Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vlček (* 1943)

• narozen 3. ledna 1943 v Tichově na pasekářské usedlosti

• otec vlastnil hospodářství, přivydělával si muzikou, pálením slivovice, pletením drátěných plotů

• v dubnu roku 1945 zraněn na dohořívající Ploštině, utrpěl popáleniny

• rodina za války pomáhala partyzánům

• v padesátých letech v jeho okolí zatýkali sousedy a známé za činnost v odbojové organizaci Světlana

• vyučil se strojním mechanikem v podniku Igla Valašské Klobouky, později dostudoval střední průmyslovou školu strojní

• roku 1965 sňatek s Marií Vlčkovou, přestěhovali se na Vsetín, vychovali děti Pavla (1966) a Milenu (1968)

• spoluzakládajícím členem Klubu spřízněných duší divadla Semafor, od roku 1980 veden StB jako prověřovaná osoba

• do roku 1984 pracoval v továrnách jako technik, na stavbě v Libyi jako řidič, technik v Klubu mladých ve Vsetíně, po zákazu tohoto povolání jako strojní dělník na lodi vnitrostátní plavby ZPEU

• roku 1984 emigroval přes Jugoslávii do SRN, roku 1993 získal zpět české občanství

• roku 2025 žil střídavě v německém městě Offenbach am Main a české Kopřivnici

Na jaře roku 1945, na samém sklonku války, se německá jednotka SS a protipartyzánské komando Josef přišli pomstít obyvatelům valašské osady Ploština za pomoc partyzánům. Na nedaleké tichovské paseky, kde vyrůstal tehdy dvouletý František Vlček s rodiči, doléhala střelba, k nebi stoupal kouř ze zapálených stavení, bylo slyšet křik a nářek. Nakonec se rozhostilo ticho... Když se Vlčkovi se synem posléze na Ploštinu vypravili, aby zjistili, zda jsou naživu maminčini příbuzní, na dohořívajícím spáleništi na Františka spadl doutnající trám. Způsobil mu těžké popáleniny na hlavě, které se bez lékařské pomoci komplikovaně hojily několik měsíců. Celá rodina byla poté znovu v nebezpečí, když Němci ostřelovali jejich dům. Tichov měl stihnout stejný osud jako Ploštinu...

Partyzáni v chalupě

František Vlček přišel na svět 3. ledna 1943 na tichovských pasekách, jako druhý ze šesti dětí manželů Terezie, roz. Rumanové, a Františka Vlčkových (nejstarší sestra zemřela ve věku tří měsíců). Chalupa Vlčkových se nacházela na hřebeni, na půli cesty mezi Lačnovem a Tichovem, ke kterému paseky katastrálně patřily. Maminka pocházela z nedaleké osady Ploština, patřící k obci Drnovice. Otec se početnou rodinu snažil, kromě zemědělského hospodářství, zajistit přivýdělkem z truhlářské výroby, pálením slivovice či pletením drátěných plotů. Měl kapelu, dechovku, se kterou vystupoval na tancovačkách a slavnostech. František si jej pamatuje jako činorodého a inteligentního, sečtělého všeuměla, který měl zásadní význam v jeho vzdělávání a výchově. Předával mu i vztah ke zvířatům a půdě, kterou rodina obdělávala.

Druhá světová válka se místních významněji netkla, protože německý režim sedláky podporoval kvůli dodávkám potravin pro wehrmacht. V roce 1944 se však situace změnila, což se nesmazatelně podepsalo na životech mnohých z nich. Lesnatá, kopcovitá krajina Valašska se stala na podzim roku 1944 útočištěm partyzánských skupin, jejichž aktivita v oblasti kulminovala až do jara 1945. V bezprostředním okolí Tichova operovala partyzánská skupina Ploština, složená převážně z místních a lidí z okolí. Šlo o část širšího odboje na Valašsku, který spolupracoval se sovětskými výsadky – hlavně majora Murzina. Cesta z Ploštiny na Lačnov a Horní Lideč vedla kolem chalupy Vlčkových alias Vašových. Partyzány nechali mnohokrát přenocovat, dali jim najíst, přestože věděli, jaký by je v případě dopadení stihl trest. „Když byli nasazení směrem na Lidečko, Horní Lideč, Lyský průsmyk či Valašské Klobouky, naše paseky měli po cestě, takže zůstávali občas na noc v naší stodole nebo u souseda Ptáčka. [Konfidenti] Mach s Baťou takhle nasazení nebyli, takže [Němci] o našich pasekách nevěděli, ale asi se to dozvěděli z jiných zdrojů a chtěli je taky vypálit. Náš grunt – Vašův čili Vlčkův – a grunt Babčáků čili Ptáčků byly asi sto padesát metrů od sebe. Když se partyzánům něco podařilo, slavili to u Ptáčka – Babčáka,“ popisuje pamětník. (Bylo zvykem, že usedlosti nesly i jméno předchozího majitele).

