Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. PhDr., Dr. H. c. Petr Vogel (* 1937)

• narodil se 12. srpna 1937 v Praze

• kvůli židovskému původu nastoupila celá rodina roku 1941 k transportu do Terezína

• válku přežili v terezínském ghettu díky otcovu zaměstnání instalatéra

• po válce vystudoval La Guardiovo gymnázium a nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu UK

• nakonec absolvoval jadernou fyziku na nově vzniklém ČVUT

• po studiích získal nabídku pracovat ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně v SSSR

• v roce 1968 odjel s manželkou a dcerou do Kodaně na vědeckou stáž

• když je Československo po roce vyzvalo k návratu, rozhodli se zůstat v emigraci

• od roku 1970 pracoval až do důchodu na Kalifornské technické univerzitě v Los Angeles

• v roce 2024 žil s manželkou v kalifornské Pasadeně

Nebýt toho, že byl pamětníkův otec velmi zručným instalatérem s inženýrským titulem a dobrou pověstí, možná by se Vogelovi nikdy nedočkali konce války. Stejně jako jejich příbuzní a přátelé i oni přišli po nacistické okupaci Československa o živobytí a bydlení. Díky otcově výsadnímu postavení ale v Terezíně nestrádali a všichni se vrátili po válce do Prahy. Rodiče ke své práci a malý Petr Vogel do školy, kde začala jeho cesta za snem – věnovat se milované matematice a fyzice.

Jako první odjel do Terezína tatínek

Petr Vogel se narodil do středostavovské pražské rodiny. Otec Jiří Vogel byl vystudovaný inženýr a založil si instalatérský podnik. Vybudoval si dobré jméno a dostával velké zakázky včetně zavádění vodovodního zařízení v nově vznikajících činžovních domech po Praze. Maminka Jana to uměla s čísly a starala se o účetnictví a zakázky. Rodině se vedlo dobře až do okamžiku, kdy československé hranice v roce 1939 překročili vojáci německé armády. 

„Mí rodiče nechodili do synagogy, byli to takoví typičtí intelektuálové 30. let. V tomto jsem vyrostl. Můj židovský původ se nedá změnit, ale s náboženstvím to mělo málo společného,“ vzpomíná pamětník na své rané dětství. 

Když začala platit omezení pro židovské obyvatelstvo, museli se Vogelovi mimo jiné vystěhovat z bytu v Karlíně, který si rodiče pronajímali. Protože otec přišel o podnik a tím i o zdroj příjmů, nezbývalo než se sestěhovat k rodičům Petrovy maminky do Kozí ulice v bývalém židovském ghettu. „Moji rodiče tušili, co se bude dít. Tehdy lidé věřili, že když se dětem vyoperují mandle, tak že je to chrání proti nemocem. Proto mi je rodiče nechali vyndat. Němci už byli v Praze, takže jsme nemohli do nemocnice. Mandle mi vyndali u nějakého doktora a pak jsme jeli tramvají domů. A rodiče mi za to dali za odměnu trojkolku,“ vypráví. 

Svůj židovský původ si Petr Vogel neuvědomil až do doby, kdy přišel do Terezína. Nejprve nacisté povolali otce jakožto odborníka, který se jim hodil, aby pomohl s přestavbou terezínské pevnosti na obyvatelný prostor pro desetitisíce lidí z celé Evropy.

„Tatínek šel do transportu v listopadu 1941. Byl to úplně první transport Ak – patřili tam všichni ti, kteří velmi dobře znali své řemeslo nebo odbornost. Jejich úkolem bylo, aby z Terezína vyklidili civilní obyvatelstvo a vojenskou posádku a přizpůsobili město na to, aby se tam vešlo třeba 30 až 50 000 lidí. Vybouraly se příčky, udělaly se co největší pokoje, tam se udělaly třípatrové kavalce atd. Můj otec, protože s tím měl zkušenosti, měl s pomocníky na starosti to, aby různě po městě tekla voda a fungovaly záchody.“ 

V době příjezdu transportu Ak tvořilo město přes 200 občanských domů, několik veřejných budov a velké kasárenské stavby. Příchozí muže (většinou řemeslníky) ubytovali v zanedbaných Sudetských kasárnách. „Adolf Hitler požádal, aby se prvními zeměmi ‚vyčištěnými od Židů‘ staly Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava,” píše v článku pro Český rozhlas, který se podrobně věnuje prvnímu transportu do Terezína, Adam Drda. 

