Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Vodrážková (* 1951)

• narozena 4. srpna 1951 v Olomouci

• za okupace byla rodina pronásledována pro své židovské kořeny a protinacistický odboj

• dětství prožívala pamětnice v domě svého dědečka, akademického sochaře Julia Pelikána

• od roku 1968 se umělecky rozvíjela na LŠU pod vedením paní Stratilové

• po srpnové okupaci v roce 1968 byli reformní komunisté – otec Vladimír a strýc Jiří Pelikán – silně perzekvováni

• v roce 1970, po maturitě na SVVŠ v Litovli, nastoupila studia PedF v Olomouci, obor výtvarná výchova – český jazyk

• v roce 1974 se přestěhovala do Prahy, pracovala jako aranžérka a později školní družinářka

• byla součástí komunity kolem sdružení Šafrán a divadla Křesadlo

• v roce 1979 se stala součástí společenství u Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici

• v roce 1980 se provdala za hudebníka Miroslava Vodrážku

• v 80. letech působila jako kurýr samizdatových materiálů mezi Prahou a Olomoucí

• v bytě v Templové ulici organizovala bytové semináře, divadla, koncerty a výstavy

• aktivně se účastnila života undergroundové komunity

• v listopadu 1989 byla přítomna na studentské demonstraci na Albertově a událostí na Národní třídě

• po sametové revoluci učila na ZUŠ v Praze, tvořila a vystavovala doma i v zahraničí

• nositelka osvědčení Ministerstva obrany ČR za účast na odboji a odporu proti komunismu

Iva Vodrážková vyrůstala v Olomouci v rodině poznamenané nacistickou perzekucí i silnou uměleckou tradicí. Od mládí ji přitahovala svobodomyslná kultura beat generation a později se stala součástí pražského undergroundu. Spolu s manželem Mirkem Vodrážkou se zapojila do disidentských aktivit, vydávání samizdatů i kulturního života druhé kultury. Po roce 1989 našla své profesní i osobní ukotvení v pedagogice a umělecké tvorbě, které se věnuje dodnes.

O tom se vůbec nechtěli bavit

Iva Vodrážková se narodila 4. srpna 1951 v Olomouci do rodiny českého sochaře – dědečka – Julia Pelikána, který dal v klidné části města Olomouce postavit pro svou rodinu prostornou vilu. Ta měla být pevným symbolem jejich zázemí a jistoty.

Osud však do života rodiny tvrdě zasáhl během nacistické okupace. Dědečkovi synové – Vladimír a jeho mladší bratr Jiří – se zapojili do odboje a ve čtyřicátém roce byli zatčeni. Zatímco otec pamětnice – Vladimír – byl odsouzen k osmi letům vězení, přičemž trest si odpykával v rakouském Steinu, Jiří se díky nízkému věku soudnímu trestu vyhnul a po zbytek války se skrýval pod cizím jménem na Vysočině. V roce 1942 postihla rodinu další rána. Prarodiče byli internováni ve sběrném táboře ve Svatobořicích, odkud byla babička Božena pro svůj židovský původ deportována do Osvětimi, kde na podzim následujícího roku zemřela.

„No právě, že to byl problém v tom, že když se všichni vrátili po válce – protože můj dědeček byl zavřenej, můj táta byl zavřenej, Jirka byl v ilegalitě, jedině ta jejich sestra Anna, ta dělala takový korespondenční kontakt mezi nima všema… A když se vrátili a teď zjistili, že ta maminka se jim nevrátila z toho koncentračního tábora, tak měli takovou frustraci a takové trauma, že se o tom vůbec nechtěli bavit,“ vysvětluje Iva Vodrážková.

