Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor JUDr. Eduard Vlček , CSc. (* 1940)

• narodil se 26. února 1940 v Přerově

• v roce 1962 promoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• od roku 1964 učil na pražské právnické fakultě

• v roce 1970 přešel na obnovenou Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně

• roku 1971 se stal vedoucím katedry dějin státu a práva, kterou s menšími přestávkami vedl až do roku 2008

• v roce 1972 se stal docentem a o 13 let později profesorem

• v 70. a 80. letech zastával funkce proděkana a děkana brněnské právnické fakulty

• v letech 1986-1990 byl komunistickým poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění

• po sametové revoluci pokračoval ve výuce práv na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v Olomouci

• podílel se na tvorbě učebnic právních dějin

Pedagogická kariéra Eduarda Vlčka trvala úctyhodných 56 let a jeho přednášky si za tu dobu vyslechly tisíce budoucích právníků. Zářná akademická kariéra byla před rokem 1989 podmíněna členstvím v komunistické straně, v čemž ovšem nespatřoval žádný rozpor se svým svědomím – s ideály socialismu se plně ztotožňoval, i když k jejich realizaci měl občas výhrady.

Tatínek byl předchůdcem dnešních ajťáků

Eduard Vlček se narodil 26. února 1940 v Přerově. Jeho rodiče Eduard a matka Božena, před svatbou Zemanová, pocházeli z železničářských rodin. Otec se nejprve vyučil elektrikářem, později absolvoval střední průmyslovou školu a stal se úředníkem významné přerovské elektrárny, která zásobovala elektrickou energií celou střední Moravu. „Američané na základě nějakých dohod propůjčili přerovské elektrárně systém Hollerith,“ vypravuje Eduard Vlček. Jednalo se o zpracování dat pomocí děrných štítků, který na konci 19. století vyvinul v USA Herman Hollerith a který se stal základem pro vznik firmy IBM, jež jej využívala až do 70. let 20. století. 

Otec pamětníka se stal uznávaným specialistou na tento systém a díky tomu se vypracoval až na vedoucího oddělení. „Hollerith tam byl k tomu, aby z jednoho centra fakturoval ceny za elektřinu,“ vysvětluje Eduard Vlček. „On [tatínek] byl vlastně předobrazem dnešního ajťáka.“ Maminka byla původně v domácnosti, později nastoupila jako administrativní pracovnice rovněž do elektrárny. Rodina bydlela nedaleko elektrárny v bytovém domě, který byl postaven pro její zaměstnance. 

Když se kácí les, létají třísky

Bezprostředně po válce panovala mezi lidmi euforie a optimismus. Materiálně se ale měla rodina Vlčkova hůř než za války. Potraviny i ošacení byly stále na příděl, dodávky ale vázly a černý trh jen kvetl. „Německé zásobování s tou německou precizností bylo možná lepší, než ta léta po válce, kdy byli všichni svobodní, tedy nebyli ochotni se moc podřizovat. Každý si myslel, že bude svým pánem. Začala takzvaná šmelina,“ vysvětluje Eduard Vlček. 

Po válce se oba rodiče přiklonili k levicovým ideálům, v nichž spatřovali naději na spravedlivější společnost. Otec byl zprvu sociálním demokratem. „Sociální demokracie se v roce 1948 administrativně sloučila s komunistickou stranou, čímž se stal členem komunistické strany. A musím říct, že nebyl nějakým velkým kritikem režimu,“ říká jeho syn. Politické procesy v 50. letech ani omezování svobod otcovu důvěru v komunistickou stranu nenahlodaly. „Ty procesy, myslím, vnímal tak, že když se kácí les, tak se třísky vždycky najdou.“ 

Sovětské právo –  náš vzor

V 50. letech se Eduard Vlček učil na jedenáctileté střední škole. Pamětníci často kritizují poválečné zavedení tohoto typu škol jako méně náročné a znevýhodňující studenty směřující na vysoké školy. Eduard Vlček se ke kritice přidává: „Já jsem zažil několik školských reforem, jejichž výsledkem byla degradace středního školství.“ V roce 1957 zde nicméně odmaturoval a zamířil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy, kterou v roce 1962 úspěšně dokončil jako specialista na mezinárodní právo. 

S láskou a uznáním dodnes vzpomíná na svoje profesory. Stejně jako jeho rodiče, i oni byli levicového smýšlení. „Všichni vysokoškolští učitelé v tomto oboru byli členy strany,“ říká Eduard Vlček. Výuka byla silně ovlivněna sovětským právem, což fakulta okázale demonstrovala například transparentem „Sovětské právo – náš vzor“ během prvomájového průvodu.