Zatímco slavili osvobození, nedaleko se ještě vraždilo

Se vzrůstající aktivitou partyzánských skupin rostla touha Němců po odplatě, jejich řádění v posledních týdnech války padlo za oběť mnoho lidí v okolí, ať už partyzány podporovali, nebo ne. Vypálení Ploštiny 19. dubna 1945 předcházela tragédie v Juříčkově mlýně, v Leskovci, 2. dubna. 18. dubna 1945 zběhli od jednotky dva konfidenti gestapa, Baťa a Machů, aby předali zprávy o poloze a činnosti partyzánů na velitelství SS ve Vizovicích. Jednotky SS a protipartyzánská jednotka Josef dostaly rozkaz k trestné výpravě, kterou nakonec nepřežilo dvacet sedm lidí. Už 23. dubna 1945, v den, kdy pozůstalí pohřbívali oběti masakru na Ploštině, vypálili nacisté obec Prlov. První a jediná přímá vzpomínka Františka na válku souvisí právě s německým běsněním v okolí. Uvádí, že Němci měli přijít vraždit i na tichovské paseky, když se však blížili, byli náhle odvoláni jinam. Začali alespoň střílet z nedalekého kopce směrem od Lačnova. František šel s pár polínky dřeva do domu, když mu kolem hlavy začaly létat střelami strhávané šindele ze střech stodol a chalupy, s celou rodinou se pak ukryli mimo dům, noc strávili u vzdálenějších sousedů, také Ptáčkových.

2. května 1945 Tichov osvobodila Rumunská armáda, téhož dne dopoledne ještě Němci vraždili na pár kilometrů vzdálených Vařákových pasekách, osadu obklíčili, vyhnali obyvatele a všechny domy zapálili. Některé členy rodiny Vařákovy odvlekli a čtyři z nich 4. května v Hošťálkové popravili. Po skončení války se z dokumentů zlínského gestapa zjistilo, že nacisté plánovali 4. května 1945 vypálit ještě Drnovice, Vysoké Pole, Tichov, Loučku a Újezd. Místní se pomalu vzpamatovávali z prožitých událostí. Život na samotě, obnášející tvrdou práci, běžel dál. Františka Vlčka zocelil fyzicky i psychicky. Dal mu do života houževnatost i schopnost se nevzdávat, což se mu později mnohokrát hodilo.

Pryč se Stalinem, vzali nám UNRRU

Roku 1948 se k moci dostala Komunistická strana Československa. Otec po válce požádal o pomoc UNRRA, v rámci které měl získat prostředky na opravu hospodářství. Zbudoval nové chlévy, měl plány na stavbu nové chalupy, přichystaný materiál k položení vodovodu. KSČ však pomoc UNRRA zastavila. Dům už se jim nikdy vlastními silami zrekonstruovat nepodařilo, maminka do stáří nosívala vodu z potoka, který tekl dvě stě metrů pod chalupou. „Otec komunisty opravdu srdečně nenáviděl, život, který si představoval, že bude po válce, mu ruinovali, ničili,“ popisuje pamětník. Doma poslouchali BBC, Hlas Ameriky, František brzy vnímal, že s komunisty se nekamarádí. Roku 1949 začal chodit do školy. Když pak ředitel Kratochvíl pěl ze stupínku chválu na Sověty – osvoboditele, přihlásil se a prohlásil, že „Rusáci nám zakázali UNRRU“. Svůj postoj pak vyjádřil na podomácku vyrobených plakátech, na které natiskl písmeny z dětské tiskárničky nápis „Pryč zo Stálinom!“. Slovenštinu použil, aby se na něj nepřišlo. Pár plakátů vylepil cestou ze školy, nikdo si jich však zřejmě nevšiml. Když je pak doma našla maminka, vynadala mu, zda chce všechny nechat zavřít.

Jakmile trochu povyrostl, rodiče jej zapojili do práce v hospodářství. Pamatuje si, jak byl hrdý, když dostal od otce vlastní malou kosu a poprvé pomohl posekat půl hektaru pole. Co na tom, že druhý den nebyl schopen vstát z postele. Máma mu tehdy napsala omluvenku, že ho bolely zuby. Ve škole se dostal ke sportu, který v rámci života na pasekách provozoval spíš intuitivně, díky své výborné fyzické kondici brzy vynikal (roku 1955 se zúčastnil i I. celostátní spartakiády v Praze). Od jara do podzimu každé ráno, ještě před odchodem do školy, sekal trávu na loukách, pracoval na poli. S mladší sestrou pletl drátěné pletivo na stroji, který sestrojil otec všeuměl, aby uživil početnou rodinu s pěti dětmi. Významným zdrojem obživy byly i „trnky“ – švestky, ze kterých otec pálil slivovici a prodával ji např. redaktorům Čs. rozhlasu v Ostravě. Ti pak na oplátku zajistili účast jeho kapely v silvestrovském programu Čs. rozhlasu v Praze. František pomáhal rozepisovat noty pro jeho kapelu. Na pasekách se pekl chleba z vlastní mouky, semleté z obilí vypěstovaného na vlastní půdě tvrdou prací. Podobně se doma stloukalo máslo z mléka od čtyř krav. František se podílel i na práci v hospodářství, nejdříve se musely splnit předepsané dodávky másla, masa, brambor a obilí státu, co zbylo, tvořilo obživu početné rodiny.  

