Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Všetičková (* 1916  †︎ 2008)

Manžel mi řekl: Zaplatíme a půjdeme. Je tu pro mě Gestapo

  • narozena 28. 1. 1916 v Brně

  • maturitu složila v Masarykově státním ústavu ku vzdělávání učitelek odborných škol

  • r. 1938 se vdala za generála Bohuslava Všetičku

  • rozbití republiky v r. 1939 prožila s manželem v Trenčíně

  • návrat do okupovaného Brna

  • po zatčení a popravě manžela, člena Obrany národa, péče o rodinu

  • tragická úmrtí obou dětí

  • pracovnice Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu

  • přednášková činnost ve školách

  • zemřela 18. 4. 2008 v Brně

Milada Všetičková byla manželkou prvorepublikového generála Bohuslava Všetičky, v době okupace prožívala jeho zatčení, věznění v Berlíně a popravu za odbojovou činnost v Obraně národa. Její osud je poznamenán nejenom smrtí manžela, ale i předčasnou ztrátou jejich společných dětí – syn jim zemřel krátce po narození v době, kdy byl již generál Všetička zatčen, dcera podlehla onkologickému onemocnění v padesátých letech. Paní Všetičková byla neúnavnou pracovnicí v brněnské organizaci Obce legionářské a v Českém svazu bojovníků za svobodu, pravidelně chodila na přednášky do škol a účastnila se různých konferencí, které tyto organizace pořádají.

Dětství a mládí

Milada Všetičková se narodila 28. 1. 1916 v Brně „v rodině, která nebyla nijak bohatá. Byli to rodiče a tři dcery.“ Její otec Cyril Malý byl zaměstnancem železničních drah. Později jako tajemník organizace železničních zaměstnanců kandidoval do Národního shromáždění, kde působil v letech 1929 až 1935 jako poslanec za volební obvod na Podkarpatské Rusi. Jeho poslanecká práce jej často nutila setrvávat v tomto kraji, a tak se Milada dozvídala o chudých sociálních poměrech, které na Podkarpatské Rusi panovaly. Maminka paní Všetičkové byla žena v domácnosti a v době nepřítomnosti manžela na ní ležely všechny povinnosti, které souvisely s chodem rodiny. Mezi Miladou a jejími sestrami byly velké věkové rozdíly. Nejstarší sestra byla o 14 let starší, druhá o 10 let. Rodina tenkrát bydlela v Plotní ulici v místě, kde je dnes autobusové nádraží na Zvonařce. V tomto místě začala paní Všetičková navštěvovat obecnou školu, ze které přešla na školu měšťanskou. Další vzdělání získala Milada ve škole ženského vzdělávacího spolku Vesna, který měl během tří let vychovat z mladých dívek vzorné opatrovatelky rodinného krbu. Žačky zde získaly obecné vzdělání, ale byly speciálně vyučovány i v rodinných pracích, jako je vaření, šití apod. Po dvou letech praxe si rozšířila vzdělání, tentokráte v Masarykově státním ústavu ku vzdělávání učitelek odborných škol, kde také po dvou letech složila maturitu. To se již psal rok 1938. Paní Všetičková dostala umístěnku do školy v severních Čechách, ale jak říká, „místo toho jsem se musela vdávat“. A ihned také následovala svého muže do Trenčína, kde působil jako velitel 15. pěší divize.

