Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., CSc. Vladimír Vonka (* 1930)

Zpolitizovaná genetika mě málem připravila o studium na lékařské fakultě

  • narozen 31. července 1930 v Praze

  • v letech 1949 až 1955 absolvoval Lékařskou fakultu UK v Praze

  • začínal na interním a infekčním oddělení nemocnice v Ústí nad Labem

  • v roce 1956 nastoupil na Oddělení virových neuroinfekcí v pražském Ústavu epidemiologie a mikrobiologie

  • působil ve Výzkumném ústavu imunologickém, který byl součástí Ústavu sér a očkovacích látek

  • ve druhé polovině 50. let se podílel na řešení problémů s očkováním proti dětské obrně

  • v roce 1960 se účastnil konference o očkování proti dětské obrně v USA

  • v letech 1964 - 1965 pracoval jako stipendista WHO pod vedením proslulého virologa J. L. Melnicka na Baylorově universitě v Houstonu

  • v letech 1968 – 1969 pracoval tamtéž jako hostující profesor

  • v letech 1976 – 1983 vedl v ČSSR studii, která významně přispěla k určení virových původců rakoviny děložního čípku

  • v roce 1991 přešel s celým Oddělením experimentální virologie do Ústavu hematologie a krevní transfuze

  • v roce 1994 byl mezi zakládajícími členy Učené společnosti České republiky

  • od roku 1957 je ženatý, manželka Jarmila byla zubní lékařka, syn Richard je lékařem

  • je autorem více než 300 publikací z oblasti epidemiologie, imunologie a genetiky virů a vývoje protivirových a protinádorových vakcín

  • v roce 2005 obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Klause medaili Za zásluhy v oblasti vědy

Když coby gymnazista četl román Arrowsmith od Sinclaira Lewise, zažehla se v něm jiskra, která už nikdy nevyhasla. Román pojednával o lékaři, mikrobiologovi, jemuž byla věda životní vášní. Když tedy talentovaný kluk z pražských Vinohrad knihu dočetl, přestal váhat, zda být filozofem nebo historikem. O jeho dalším životním směřování bylo rozhodnuto. Věda, která je velké dobrodružství sama o sobě, učinila dobrodružným i jeho život. V padesátých letech ho chtěli politicky „uvědomělejší“ starší spolužáci vyloučit z lékařské fakulty, ale nedal se. Rozhodl se pro virologii a šel za svým snem. O dekádu později už letěl do Ameriky na konferenci o vakcínách proti dětské obrně, za dalších dvacet let překvapil svět svým vlastním výzkumem. Jak snadné či nesnadné bylo pro vědce z komunistického Československa držet krok se západem, proč neemigroval, i když mohl, a zda jde dohromady věda a víra v Boha, i o tom vyprávěl Vladimír Vonka pro Paměť národa.

Pradědeček Vonka

Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc. se narodil 31. července 1930 v Praze na Vinohradech do rodiny Edvarda Vonky, jednoho z vedoucích úředníků vinohradské Orionky a jeho ženy Vlasty, úřednice, pracující tamtéž. Vyrůstal se dvěma bratry Edvardem a Jiřím. Jeho předci přišli do Čech v 17. století z Holandska a usadili se na Nymbursku. Od 18. století žili jako svobodní sedláci v Křinci. První výraznou stopu po sobě zanechal Vladimírův pradědeček František Edvard Vonka. Jako hokynář v mládí zkrachoval. Poté se v Německu uchytil jako laborant v chemické laboratoři. Zde dostal nápad, jak připravit z rýže vysoce kvalitní škrob. Proceduru si nechal patentovat a v roce 1865 v Křinci založil továrnu na výrobu rýžového škrobu a melasová krmiva. Rychle zbohatl a proslul charitativní činností. V Křinci, kde později starostoval, postavil moderní chudobinec a podporoval studium nadaných chlapců z chudých rodin. Byl jedním ze zakladatelů Sokola a velký vlastenec. V rodině se traduje, že za první světové války podporoval protirakouský odboj, ale vzniku Československa se nedožil. Zemřel 23. října 1918.

