Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Petr Vyleta (* 1941)

• narodil se 22. září 1941 v Plzni

• otec Josef Vyleta byl bývalý důstojník a později bankovní úředník

• v roce 1956 vedl pamětník ilegální skautský oddíl

• dostal čtyřku z chování a vyloučili jej ze všech škol

• v roce 1958 musel nastoupit do učení na jemného mechanika

• v letech 1965–1978 byl učitelem

• v letech 1978–1986 pracoval jako vedoucí KIS n. p. Komenium

• v letech 1991–1993 se stal vedoucím školním inspektorem, později náměstkem ÚŠI

• v letech 1996–1997 byl správním radou na Ministerstvu vnitra

• v letech 1997–2006 vedl sekretariát náměstka ministra vnitra

• v roce 2025 žil v Praze

Od raného mládí miloval skauting a sport. Za to, že krátce vedl ilegální skautský oddíl, dostal na vysvědčení čtyřku z chování a nesměl dokončit studia. Přesto ho to nezlomilo. Nastoupil do učení, jako dělnický kádr si mohl dodělat maturitu a studovat dál. S titulem doktora pedagogických věd se nakonec paradoxně stal školním inspektorem. 

Na plzeňskou Škodovku padaly „vánoční stromečky“

Petr Vyleta přišel na svět 22. září 1941 v Plzni. Bydleli v domě, kde se o necelý rok později ukrývali Gabčík s Kubišem u rodiny Bejblů, kterou fašisté po vyzrazení celou vyvraždili. Od čtyřicátého roku probíhaly nálety na Škodovku, a tak malý Petr odmalička trávil čas s rodiči v krytu ve sklepě. Na jaře roku 1945 došlo k nejmohutnějším spojeneckým náletům. Malému Petrovi byly čtyři roky, přesto si živě pamatuje, jak ho tatínek vzal jednou v dubnu v noci na střechu domu. Spojenci označovali továrny světlicemi, říkalo se jim vánoční stromečky, následně město ozářily výbuchy bomb. „Na to se musíš podívat, to budeš jednou vyprávět dětem,“ ukazoval pamětníkovi rozpoutané peklo tatínek. Američany měsíc nato vítali Plzeňáci s opravdovým nadšením. Dětem rozdávali žvýkačky a čokoládu, tatínek jim podával malého Petra do náručí – „hlavně černochům, to bylo něco,“ vzpomíná pamětník na tehdy exotické Afroameričany. 

Otec pamětníka Josef Vyleta, předválečný důstojník Československé armády, později bankovní úředník, byl po válce pověřen velením vojenskému konvoji řidičů a techniků, kteří měli za úkol odklízet a opravovat vojenskou vozovou techniku po vylodění spojenců v Normandii, kterou následně přiváželi do Československa. Malému Petrovi sliboval, že ho vezme s sebou, k tomu však už nedošlo, protože pamětník v témže roce onemocněl dětskou obrnou. Vakcínu objevili až v roce 1950, do té doby na obrnu neexistoval lék. Čtyřletého Petra odvezli do nemocnice v Praze Krči, ale po válce byl nedostatek sester, a tak „když jsem potřeboval na záchod, tak jsem se plazil po zemi,“ vzpomíná pamětník. Nebyly ani rehabilitační pomůcky, chodit se učil s pomocí dvou dětských židliček. Nakonec se mohl pohybovat i bez berlí, ale následky mu zůstaly na celý život.

Skautský slib složili ilegálně

Aby toho nebylo málo, v roce 1949 zemřela osmiletému Petrovi maminka Marie Vyletová. Otec ho nechal u prarodičů, kde se mu poprvé dostaly do rukou časopisy Vpřed, Mladý hlasatel a foglarovky jeho strýce. Ve stejném roce ho tatínek přihlásil do skautu, kam ho i přes postižení vzali. Sice v něm nepobyl dlouho, komunisté skaut po šesti měsících zakázali, ale byla z toho láska na celý život. Rok po smrti maminky se otec znovu oženil a rodina se odstěhovala do Teplic. To byl pro kluky učiněný ráj – všude bylo spoustu pozůstatků po Němcích. Nejenže nacházeli zbytky výzbroje a výstroje, ale v domech po odsunutých obyvatelích byly také poklady. Pamětník vzpomíná na promítačku s válečnými filmy, piano, které hrálo samo, stačilo sešlápnout pedály, nebo pokoj plný vláčků. Protože mu chyběl skauting, založil Petr Vyleta s kamarády klub, lovili bobříky a hráli si na Rychlé šípy. 