Byli jsme obklopeni uměním

Maminka pocházela ze středostavovské prostějovské rodiny Kaiserů. Už v mládí se věnovala ochotnickému divadlu a s tatínkem se seznámila právě v divadle Oldřicha Stibora. „Byla to veselá holka, takže se mu líbila. Chodili spolu asi měsíc a hned se vzali,“ vysvětluje s úsměvem pamětnice. Ta se narodila dva roky po svatbě a své dětství prožila, s rodiči a mladším bratrem Vítem, v olomoucké vile, kde kouzlo dědečkova ateliéru pomalu probouzelo její umělecké sklony. „Byli jsme obklopeni uměním… celý dům jsme měli jako galerii, a to bylo neuvěřitelné, v takovém prostředí vyrůstat, to bylo fantastické.“ Do světa umění a krásy ji uváděla také dědečkova hospodyně Hanička, která dětem ráda před spaním předčítala. „Díky dědovi a Haničce jsme žili v takovém duchovním světě.“ Rodiče zároveň vedli děti ke sportu – oba hráli tenis a tatínek byl vášnivý lyžař.

Rodiče neměli šanci

Otec Vladimír a strýc Jiří, oba komunisté ocenění za protinacistický odboj, si v poválečných letech vybudovali působivé kariéry. Otec se stal uznávaným lékařem – internistou se specializací na gastroenterologii – a na počátku šedesátých let stál v čele olomoucké lékařské fakulty. Strýc Jiří se vypracoval až na vrcholného komunistického funkcionáře a ústředního ředitele Československé televize. Přestože oba patřili k establishmentu, v době politického uvolnění šedesátých let se jasně přikláněli k reformním myšlenkám.

V roce 1964 otec využil nabídky strávit rok na univerzitě v alžírském Oranu, kam ho následovala také rodina. I když se toho Iva pro svůj jazykový handicap na francouzském lyceu v Oranu moc nenaučila, pobyt v Alžírsku měl pro její další směřování zásadní význam. „Tam pro mě byla velmi iniciační věc, že jsem poprvé viděla film o Beatles a potkávala jsem Francouze – beatniky – kteří přijížděli na léto do Alžíru a hrávali na ulici na kytary. To mě dost ovlivnilo v tom Alžíru, tahle ta svoboda těch Francouzů.“ 

Středoškolské vzdělání získala na Střední všeobecně vzdělávací škole Jana Opletala v Litovli. V teenagerských letech se stala součástí party ovlivněné beat generation – mezi jejími členy byli lidé, kteří hodně malovali, zajímali se o literaturu a „byli odvázaní“. Scházeli se v jednom starém skladu na olomoucké hlavní třídě, kterému říkali Cottage. Iva hrála na kytaru, skládala vlastní písně, často chodila za školu a učení ji příliš nelákalo. „Rodiče neměli šanci mě ukočírovat.“ Právě v tomto svém bouřlivém období se rozhodla následovat dědečkův vzor a věnovat se umění. Přihlásila se proto do „lidušky“ k paní Stratilové, kde začala získávat první opravdové základy svého uměleckého vzdělání.

Říkal, že v životě prohrál

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla rodinu Pelikánových na dovolené v Jugoslávii. „Musím říct, že ti Jugoslávci byli úplně skvělí… chovali se k nám tak velkoryse, že to bylo neuvěřitelný. Na to nikdy nezapomenu!“ vzpomíná Iva Vodrážková. Když se vrátili domů, „táta měl hodně velkej strach, protože on věděl, co ti Rusáci dovedou“. Stále více si uvědomoval, že jeho víra v reformu komunistické společnosti byla velkou naivitou. „Byl z toho frustrovanej. Říkal, že v životě prohrál, že on něčemu věřil, a bylo to špatný.“

Krátce poté byl tatínek vyloučen ze strany, donucen ukončit působení na fakultě a ve své profesní dráze pokračoval jako sekundář v léčebném ústavu Paseka u Olomouce. Strýc Jiří byl „odejit“ na pozici kulturního atašé československého velvyslanectví v Itálii, kde požádal o politický azyl a zapojil se do místního politického života. Od roku 1979 působil jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu.