Rodiče

Vladimírův otec se jmenoval Edvard Vonka. Narodil se v roce 1891. Vystudoval obchodní školu v Nymburce a Varnsdorfu a poté odešel na zkušenou do Vídně, kde pracoval v česko-rakouské firmě Jelinek. Ve Vídni zažil pouliční bitky mezi Němci a Čechy a utvrdil se v národovectví. Později byl zaměstnán v Berlíně. V tamní organizaci Sokola zastával funkci vzdělavatele. V roce 1915 narukoval do rakouské armády, sloužil na italské frontě. V roce 1917 byl převelen na ruskou frontu. Se skupinou kamarádů se pokusil přeběhnout, ale to se nepodařilo v důsledku postupného rozkladu ruské armády. Vyprávěl, jak se v listopadu 1918 po podepsání příměří vracel s rakousko-uherskou armádou otevřeným vlakem domů, čtrnáct dní skoro bez jídla. Po návratu se přihlásil jako dobrovolník do rodící se čs. armády a zúčastnil se zápasu s maďarským vojskem, které okupovalo velkou část Slovenska. Po válce pracoval jako úředník v pražské Orionce a v roce 1924 se oženil s Vlastou Bartůňkovou. Nastěhovali se do jedné z vícegeneračních vil budovaných družstevní výstavbou na dosud nezastavěné části Vinohrad. Jejich syn Vladimír Vonka tam žije dodnes.

Dětství ve 30. letech

Vladimír Vonka vzpomíná na dětství ve třicátých letech. Dvakrát trávili část prázdnin ve Špindlerově mlýně. Ubytovávala je ve své chalupě sudetoněmecká rodina. Odtud má také první zážitky s nacistickými Němci. Vzpomíná například na předválečný rok 1937 a rodinný výšlap na Sněžku. „Potkali jsme se tam s oddílem mladých německých kluků z Hitlerjugend. Bylo to až komické. Na rozkaz velitele se zastavili, nechali nás projít a přitom nás disciplinovaně zdravili.“

Období mobilizace na podzim 1938 prožil s bratry v Křinci u babičky, kam je odvezli rodiče. Vladimír Vonka vzpomíná, že babička ubytovala v domě československé vojáky, kteří byli přesunuti do Křince pěšky až z Jičína. Oba tatínkovi bratři byli povoláni k obraně vlasti. Tatínek narukovat nemusel, ale přihlásil se do armády dobrovolně, protože se kdysi jako voják naučil řídit auto. Mnichovskou dohodou byli zklamaní. Raději by bojovali, než by postoupili území Hitlerovi. Mnichovská dohoda uspíšila návrat Vladimíra a jeho bratrů do Prahy a do školy ve vinohradské Kladské ulici.

Válka

Válku rodina naštěstí přežila bez ztrát na životech. Jen otcova sestřenice, provdaná za Leona Zeimera, vysoce postaveného úředníka v Živnobance, žila se svým mužem v neustálém napětí. Leon byl totiž židovského původu a měl jít do koncentračního tábora. Jen díky manželství se ženou nežidovského původu se jeho (potažmo jejich) nástup do transportu oddaloval a nakonec mu zcela ušli. „Po celou válku na tom ale byli špatně, dostávali jen poloviční potravinové lístky a nikam nesměli. Naše rodina je ale podporovala, tatínek je často navštěvoval. Na cestu do koncentráku si koupili krásné ruksaky, které nám po válce dali a my s nimi chodili na túry a jezdili v zimě na hory,“ usmívá se pamětník. Leon Zeimer se dožil 91 let a Vladimír Vonka ho měl velice rád. „Byla radost s ním diskutovat.“