Sousedé znovu v odboji

Na tichovských pasekách, v sousedství Vlčkových, žila i rodina Ptáčkova. Sousedka Fanuša Ptáčková po válce žila s jedním z partyzánů skupiny Ploština – Timofejem Simulenkem, mezi pasekáři známým pod přízviskem Timošenko. Členem skupiny byl i její bratr František Ptáček. Z řad 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, kam spadala i skupina Ploština, pocházela také část členů protikomunistické odbojové organizace Světlana, která v oblasti roku 1948 vznikla. Ptáček i Simulenko se stali členy této organizace, záhy infiltrované konfidenty StB. Zatýkání členů odboje začalo už v březnu 1949. 4. června 1949 se skupina příslušníků SNB a StB vydala dvěma auty na tichovské paseky, aby Timofeje Simulenka a Františka Ptáčka zatkli. Simulenko prchl. Když přišli pro Františka Ptáčka, šestiletý František zrovna sbíral nedaleko jahody. Byl poslán, aby souseda vylákal k blízkému lesíku, ten ale utekl. (Dle informací Františka Vlčka se měl Ptáček skrývat ještě nějakou dobu spolu se Simulenkem, dostupné zdroje uvádí, že byl toho dne zatčen.)

Členové Světlany byli vězněni v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti, týráni a nuceni k přiznání. Roku 1950 proběhl veřejný proces s obžalovanými v Hradišti, kde zfanatizované publikum žádalo pro obžalované trest smrti. Františka Ptáčka odsoudili k patnácti letům odnětí svobody a ztrátě majetku, Timofeje Simulenka k trestu smrti. Ten nakonec změnil prezident Gottwald poté, co Simulenkova žena Františka dostala od mámy Františka Vlčka husu a od otce dva litry slivovice s tím, že s těmito dary má jet za Martou Gottwaldovou, aby se přimluvila za změnu trestu na doživotí. Což se také stalo, po nelidském zacházení ve věznicích v Uherském Hradišti a Leopoldově však Simulenko přišel o rozum a konec života strávil v psychiatrické léčebně v Kroměříži.

Téměř kulak Vlček zatajuje mléko

Nástup komunistů k moci znamenal i blížící se konec soukromého zemědělství. Sedláci byli přesvědčováni k zakládání jednotných zemědělských družstev. Kdo vlastnil více než deset hektarů půdy, byl označen za kulaka – vesnického boháče. Začaly problémy. Vlčkovým chyběly do deseti hektarů dvě měřice. Otec čelil zvyšujícím se dodávkám i schválnostem ze strany hospodářských kontrol. V tehdejším valašskoklobouckém plátku Jiskra dokonce vyšel kolem roku 1952 článek s titulkem „Téměř kulak Vlček zatajuje mléko“…

Maminka se o politiku nezajímala, když o ní začal mluvit otec, říkávala: „Daj pokoj, ty starý osle, chceš skončit jako soused Babčáků?“ Otec, který doma poslouchal Hlas Ameriky, Františkovi přesto mnohé vysvětlil. Byla doba politických procesů, které zaznívaly z rádia. „Tati, co ti lidé udělali, že je odsuzují k smrti?“ zeptal se jednou otce, který mu pak vysvětlil, že komunisté popravují nevinné lidi, aby druzí dostali strach. „Řekl mi to podstatné, to byl můj poměr ke komunistům.“

Vstup do zločinecké organizace odmítl

Roku 1954 nastoupil František Vlček na měšťanku ve Valašských Kloboukách. Kvůli otcově postoji vůči JZD nebyl František přijat na střední průmyslovou školu strojní na Vsetíně. Zvažoval práci horníka v Ostravě, nakonec na hornické učiliště nenastoupil kvůli klaustrofobii a matčiným obavám. Zasáhl otec. Protože zřizovatelem jeho kapely, kterého nově musela každá kolektivní umělecky činná skupina – čili i hudba – mít, byl podnik Igla Valašské Klobouky, zašel za ředitelem n. p. Petrem Šupitarem, vylíčil mu situaci, slíbil tři vystoupení kapely zdarma navíc a František nastoupil roku 1957 do učení v základním závodě podniku Igla v Českých Budějovicích. Zvykal si na městský život, začal sportovat. S oddílem orientačního běhu vyhráli druhé místo na mistrovství republiky. Díky vychovatelce Olze Vohlgemuthové, která mu sehnala logopedickou péči, se naučil lépe vyjadřovat. Na pasekách neměl moc příležitostí ke konverzaci.