Seznámení s manželem Bohuslavem Všetičkou

Poprvé se s Bohuslavem Všetičkou potkala tehdy ještě osmnáctiletá Milada v Orlí ulici, kam se rodina ve třicátých letech přestěhovala. Pobývali zde tenkrát ve dvoupokojovém bytě, neboť obě sestry byly již provdány. Jednoho dne při cestě do školy „jsem na chodbě potkala vojáka, distinkce jsem tehdy ještě neznala. No prostě se mně líbil, byl celý ve zlatě… Prostě osmnáctileté děvče hnedka vzplálo.“ Až od maminky se dozvěděla, že se k sousedce přistěhoval nájemník. Od tohoto okamžiku se začali příležitostně vídat. Nejdříve se jednalo o vzájemné pohledy, které neskrývaly sympatie. Po půl roce však nastala změna. Nájemník se z bytu odstěhoval. „Dozvěděla jsem se, že dostal svobodárnu a přestěhoval se do Alfy. A tak byl kontakt přerušený.“ Ale osud Miladě přichystal překvapení: „Při cestě do České Třebové za tetou jsme se setkali na chodbě. A samozřejmě –  já ho poznala. Pokukovali jsme po sobě, až se osmělil a zeptal se, zda jsem dcera pana poslance Malého.“ Ani toto setkání však neznamenalo navázání trvalého vztahu. Až další náhoda jejich lásce pomohla, potkali se v Brně a domluvili si první schůzku. A postupně se generál Všetička dostal do rodiny své budoucí manželky. „Maminka se s ním znala, otec se s ním seznámil a tomu se strašně líbil a rozuměli si dobře, jenomže maminka, ta již byla ve střehu jako maminka… Ale láska, ta vždy dosáhne svého.“ A hlavně překoná všechna úskalí, která jsou jí vložena do cesty. A nebylo jich málo. Generála Všetičku v roce 1937 přeložili do Trenčína. Zamilovaný pár se přestal pravidelně vídat a obecně se předpokládalo, že tuto zkoušku nevydrží. Vztah mladé Milady navíc komplikoval tíživý problém – generál byl ženatý. Z pobytu v ruských legiích si přivezl manželku Rusku. Manželství však fakticky nefungovalo. Manželka odmítla následovat svého muže po různých posádkách a časem si našla i jiného partnera. Generál Všetička se proto nechal rozvést a představil svoji novou milou rodičům. Období let 1936 až 1938 představovalo pro milenecký pár nejkrásnější roky jejich krátkého společného života. Spolu s rodiči z obou stran jezdili na společné dovolené, které pro oba zamilované znamenaly oázu klidu a vzájemné harmonie. „Bylo to pro nás opravdu krásné. Moc jsme si užívali.“ Věnovali se turistice, celé dny trávili na pěších výletech i lyžařských výpravách. Hory byly tenkrát pusté, potkat člověka bylo spíše vzácností. Krom toho hráli tenis, plavali, ale také pracovali na zahrádce, kterou měl pan Všetička velmi rád.

Mobilizace v září 1938, svatba, krátký pobyt na Slovensku

Do jejich idylického vztahu začala postupně zasahovat zhoršující se polická situace. Jako důstojník československé armády musel generál Všetička požádat o souhlas k sňatku vojenskou správu. Souhlas dostal, první termín svatby však milencům nevyšel, protože 23. září byla vyhlášena mobilizace. Svatba se proto musela odložit na dobu těsně před Vánoci osmatřicátého roku. Jednalo se již o nejzazší termín – paní Milada byla v pokročilém stupni těhotenství, a tak se se svatbou muselo trochu spěchat, aby na novomanželce nebyl tento stav příliš patrný. Hned po svatbě následovala paní Milada svého muže do Trenčína, kde působil. Zpočátku bydleli na svobodárně. Podmínky zde neměli nejlepší, jenže velitelství divize se teprve dostavovalo a vhodnější ubytování zatím nebylo k dispozici. Až na narozeniny Milady Všetičkové – 28. 1. 1939 – se bylo možno přestěhovat do služebních bytů, jež velitelství poskytovalo. Bohužel jen na pouhé dva měsíce. „A potom – Čehúni von.“ Všechno vybavení, které si postupně do Trenčína navozili, se muselo rychle sbalit a za dramatických okolností převézt zpět do Čech. „Manžel jel do Brna shánět nějaký povoz, abychom se dostali zpátky… Přes hory jel po lyžích, nejel ani vlakem. Člověk žil v takovém stresu, nevěděl… Ale dostal se přes to, nestalo se něco. Ta doba byla nejistá. Naštěstí to všechno dobře vyřídil a my jsme se nastěhovali zpět do Orlí ulice.“ Tak se ve dvoupokojovém bytě ocitli čtyři dospělí lidé a v dubnu přibyla i právě narozená dcerka.