Heydrichiáda

V době Heydrichiády už Vladimír chodil na osmileté gymnázium a také docházel na hodiny klavíru k profesorovi Františku Kubelíkovi, což byl strýc slavného dirigenta Rafaela Kubelíka. V zemi platilo stanné právo, gestapo pročesávalo domy a zatýkalo každého podezřelého z napomáhání atentátníkům. Vonkovi doma ukrývali nelegálně držený revolver, za což hrozil trest smrti. Bylo nutné zbraň ukrýt na bezpečné místo, a tak jej otec odvezl k babičce do Křince, kde jej schoval do stodoly za trám. To ještě netušil, že strýc Skočdopole, který bydlel s Vonkovými ve vícegenerační vile o patro níže, doma také skrýval zbraň – flobertku. V době domovních prohlídek přiběhl strýc k Vonkům, vystrašený, že neví, jak se jí zbavit. „Otec ji zlomil, dal si ji pod sako a šel k vršovickým kasárnám, že ji tam zahodí někam do polí, která za kasárny začínala. Jenže ho potkali dva němečtí vojáci, kteří tam hlídkovali. Jeden se otce nečekaně zeptal, kolik je hodin. Otec trnul hrůzou, aby mu flobertka nevyklouzla zpod saka, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Zahodil pak zlomenou zbraň opodál v polích,“ vypráví Vladimír Vonka.

Vladimír navštěvoval gymnázium ve Slovenské ulici, jehož ředitele Dr. Tesaře na začátku války zatklo gestapo a byl poslán do koncentračního tábora. Místo něj dosadili kolaboranta Otto Cahu. „Shromáždil nás v tělocvičně a museli jsme hajlovat, nabádal nás k udavačství. Byli jsme z toho dost vyplašení a doma nás rodiče zapřísahali, abychom se nijak neprojevovali, hlavně před nikým neschvalovali atentát na Heydricha. Za to se popravovalo.“ 

Únorová krize 1948

Vladimír zažil únorový komunistický převrat 1948 ještě jako student gymnázia. První zprávu o únorové krizi přinesl domů v podvečer 20. února starší bratr Edvard, který krátce před tím navštívil Václavské náměstí. „Na Melantrichu vyvěsili oznámení, že ministři národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany podali demisi na protest proti jednání komunistického ministra Noska, který odvolal nově jmenované šéfy policie. Za pár dní proběhla generální stávka, studenty gymnázia poslali ten den domů,“ vypráví pamětník, který se místo školy vypravil s kamarády Mirkem Volfem a Jirkou Kropáčkem na Václavské náměstí. „Celé náměstí bylo naplněno diskutujícími hloučky lidí. Bylo nám zřejmé, že komunisté tam mají jasnou převahu,“ vypráví Vladimír Vonka. Následující den odjížděli se školou na hory do krkonošské Úpy a vrátili se už do nových politických poměrů, kdy moc v zemi převzala komunistická strana v čele s Klementem Gottwaldem.

„Byl to člověk velmi málo vzdělaný, plný třídní nenávisti. To nám bylo naprosto cizí. Ale on kapitalisty a imperialisty házel do jednoho pytle. A tím, že byl tak jednoduchý, měl velký apel k manuálně pracujícím. Demonstroval, že je profesionální revolucionář. Na to byly školy v Moskvě, kde byli tito lidé zacvičeni v taktice, jak převzít vládu,“ říká o lídrovi tehdejší KSČ Vladimír Vonka.

Přijímací zkoušky na vysokou školu byly spíše politické pohovory

Vladimír Vonka vzpomíná, že na začátku komunistického režimu nepociťovali žádné změny. Na gymnáziu se vyučovalo beze změn a ještě v roce 1948, dle jeho vzpomínek, byli absolventi gymnázií přijímáni na vysoké školy bez přijímacích zkoušek, jen na základě přihlášky. Rok 1949, kdy se hlásil na lékařskou fakultu Vladimír, ale přinesl citelnou změnu při přijímacím pohovoru. Hlásil se na medicínu. „Ta zkouška se nedělala z odborných předmětů, jako dnes. Šlo o politický rozhovor, i když umírněný. Komisi tvořili silně politicky angažovaní studenti vyšších ročníků“. Vladimír Vonka si vzpomíná, že po převratu 1989 našel ve svých kádrových materiálech zápis z těchto přijímacích zkoušek. „Byla tam poznámka, že jsem zřejmě věřící, ale závěr byl takový, že mě navrhli na organizačního vedoucího některého ze studijních kroužků. Aby byli studenti snáze kontrolovatelní, byli rozděleni do kroužků po 20 studentech. Těch kroužků bylo 20. Já se ale nakonec vedoucím nestal.“