Třetí ročník učení už probíhal v Igle Valašské Klobouky, kde začal po vyučení pracovat jako strojní mechanik. Odmala se věnoval divadlu, nacvičovali různá školní představení, později docházel na zkoušky ochotnického divadla do nedaleké obce. V Igle organizoval tzv. Jehlárenské večírky – s partou mladých lidí dali dohromady zábavné pásmo, se kterým vystupovali na podnikovém večírku pro zaměstnance. Pozval sem kamaráda, který se dal dohromady s jeho platonickou láskou. Zhrzený František využil toho, že armáda potřebovala doplnit stavy, a odešel na vojnu o rok dříve. Roku 1961 narukoval do Mladé u Milovic, k tankové divizi. Po přijímacím výcviku byl poslán do poddůstojnické školy, kde si rozšířil řidičské oprávnění. Na vojně byl pak zařazen jako obsluha autojeřábu.

V poddůstojnické škole byl František vyzván ke vstupu do KSČ, přemýšlel, jak odmítnout. Díky učiteli na měšťance, Milanu Řezníčkovi, uměl skvěle rusky – motivoval třídu k učení se ruštiny výrokem: „Je výhodné znát jazyk svého nepřítele.“ Rota odebírala kromě Rudého práva i sovětské noviny „Pravda“. Aby se procvičoval v ruštině, četl se zájmem projevy Nikity S. Chruščova na právě probíhajícím XXII. sjezdu KSSS, ze kterých však Rudé právo kromě velkých nadpisů první dva dny nic nezveřejnilo. Když František četl o zločinném řádění Josefa V. Stalina a Lavrentije P. Berii a o desetitisících komunistech, které „ve jménu Strany“ zlikvidovali, sotva věřil svým očím. Když jej pak předvolali před čtyřčlennou komisi praporního výboru KSČ, prohlásil, že nemá zájem vstoupit do zločinecké organizace.

Nadřízení strnuli nad tou drzostí, ale František měl s sebou výtisk „Pravdy“ s červeně podtrženými nejostřejšími pasážemi Chruščovova projevu. Nadřízení obsah projevu neznali, málokdo z nich byl schopen přečíst jej v originále. Tři z nich později přišli za ním s prosbou, aby jim projev přeložil celý, a žádali jej pak, aby jej dále nešířil po kasárnách. Vstup do KSČ tak odmítl definitivně, což zřejmě v jeho kádrových materiálech nebylo zapomenuto – už mu jej nikdy nikdo nenabízel. Při absolutoriu poddůstojnické školy nebyl jako jediný povýšen, přesto byl vyznamenán, když zachránil život kamarádovi ve službě, jemuž hrozilo udušení po zakousnutí se do hrušky, v níž se skrývala vosa. V průběhu vojny se mu dařilo i vydělávat a podporovat rodinu se čtyřmi mladšími sourozenci. Díky zařazení k autojeřábu pomáhal ve volnu na stavbách domů nadřízených v Milovicích a okolí. Na vojně se také – po zkušenosti s výhodou znalosti ruštiny – začal učit německy.

JZD v Tichově vzniklo roku 1960. Na dohled od jejich stavení byly zbudovány chlévy pro družstevní býčky. Když chtěla jít mladší sestra roku 1963 studovat medicínu, otec vstup do družstva podepsal. Staral se pak právě o býky. Rodině zůstal záhumenek pro základní obživu. Tlak ustal, mladší sourozenci mohli studovat.

S Klubem spřízněných duší poprvé slyšel Karla Kryla

Po návratu z vojny nastoupil zpět do Igly ve Valašských Kloboukách, záhy byl poslán na rok do Ostravy na brigádu, pracoval s autojeřábem pod podnikem Vítkovické stavby. Na víkendy jezdíval domů, na Valašsko. Po vojně se seznámil s prodavačkou Marií Vlčkovou z Lačnova. Brali se 10. července 1965. Po svatbě žili rok u manželčiných rodičů s jejími pěti sourozenci v Lačnově. V březnu 1966 se manželům narodil syn Pavel. V červenci téhož roku se přestěhovali do vlastního družstevního bytu na Vsetíně. František Vlček začal pracovat v továrně MEZ Vsetín na údržbě slévárny. Už v Kloboukách začal studovat při zaměstnání strojní průmyslovku, od druhého ročníku pokračoval ve Vsetíně. Studia musel přerušit kvůli zdravotním potížím, školu později dokončil dálkově na Vyšší průmyslové škole strojnické s dvojitou, obecnou a odbornou maturitou v Brně.

V roce 1966 začala na velmi krátkých vlnách vysílat stanice Čs. rozhlasu Vltava. Jeden z prvních pořadů – Jonáš a tingltangl Suchého a Šlitra – Františka Vlčka nadchl. Když pak členové divadla Semafor roku 1967 zakládali Klub spřízněných duší, byl mezi prvními členy. Dvakrát do roka probíhala několikadenní setkání členů, kulturní akce, zvláštní představení v Semaforu (na podzim roku 1968 slyšel v Obecním domě poprvé naživo zpívat Karla Kryla). Poznal zde písničkáře Palečka a Janíka, pro které pak zorganizoval několik vystoupení v KD Sklář na Vsetíně, jakož i pro Vladimíra Mertu. Ke slovu se dostávali reformní komunisté, došlo k rozvolnění v mnoha oblastech veřejného života. Nadějeplné období brzy skončilo příjezdem tanků vojsk Varšavské smlouvy.

