nebudou mít co jíst. „Po vesnicích tehdy chodily Revoluční gardy. Večer k nám přicházely na kontroly, jestli někde neskrýváme ruské vojáky. Tatínek pěstoval tabák a sušil ho na půdě. Ti, co dělali kontroly, mu ho často kradli,“ vzpomíná. „Rusové byli zamilovaní do místních děvčat a ty se před nimi musely schovávat. Ve vedlejší vsi dokonce řádila jednotka vlasovců.“

Přestože doba byla těžká a mnohého se museli lidé vzdát, panovala mezi nimi pospolitost. Vzájemně si pomáhali a drželi při sobě. Těžké časy tak často prověřily lidský charakter.

Doktor Jánský pomáhal i v nejtěžších chvílích

Ve 40. letech v obci Pila působil vážený lékař Jánský, ke kterému lidé přicházeli nejen s běžnými zdravotními potížemi. V nelehkých válečných letech dokázal podat pomocnou ruku i ženám, které se potýkaly s nechtěným těhotenstvím, což bylo tehdy bohužel poměrně časté. 

Později u něj získával zkušenosti mladý lékař Khon, jehož otec byl židovského původu. Právě kvůli svému původu byl zatčen a bylo mu doporučeno změnit si jméno. Přijal tedy příjmení Körst. Po propuštění působil mnoho let jako lékař v Bochově. V roce 1969 se s rodinou přestěhoval do bavorského Mnichova.

Do odsunu šly všechny moje kamarádky

Po skončení války byli všichni původní němečtí obyvatelé nuceni k odsunu. Výjimku tvořili lidé s odbornými profesemi – horníci, malíři porcelánu a také demokraté, kteří mohli zůstat v Československu. Němci museli nosit bílé pásky na rukou. Nejen že je odlišovaly od ostatních obyvatel, ale zároveň představovaly jedno z mnoha opatření omezujících jejich svobodu pohybu a práva.

Do odsunu musel i Paulin strýc. S sebou si mohl vzít pouze to, co se vešlo na povoz tažený koňmi. S tím pak odjel přes Horní Tašovice (dříve Taschwitz) a Bražec (Berglez) do východního Německa. Množství majetku, který si odsunutí Němci mohli vzít, se lišilo podle místa. V Bochově si odnášeli vše kromě nábytku, zatímco v Teplé (Tepl, Tepl Stadt) a Karlových Varech (dříve Karlsbad) byli omezeni na 70 kilogramů. Každých čtrnáct dní byl přistaven vagon, do něhož se skládaly bedny, mezi nimiž seděly celé rodiny s plačícími dětmi.

Když se vlak rozjel, všichni sundali bílé pásky a vyhodili je ven

Výstupní stanicí se pro odsunuté Němce stal německý Wiesau, první zastávka pro více než 700 vlaků. Zde našli lidé vyhnaní ze svých domovů dočasné ubytování v táboře zřízeném v bývalých kasárnách. Odtud je přerozdělovali do různých německých měst. Obyvatelé Dlouhé Lomnice byli nejčastěji odsouváni do Essenu nebo do Bavorska. Nově příchozí nebyli od původních obyvatel vítáni a bylo těžké se v novém prostředí usadit a vybudovat nový domov.

V srpnu 1946 se naskytla poslední možnost k odsunu, ale ani té Lattischovi nevyužili. Otec pracoval jako horník a rodina zůstala ve svém domě.

Jezdila jsem ke komisaři a ten mi přiděloval práci

Po válce se po okolí pohybovaly sovětské jednotky a mezi lidmi se šířil strach. Vyprávělo se, že mladé ženy odvezou do Sovětského svazu, a proto se často skrývaly doma. Když se situace uklidnila, museli všichni nastoupit na pracovní úřad ve Žluticích, kde jim komisař rozděloval práci. 

Pamětnice nastoupila ke statkáři německého původu, kde musela pracovat v mimořádně těžkých podmínkách. Zastávala veškeré práce – v domě, na dvoře, u dobytka i na poli. Ke snídani mívala jen chléb s řepným sirupem, k obědu obyčejnou bramboračku. Zatímco statkář s rodinou večer hodovali, ona musela dál pracovat. Nahradila zde polského válečného zajatce, který dříve vykonával stejné povinnosti. Nosila těžké snopy a vidlemi je házela do patra stodoly. Byla mladá a drobná, na takovou práci jí často scházely síly.

Za těžkou práci dostávala jen pár korun. Sedlák jí ze mzdy pravidelně strhával polovinu za mléko, které nosila domů své mamince, takže jí nakonec zůstávalo pouhých sto padesát korun. Na statku vydržela půl roku, než si jí všiml místní hostinský a nabídl jí práci u sebe. Po několika měsících se u něj však nakazila svrabem a musela podstoupit léčbu. Do hospody se už potom nevrátila a nový začátek našla ve Stružné, kde nastoupila do porcelánky jako lepička oušek. Práce ji bavila a v přátelském kolektivu se učila česky. Mezi oušky a porcelánem poznala svého budoucího muže, muzikanta Richarda Wágnera.

Společně prožili úctyhodných sedmdesát let společného života

V roce 1948 na přání manžela opustila zaměstnání a odstěhovala se za ním do Dražova, kde jeho rodina vlastnila dům a chovala dobytek. O jídlo nouze nebyla, ale soužití s manželovou rodinou nebylo vždy jednoduché. Roku 1950 se jim narodila dcera Věra.

Ve vesnici tehdy žili převážně horníci a přistěhovalci z Maďarska. Manžel byl muzikant a s dechovou kapelou hrával na místních zábavách, kam ho vždy doprovázela. Nevynechala ani jedinou a v přeplněném sále tančila až do rána.

V roce 1962 nastoupila jako lesní dělnice. „V kolektivu jsem byla nejstarší, říkali mi máma. Nejtěžší bývala rána v lese, vzduchem poletovala hejna drobných mušek, které štípaly do obličeje. Nic na ně nezabíralo,“ vzpomíná Paula Wagnerová. „Odpoledne zas přilétali ovádi a komáři, a to bylo opravdu šílené. Dokonce jsem zkusila i kouřit, abych je zahnala, ale málem jsem se udusila. Pálili jsme klestí, sázeli nové stromky a v zimě jsme se brodili po pás ve sněhu při přípravě vánočních stromků.” Přestože šlo o fyzicky velmi náročnou práci, měla ji ráda a setrvala v ní až do roku 1989.

Celý život zůstala věrná jednoduchosti života

Paula Wagnerová vedla obyčejný život naplněný prací, rodinou a každodenními radostmi, vzdálený od politiky i velkých ideálů. Úcta, skromnost a pevná přátelství jí pomáhaly překlenout i ty nejtěžší chvíle života. Lidská sounáležitost pro ni byla nenahraditelnou hodnotou, stejně jako pohyb v přírodě a život na čerstvém vzduchu.

V době natáčení v roce 2025 žila ve svém rodinném domě v Pile věrná hodnotám, které nepodléhají času ani proměnám doby.