Pobyt v Brně na počátku války, zapojení do odboje, zatčení gestapem

Generál Všetička se rozhodl řešit bytovou krizi zakoupením vilky. Nejdříve se mu naskytla možnost koupit dům po známém v Židenicích. Dům se však nacházel blízko kasáren, a tak Všetičkovi zvolili raději lokalitu v brněnských Bohunicích, kam se posléze spolu s rodiči nastěhovali. Ač paní Všetičková nebyla zasvěcena do toho, co její manžel po začátku okupace vlastně dělá, tušila, že je zapojen v protinacistické činnosti. „Já to brala jako povinnost. Takže jsem se nevyptávala a věděla jsem, že určité věci jsou vojenským tajemstvím.“ Brzy však začalo přihořívat. Německá tajná policie začala rozkrývat strukturu podzemní organizace Obrana národa (ON), tvořené bývalými vojáky. Co chvíli hrozilo nejvyšším špičkám rozpuštěné československé armády zatčení. Generál na toto ohrožení reagoval tím, že „spával mimo domov. Byl u jedné sestry, u druhé sestry, a tak se stalo v listopadu roku 1939, že byl u sestry na nocleh a bylo tak kolem jedenácti hodin, když najednou hrčel zvonek… A já jsem sešla dolů… Měli jsme psa, německého ovčáka, ten se vrhl na branku a začal štěkat. A já jsem šla k té brance a vidím, tam na hrázi jelo auto… a za dveřmi byl člověk.“ Chtěl mluvit s generálem Všetičkou. „Není doma,“ odpověděla striktně paní Všetičková. Dotyčný se však nenechal jen tak odbýt a domáhal se na paní Všetičkové prozrazení místa, kde tedy je. Paní Všetičková lakonicky odpověděla: „To já nevím.“ Cizinec byl zřejmě na uvedený způsob rozhovoru připraven a jen odvětil: „Přeci vám snad musel něco říct. Já jsem totiž kapitán Brázda a přijel jsem ze Slovenska se vzkazem pro pana generála.“ Paní Všetičková však stále trvala na svém. Tvrdila, že o svém manželovi nic neví a neví ani, kdy přijde, natož kde vlastně je. Údajný kapitán Brázda viděl, že se již nic nového nedozví. Na rozloučenou pak jen pronesl trochu varování, trochu výhrůžku, aby se rodina Všetičkova připravila na to, že jim přijde do domu prohlídka. „Může přijít klidně hned,“ pronesla pevně a odhodlaně paní Všetičková k neznámému člověku. Ten svoji výhrůžku ještě několikrát zopakoval a pak odešel k vozu, který zpozorovala paní Všetičková, když vyšla z domu. Brázda jen tak na odchodu prohodil, že je to jeho vozidlo, se kterým přijel ze Slovenska. Ráno spěchala paní Všetičková ke své sestře, kde její manžel trávil předešlou noc, aby mu sdělila, co se u nich událo. Samozřejmě mu paní Všetičková řekla i jméno dotyčného nočního návštěvníka. Generál Všetička jen odvětil: „Neznám. Poptám se.“