Včera drazí, dneska vrazi

21. srpna 1968, nad ránem, vzbudila Františka Vlčka vystrašená manželka, nad hlavami jim létala letadla. Seděli spolu u rádia a nevěřícně poslouchali. „Už jsme věděli, že je zle,“ vzpomíná. Sledoval politické dění, i když zpovzdálí malého města. V zaměstnání chodíval debatovat s kamarádem Antonínem Hadašem, bývalým politickým vězněm. Hadaš, jenž si měl odsedět deset let vězení v Leopoldově, si servítky vůči režimu nebral ani po propuštění. „Přes Vsetín vedla hlavní trať do SSSR, jezdívaly tudy veškeré vojenské transporty. My toho hned využili – firma MEZ Vsetín měla takové střešní oblouky, které přímo vyzývaly, abychom na ně napsali nějaký vzkaz. Ještě s jedním kolegou, který mě držel za nohy, jsem psal červenou suříkovou barvou, štětkou – jednou česky a na druhý oblouk azbukou: ‚Včera drazí, dneska vrazi!‘ Na třetím jsem napsal jen azbukou: ‚Idi domoj, Ivan, my ljubim tebja zděs nět!‘ Samozřejmě že si toho někdo někde všiml... Tonda Hadašů mi pak doporučil, že bych odsud měl radši zmizet, že po mně kvůli těm nápisům půjdou – měl různé kontakty,“ vzpomíná pamětník. Odešel raději pracovat do vsetínských skláren. Ještě ve zkušební době pochopil, že zdejší kolektiv, tleskající Husákovým komunistickým projevům, nebude nic pro něj. V květnu 1969 nastoupil do JZD Valašská Polanka, které zrovna provádělo výměnu krytí v zahloubených domcích pro plnění nábojů ve Zbrojovce v Bojkovicích, naučil se zde pokrývačskému řemeslu.

Nastala normalizace, opět bylo třeba dávat si pozor na jazyk. František Vlček se v té době příliš politicky neprojevoval, zaměstnán prací a péčí o rodinu. Roku 1968 se narodila dcera Milena. Manželka v té době studovala dálkově ekonomickou školu, peněz nebylo nazbyt. Od známého z Lačnova se dozvěděl o možnosti práce v Libyi přes ostravský závod podniku Dopravní stavby. Přihlásil se v Ostravě, pracoval jako řidič, podílel se například na stavbě Rudné, první silnice dálničního charakteru v republice. Roku 1971 nastoupil do letadla směr Libye – Tripolis. Odjezdu předcházela výuka italštiny, která byla v této bývalé italské kolonii druhým úředním jazykem. V Libyi pak jezdil s Tatrou 138, která se v tvrdých podmínkách osvědčila. Strávil zde rok, v jehož závěru jej směla navštívit i manželka Maruška – tak trochu podvodem: jako turistka s použitím deviz, které František ukládal u anglické Barclay Bank. Do roku 1974 pak ještě působil u Dopravních staveb v Ostravě. Láska ke kultuře a období bez přístupu k ní v Africe přivedly Františka Vlčka po návratu k založení divadélka malých forem Amadis (Amatérská Divadelní Skupina), které fungovalo pod Klubem pracujících města Vsetína v Lidovém domě s velkou podporou ředitelky paní Unarové. Zaměřovali se na tvorbu zábavných pásem na oslavy MDŽ, nastudovali několik her. Pro jednu z nich, parodii na western – Salon Idaho, začal shánět country kapelu. Dopátral se amatérské skupiny Křováci, s níž divadlo začalo spolupracovat. Roku 1975 došlo k ukončení činnosti souboru, jehož podstatnou část tvořili studenti.

K poslechu zahraje kapela OV SSM Vsetín – Křováci

Začal se věnovat práci s kapelou jako manažer. Roku 1976, díky otcově známosti s vedoucím hudebního oddělení ostravského rozhlasu Karlem Melicharem Skoumalem, natočili několik písní, později vysílaných v rádiu. Jejich zřizovatelem byl Okresní výbor socialistického svazu mládeže na Vsetíně. Jakmile jejich písně pronikly do éteru, byl František Vlček předvolán k předsedovi OV SSM a důrazně žádán o změnu jména kapely. Rozhodli se pro valašsky znějící název Gde-Gdo.

Kdo prý dělá do kultury,

sklidí spoustu ovací

Nejde proto, aby gdegdo

nazýval se „Křováci“

Veškerý program a texty použité při vystoupeních musel František Vlček sepsat předem a odevzdat na kulturní odbor ONV Vsetín ke kontrole. S kapelou šetřili na pořádnou aparaturu, sjednával různá vystoupení. Účastnili se i soutěží typu Porta, kde dvakrát vyhráli krajské kolo, celostátního se už z finančních důvodů účastnit nechtěli. Na vystoupení zval František Vlček i hosty, jeden z nich ho varoval, aby se při komunikaci s publikem držel předem schváleného textu. Od roku 1977 pracoval jako technik ve vsetínském Klubu mladých.