Nejvíce zpolitizovaná byla výuka teorie práva, což byl bohužel pro budoucí právníky naprosto klíčový předmět. „Bylo to špatně, protože sovětské právo bylo teoreticky na nižší úrovni než to naše,“ vypravuje Eduard Vlček. „Teorie práva se ještě za mě […] přednášela tak, že Radim Neumann Foustka předčítal sovětskou učebnici teorie práva přeloženou do češtiny. Takže by se dalo říct, že jsme teorii práva neměli.“

Do KSČ nebylo vůbec jednoduché se dostat

Navzdory tomu, že si tyto nedostatky uvědomoval, vstoupil Eduard Vlček do všech dostupných socialistických organizací: Revolučního odborového hnutí, Svazu československo-sovětského přátelství, Československého svazu mládeže a během studia mu bylo jako premiantovi dokonce nabídnuto členství v KSČ. Dlužno říct, že podobně angažovaná byla většina jeho spolužáků. Pokud se našli tací, kteří s režimem nesouhlasili, nedávali to většinou najevo. 

Zatímco dělníka tehdy do KSČ brali všemi deseti, pro člověka ze sféry společenskovědní nebylo vůbec snadné se do strany dostat. V první řadě naprosto odporovalo zvyklostem, aby člověk o vstup sám požádal. „Členství muselo být nabídnuto, bylo nemyslitelné si o něj požádat. Kdyby se někdo sám přihlásil, že chce být členem komunistické strany, tak by ho nevzali,“ vysvětluje Eduard Vlček. Z jeho ročníku, kde bylo asi 150 lidí, nabídli členství jen asi pěti studentům, výhradně výborným studentům. „Stejně absurdní by bylo, aby někdo, komu to bylo nabídnuto, odmítl. To by byl životní škraloup,“ dodává Eduard Vlček. 

Jeho samotného rozhodně nabídka členství do rozpaků nepřivedla. Nic jiného si nepřál. Bylo mu jasné, že bez vstupu do KSČ nebude mít možnost naplno využít svůj potenciál a uskutečnit profesní ambice. „Já jsem se chtěl vzdělávat, chtěl jsem něčeho dosáhnout. Chtěl jsem něčím být. Chtěl jsem i kariérně růst, a to bez členství v komunistické straně nešlo,“ vysvětluje Eduard Vlček. Levicové postoje navíc odpovídaly jeho hodnotovému nastavení. „Proklamované ideje socialismu, to jest sociální rovnost a odstranění chudobných, mi byly sympatické.“

Otec se v roce 1968 obával návratu kapitalismu

Ačkoli byl vysokoškolák, musel Eduard Vlček po promoci v roce 1962 nastoupit na plnou dvouletou vojenskou službu. Uvádí, že studenti práv tehdy ještě neměli nárok na její zkrácení na jeden rok, jak tomu už bylo u absolventů technických vysokých škol. Po návratu z vojny začal působit na pražské právnické fakultě nejprve jako asistent a o rok později jako odborný asistent. 

Zatímco on vnímal politické a společenské uvolňování 60. let jako pozitivní změnu, jeho otec na to měl odlišný pohled. „V tom šedesátém osmém obrodnému procesu moc nepřál,“ říká Eduard Vlček. „A já jsem pro všechny ty změny horoval.“ Doma to často vedlo k vášnivým debatám, které ale nikdy nepřerostly ve skutečné hádky. „Říkal – všimni si toho, jak začnou růst banky. Jak se daří bankám, to je zle pro prostý lidi. […] Já jsem si svoje prožil, já vím, k čemu to vede,“ vzpomíná Eduard Vlček na jeho argumenty.

„On dokonce předvídal, že ti Sověti zasáhnou,“ říká Eduard Vlček. Když k tomu skutečně došlo, stejně to jimi otřáslo. „To byl šok i pro tátu. […] Bylo to popření toho pětačtyřicátého, kdy jsme je vítali. Teď je nevítal nikdo.“ I s tím se ale otec nějak vyrovnal a o vystoupení ze strany, kde byla tou dobou už celá rodina, neuvažovali. Eduardovi juniorovi bylo zřejmé, že bez stranické legitimace by si zavřel dveře k jakémukoli profesnímu postupu. U prověrek projevil sebekritiku, prošel jimi bez úhony a od té chvíle nabrala jeho kariéra strmý směr vzhůru. 