V roce 1954 se rodina stěhovala zpátky do Plzně. Pamětník navázal na stará přátelství a se spolužáky pokračovali v klubové činnosti. Klubovnu jim poskytl kamarádův dědeček na zahradě, tam hráli hry a závodili. Zlom nastal v roce 1955, kdy se jeden z kamarádů dozvěděl, že Pionýrský dům pořádá letní tábor Expedice na Domažlicku. Přestože nebyli v Pionýru, dva z nich se přihlásili a vzali je. Tam se seznámili s Karlem Kahounem, prvorepublikovým skautem, který projevil zájem o jejich klub. Začal docházet na schůzky a nakonec se stal jejich vedoucím. 22. února 1956 tajně skládali do jeho rukou skautský slib a uspořádali putovní tábor po jižních Čechách. 

Dostal čtyřku z chování a vyloučili ho ze všech škol

Po prázdninách musel Karel Kahoun na vojnu a vedení oddílu převzal pamětník. Bylo mu už 16 let a schůzky na zahradě jim přestávaly stačit. Chtěli něco většího. Přihlásili se do vodáckého oddílu TJ Lokomotiva Plzeň, aniž by tušili, že se jedná o bývalý skautský vodácký oddíl, který vedli bývalí skauti, z nichž někteří byli za skauting trestáni. Chlapci sice pořád docházeli do klubovny, ale už zřídka, spíš se věnovali závodění. Dodnes Petr Vyleta netuší, kdo je vyzradil, snad jeden z členů sportovního oddílu,[1] kterého do klubovny pozvali, ale jistý si není. Každopádně krátce po této návštěvě si ho pozval ředitel jedenáctiletky, kde studoval: „Půjdeš tady tomu pánovi ukázat pracoviště svého tatínka,“ řekl mladému Petrovi roztřeseně. Pamětníkovi to bylo divné, ale šel. Na jednom rohu estébákovi ukázal: „Tady zahneme doleva.“ „Tady nezahneme, půjdeš se mnou,“ odvětil tajný a dovedl ho na „gestapo“. Tak se říkalo vyšetřovně Státní bezpečnosti (StB), kde předtím skutečně gestapo sídlilo. Tam na něj nastoupili tři a bez vody a jídla šestnáctiletého Petra vyslýchali osm hodin v kuse. Vyšetřovali všechny spolužáky z klubovny, ale jen Petr Vyleta absolvoval výslechy tři. Nakonec musel podepsat, že o obsahu výslechů nic neprozradí, a propustili ho.

Ve stejné době, kdy byl pamětník v Praze na soustředění, se konal soud s Karlem Kahounem, který dostal za podvracení republiky trest dva a čtvrt roku odnětí svobody. Pamětník neví, jak se o něm mohli dozvědět, od něj ani od spolužáků ne. Svědčil u soudu, a pak už Karla Kahouna neviděl. Chlapci se samozřejmě přestali v klubovně scházet a chodili dál do školy. A pak, na konci pololetí v lednu 1958 přišel šok – dostali čtyřku z chování a byli vyloučeni ze všech středních škol v republice. „Najednou jsme museli sedět doma a neměli kam jít,“ vypráví Petr Vyleta. Tatínek mu našel práci dopisovatele Československého sportu, ale ta zabírala minimum času. Paradoxně se kluci mohli věnovat dvoufázovému tréninku, a tak v létě roku 1958 vyhráli přebory republiky, která je pár měsíců předtím vyloučila ze všech škol.

Po válce i v osmašedesátém stály tanky na stejném místě

Petru Vyletovi už bylo 17 let, ale nezbylo mu než nastoupit s patnáctiletými kluky do učení na jemného mechanika psacích a počítacích strojů. Stal se tak dělníkem, a to byla v tehdejším režimu výhoda. Po dvou letech mohl začít studovat večerní školu pracujících a složit maturitu. Bylo to náročné období, od šesti chodil do práce, odpoledne až do večera do školy. V roce 1962 úspěšně odmaturoval a jako dělnický kádr ho bez problémů vzali na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Atraktivní předměty byly v té době bohužel spojované s těmi méně zajímavými, a tak si zvolil aprobaci dějepis – ruština. Po ukončení studia v roce 1965 nastoupil jako učitel na umístěnku do Stráže u Tachova. V té době vedl sportovní oddíl, ale ve Stráži sportovat nešlo, proto si jej ČSTV vyžádala do Plzně, odkud dojížděl do školy v Blovicích. 