Psal se rok 1978, jejich písně už zněly i z celostátního vysílání Čs. rozhlasu. Při jednom z koncertů si František Vlček všiml dvou mužů, zjevně nepatřících k mladému publiku, kteří si psali poznámky. Téhož roku byl vyhozen ze zaměstnání, vyhazovu předcházel rozhovor s kapelou Gde-Gdo v pořadu Mikrofórum. František Vlček v něm vytkl Krajskému výboru SSM, že se snaží znesnadňovat kapelám jejich činnost. (Bylo to zrovna v období, kdy náhodou zjistil, že soudruzi schválně zveřejnili špatný termín Porty. Většina kapel by tak přijela v jiný den. Kapela Gde-Gdo zde měla vystoupit také.) Po vysílání Mikrofóra následovalo předvolání na kobereček k vedoucímu Klubu mladých Josefu Kopeckému. Požadoval, aby se omluvil krajskému ideologovi, což odmítl. Ke konci roku 1978 musel v zaměstnání skončit.

Vzpomíná, že asi po měsíci jej předvolali na StB ve Vsetíně, měli už k dispozici přepis politických vtipů, kterými někdy prokládal vystoupení, i další odchylky od schváleného textu. Jeho jednání označil vyšetřovatel za protistátní a sdělil mu, že pokud tyto materiály předá prokuratuře, mohl by dostat až šest let vězení. Naznačil, že by vše mohlo být zapomenuto – výměnou za spolupráci. Pamětník se vymluvil, věděl ale, že nejde o poslední setkání. Přituhovalo. Musel si najít práci jako dělník – od ledna 1979 nastoupil do kurzu jako strojník na lodi u podniku ČSPLO – závor vnitřní plavby Praha. Po absolvování zkoušek pak od července přešel pod závod ZPEU – Přeprava energetického uhlí Chvaletice. Uvádí, že v průběhu roku byl ještě dvakrát kontaktován s nabídkou spolupráce. Mezitím měla StB začít sledovat jeho bydliště. Sám pobýval část měsíce mimo domov, na lodi. Šlo však o manželku a děti. (Dle dochovaných záznamů v Archivu bezpečnostních složek – ABS – byl k osobě Františka Vlčka v červenci roku 1980 založen signální svazek č. 20004 v akci „Jonáš“, zaměřený na jeho styky s Jonáš klubem a s občany NSR a NDR. Záznamy o nabídce spolupráce neobsahuje.) Žena situaci po nějaké době přestala snášet a dohodli se na formálním rozvodu – také proto, aby měl syn Pavel šanci dostat se na vysokou školu: matka samoživitelka, otec dělník. Rozvod proběhl na podzim roku 1980. 

Krajinu mého dětství si vezmu s sebou

Po rozvodu se odstěhoval k sestře do tehdejšího Gottwaldova. Odloučení s rodinou, i když formální, udělalo své a se ženou se odcizili. Roku 1981 si našel v okruhu lidí kolem Klubu spřízněných duší přítelkyni Evu Žilovou, s níž pak žil necelých dvacet čtyři let. Po přestěhování do Gottwaldova se zdálo, že jej StB ztratila ze zřetele, tři roky měl klid. Dle záznamů, dochovaných v ABS, byl však stále pod dohledem StB, která sledovala jeho činnost i styky s přáteli z NSR, NDR a Rumunska. Dochoval se také návrh 3. odboru X. správy SNB na uložení signálního svazku č. 20004 v akci Jonáš, z únoru 1984, kde je konstatováno, že František Vlček zanechal svého negativního jednání. Dle agenturního svazku žádá o vystěhování do NSR, proti čemuž není námitek. Svazek byl uložen do archivu. František Vlček zpětně uvedl, že o vystěhování nikdy nežádal.

Na jaře roku 1984 jej varoval přítel z mládí, který pracoval u kriminálky – náhodně na nějaké oslavě zaslechl, že se na podzim chystá jeho zatčení. Ačkoliv šlo o jedno z nejtěžších životních rozhodnutí, zvolil emigraci. „Uvědomil jsem si tehdy, iniciován vyprávěním Josefa Škvoreckého na Hlasu Ameriky o jeho rozhodování k emigraci, že na rodných pasekách jézéďáci všechno zpřevraceli, už to nebyla ta krajina mého dětství, krajina mého dětství je jen v mé hlavě a tu budu mít s sebou.“ Začal se systematicky připravovat. Na lodi natáhl dráty antén, naladil rádio, poslouchal Svobodnou Evropu, BBC, Deutsche Welle, DLF, učil se německy. Do paměti si ukládal informace ze zahraničního vysílání, které se mu mohly hodit. Po varování přítele požádal švagra, aby mu přes známé zajistil výjezdní doložku do Jugoslávie. Podařilo se, doložku získala i jeho přítelkyně se dvěma dětmi, měly astma a přes švagrovou, lékařku, dostaly doporučení pobytu u moře.