V roce 1970 začal vyučovat, již s titulem kandidáta věd, na Právnické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Ta byla po Únoru 1948 zrušena a nyní, jako jeden z posledních dozvuků pražského jara, byla znovu obnovena. Brno, které do té doby téměř neznal, se stalo jeho domovem. Na pracovišti ho přijali ho vlídně a s respektem. „Brno mě přijalo s otevřenou náručí. A jsem jim za to vděčný,“ říká dojatě Eduard Vlček. Brzy převzal vedení katedry dějin státu a práva, dokončil habilitaci a stal se ve svých 32 letech nejmladším docentem právních dějin v republice. V roce 1984 se stal děkanem fakulty a byl jím až do roku 1990. 

Neměl ponětí, že ho StB vede jako důvěrníka

Vedoucí funkce na fakultě, zvlášť funkce děkana, ale měly i svou odvrácenou stranu. „[Byla to] velmi zpolitizovaná funkce. Neustálé ataky a kritika ze strany krajského výboru strany,“ vzpomíná Eduard Vlček. Často musel řešit stížnosti na své studenty, například kvůli jejich účasti na koncertech hudebních skupin, které byly režimem považovány za závadové. Byl na něj vyvíjen tlak, aby studenty vyloučil ze studia, což kategoricky odmítl. Dalším problémem, se kterým se ve vedení fakulty potýkal, byly nevyhovující prostory. Fakulta tehdy sídlila na Zelném trhu v budově bývalé  Cyrilometodějské záložny, dnes hotel Grandezza. Prostory byly naprosto nevyhovující, chyběly velkokapacitní přednáškové místnosti. V roce 1984 se vedení fakulty jen tak tak podařilo odvrátit její stěhování do Jihlavy. 

Jako člověk ve vysoké pedagogické funkci se naprosto nemohl vyhnout styku se zaměstnanci Státní bezpečnosti. „Nad fakultou měl dozor jeden příslušník státní policie. Když jsem byl děkanem, tak on prvního září, nebo na začátku školního roku přišel a informoval mě o bezpečnostně-politické situaci ve městě Brně a našem kraji,“ líčí Eduard Vlček. Podle archivních záznamů (samotné spisy se nedochovaly) si ho StB vedla v kategorii Důvěrník, o čemž se Eduard Vlček dozvěděl až po sametové revoluci. Říká, že si ho bez jeho vědomí zřejmě vytipovali ke spolupráci, ke které ovšem nikdy nedošlo[1]. 

Poslanci Federálního shromáždění byli pasivní zvedači rukou

Jednoho dne v roce 1986 si Eduarda Vlčka předvolali na Krajský národní výbor v Brně a tam mu oznámili, že bude kandidovat na poslance Sněmovny národů Federálního shromáždění, jedné ze dvou komor tehdejšího „parlamentu“, za volební okrsek odpovídající zhruba dnešnímu okresu Brno-venkov.  „Měl jsem samozřejmě stoprocentní jistotu, že budu zvolen,“ říká Eduard Vlček. „To byla fraška na volby.“ Oficiálně poslance volili občané, ve skutečnosti však šlo o jakýsi ceremoniální akt bez reálné volby – kandidáti byli předem schválení takzvanou Národní frontou a volby měly charakter jednotné kandidátky bez konkurence, přičemž účast byla prakticky povinná a výsledky předem jasné. 

Práce poslance ve Federálním shromáždění ČSSR byla spíše formální než skutečně legislativní. „Z dnešního hlediska můžu říct, že to byla lidová umělecká tvořivost,“ popisuje Eduard Vlček s nadsázkou tehdejší poměry. Poslanci byli amatéři, nikoli odborníci, a jejich role byla převážně pasivní. Do Prahy jezdili zpravidla čtyřikrát do roka na zasedání sněmovny a jejich hlavním úkolem bylo zvedat ruce pro schválení předem připravených zákonů.

Co se dělo v zákulisí socialistické zákonodárné moci

Skutečné projednávání zákonů mělo probíhat v poslaneckých výborech. Eduard Vlček působil v ústavněprávním výboru Sněmovny národů. V celém výboru bylo asi dvacet členů, přičemž on byl jediným právníkem. Výbory měly sloužit k odborné debatě a zkvalitňování legislativy, avšak jejich obsazení bylo často spíše reprezentativní než expertní, zahrnovalo i zástupce dělnických profesí bez potřebného vzdělání. „Samozřejmě dobří lidé. Ale o tom právu nevěděli nic, takže výsledkem bylo, že to všechno dělaly aparáty,“ vysvětluje Eduard Vlček. 