Když ne Paříž, tak Praha

Po maturitě v sedmdesátém roce, v době, kdy ve společnosti začalo opět přituhovat, byla Iva přijata jako mimořádná studentka oboru výtvarná výchova a český jazyk na olomoucké pedagogické fakultě. Mimořádnost spočívala v praxi v tom, že neměla nárok na stipendium a studium bylo podmíněno skvělými studijními výsledky. Těžištěm jejího života byla parta přátel, ve které všichni dělali nějakou hudbu, malovali nebo četli. „Pořád jsme se udržovali v tomto životním stylu, byli jsme provokativní – hodně viditelní, hodně barevní, hodně vlasatí…“ dokresluje pamětnice s úsměvem. 

Když v roce 1974 úspěšně odpromovala, opustila své rodné město a vydala se do světa. Toužila po Paříži, ale v době reálného socialismu se smířila s Prahou. Bydlení našla ve sklepní místnosti otcova kamaráda – politika a disidenta Ladislava Lise – jemuž bylo v tom čase hlavní město zapovězeno, a práci nejprve jako aranžérka textilního podniku a později jako družinářka základní školy. 

Nový svět a noví přátelé

V Praze se své kamarádky ujal Petr Lutka, který ji uvedl „do takovýho klubu Šafrán, kde hrávali písničkáři, jako třeba Merta, Třešňák a Dáša Voňková a celá tahleta partička. A já jsem se začala hodně kamarádit tady s těmahle lidma a hlavně s lidma kolem divadla Křesadlo,“ vzpomíná Iva Vodrážková na své začátky v hlavním městě. Zlomovým pak bylo v roce 1976 setkání s Milanem Kozelkou, který mladou rebelku přivedl do bytu Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici. Tam se poznala s Věrou Jirousovou a stala se součástí okruhu lidí takzvané druhé kultury. „To byl takovej azyl, kde přespávalo strašně moc lidí, a díky tady tomu jsem se skamarádila s celou tou komunou kolem Plastiků… Tam bylo takové centrum toho undergroundového života.“

Milan Kozelka byl také tím, kdo Ivu seznámil s jejím budoucím mužem, Mirkem Vodrážkou. Stalo se tak při jednom z bytových čtení Aléna Diviše v krčském paneláku. „On mě zaujal nějakým kouzlem, které z něj vyzařovalo.“ V 78. roce si v Templové ulici pořídili společný byt, který se zanedlouho stal novým centrem pražského undergroundu. Konaly se v něm semináře, na nichž přednášeli například Milan Machovec, Milan Balabán nebo Egon Bondy, pořádaly se tam výstavy obrazů a hrálo se divadlo, na kterém se podílela i Vlasta Chramostová. Byt v Templové se stal také centrem širšího společenství lidí okolo filozofa Maxmiliána Durena.

Diverzní činnost mezi dětmi

„V té době jsme byli opravdu hodně sledovaní (StB). A hlavně, já jsem byla sledovaná proto, že já jsem jednak byla v tom undergroundu a jednak jsem se kamarádila s Františkem Líznou, kterej v té době byl v Praze. A on vlastně byl součástí té tajné podzemí církve a on mi dával dokumenty, které jsem vozila zase do Olomouce.“ To bylo také důvodem, proč pamětnice nikdy nepodepsala Chartu 77. „Chtěla jsem být více ku pomoci, abych mohla dělat tu spojku.“

Ve svých aktivitách nepolevovala ani po své svatbě v roce 1980.  Manželé Vodrážkovi se podíleli na vydávání undergroundového časopisu Vokno, účastnili se hladovek za vězněné přátele a organizovali výstavy na podporu nespravedlivě stíhaných. To vše, spolu s podstupovanými výslechy u Státní bezpečnosti a permanentním pocitem ohrožení, se podepisovalo na její psychice. „Už jsem byla opravdu hodně vyčerpaná a unavená z toho všeho.“