Zpolitizovaná genetika ho málem připravila o studium

Na medicínu byl přijat, ale nebyl to jediný obor, o kterém uvažoval. Zajímala ho také filozofie či historie. K medicíně ho v posledním ročníku gymnázia přivedla literatura, silně ho ovlivnil například román Arrowsmith od Sinclaira Lewise, který pojednával o lékaři, mikrobiologovi, jemuž byla věda životní vášní. Vladimír se tehdy nadchl pro mikrobiologii a o jeho dalším životním směřování bylo rozhodnuto.

Jako student Lékařské fakulty UK v Praze se potýkal s tím, jak byla věda tendenčně ovlivňována politikou. Vysvětluje, jak byla zpolitizovaná genetika, kdy měl silné slovo sovětský agronom Trofim Lysenko, jenž v období stalinismu mocenskými prostředky zcela ovládl sovětskou biologii. Odmítal mendelovskou genetiku ve prospěch svých vlastních, pseudovědeckých myšlenek, později nazvaných lysenkismus. „Mendelovská genetika měla být vymazána, Lysenko proti ní postavil Mičurinovskou genetiku a tvrdil, že je aplikací marxismu-leninismu na biologii,“ vysvětluje Vladimír Vonka. Jednou se jako student zúčastnil odborné diskuse na fakultě na toto téma, aniž by tušil, že samotná diskuse může ohrozit jeho další studia a budoucí vědeckou kariéru.

Bylo to kolem roku 1951, kdy se zřizovala stomatologická fakulta, o kterou ale nebyl velký zájem. Na stomatologii se prý většinou hlásili zájemci ze zubolékařských rodin, kteří chtěli pokračovat v rodinné tradici. Zájem o ni neměl ani Vladimír, avšak nedlouho po zmíněné odborné diskusi týkající se genetiky, ho oslovila ideová vedoucí kroužku a doporučila mu, aby se přihlásil na stomatologickou fakultu. „Řekla mi, že prý o mně jednal výbor Svazu mládeže a že prý propaguji tzv. ‚mendelismus.‘ Proto navrhli mé vyloučení z fakulty. Žasl jsem, jak je něco takového možné. Šlo přece o odbornou diskusi…“

Aby si „vylepšil“ kádrový posudek a zachránil tak svá studia, nezbylo, než přijmout přátelskou radu a přihlásit se na měsíční prázdninovou brigádu na Stavbu mládeže Nové huti Klementa Gottwalda do Ostravy. Pak soudruzi přimhouřili oko a mohl pokračovat ve studiu na fakultě všeobecného lékařství.

Vědecká kariéra

Studium na lékařské fakultě ukončil promocí v březnu 1955 a nastoupil na patnáctiměsíční praxi na interní oddělení v nemocnici v Ústí nad Labem. V rámci přípravy na atestaci strávil tři měsíce na oddělení infekčních chorob. Zde ho opět začala vážně zajímat virologie.

V červnu 1956 pak vyhrál konkurz na Oddělení virových neuroinfekcí v pražském Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Jak říká, nesplňoval základní podmínku, kterou byly dva roky praxe ve virologické laboratoři. Později se dozvěděl, že konkurz vyhrál hlavně proto, že byl jediným uchazečem. Laboratorní práce s neuroinfekcemi totiž naháněly strach a navíc vedoucí oddělení Karel Žáček byl znám svou přísností a cholerickou povahou, což také nebylo pro uchazeče příliš lákavé.

Vladimír Vonka však dlouho na svého šéfa nedal dopustit. „Žáčkovo oddělení mělo vysokou úroveň.“ Později s ním přešel do Výzkumného ústavu imunologického, který byl samostatnou výzkumnou součástí Biogeny, později přejmenované na Ústav sér a očkovacích látek.