I když se varování kapitána Brázdy nenaplnilo a žádná prohlídka neproběhla, generál Všetička se raději z Brna vypařil. Odjel ke svým rodičům do Prahy, kam za ním přijela i žena s dcerkou. Společně pak oslavili první vánoční svátky v okupované zemi. Situace se však začala komplikovat. Němci provedli první zatýkání ve strukturách brněnské ON v prosinci roku 1939. Generál Všetička trávil již nějaký čas v Praze, takže o rozsahu tohoto zatýkání nevěděl a netušil ani, kteří spolupracovníci byli gestapem uvězněni. Pověřil tedy svou manželku, aby mu příslušné informace zjistila. Milada Všetičková tedy odjela po Vánocích do Brna s úkolem navštívit rodinu generála Ondřeje Mézla a plukovníka Václava Lysáka. „Samozřejmě  jsem to hned provedla a dozvěděla jsem se, že plukovník Lysák je zatčený a u generála Mézla že byli, ale že on zmizel a zavřeli jeho manželku a dcerky že vzala sestra.“ Paní Všetičková vytušila, že každou chvíli může potkat stejný osud i jejího manžela. „Sbalila jsem do batohu jeho věci, lyžařský boty, no prostě všecko, co potřebuje, i lyže a jela jsem zpátky do Prahy.“ Svého manžela zastihla u jeho rodičů a sugestivně mu vylíčila situaci, která panovala v Brně, a naléhala na něj: „Chci, aby ses sebral a zmiznul odsud, protože to nevypadá dobře, a já chci, abys žil s námi potom, a ne, abys byl zavřený.“ Jeho odpověď je však charakteristická pro většinu československých důstojníků, kteří chtěli naplnit slib daný republice: „Já nemůžu. Mám rozkaz.“

Nepomohlo ani přesvědčování jeho maminky, která argumentovala odpovědností k rodině apod. I v tomto případě osvědčila Milada Všetičková svoji nesobeckou lásku ke svému muži, když mu řekla: „My už se nějak protlučeme. Rodiče mně pomůžou, o nás neměj strach, jenom ty ať se zachráníš!“ Paní Všetičková odjela z Prahy sama.

Zatčení generála Všetičky

Po relativním uklidnění situace po zatýkání v Brně se Bohumil Všetička 28. ledna 1940, na den narozenin své manželky, vrátil do Brna. Nastala další anabáze po různých bytech, aby doma ve svém domě spal co nejméně. „Připravený žebřík do zahrady, ale nic to nebylo platný, nakonec jsme šli spolu do města a zastavoval se u pana Paprskáře, který měl obchod na tom Dominikánském náměstí a který dělal takového kurýra se Západem, a bohužel i s gestapem.“ (Karel Paprskář byl rotmistr československé armády zapojený do brněnské organizace Obrany národa již od jara 1939. Jeho povolání mu opravdu umožňovalo volné cestování do okolních zemí, kam převážel odbojáře, kterým hořela půda pod nohama. Na jeho „protistátní“ činnost přišlo gestapo jistě dříve, než došlo k jeho zatčení v červnu roku 1940. Nechalo ho však „žít“ a zadrželo ho až tehdy, kdy je již nemohl přivést na stopu dalších brněnských odbojářů. Po tvrdých výsleších se stal agentem brněnského gestapa. Nebyl tedy udavačem generála Všetičky, ale byl zřejmě již v té době sledován, a Všetička padl do nalíčené pasti.)

Po návštěvě u Paprskáře odešel generál Všetička do kavárny Slavia, kde měl sraz se svou paní. Nechtěl se zde moc zdržovat, jen vypít jednu kávu a jít zpět domů. „Mezitím ale přišel vrchní a povídá: ‚Pane generále, nějací páni tam na vás čekají.‘“ Všetička se odešel podívat, kdo by jej zde mohl hledat, a po chvíli se vrátil se slovy: „Zaplatíme a půjdeme. Je tady pro mě gestapo.“ Manželé Všetičkovi vyšli ven před kavárnu, kde pana Všetičku naložili do připraveného vozu a odvezli do Sušilových kolejí.

Paní Všetičková se ocitla v těžké situaci: „Šla jsem domů. No teda všelijak. Protože dcerka jedna tam a šest týdnů v jiném stavu.“ Druhý den sbalila nejnutnější toaletní věci svého manžela a se svou sestrou, která uměla lépe německy, vyrazila do Sušilových kolejí. Zde ji čekalo další překvapení. Když se obě dámy dožadovaly návštěvy u generála, ujal se jich místní zřízenec, v kterém paní Všetičková poznala tajemného nočního návštěvníka, „kapitána Brázdu“.