Bydleli v malém pokojíku, ale mohli být spolu

Petra s matkou poslali nacisté do Terezína v transportu M v prosinci 1941. Terezínský památník má na svých webových stránkách podrobné záznamy Petra Vogela. Rodinu ubytovali do jedné místnosti v Magdeburských kasárnách. „Měli jsme to privilegium, protože byl otec členem Rady starších. V posledním patře bývaly byty pro důstojníky. Pro naši tříčlennou rodinu jsme dostali jednu místnost. Později k nám ještě přišli dva bratranci. I tak to bylo pořád lepší než ty velké místnosti pro desítky lidí,“ říká pamětník. 

Petrovi byly čtyři roky, když do nově vzniklého židovského ghetta přijel. Nemohl chodit do školky ani do školy a celé jeho vzdělání stálo na matce. Ta se kromě toho musela věnovat i přidělené práci na hospodářství, které Němci udržovali pro zásobování.

„V Terezíně byla mimo celý objekt zahrada, kde Němci pěstovali zeleninu a ovoce pro svou potřebu. Skupina vězněných žen tam chodila pracovat pod dozorem. Když se vraceli, vždy je prohlíželi. Někdy ale strážce znaly a věděly, že někteří kontroly berou spíš ležérně. Tak občas maminka přinesla mrkev v podprsence nebo tak. Riskovala tím, ale někdy se to podařilo,“ vypráví. Petr Vogel si nevzpomíná, že by v Terezíně jinak trpěl hlady. Přičítá to tomu, že si jeho vlastní rodiče upírali každé sousto navíc a dávali je svému dítěti: „Rodiče mi vždycky dali víc. Nepamatuju, že bych měl hlad. Ovšem můj otec nebyl moc vysoký, ale i tak když válka skončila, vážil jen 40 kilo.“ 

Protože byli oba rodiče často zaměstnaní, Petr se přeplněným ghettem často rád sám toulal. Bylo to něco úplně jiného než být pořád pod kontrolou příbuzných ve válečné Praze. Často chodil na oblíbené místo mezi ochrannými zdmi pevnosti, kde se pásli koně, měla tam výběh drůbež a kde také stály klece cvičených hlídacích psů. Podle dětských vzpomínek Petra Vogela měl jeden vzdálený příbuzný na starost právě drůbež, a tak se občas stalo, že Petr jako dítě dostal i v Terezíně pochoutku v podobě vařeného vejce. „Navíc, pokud dostali příkaz na víkend upéct kuřata nebo kachny pro nacistické oficíry, museli je podříznout a zbavit je peří. Strýc nechával bokem krev a z té pak připravil polévku. Tak i to jsem občas dostal,“ vzpomíná. Občas tento strýc sebral také kosti určené psům a uvařil z nich polévku.

Otec pracoval v dílně, která měla na starosti opravy čehokoliv spojeného s trubkami a kohoutky. Díky tomu k lecčemu přišel a díky tomu se taky mohli tři malí kluci občas umýt teplou vodou. „Táta v dílně vyrobil zařízení, kdy se našroubovalo místo žárovky a na konci bylo tělísko, které fungovalo jako vařič, což bylo ilegální. Naše máma ohřála jednou týdně trochu vody. Měli jsme lavor a do toho jsme se my tři jeden po druhém postavili a máma nás umyla. Tím jsme se udržovali jakžtakž v čistotě,“ popisuje.

Dva bratranci, oba z jiných rodin, se jmenovali Hanuš Steiner a Ivo Klemperer. Petrovi rodiče je vzali k sobě, aby hoši trávili čas v o něco přívětivějším rodinném prostředí. Ani jeden z nich ale válku nepřežil. Ivo, Hanuš, jeho starší sestra a rodiče odjeli v roce 1944 vlakem do Auschwitz. 

Do Prahy se vraceli přes zámek v Kamenici

Vogelovi patřili k těm šťastnějším. Konce války se v Terezíně dočkali i prarodiče z matčiny strany. Když tábor konečně 8. května 1945 osvobodila Rudá armáda, otec Jiří se podílel na organizování návratů jednotlivých rodin zpět do jejich rodných zemí a měst. Společně s dalšími vězni otevřeli sklady s oblečením a dalším zabaveným majetkem a rozdávali ho potřebným. Aby se malý Petr nepletl dospělým do cesty, využili rodiče ozdravných pobytů pro židovské děti organizovaných Červeným křížem.