Byli jsme první, kdo vymýtili dětskou obrnu

Léta padesátá byla v medicínském světě obdobím boje s onemocněním poliomyelitidou, tzv. dětskou obrnou, způsobenou polioviry. Nejtěžší formy této choroby provázené parézami vedly k celoživotnímu zmrzačení, ochrnutí dýchacích svalů způsobilo smrt pacienta. Vladimír Vonka vzpomíná na první omezené a později masové očkování dětí proti dětské obrně v druhé polovině 50. let, nejprve inaktivovanou a později živou vakcínou. Ta byla vyvinuta americkým virologem Albertem Bruce Sabinem. Jeho vakcína se podávala ústně v tekuté formě. První očkování byla provedena výrobky získanými ze zahraničí, později bylo užito preparátů připravených v Československu ve Výzkumném ústavu imunologickém. Z českých vědců se na řešení problémů s očkováním proti poliomyelitidě podíleli zejména epidemiolog Vilém Škovránek (hlavní hygienik, vrchní organizátor celé akce), virologové Karel Žáček, Dimitrij Slonim, Ivo Mareš, Vladimír Vonka, Hana Závadová a infekcionisté Ervín a Vlasta Adamovi. Vladimír Vonka připomíná, že v roce 1960 byla v Československu masivně očkována celá dětská populace a od té doby se u nás dětská obrna nevyskytla, s výjimkou několika importovaných případů. „Byl to velký úspěch, naše země byla první na světě, která tuto nemoc vymýtila.“

První cesta do USA

Když v červnu 1960 Světová zdravotnická organizace pořádala konferenci o živé vakcíně proti dětské obrně ve Washingtonu, Vladimír Vonka se jí, co by nejmladší delegát ve svých 29 letech, zúčastnil, spolu s epidemiologem Vilémem Škovránkem, který jeho pozvání zařídil. Cesta do USA, let první třídou, hotely, vyslechnutí skvělých přednášek a vzrušujících diskusí, to vše pro něj bylo velkým životním zážitkem i profesním zlomem. Vzpomíná ale i na různé drobné politické zádrhele. „Tenkrát, když se žádalo o americké vízum, nešlo se na americkou ambasádu, ale na ministerstvo zahraničí, kde jsme vyplnili příslušný americký formulář. V žádosti byl dotaz, zda jsem členem KSČ. Napsal jsem: ‚NE.‘ Jenže to bylo špatně. Rozzlobená úřednice mi dala žádost přepsat, že prý se tato rubrika musí nechat prázdná.“

Na konferenci se seznámil s tehdejší světovou virologickou elitou a pochopil, že s vymýcením dětské obrny nastává v jeho oboru nové období. Medicínu začala zajímat nádorová virologie, tedy viry, které způsobují zhoubné nádory. O slovo se také hlásily nové výzkumné metody. Vzpomíná například na Alberta Sabina, který ho po konferenci pozval na víkend do Cincinnati, kde žil a pracoval. „V diskusích, které jsem s ním vedl, jsem se dověděl mnoho zajímavostí. Navíc jsem dostal řadu dobrých rad, které jsem uplatnil ve své budoucí práci,“ říká Vladimír Vonka.

Doma není nikdo prorokem

Návrat do Československa byl pro Vladimíra Vonku rozčarováním, neboť mezi ním a Karlem Žáčkem došlo k profesní roztržce. Vladimír Vonka na semináři, na němž referoval o průběhu konference v USA, prohlásil, že virologie se mění a budoucí výzkum v oblasti virologie bude podmíněn genetikou a molekulovou biologií. „Žáček pak za mnou přišel do mé pracovny a byl velice naštvaný. Nelíbilo se mu, s čím jsem přijel z Ameriky, osobně těžce nesl můj pohled na věc a možná měl pocit, že to, čemu dosud věnoval celý život, je najednou na druhé koleji. Byli jsme si do té doby velice blízcí, ale po mém návratu z USA nastalo velice nepříjemné období, až jsme se nakonec pracovně rozešli. Nicméně si jeho příspěvku boji proti poliomyelitidě nesmírně vážím a soudím, že bez něho by Československo nebylo první zemí, která eradikovala poliomyelitidu. Navíc Žáček byl mým prvním učitelem vědy. Za to mu zůstávám být vděčen,“ zdůrazňuje Vladimír Vonka. Oddělení Karla Žáčka ve Výzkumném ústavu imunologickém se rozdělilo. Karel Žáček se věnoval diagnostice a epidemiologickému výzkumu jako dosud, Vladimír Vonka se stal vedoucím laboratoře biologie virů, která byla přičleněna k oddělení Dimitrije Slonima. Zabývali se genetikou virů chřipky, pokoušeli se vyvinout živou vakcínu proti chřipce a začali se zabývat nádorovými viry a imunologií zhoubných nádorů.

