Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vošvrda (* 1938)

• narozen 9. prosince 1938 v Jičíně

• rodina vlastnila a provozovala hostinec v Jinolicích již od 20. let dvacátého století

• od svých sedmi let vypomáhal v rodinném podniku

• roku 1953 byla rodinná hospoda zkonfiskována

• v letech 1953–1955 se učil na obráběče kovů v Jičíněvsi

• narukoval roku 1957 do Topoľčan na Slovensku

• za svůj profesní život vystřídal několikero zaměstnání

• roku 1968 pracoval jako zaměstnanec v provozu Liazu ve valdické věznici

• v roce 2024 žil v Jinolicích

Miroslav Vošvrda mluví o svém životě bez sebelítosti a stěžování, i když ho celý život provázela tvrdá práce: „Dělal jsem hodně profesí, třeba i hrobaře, a všechno jsem to zvládnul.“ A je to pravda. Již od svých sedmi let vypomáhal s provozováním rodinného hostince v Jinolicích. Jenže pak přišel únorový převrat roku 1948 a s ním i konec rodinného podnikání. 

Dědeček si hostinec postavil z vlastních cihel

Miroslav Vošvrda se narodil 9. prosince 1938 v Jičíně. Jeho rodiče František Vošvrda a Marie Vošvrdová, rozená Reifová, se seznámili ve škole. Velmi složité dospívání měla pamětníkova maminka, která byla od 13 let sirotkem. „Měla nad sebou poručnici, jak to tenkrát bylo. Ujaly se jí tetičky z Kněžnice a z Podhradí,“ dodává. Rodiče kromě pamětníka měli ještě další tři syny: Františka (nar. 1939), Jiřího (nar. 1945) a nejmladšího Josefa (nar. 1947). Hospodu vybudoval pamětníkův dědeček František Janďůrek po první světové válce. „U kampeličky v Kněžnicích si zařídil půjčku. Dědeček to stavěl z vlastních cihel, protože si udělal malou cihelnu asi na 100 cihel. Můj táta tu půjčku doplatil ve čtyřicátém sedmém roce,“ líčí pamětník. 

Ještě před jeho narozením, v září roku 1938, byla vyhlášena mobilizace, které se nevyhnul ani pamětníkův otec František Vošvrda. „Maminka byla se mnou v jiném stavu a musela to tu sama zvládnout. Měla na starosti osm hektarů, hospodu, dva koně a čtyři krávy,“ líčí Miroslav Vošvrda. Mobilizaci prožil otec v bunkru u Děčína. Z této doby utkvěla pamětníkovi otcova historka: „Po zabrání Sudet museli opustit bunkr. Nechtěli Němcům zanechat zbraně, tak je odnesli domů. Měli jsme jich doma několikero a schovávali jsme je pod podlahou.“ 

Tatínek schovával padáky sovětských parašutistů

Z válečných let si Miroslav Vošvrda vybavuje příhodu z dubna roku 1944, kdy rodina pomohla dvěma sovětským parašutistům. „U lesa seskočili dva Rusáci – rozvědčíci. Zadem došli k tátovi, dali mu padáky a poprosili ho, ať je schová. On je schoval na sál. Byli velice vzdělaní – jeden z nich uměl česky, německy, rusky a druhý uměl česky, anglicky a rusky. Měli s sebou i vysílačku,“ líčí pamětník. O jejich dalším osudu pamětník nic neví, říká ale, že v Jinolicích strávili několik dní. „Bylo štěstí, že se tatínek o Rusech nikomu nezmínil a že nás nemohl nikdo udat,“ dodává. 

Týden po těchto událostech si asi 50 německých vojáků pronajalo sál v rodinném hostinci na víkend. Tehdy šestiletý Miroslav se vydal za německými vojáky a k jeho překvapení jeden z nich ovládal i češtinu, protože pocházel ze Sudet. Rozdělil se s ním i o jídlo, které si na sále vojáci společně vařili. „Máma, když mi dávala talířek, mi říkala: ‚Ode mě nechceš jíst, musím nad tebou držet vařečku – a od nich jíst budeš?!‘ Talíř mi ale dala,“ dodává pamětník. 

Již od svých sedmi let měl s bratrem na starosti šatnu v rodinné hospodě. Když povyrostl, pracoval v trafice, která byla součástí podniku. Dodnes si Miroslav Vošvrda pamatuje ceny jednotlivých položek, ovšem po měnové reformě. Své dětství má pamětník spojené hlavně s prací: „Přišel jsem ze školy a měl jsem na lístečku napsané: ‚Omyj láhve a stoč půlku piva.‘ V životě jsem neměl žádné hračky. Já měl jen práci,“ říká. 