„Strávil jsem tam pár týdnů nebo měsíců. Moc se mi tam nelíbilo. Museli jsme chodit na procházku a držet se za ruce a to bylo pro mě něco úplně nového. V Terezíně jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Pokud jsme byli uvnitř města, tak jsme mohli lítat, kde jsme chtěli. Pak mě jednou ráno vzbudili a odvezli na autobus. Měl jsem strach, protože jsem cestoval autobusem poprvé. Jel jsem úplně sám a řekli mi, že na konečné bude čekat maminka. Ale já se bál, co kdyby tam nebyla,“ líčí Petr Vogel své tehdejší obavy. 

Všechno dobře dopadlo, shledal se se svými rodiči a začali žít nový život na pražské Letné. Otec díky svým předválečným kontaktům s domovníky letenských činžáků, kterým dělal instalaci vodovodů, přišel k bytu po Němcích. Petr začal chodit do blízké obecné a později měšťanské školy, a protože prospíval velmi dobře, nastoupil na La Guardiovo gymnázium. 

Oba jeho rodiče byli už od 30. let levicově zaměření. Když Československo osvobodila následkem dohod mezi spojenci Rudá armáda, láska k Sovětskému svazu se ještě umocnila. Když se hned rok po válce konečně mohl narodit bratříček, dostal jméno Josef po Josifu Vissarionoviči Stalinovi. Oba rodiče také tehdy vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Idyla ale netrvala dlouho, a když si komunisté vyřizovali v politických procesech účty s Rudolfem Slánským a naplno se opět rozjel antisemitismus, otce vyhodili z práce. „Táta tehdy pracoval na ministerstvu stavebnictví a jeho šéf se jmenoval Kafka. Taky byl Žid a skončil v kriminále i se ženou. Tátu ze zaměstnání vyhodili. Tehdy jsme nevěděli, co se stane dál,“ vzpomíná pamětník. 

Další potíže už ale nepřišly, a protože Petr Vogel naplno ukázal svůj talent a pracovitost, bez problémů složil zkoušky ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK). Jak říká, o jeho kádrový posudek se tehdy nikdo moc nezajímal, protože o obory jako byla matematika a fyzika nebyl mimo jiné z důvodu propagace spíše praktických oborů velký zájem. Po roce se otevřel obor jaderné fyziky na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) a Petr Vogel přešel s radostí tam. 

Kariéru úspěšného vědce odstartoval pobyt v SSSR

Studia v Praze úspěšně ukončil v roce 1960 a hned nastoupil do vědecké aspirantury v tehdejším Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži u Prahy. Jak vzpomíná, československá fyzika byla tehdy velmi primitivní a dostat se na Západ, kam si opravdu přál vyjet, bylo nemožné. Jediná možnost pracovat na vysoké úrovni bylo odjet do Sovětského svazu. Jak zmiňuje obsáhlá publikace Sto českých vědců v exilu, Petr Vogel v té době narazil na jednoho z nejpovolanějších tehdejší doby. 

„Během letní školy na Slovensku v r. 1962 navázal kontakt s předním ruským odborníkem v oblasti teorie atomového jádra V. Solovjevem ze Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně (tehdejší SSSR). Na Solovjevovo pozvání odjel Petr Vogel do Dubna koncem r. 1962 a strávil tam pak s přestávkami celkem více než tři roky,“ píše se v publikaci zaměřené na vědce českého původu po celém světě. Medailon zachycuje detailně Vogelovu vědeckou cestu a problémy, kterými se zabýval a které pomáhal s kolegy řešit.

„Pracoviště bylo vybudované kousek od Moskvy a naše oddělení bylo tehdy na světové úrovni. V naší skupině byli Rusové, Němci, Rumuni a Poláci. S československým pasem se mi poměrně dobře cestovalo, takže jsem se dostal na velký kongres do Paříže, kde jsem se díky Solovjevovi seznámil s dánským jaderným teoretikem Aagem Bohrem, synem slavného Nielse Bohra a držitelem Nobelovy ceny,“ vzpomíná Petr Vogel. Kontakt, který tehdy v Paříži získal, mu později otevřel dveře na Západ. 