V roce 1968 nakrátko obnovili 50. oddíl vodních skautů Černá střela. Petr Vyleta pracoval ve vedení, uspořádali dva letní tábory, ale pak museli oddíl rozpustit a část dětí přešla do vodáckých oddílů tělovýchovné jednoty. 21. srpen zastihl pamětníka v Plzni. Bydlel tehdy blízko rozhlasu, kolem stály tanky, lidé se bouřili, diskutovali s vojáky. „Uvědomil jsem si, že už jsou to druhé tanky, které v životě vidím,“ říká pamětník, “protože stály na stejném místě, kde předtím byli Američani.“ V Blovicích na národním výboru ho v oněch pohnutých letech využili jako tlumočníka. Petr Vyleta si pamatuje, jak si jeden sovětský důstojník zapálil doutník, vyfoukl kouř ke stropu a ujistil ho, že přijeli potlačit kontrarevoluci. Když mu Petr Vyleta opáčil, že u nich žádná kontrarevoluce není, prohlásil samolibě: „Ale to si jen myslíte, že není, to oni na vás tak působili, že se vám to dostalo do hlavy.“

Nebavilo ho, jak režim přepisuje dějiny

Nastoupila normalizace a Petru Vyletovi se ve škole přestalo líbit. Několikrát ho lákali do komunistické strany: „Hned jakmile budeš naším členem, dostaneš místo zástupce ředitele, po několika letech budeš ředitelem a mohl bys to dotáhnout až na inspektora,“ slibovali mu, ale to by ho ani nenapadlo. Jelikož učil exponované předměty a zejména dějepis se začal přepisovat, práce se mu začala zajídat a rozhodl se, že ze školství odejde. V roce 1977 získal místo vedoucího Krajského informačního střediska (KIS) pod národním podnikem Komenium. Měli za ním chodit učitelé a ředitelé, ale skoro nikdo nepřišel. Komenium samo nemělo zcela jasno, co by mělo být náplní práce střediska, a tak si ji vymyslel sám: navštěvoval školy a učitelů a ředitelů se dotazoval, jaké jim chybí pomůcky a jak jsou s nimi spokojeni. „Jenže jsem se dozvídal jen to, že mapy se trhají a zkumavky praskají,“ směje se pamětník. „Začal jsem to psát do hlášení, ale to se taky nelíbilo, tak mi řekli, že se nemám tolik vyptávat. Skoro jsem nevěděl, co mám dělat.“ Volný čas využil jinak. Začal psát povídky ze školního prostředí, studoval psychologii a pořádal přednášky na pedagogická témata pro Městské metodické středisko. V roce 1984 úspěšně složil doktorát.

Ze čtyřkaře inspektorem a ředitelem na vnitru

O dva roky později bylo informační středisko z důvodů úspor zrušeno. Pamětník vyhrál konkurz na místo metodika psychorehabilitačního oddělení ve výrobním družstvu Meta, kde byly jeho pracovní náplní návštěvy domácích invalidních pracovníků a zjišťování jejich pracovních podmínek. V Metě, která nakonec sídlila v prostorách bývalého KIS, se pamětník dočkal revoluce v roce 1989. „Přišel za mnou náměstek ředitele, bývalý estébák, zarytý komunista, že musíme založit Občanské fórum. A já jsem mu řekl: ‚Založíme, ale bez tebe,‘“ vypráví Petr Vyleta. V Občanském fóru odpovídal za odbor školství. Vzpomíná, jak na schůze chodili kolegové s trikolorami na klopách. Na jedno sezení přišel kantor s tou nejdelší a nejtlustší trikolorou, jakou kdy viděl. Ostatní učitelé v něm poznali spolupracovníka StB, který byl nasazován na zájezdy žáků a učitelů do zahraničí, a vykázali ho ze sálu. „Další takový, který se chtěl rychle překabátit,“ uzavírá Petr Vyleta.

Hned po revoluci došlo ke vzkříšení skautského oddílu. Pamětník se stal jeho členem, ale z důvodů pracovního vytížení – zřizovaly se školské úřady a Česká školní inspekce (ČŠI) – už se nemohl věnovat jeho vedení. Stal se vedoucím odboru školství v Plzni a rok nato vedoucím školním inspektorem. „90. léta byla doba, kdy se neustále něco měnilo,“ říká Petr Vyleta. Změnilo se vedení ČŠI, jmenovali nového ústředního školního inspektora a pamětník se stal jeho náměstkem. Jezdil na porady s ministrem a měl na starosti všechny inspektory v Čechách. „Tak jsem si říkal, že nikdo neví, že jsem měl čtyřku z chování a že jsem byl vyloučený ze všech škol,“ směje se Petr Vyleta. Práci vykonával do roku 1995, kdy dle jeho slov místo potřebovali pro někoho jiného a on byl z funkce odvolán. Rozhodl se, že už ve školství nechce zůstat. Nastoupil na místo obyčejného referenta na Ministerstvu vnitra, ale už po roce mu nabídli místo ředitele sekretariátu náměstka ministra, kde působil deset let až do odchodu do důchodu v roce 2006. „Možná tam někde byli i ti estébáci, se kterými jsem přišel do styku v mládí... A tím se celý můj příběh uzavírá,“ končí své vyprávění Petr Vyleta. 

Až do začátku 90. let vedl pamětník vodácké oddíly a vychoval 25 přeborníků republiky.

[1] Z etických důvodů na tomto místě záměrně neuvádíme jméno.