Pravidelně pak s kočárkem jezdívala k Sušilovým kolejím a postávala před okny s vírou, že je snad její manžel uvidí.

„Až jednou v červnu – uspávala jsem akorát dcerku na zahradě a volali mě rodiče – a já najednou vidím manžela s gestapákama… A že si jde pro nějaké klíče. Ovšem to byla jen záminka. Já mám dojem, že ten jeho vyšetřovatel, že to umožnil, aby se ještě podíval domů. Mám takový dojem. Protože de facto nic neodnesli.“ Pro manžele Všetičkovi to však byla příležitost se opět po čase vidět. Paní Všetičková mohla manžela pohostit právě uvařenou rajskou omáčkou a vyšetřovatelem jí byla přislíbena i návštěva. „Když jsem ale přišla do Kouniček, dozvěděla jsem se, že ho odvezli do Berlína.“ Do nechvalně známé věznice Alt Moabit.

Návštěvy v Berlíně

Poprvé se na návštěvu do Berlína vypravila Milada Všetičková se svým otcem. Průběh návštěvy byl pro Miladu Všetičkovou otřesným svědectvím o necitlivosti a zrůdnosti nacistického systému. „Dostali jsme tlumočníka, a jak se říká – poturčenec horší Turka. Určitě náš člověk, ale štrenk. Nesměli jsme k sobě na krok, přestože viděl, že jsem v jiným stavu… Nesměl ani ruku podat, nic. A jenom pár slov a jenom o rodině. A jinak absolutně nic.“

Na druhou návštěvu vzala paní Všetičková svoji dcerku Zlatu. Bylo to po delší době, kdy se paní Všetičková musela podrobit léčení s pocuchanými nervy. Tentokrát měli více štěstí. Výslechu přihlížel jiný dozorce než posledně. „Dovolil, aby Zlata byla na tom stole, aby měla trochu pohyb a že se jí mohl trochu dotknout. Nebyl prostě tak protivný jako ten první.“ Bohužel spontánnost Zlaty přinesla do temných zdí věznice to, co mělo zůstat před manželem utajeno. „Mezitím se nám totiž narodil náš malý Alešek a po čtyřech měsících zemřel na prudký zápal plic. A já jsem celou dobu vlastně manželovi lhala. Protože on celou dobu stále psal: napiš mně, kolik váží, kolik přibrali. Prostě měl zájem o ty děti. A já jsem to šolichala, jak se dalo, abych nemusela říci pravdu. Spíš jsem se připravovala na to horší. Říkala jsem, že není tak zdravý, jak bychom si to přáli. A teď, když si to dítě na tom stole hrálo, tak nějaká maličkost ji upoutala a řekla: ‚To je jako Alešínek.‘ To už ale slzy hrkly do očí a manžel se na mě jen podíval, a neřekl ani půl slova.“ Až v prvním dopise po návštěvě prosil, aby jeho manželka napsala, co se stalo.

Druhý den mohla Milada Všetičková svého manžela navštívit znovu. Dozorce byl stejný jako předešlého dne, dokonce je nechal o samotě v sousední místnosti, pouze nezavřel spojovací dveře. Manželé Všetičkovi si tak „mohli podat ruku. Potěšit se aspoň tímto způsobem. A člověk si mohl říkat díky každé takové maličkosti: ‚Snad to dobře dopadne.‘“

Místo toho však z Berlína přišla pozvánka k soudu. Paní Všetičková však bohužel nedostala propustku přes hranice do Německa. „Prosila jsem. Všichni dostali, ti, co tady byli v Brně, a mně ji nedali. Nevím, jestli to měli nařízeno. Nevím z jakého důvodu, že zrovna mě odmítli. Naštěstí švagrová v Praze dostala povolenku, a tak u toho soudu byla alespoň ona. Ostatní z Brna tam byli všichni. A já ne. Víte, jak to člověka mrzelo.“ Ani přítomnost paní Milady by však nezabránila vynesení absolutního rozsudku nad jejím manželem. Brigádní generál Bohuslav Všetička dostal za velezradu trest smrti.