V období tzv. perestrojky se Iva Vodrážková jako družinářka a vychovatelka dopouštěla „diverzní činnosti“ také mezi dětmi – na škole v přírodě. Popisuje to těmito slovy: „Tam byl už takovej zaměstnanec v té chatě, kde jsme bydleli – vychovatel – takže on mi pomáhal s těma dětma. A on byl hrozně mladej a byl fajn a my jsme vždycky řekli, že půjdou spát, jedině když si poslechnou Hlas Ameriky, abychom věděli, co a jak… A v devět hodin už museli všichni na kutě. A vyprávěli jsme jim příběhy o těch lidech, co třeba oni poslouchali na Hlase Ameriky, no a pak tenhle ten kolega, ten se ptal nějakýho kluka, čím bude – úplně nezávisle na tady tomhle tom, někdy odpoledne – a on mu říkal: ,Já chci bejt chartista.‘ Tak to bylo fakt dobrý...“

Kdo byl lepší a kdo aktivnější

Sedmnáctého listopadu 1989 Iva Vodrážková vyrazila s manželem na studentskou demonstraci na Albertov. Protože ji svolal Socialistický svaz mládeže (SSM), moc od jejího průběhu nečekala, ale „ono se to zvrhlo velmi dobře…“ říká pamětnice. Spolu s průvodem se prodírali davy až na Národní třídu, odkud se dostali jedinou možnou cestou – „bicí uličkou“, vytvořenou zásahovou jednotkou. S velkým štěstím z ní vyvázli bez zranění. Když sametová revoluce začala naplno, stala se pamětnice pravidelnou účastnicí demonstrací. O tom, jak intenzivně demonstrace prožívala, říká: „Když to skončilo, bylo to hrozný. Nemohla jsem mluvit, přišla jsem o hlas – pořád jsme křičeli. Člověk byl úplně vyčerpanej.“ 

Průběh sametové revoluce přinesl dynamiku také do školy, v níž Iva Vodrážková působila jako družinářka: „Největší sranda byla, když se potom zakládalo Občanský fórum, a teďka ty učitelky, který byly připodělaný celou tu dobu, najednou začaly zakládat to školní Občanský fórum a najednou se předháněly, kdo byl lepší v té době a kdo byl aktivnější. A teď ony chtěly po mně, abych já tam vstoupila, do toho jejich Občanského fóra. Tak já jsem řekla, že v žádném případě. Já jsem byla ráda, že to končí, a už jsem věděla, že v té škole nebudu, že se dám někam jinam.“ Ale fakt to bylo trapný, jak se navzájem osočovaly, a vzniklo takové napětí v té škole. To bylo nepříjemný.“

Potkala sebe samu

Pád komunistického režimu přinesl do jejího života zásadní změny. Nové zaměstnání, kde dostala jedinečnou příležitost využít své umělecké sklony, našla na Základní umělecké škole v Šáreckém údolí. „To byl zázrak, jako když to spadne z nebe – to prostředí, Šárecké údolí, skvělí lidé a já jsem tam mohla začít fungovat!“ vysvětluje pamětnice. 

A nově nabyté svobody využila také k cestování. Cesty do zahraničí jí pomohly k uzdravení duše, přinášely jí nová přátelství a stávaly se zdrojem inspirace pro její tvorbu. „V Americe jsem potkala sebe samu – nejprve tu ,nemocnou‘, poznamenanou totalitním režimem, ale také tu, která se vrátila do dětství svobody.“[1] V Praze se stala součástí ženského kruhu Američanky Rebeccy Floyd, který se jí stal oporou v umělecké tvorbě i osobním životě. V roce 2005 se Iva Vodrážková s manželem Mirkem přestěhovali na venkov.
 

[1] FRÝDLOVÁ, Pavla, 2007. Ženám patří půlka nebe. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 220.