Stáž v USA

V první polovině 60. let se Vladimír Vonka zúčastnil světového Mikrobiologického kongresu v Moskvě a zde se seznámil s předním světovým virologem Josephem L. Melnickem. Pozval Vladimíra Vonku na stáž do svého ústavu na Baylorově univerzitě v Houstonu. Nebylo snadné získat povolení vycestovat z totalitního Československa pracovně do USA, velkým problémem byly také finance. Melnick měl ale velký vliv a zařídil, aby dostal roční stipendium od Světové zdravotnické organizace (WHO) pro práci v jeho ústavu. O pobyt v Americe Vladimír Vonka velmi stál. Jenže v cestě byly také nepřijatelné požadavky ze strany ministerstva vnitra. „Chtěli, abych pro ně pracoval, abych zajel na určité místo a zjistil, co se tam staví, nebo děje, a já jsem to odmítl. Při tom jsem použil slova, že nejedu do Ameriky jako ‚špión‘. A to jsem neměl říkat. Tím se ten dotyčný pán cítil těžce dotčen, “ vypráví. Tušil, že odmítnutí spolupráce bude problémem a domů se toho dne vrátil s tím, že zřejmě do USA nepojede. Nakonec však výjezdní doložku překvapivě dostal a na podzim roku 1964 mohl vycestovat. Snad mu pomohl tenkrát velmi vlivný Vilém Škovránek. Žádný další pokus o jeho získání ke spolupráci s StB se nekonal. „Předpokládám však, že vzhledem k mým stážím v USA a početným kontaktům s vědci ze západních zemí jsem zůstal nejspíš nadále pod dohledem StB.“

1968 - 1969: V USA jsem nezůstal, cítil jsem velkou zodpovědnost

V dramatickém roce 1968 nabitém událostmi, které vedly k demokratizaci a posléze k vojenské invazi z popudu SSSR, byl Vladimír Vonka opět na dlouhodobém pobytu v Houstonu, tentokrát už jako hostující profesor. Vzhledem k pražskému jaru nebyl problém vycestovat se svou manželkou Jarmilou a malým synem Richardem. „Různí lidé se mě v Americe ptali, jestli se neobávám, že k nám vtrhnou Rusové, a já jim říkal, že to je vyloučené. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Byli jsme invazí hluboce otřeseni.“ O obsazení Československa se dověděli z rozhlasu, právě když se s přáteli chystali zajít na pivo. Vladimír Vonka dostal od profesora Melnicka nabídku zůstat na univerzitě jako řádný profesor. „Bylo by to asi dobré pro mě, pro rodinu i pro syna Richarda, ale uvědomoval jsem si všechny možné důsledky, které by to mohlo mít. Nevěděli jsme, co se bude dít za týden, za dva měsíce, za půl roku. Představil jsem si, co by se stalo s mými stárnoucími rodiči, bratrem a jeho rodinou a s mými spolupracovníky v Praze, kteří v té době tvořili vynikající vědecký kolektiv, asi jeden z nejkvalifikovanějších v rámci evropské virologie. A co se stane s národem, jehož velká část inteligence opustí? Pád mezi rozvojové země?“ popisuje Vladimír Vonka své tehdejší úvahy. Vonkovi měli původně pobyt v USA prodloužený do konce dubna roku 1970, ale politická situace v ČSSR se změnila. V říjnu 1969 přestaly platit výjezdní doložky, všichni, kdo byli v zahraničí, byli vyzýváni k návratu. Hranice měly být opět neprodyšně uzavřeny. Kdo zůstane venku, je s ním nakládáno jako s emigrantem. Vladimírova rodina ale přece jen dostala z vyslanectví výjimku, protože jeho žena měla v USA zdravotní problém vyžadující náročnou operaci. Z vyslanectví dostali povolení zůstat v USA do konce roku. Vonkovi se z Ameriky vrátili v prosinci 1969.