Paní Všetičková na základě toho, že se nemohla zúčastnit soudu vedeného proti jejímu manželovi, poslala odvolání, které jí umožnilo poslední návštěvu milovaného manžela. Stalo se tak na svátek Tří králů v roce 1942. I tato návštěva však dokazuje zrůdnost nacistického režimu, který pohrdal úctou člověka k člověku a nebyl schopen elementárního projevu citu ani k rodinám svých obětí. „My jsme tam ráno byli brzo. Hned jsme odevzdali ty naše povolenky a představte si: jeden chodil za druhým, a nás nevolali a nevolali. Najednou byly dvě hodiny a oni řekli, že je konec návštěv. My jsme řekli: ‚To není možný. My jsme tady od rána a dostali jsme povolení.‘ Nakonec nás tedy vedli přímo do té trestnice a tam to již bylo nachystaný. Místnost veliká, v koutě stolek, za tím stolkem seděl manžel, tady bylo sedm osm gestapáků, my jsme také zasedli, odstup jen přes ten stůl a zase jen rodinné věci, nic se nesmí mluvit. Měli jsme s sebou spoustu jídla, které jsme mu chtěli dát, ani ň. Nedovolili. Nic nedovolili.“ Přesto se paní Všetičkové podařilo předat manželovi alespoň malou krabičku cigaret, kterou měla uschovanou v rukávníku. Když se nebezpečná operace zdařila, její muž si jen trochu povzdychl: „‚Aspoň za to bude trochu chleba.‘ To bylo strašný teda. To bylo strašný. Protože to si nedovedete představit, když mu donesete tolika jídla, a on za cigarety –  kuřák za cigarety – vymění kousek chleba.“ Od té doby se paní Všetičková snažila svému manželovi posílat alespoň chleba. Na Vysočině našla pekaře, který byl ochoten chleba napéci, a ona jej v balících posílala na adresu věznice v Berlíně svému manželovi. Jestli tyto zásilky našly svého adresáta, se již zjistit zřejmě nepodaří.

Zpráva o úmrtí manžela

O úmrtí svého manžela se paní Všetičková dozvěděla doma. Ráno u snídaně. Jako by tušila předem, neměla žádnou chuť na jídlo a snídani odmítla. A otec jen řekl: „Já se ti vůbec nedivím.“ Paní Všetičkovou to podle jejích slov jen prudce trhlo, a hned: „‚Co se stalo s Nitěnkou?‘ ‚Včera tady byl švagr a říkal, že už jsou vyvěšeny plakáty s jeho úmrtím.‘“ Až po čase dostala paní Všetičková od okupačních orgánů oficiální vyrozumění o manželově popravě. Přijmout tento fakt však nebylo lehké. „Manžel by mi neodpustil, kdybych něco provedla, že se musím starat, když už nemá otce, že se musím starat já. A věřte, že jsem chodila kdesi po polích, ani nevím kde všude, jak jsem vyběhla z té vilky, a prostě byl se mnou. Prostě byl se mnou. Ať to někdo věří nebo nevěří. Já jsem ho cítila vedle sebe a tak, jak jsme kdysi chodili zavěšeni, mluvil: ‚Musíš pamatovat na Zlatu. Musíš.‘ Je něco mezi nebem a zemí, čemu nerozumím, ale jsou takové věci a já tomu pevně věřím, že opravdu se mnou byl. To bylo hmatatelné.“