V roce 1966 obhájil v Dubně disertaci, oženil se a vrátil se do Řeže. Když se ale začaly otevírat hranice, požádal Petr Vogel o možnost vycestování do Dánska. Na pozvání Aaga Bohra přijel do Kodaně na tříměsíční vědeckou stáž i s manželkou Vendulou a dcerou Martinou. Bylo jen krátce po srpnové okupaci. „V létě, ještě před okupací, jsem byl na velké jaderné konferenci v Dubně a už tehdy mi sovětští kolegové říkali, že u nás budou zanedlouho tanky. Když pak přišli Rusové, byli jsme ještě v Praze, ale už jsme měli všechna povolení k výjezdu do Dánska. Tak jsme se v prvních pár týdnech sbalili a odjeli,“ říká. V Kodani se pak narodila druhá dcera Klára. 

V roce 1969 vyzvala československá vláda všechny své občany pobývající bez povolení v zahraničí, aby se navrátili do země. Vogelovi měli původně výjezdní doložku až do konce října roku 1970. Petr Vogel se snažil oficiální cestou získat prodloužení pobytu v cizině, jak ukazuje dokument získaný z Archivu bezpečnostních složek ČR. V osobním spise Petra Vogela arch. č. 21092C je uložena žádost, ve které pamětník píše: „Žádal jsem svého zaměstnavatele, Ústav jaderného výzkumu ČSAV o prodloužení svého pobytu v zahraničí o další rok, ale tato žádost zřejmě nebyla schválena. Naopak koncem minulého roku jsem dostal z ÚJV vyrozumění, že ústav se mnou rozvazuje pracovní poměr. Psal jsem sice řediteli Dr. Šafratovi ještě jeden dopis, ve kterém jsem opakoval a rozváděl důvody, pro které žádám o prodloužení pobytu, ale nedostal jsem dosud odpověď.“ 

Pamětník dále žádá, aby mu byla výjezdní doložka prodloužená do konce akademického roku, tedy do 1. září 1971. Vysvětluje, že pracuje v Kalifornském technologickém ústavu a píše, že jde o pracoviště světové úrovně. „Je to pro mne tak výjimečná příležitost, že jsem podstoupil riziko a nevyslechl příkazu k okamžitému návratu.“ Jeho žádosti úřady nevyhověly. Citované výňatky jsou uložené v dodatečných materiálech. Za to, že se rodina nevrátila do Československa, byli manželé odsouzení podle paragrafu 109 trestního zákona o nedovoleném opuštění republiky. „Já jako hlava rodiny jsem dostal tři a půl roku, manželka dva a půl,“ doplňuje pamětník.

Ve Spojených státech se stal uznávaným vědcem

Nabídku z prestižní americké univerzity známé jako Caltech v Los Angeles získal Petr Vogel díky přímluvě dánských kolegů. V roce 1978 se oba manželé stali americkými občany. Poprvé se znovu do rodné země podíval až v roce 1980. Úřady opakovaně zamítaly jejich žádosti o víza. 

„Získali jsme potom americké občanství, a když jsme chtěli jet domů, potřebovali jsme vízum. Oba dva jsme už tehdy měli starší rodiče. Když jsme žádali československou ambasádu o vízum, tak nám odpověděli, že vízum je privilegium a že nám nemusí vysvětlovat, proč nám ho nedají,“ vzpomíná. Víza nakonec dostali na přímluvu známých amerických politiků a do komunistického Československa se ještě před revolucí dostali několikrát. Vždy ale pro jistotu cestovali odděleně. Buď pamětník sám, nebo jeho manželka Vendula – pro případ, že by se jeden z nich nevrátil, aby dcery nezůstaly samy. V již zmiňovaném osobním svazku v Archivu bezpečnostních složek ČR je uložen také originál dopisu z amerického velvyslanectví v Praze, datovaného 31. ledna 1984. 

Na půdě Kalifornské technické univerzity působil Petr Vogel až do konce své kariéry na pozici vedoucího vědeckého pracovníka. V roce 2024, kdy rozhovor vznikl, měl pořád na univerzitě místo emeritního profesora.

„Začátky v Americe byly nesmírně těžké. V Praze jsme měli byt, přátele a rodiče. V USA nám nedal nikdo nic zadarmo, museli jsme tvrdě pracovat. Když se ale podívám nazpět, byla to určitě správná cesta. Amerika je naše země, i když se za tu dobu, co tu jsme, strašně změnila,“ uzavírá své vyprávění.