Těmito aparáty se rozuměli zaměstnanci Federálního shromáždění – právníci a úředníci, kteří měli na starosti přípravu zákonů a asistování poslancům s přípravou diskusních příspěvků. Jejich vliv byl mnohdy větší než samotných poslanců. Když se jednou pokusil Eduard Vlček připomínkovat předložený návrh, byl zkušenějším kolegou upozorněn, že kritika je zde nežádoucí. „Celá ta věc se nakonec zvrhla v to, že aparát mu [poslanci] diskusní příspěvek napsal a on ho tam přečetl. Takže práce výborů byla z velké části formalita a neměla žádný vliv.“ A nic na tom nezměnila ani tehdy zaváděná glasnost. 

V 80. letech cestoval po obou stranách železné opony

Jako poslanec a zároveň  odborník na mezinárodní právo se několikrát účastnil zahraničních delegací vyslaných na jednání takzvané Meziparlamentní unie – mezinárodní organizace sdružující parlamenty většiny států světa. Tímto způsobem se dostal v 80. letech nejen do socialistických zemí, ale navštívil také západní státy, například Nizozemsko a Velkou Británii. Tato činnost ho velmi naplňovala, protože v ní konečně mohl uplatnit svou původní specializaci v oblasti mezinárodního práva.

V rámci postupného zlepšování vztahů mezi kapitalistickou Německou spolkovou republikou (NSR) a socialistickým Československem byla na pozvání německého parlamentu dojednána návštěva delegace Federálního shromáždění v NSR. Šlo o historicky první návštěvu československého parlamentu v NSR od konce druhé světové války. Delegaci vedl Eduard Vlček a celá návštěva byla pozitivně přijata jak německou, tak československou stranou.

Při srovnávání se západními zeměmi si uvědomoval, že socialistický blok za nimi zaostává. Domníval se ale, že jediné, co lze udělat, je věnovat se co nejlépe tomu, k čemu byl člověk vzdělán. „Já jsem nechtěl ten náš (systém) ničit,“ zdůrazňuje. Chtěl zachovat socialismus, protože byl přesvědčen, že jen on může zaručit základní sociální jistoty pro všechny.

V roce 1989 se obával občanské války

Jeho politické angažmá skončilo po sametové revoluci. Jedním z jeho posledních poslaneckých aktů bylo zvolení Václava Havla prezidentem Československa v prosinci 1989. „Volil jsem Havla samozřejmě,“ říká Eduard Vlček. „Protože jsem v tom viděl reálné východisko z té krizové a napjaté situace. Bál jsem se, aby nebyla občanská válka. […] Bylo jasný, že komunismus je pryč, to začalo všude v Evropě. […] To Havlovo východisko lidskosti a humanismu mi bylo nejbližší. Tak jsem si říkal – to je člověk, který nás z té krize vyvede a nastolí nějaký liberální režim, který […] nepovede ke zvyšování sociálního napětí.“ V roce 1990 jeho mandát poslance skončil.

Zatímco Eduard Vlček měnil koncem roku 1989 v Praze dějiny, na jeho fakultě v Brně se stávkovalo. Své studenty se i přes svou častou nepřítomnost snažil podpořit. „Studentům jsem vytvořil všechny podmínky. Stávkovému výboru jsem přidělil místnosti bývalého ústavu marxismu-leninismu,“ vzpomíná. Dokonce se postaral o to, aby jim bylo přes noc zajištěno vytápění. 

Studenti proto svého oblíbeného profesora vyzvali, aby v roce 1990 znovu kandidoval na funkci děkana, ale on tušil, že nemá šanci na úspěch. Byl si vědom toho, že doba vyžaduje změny za každou cenu a že jeho setrvání ve funkci by mohlo fakultě spíše uškodit. Rozhodl se zůstat na škole jako řadový učitel a vzdal se i vedení katedry. Po nějakém čase se však této funkce znovu ujal a vykonával ji až do svých 70 let. Dalších deset let pak působil na plný úvazek na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do penze odešel až v 80 letech. 

Navzdory tomu, že prožil úspěšný  a naplněný život, ohlíží se na něj s jistou dávku pesimismu a staromilství. „Každá změna je k horšímu. To je moje životní krédo,“ uzavírá rozhovor Eduard Vlček. 

 

[1] Soudy v 90. letech skutečně potvrdily, že kategorie operativního spisu „důvěrník“ nepředstavuje vědomou spolupráci, neboť dotyčná osoba o své evidenci nemusela vůbec vědět.