Z majitele komunisté udělali zaměstnance 

Na oslavy konce druhé světové války si Miroslav Vošvrda již nepamatuje. Nejvíce šťastný byl ale z toho, že se již nemusí učit němčinu. Do páté třídy navštěvoval malotřídní školu v Jinolicích a poté základní školu v Železnici. Pamětníkovy další studijní kroky směřovaly do Agrostroje v Jičíněvsi, kde se učil v oboru obráběče kovů. Po vyučení, tedy v roce 1955, vykonal přijímací zkoušky na průmyslovou školu v Jičíně. „Myslel jsem si, že budu chodit do průmyslovky. Jenže oni nás asi sedm z učiliště vzali na povinné práce do TOSu v Holicích. První tři měsíce za nás platili hotel. Když ale podnik viděl, že jim to leze do peněz, vzal si nás k sobě domů ředitel,“ říká pamětník. 

V roce 1953 socialistický režim zabavil rodině hospodu. „Nechali nás tam bydlet. Tátu tam zaměstnali pod Jednotou Nová Paka. A takhle to tu fungovalo dál,“ říká pamětník. František Vošvrda se později pro Jednotu staral i o hospody ve Kbelnici a v Pařezské Lhotě. Hostinec postihla ale i přírodní katastrofa – 14. září roku 1953 vyhořel. „Sál byl precizně vymalovaný. Pan Charouzek byl výborný malíř. Jak v kostele to vypadalo. Tím vyhořením se to ale zničilo,“ dodává Miroslav Vošvrda. Devět let po konfiskaci komunisté zrušili hospodský sál a namísto něj zřídili obchod. K tomu pamětník dodává: „I když se sepsala petice, všichni lidé ji podepsali, tak komunistům to nestačilo.“ 

Manifestoval jsem, ale neměl jsem představu, že se to podaří zvrhnout

Na povinnou vojenskou službu narukoval v roce 1957 do Topoľčan, kde strávil jeden rok. „Dostali jsme tam slovenského nadporučíka, který si říkal ‚armáďák‘, protože bojoval v Rusku. A on 31. ledna 1957 písknul poplach s tím, že jedeme na Maďary. To totiž bylo po událostech v Maďarsku v roce 1956. Hnal nás na pole, kde řekl: ‚Kanóny zakopat.‘ Jenže bylo minus 18. Makali jsme do půl těla. Divím se, že jsem to přežil,“ líčí Miroslav Vošvrda a vzpomíná na nadřízeného, který za války bojoval v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR. Později pamětník nastoupil do poddůstojnické školy v Dolním Kubíně a získal hodnost svobodníka. „V létě celý oddíl odstěhovali do Bzence na Moravě a tam to bylo lepší,“ říká.

V průběhu vojenské služby se seznámil se svou první manželkou, s níž se oženil v roce 1960. Ve stejném roce si zařídil půjčku v Agrostroji a začal stavět rodinný dům v Jinolicích. „Všechno jsme si dělali sami. Ani na elektriku jsme neměli žádnou firmu,“ líčí Miroslav Vošvrda. Manželé Vošvrdovi společně vychovali syna a dceru. Po 19 letech se manželství rozpadlo. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil Miroslav Vošvrda jako mistr údržby strojů ve Věznici Valdice. „Nad námi létala ruská letadla. Všichni jsme se podivovali, co se děje. Až když jsem přijel domů, tak jsem se ze zpráv dozvěděl, o co jde,“ vzpomíná. Roku 1980 se konala druhá pamětníkova svatba, díky které vyženil syna. Společně se manželé Vošvrdovi začali věnovat zahradničení. Nálada ve společnosti se začínala měnit, až vyvrcholila sametovou revolucí. „Byli jsme na náměstí a manifestovali jsme. Neměl jsem ale představu, že se to opravdu zvrhne. Nedalo se to předvídat,“ říká pamětník. 

Pamětníkovými celoživotními koníčky byla auta. Se svou ženou Miluškou pravidelně navštěvovali, i v době natáčení, tedy v roce 2024, společenské akce. „Našli jsme si tak spoustu kamarádů a je to prima se sejít,“ říká na závěr svého vyprávění Miroslav Vošvrda.