Česká studie, která překvapila svět

Vladimír Vonka se v USA zabýval lidskými viry, které způsobují rakovinu. V laboratoři dr. Melnicka zkoumali nedávno objevený virus EBV ze skupiny herpesvirů a Vladimír Vonka byl pověřen jeho dalším výzkumem. Jeho následujícím tématem byl vztah genitálního viru herpes simplex (HSV-2) k rakovině děložního čípku, což je u žen druhé nejčastější nádorové onemocnění. Téměř celá odborná veřejnost se klonila k názoru, že infekce virem HSV2 je spouštěčem karcinomu děložního čípku Byly pro to silné důkazy. Dosud však nebyla provedena studie, která by etiologický vztah potvrdila nade vší pochybnost. Po svém návratu do Prahy se tohoto náročného úkolu ujal Vladimír Vonka ve spolupráci s gynekologem Jiřím Kaňkou. Šlo o prospektivní studii, v jejímž průběhu sledovali po osm let výskyt neoplastických změn na děložním čípku u deseti tisíc původně zdravých žen. I Vladimír Vonka byl přesvědčen, že jejich studie poskytne konečný důkaz potvrzující zkoumanou hypotézu. „Počítačová analýza souboru klinických a laboratorních nálezů provedená v roce 1983 ji však nepotvrdila. Prvním mým dojmem bylo hluboké zklamání spojené s podezřením, že jsme někde udělali chybu. Propadl jsem zoufalství, že osmiletá intenzivní práce přichází vniveč. Ale po několika hodinách mi svitlo a pocítil jsem neskutečnou úlevu. Žádnou chybu jsme neudělali. Studie zkrátka ukázala, že virus HSV2 není původcem karcinomu.“ Šlo o nejvýznamnější práci Vladimíra Vonky, která přinesla nečekaný objev pro odborníky z celého světa. Vladimíra Vonku zvali na přednášky po Evropě a USA. „Pro některé vědce byly výsledky studie těžko přijatelné, ne všichni se umějí smířit s tím, když se nepotvrdí hypotéza, v jejíž správnost hluboce věří: Berou to jako osobní prohru.“

Souběžně s prospektivní studií vyvíjel se svými spolupracovníky očkovací látku proti HSV2. Vytvořili první herpesvirovou vakcínu prostou virové DNA. Zásadní podíl na jejím vývoji měla jeho dlouholetá spolupracovnice Luďa Kutinová. Nakonec se ale, díky výsledkům zmiňované prospektivní studie, neuplatnila jako vakcína proti rakovině děložního čípku. Pro úplnost je třeba uvést, že v průběhu 90. let minulého století byl nade vší pochybnost potvrzen kauzální vztah mezi některými typy lidských papillomavirů (HPV) a karcinomem děložního čípku. Hlavní zásluhu na tom měl německý vědec Harald zur Hausen, který za tento objev získal Nobelovu cenu. Poté dalších deset let trvalo, než vstoupila v obecné užití HPV vakcína, která je velmi účinná. Při studii viru HSV se Vladimír Vonka věnoval vývoji chřipkových vakcín a genetice chřipkových virů.