Žádost o milost

„Po odsouzení manžel odmítl žádat o milost a nám nechal volnou ruku, ať uděláme, co chceme. Načež jsme se švagrovou napsaly žádost na Karla Hermanna Franka a šly jsme to osobně doručit. V kanceláři jsme ho nenašly.“ Švagrová však znala adresu jeho soukromé vily, a tak se obě dámy vydaly tam. „Poprvé jsme neměly štěstí, protože nebyl doma a dál nás služebná nepustila.“ Od služebné se však dozvěděly, že domů přijíždí až odpoledne. Tak se odpoledne k uvedené vile vypravily znovu. Bohužel ani při druhém pokusu pána domu nezastihly. A tak jim služebná poradila: „Říkala, abychom žádost hodily do schránky, že si ji sám vybírá. Tak jsme obě žádosti hodily do schránky a se švagrovou jsme se rozloučily, ona šla domů a já jela do Brna.“ V Brně na ni však čekalo překvapení. Na nádraží jí naproti přišli příbuzní se zprávou, že doma na ni čeká gestapo. Protože si paní Všetičková byla jistá, že nic neprovedla, vyrazila ke svému bydlišti. Nestačila se ani svléknout. „A již pro mě byli. Ne gestapo, ale naše policie. A odvezli mě na nádraží na ředitelství a vyslýchali mě každý krok, co jsem v Praze udělala.“ Shromážděné informace předali do Prahy. Další dozvuk tato akce již neměla.

Podaná žádost o milost nebyla K. H. Frankem vyslyšena.

Život za války po smrti manžela

Rodinu paní Všetičkové čekal po smrti živitele těžký život. Změnilo se hlavně její sociální postavení. Paní Všetičkové jako manželce vlastizrádce byl povolen jen minimální příjem 1000 K, z nichž dala 600 K za byt, a tak byla odkázána na pomoc svých rodičů. Ostatně i její manžel ještě před zatčením spoléhal na tchána a věřil mu, že se dokáže o jeho rodinu spolehlivě postarat. I paní Všetičková říká, že přežívat se jí dařilo „jen díky otci. Jinak by bylo všechno obtížnější… Na toho jsem se mohla spolehnout. A to bylo také poslední rozloučení, když manžel odcházel: ‚Dědo, já na vás spoléhám, že mně ochráníte tu rodinku.‘ A můj otec, ten byl zase zásadový, takže až moc úzkostí o nás.“

V této nelehké době se opět projevila prozřetelnost manžela paní Všetičkové, který trval na tom, aby vilka, do které se na počátku války nastěhovali, měla alespoň nějakou zahrádku. Malý pozemek jim poskytl základní množství ovoce, zeleniny a drůbeže po celou dobu války.

Konec války

Konec války prožila paní Všetičková se svou dcerou a rodiči na statku poblíž Brna. Nechtěli být vystaveni nebezpečí, které s blížící se frontou přináší pobyt ve velkých městech. Ale i tak zaznamenala příchod Rudé armády jako nástup lidí, kteří místní obyvatelstvo znásilňovali, okrádali a neustále něco rekvírovali. „Když jsme se vrátili – poněvadž se tam zatím nastěhovali Rusové, takže z toho udělali pěkně kůlničku na dříví – měli jsme co dělat, abychom to vyčistili.“ Samozřejmě i zde existovaly výjimky. Těmi byli dva sovětští důstojníci, přičemž jeden z nich byl redaktor v civilu. Když se jich paní Všetičková ptala, proč neporučí svým lidem, kteří páchají tyto delikty, jen odpovídali: „To jsou lidé, kteří byli zavřeni, a ty my neudržíme.“

Další životní tragédie

Brzy po válce opustila rodina Všetičkova vilku v Bohunicích. Paní Všetičková dostala byt v Brně Veveří a její rodiče se nastěhovali zpět do Orlí ulice, kde bydleli před válkou. Snad tehdy věřili, že už konečně budou žít normálním, poklidným životem. Na základě rentgenového vyšetření však zjistili lékaři dceři paní Všetičkové Zlatě ve čtrnácti letech nález na plicích. Paní Všetičková zajišťovala přes svého známého na brněnské onkologii pro svoji dceru ty nejlepší léčebné postupy a sháněla ze zahraničí účinné léky, všechna tato snaha však dala malé Zlatušce pouhé čtyři roky života. Po smíření se svým okolím zemřela na brněnské onkologii.