V srpnu 1984 se vydali na cestu. Své auto prodal mechanikovi v Zašové, dál pokračovali autem partnerky. V Jugoslávii strávili dovolenou, během které chodíval telefonovat známým, kteří mu měli pomoci a převézt jej přes hranice do Německa. Měl domluveno více variant, nejprve jej měl vézt přítel Gerhard, ten si však zlomil těsně předtím nohu a nemohl řídit, dalším kontaktovaným byl bývalý manžel partnerky, který emigroval rok předtím. Odmítl. Poslední možností byl bratr kamaráda Norberta Schneidera, Günter, žijící v Mnichově. Telefon několikrát zazvonil, než se na druhé straně ozval mužský hlas. Když František sdělil svoji prosbu, rozhostilo se na pár okamžiků ticho. „Dobře, kdy a kam mám přijet?“ ozvalo se vzápětí. Zajásal. Domluvili se na srazu v Mariboru a poznávacím znamení. Poslední dva dny prožil s partnerkou a jejími dětmi, loučení bylo těžké. Vraceli se domů…

Místo pasu kapesní kalendář

S Günterem se šli poradit do nedaleké kavárny. Při příchodu si odložil na stolek svůj pas. František si všiml, že má stejnou barvu jako kalendář, který měl u sebe. Jednou z možností bylo položit je přes sebe na palubní desku auta a doufat, že se celník spokojí s pohledem na nachystané dokumenty a pustí je dál. Měl také připravenou historku o tom, že se vrací stopem přes Rakousko do Prahy. Ani s případnou pasovou kontrolou si příliš hlavu nelámal. „Věděl jsem, že když mě zatknou pro pokus o nedovolené překročení hranic, nevydají mě do Československa, protože Jugoslávie podepsala Ženevskou konvenci. Zavezou mě do vězení a udělají rychlý proces, kde dostanu dva týdny vězení. Pak mě převezou na italskou hranici a pošlou pryč, dají mi razítko persona non grata.“ Italské hranice už příliš hlídané nebyly. Tehdy si blahořečil za pozorný poslech zahraničních stanic, ze kterých informace získával. Poslední možností bylo přejít přes pohoří, protkané turistickými stezkami, a kufry nechat převézt Güntera v autě. Pro přejezd hranice zvolili 1. září, konec prázdnin, všude stály fronty aut. Když popojeli k celníkovi, stojícímu u silnice, jen lhostejně mávl rukou a poslal je dál. Radost mu explodovala v hlavě jako ohňostroj, nedaleko za hranicemi zastavili. „Jak můžeš být tak klidný?! Podívej!“ ukazoval mu Günter klepající se kolena. V 18.15 si spolu otevřeli pivo v jeho mnichovském bytě. Zavolal dětem z prvního manželství, že je v Německu, o jeho plánech věděli, kromě partnerky, jako jediní. Bylo jim 16 a 18 let.

V dřívějších letech s dětmi o prázdninách jezdíval k moři do Bulharska, Rumunska, NDR i Polska. Při jedné ze zastávek na pláži se dcera dala do řeči s dívkou svého věku. Poté za ním přiběhla, ať se jde seznámit s její maminkou. Karin Bruns byla z Frankfurtu, dali se do řeči, svěřil se jí se svým plánem odjet do Německa. Pozvala ho na návštěvu. Na oplátku pozval ji i manžela do Prahy, roku 1983 opravdu přijeli. Chvíli zvažoval i možnost, že by se dostal za hranice legální cestou a vzal si její kamarádku. (I tuto informaci StB dle dochovaných záznamů obdržela.) Když pak přijel do Německa, první měsíc strávil u Karin ve Frankfurtu. Rodina jej ubytovala, zajistili mu i práci u bratra Karin, v instalatérské firmě v nedalekém Sachsenhausenu. Byl zručný, brzy se zapracoval a začal vydělávat peníze, aby je mohl přes kontakty posílat ženě a dětem. Šéf Karin, právník, mu pomohl s podáním žádosti o azyl, až poté se odešel přihlásit do uprchlického tábora v Eschbornu u Frankfurtu. V té době sem přicházelo množství utečenců z Afriky, tábory byly přeplněné. Z Eschbornu je rozesílali na různá vzdálenější místa. Ocitl se v Karlsruhe. Zanedlouho vláda řešila přeplněná zařízení pro uprchlíky nabídkou proplácení nájemného v komerčních bytech. Do nového roku si tak František nadělil u příležitosti 42. narozenin 3. ledna vlastní bydlení. Začínal znovu, od nuly. Stále jezdil pracovat do Sachsenhausenu.

Děti, plačte!