1989

V době listopadových událostí 1989 pracoval Vladimír Vonka v Ústavu sér a očkovacích látek (sídlil v bývalé čokoládovně Orion, shodou okolností tam, kde dříve pracoval několik desítek let jeho tatínek jako vedoucí pracovník obchodního oddělení). Ještě pár dní před klíčovou demonstrací na Albertově se s manželkou zúčastnili oslav kanonizace Svaté Anežky České na Hradčanském náměstí, která proběhla 12. listopadu 1989. Víra v Boha je jeho celoživotním dilematem. „Spíše věřím, než nevěřím. Nejsem ale žádný pánbíčkář. Rodiče byli v Československé církvi husitské a já jsem si z gymnázia, kde jsme měli do kvarty náboženství jako povinnou součást výuky, uchoval kritický pohled, stejně tak ale také toleranci k rozličným náboženstvím i ateistům. Samozřejmě jistota není a je správné, že není. Je-li Bůh a bude-li nás posuzovat, tak není důležité, jestli v něj věříme, ale jak žijeme,“ říká Vladimír Vonka. Že by se mohla politická situace v listopadu 1989 rychle obrátit, nečekal, ale změny vítal s radostí, tak jako převážná většina národa. Vzpomíná na demonstraci na Letenské pláni a na generální stávku, kterou v jejich ústavu organizoval výbor KSČ. „Já v KSČ nebyl, ale doslechl jsem se takový zajímavý detail, že celý závodní výbor byl pro stávku a jen jedna členka byla proti.“

Po listopadu 1989

V postkomunistickém uspořádání v roce 1991 Ústav sér a očkovacích látek změnil vlastníky i ředitele. Jak Vladimír Vonka říká, ústav se začal ubírat čistě komerčním směrem a pro teoretický výzkum už v něm nebylo místo. S celým Oddělením experimentální virologie, který vedl, přešel do Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde našli vynikající podmínky pro vědeckou práci. Studovali zde kromě jiného možnosti imunoterapie chronické myeloidní leukémie a začali pracovat na vývoji profylaktických vakcín proti zhoubným nádorům neinfekčního původu.

Učená společnost naše očekávání nenaplnila

Za první republiky existovala u nás Akademie věd a umění. To byl spolek učenců a umělců, kteří se scházeli a řešili různé problémy vědy a kultury. Ale neexistovaly ústavy, které by je zaštiťovaly. V roce 1952 vznikly dle sovětského vzoru ústavy Akademie věd, což měly být vrcholné vědecké instituce, zabývající se hlavně základním výzkumem. „Bylo to na tehdejší politické zadání,“ říká Vladimír Vonka.

Po listopadu 1989 se skupina třiceti šesti vědců v čele s Prof. Otto Wichterlem a Josefem Kouteckým začala scházet a diskutovat možnost vytvořit organizaci, která by navázala na předválečné tradice, při zachování existující Akademie věd. V roce 1994 se uskutečnila ustavující schůze Učené společnosti České republiky. Stalo se tak ve Vlasteneckém sále Karolina, v němž byla kdysi založena výše zmíněná Královská akademie věd a umění. Dnes má společnost přes sto členů, ale bohužel velká očekávání spojená s jejím založením se nenaplnila. „Mysleli jsme, že vznikne orgán, který bude fungovat jako poradce vlády, parlamentu a dalších institucí a který bude významně přispívat k rozvoji národního kulturního života. Zpočátku vypadala situace nadějně. Členy společnosti přijal na Hradě prezident republiky Václav Havel. Pak se dvakrát dostavil na její zasedání tehdejší ministerský předseda Václav Klaus a jednou mezi členy zavítal Milan Uhde, tehdejší předseda parlamentu. Bohužel, žádné trvalejší vazby nevznikly. Politici nás nevyhledávají, navíc se politická scéna rychle mění.“

Vladimír Vonka je od roku 1957 ženatý s manželkou Jarmilou, která pracovala jako zubní lékařka. Vychovali spolu syna Richarda, který též vystudoval medicínu. Je autorem více než 300 publikací z oblasti epidemiologie, imunologie a genetiky virů a vývoje protivirových a protinádorových vakcín. Je také autorem či spoluautorem několika monografií. V roce 2005 obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Klause medaili Za zásluhy v oblasti vědy. Jeho výzkumné činnosti se dostalo několika dalších tuzemských a zahraničních ocenění. Do penze odešel ve svých 87 letech, ale ještě v době rozhovoru (2022) je zapálený pro svůj obor a zabývá se možností vývoje účinných vakcín proti nádorům neinfekčního původu.


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petra Verzichová)