Krédo

 „V životě jsou opravdu chvíle šťastné a chvíle smutné. A člověk to musí nakonec překonat… Hlavně si musí zachovat určitou úctu lidí kolem a to já naštěstí mám. A že ti přátelé opravdu moc pomohou. Člověk ví, že jsou krásné chvíle dané z nebes, já říkám: Člověk i za tu dobrotu musí něco zaplatit. Víte, ono v člověku všechno zůstává. A stačí maličká zmínka a už, už se to všechno objevuje. A dobře, že tomu tak je. Alespoň se může člověk z těch radostných chvil potěšit a říci: Přesto to stálo za to. V mládí měl člověk růžové brýle, všecko to vypadalo nádherně, a Hitler to všecko pokazil. A teď bych opravdu chtěla, aby se na tu dobu opravdu nezapomnělo, aby si to uvědomovali ti lidé a aby – víte, mně je opravdu těžko, když slyším, když naši lidé úplně obrátí ty naše dějiny. A to tak člověka bolí, když ví, co jsme prožili všichni za strasti, a někdo si řekne: Ono to tak nebylo… To je pro mě něco nemyslitelného a bolavého… Pravda je přeci pravda. Jak to může někdo obrátit?“

Příloha

Životopis generála Bohuslava Všetičky

Bohuslav Všetička se narodil 25. září 1893 v Náchodě. V letech 1908 až 1911 vystudoval vyšší vojenskou reálku a ve svých studiích pokračoval na vojenské technické akademii v rakouském Mödlinku. Po vypuknutí války narukoval jako poručík s dělostřeleckým plukem č. 4 na ruskou frontu, kde záhy – 11. 9. 1914 – padl do zajetí. 15. 8. 1915 se přihlásil do československého vojka na Rusi a byl zařazen jako střelec k 1. střeleckému pluku.

Svoji kariéru v ruských legiích završil jako náčelník štábu československého vojska na Rusi a velitel lodního transportu President Grant z Vladivostoku do vlasti, kam dorazil 17. 6. 1920.

Po podepsání služby v československé armádě prošel různými velitelskými posty. Zprvu jako velitel lehké dělostřelecké brigády a posléze jako velitel polní dělostřelecké brigády. Po absolvování kurzu pro vyšší velitele při válečné škole v Praze mu byla 1. 5. 1928 udělena hodnost brigádního generála. Na počátku třicátých let zastával funkci velitele dělostřeleckého učiliště v Olomouci. Pak opět přecházel k řadovým vojenským jednotkám, 15. 12. 1932 byl ustanoven velitelem zemského dělostřelectva v Brně, kde setrval až do roku 1937.

Svoji vojenskou kariéru završil jako velitel 15. pěší divize se sídlem v Trenčíně, kde jej zastihlo i rozbití zbytku Česko-Slovenska.

Ihned po ustanovení odbojové organizace Obrana národa se zapojil do její struktury a stál v čele zemského vojenského velitelství Morava.

Jeho plány odbojové činnosti byly velmi radikální. Plánoval infikaci německých oblastí protektorátu tyfovou nákazou, k čemuž měl již zajištěny i aplikační sprejové nádoby. Po zvážení rizika možného nakažení i českého obyvatelstva bylo od této formy odboje ustoupeno. Po prvním zatýkání v Brně na podzim roku 1939 mu bylo na přelomu let 1939 a 1940 nabídnuto, aby odešel do zahraničí a stal se velitelem dělostřelectva v nově budovaných zahraničních jednotkách. To však vzhledem k rodinným vazbám i k přesvědčení, že hlavní způsob osvobození se bude odehrávat právě doma, odmítl. Toto rozhodnutí, typické pro téměř všechny vyšší vojenské velitele ON na počátku 40. let, se mu však stalo osudným a 29. 2. 1940 byl zatčen gestapem v Brně. 19. 8. 1942 byl popraven v Berlíně-Plötzensee.

Generál Všetička se může čestně zapojit do dlouhé řady popravených československých generálů. Několikrát byl iniciativou Československé obce legionářské v Brně navržen na státní vyznamenání udělované prezidentem ČR vždy 28. října. Bohužel do současné doby bez úspěchu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)