V roce 1985 režim povolil vycestovat otci a sestře Františka Vlčka, kteří jej měli přimět k návratu. Když se tak nestalo, byl v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě československého občanství. Téhož roku jej kontaktovala přítelkyně Eva, aby mu sdělila, že děti vyhazují ze školy a nebudou smět v Československu studovat (exmanžel, jejich otec – JUDr. Josef Žila – pomáhal tajně redigovat Prohlášení Charty a po upozornění přátel ohledně prozrazení využil služební cesty do Helsinek a emigroval do Stockholmu, kde spolupracoval s prof. Janouchem v Nadaci Charty 77). Rozhodli se pro odchod za hranice. Bylo třeba znovu vymyslet plán. V létě roku 1985 Eva s dětmi odjela oficiální cestou k moři, do Jugoslávie, kam dostali výjezdní doložku. František už měl v té době auto, které mu před odchodem do NSR nechal v Hemmingenu u Stuttgartu přítel Gerhard. Věřil, že jednou si ho vyzvedne. Pro Evu se tedy rozhodl jet sám. Setkali se na ostrově Brač u Splitu, domluvili se, že se ji pokusí s dětmi převézt do Rakouska, kde přestoupí do auta ke svému prvnímu manželovi, Koljovi Kubíčkovi. Ten ji měl převézt přes německé hranice. Na několika hraničních přechodech nechtěli Evu s dětmi jugoslávští celníci bez rakouského víza přes hranice pustit.

Zajeli do Ljubljany, aby požádali o vízum do Rakouska. Ani to celníky neobměkčilo, chtěli vidět vízum vydané v Praze. Postupně zkoušeli přechody více na jih, na posledním, Podkoren, se ocitli někdy před půlnocí. „Děti, plačte, ať nás pustí!“ řekli jim tehdy. Ani nemuseli, plakaly už stresem i únavou. Celník zhodnotil pohledem situaci v autě a pokynul Františku Vlčkovi, aby jej následoval do celní budovy. Bez okolků se pak zeptal, kolik má u sebe peněz. Později z legrace říkával, že partnerku s dětmi vykoupil za pět set marek. Sto marek si nechal na benzín. Přijeli na motorest na konci Tauern – tunelu, kde měl na Evu čekat její první manžel. S sebou přivezl pas současné manželky a dvou podobně starých dcer. Eva měla syna a dceru. Synovi už několik měsíců předtím nestříhala vlasy, aby vypadal jako dívka. Když přijeli na hranice, František Vlček byl zařazen ve frontě aut hned za nimi. Jakmile viděl, že celník žádá o jejich pasy, protůroval s obrovským řevem několikrát po sobě motor Wartburgu. Celníci všeho nechali a utíkali k jeho vozu. Byl podroben kompletní prohlídce. Eva s dětmi už však byla v bezpečí. V Karlsruhe si pronajala díky náhodě volný byt vedle Františkova, začali spolu opět žít. František si našel práci v americké firmě Panduit v Bad Homburgu 30 km severozápadně od Frankfurtu na pozici servisního technika, cestoval po západní Evropě, představoval produkty firmy, školil zaměstnance. Na půl úvazku pracoval jako domovník ve vile notáře a advokáta v Offenbachu. Domů, do Karlsruhe, jezdil na víkendy. Eva pracovala v hudebním oddělení Zemské knihovny v Karlsruhe. Děti se brzy sžily s prostředím a naučily se jazyk. Obě začaly studovat gymnázium.

Z komunistů jsem měl pořád strach

Život se ustálil, pro kontakt s bývalou vlastí poslouchal Svobodnou Evropu, z níž v listopadu 1989 v autě zaslechl zprávy o demonstracích v Praze. „Začal jsem to sledovat, ale nebyl jsem si jistý, že to dobře dopadne, protože jsem měl z komunistů pořád strach. Velice jsem to uvítal, ale netroufal jsem si jet do Československa hned po revoluci, protože když jsem měl azylantský průkaz, byla v něm formulace, že nesmím dobrovolně přestoupit hranice do země, kde jsem byl politicky pronásledovaný.“ Roku 1990 mu oznámila dcera Milena, že se bude vdávat. Rozhodl se neriskovat a přejel oklikou přes NDR a Polsko přímo na Moravu do Československa. Byl dojat, když jej přátelsky přivítali celníci na přechodu v Bohumíně; tuto trasu pak využil vícekrát.

Na podzim roku 1990 dostal dopis s hlavičkou vnitřního odboru městského úřadu v Offenbachu. Přemýšlel, proč jej pozvali. Úřednice mu sdělila, že se rozhodli udělit mu německé občanství. Roku 1993 mu pak bylo navráceno české. V roce 1994 začal tančit square dance, v Německu velmi oblíbený. Protože čeští tanečníci neměli podklady pro taneční figury, napsal Učebnici Square Dance v češtině. V době natáčení byl aktivním členem klubu v Ostravě a Úvalech u Prahy. S partnerkou Evou oba po revoluci zůstali v Německu, rozešli se však v roce 2002. Později se znovu oženil, s druhou manželkou spolu již nežijí. V roce 2025 žil střídavě v Offenbachu a Kopřivnici. Mladým lidem by vzkázal slovy svého otce: „Ešče nigdy nebylo, aby nejak nebylo“ – důležité je nevzdávat se, znovu se zvednout a jít dále. Za zásadní považuje studium cizích jazyků, jejichž znalost mu pomohla změnit život.

 Zdroje:

https://www.jurickuvmlyn.cz/historie-odboje/

https://is.muni.cz/th/p0o65/Machu_Bakalarska_prace.pdf?lang=en_cz