Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vlasák (* 1934)

• narozen 30. prosince 1934 ve Znojmě

• rodiče se před válkou hlásili k německé národnosti

• otec byl antifašista, přesto musel do wehrmachtu

• rodina nebyla po válce odsunuta

• Josef Vlasák se vyučil soustružníkem

• v letech 1958–1963 studoval večerní průmyslovku

• v letech 1961–1995 pracoval jako technolog v podniku Sklostroj

• majitel sbírky historických fotografií města Znojma

• založil Klub přátel Znojma

• čestný občan města Znojma

• spoluautor knihy Milované Znojmo

Když se Josefa Vlasáka zeptáte, jestli byli jeho rodiče Češi nebo Němci, odpoví poněkud dotčeně: „V první řadě byli lidi!“ A ve druhé řadě byli Znojmáci – občané města Znojma, kteří za první republiky mluvili stejně dobře česky i německy, a kdyby si mohli svobodně vybrat státní příslušnost, zvolila by většina z nich nejspíš Rakousko. Nikdo se jich ale neptal, a tak se stali občany Československa a v roce 1938 stejně samovolně občany Třetí říše. Proto dnes Josef Vlasák, který si tuto rozpolcenost svých rodičů nese v sobě, prohlašuje: „Já nemám žádnou národnost. Já su Znojmák. Tím je řečené všechno.“

Otec agitoval proti Hitlerovi

Josef Vlasák se narodil 30. prosince 1934 ve Znojmě. Maminka Františka Leiterová byla typická brněnská Němka, ale tatínka Josefa Vlasáka je obtížnější zaškatulkovat. Příjmení měl české, ale jako mnoho tehdejších obyvatel převážně německého Znojma mluvil stejně dobře oběma jazyky. O tom, k jaké národnosti se člověk přiklonil, někdy rozhodovala škola a kamarádi, spíš než rodiče. „Děda řekl tátovi: ‚Ty půjdeš do české školy.‘ Táta šel do německé, poněvadž tam měl kamarády,“ vysvětluje Josef Vlasák. Před válkou se oba rodiče hlásili k německé národnosti a jako takoví získali po obsazení Znojma německou armádou v roce 1938 automaticky tzv. říšské občanství.

To ale neznamenalo, že schvalovali politiku nacistického Německa, ba právě naopak. „My jsme byli stará, německá, sociálně-demokratická rodina,“ vypravuje Josef Vlasák. „Táta se strýcem jezdili do německých obcí a promítali a vysvětlovali lidem, že Hitler je špatná volba. To víte, že je hnali. Museli kolikrát utéct. Můj strýc, který kandidoval do senátu jako německý sociální demokrat, když potom přišli Němci, tak zubním kartáčkem čistil dlažbu na Horním náměstí.“ V širší rodině tet a strýců se vyskytovali kromě toho také fašisté a komunisté, ale k žádným větším roztržkám to nevedlo – odlišné politické názory byly respektovány. „Trochu se jako zlobili, ale jinak to bylo dobré,“ říká Josef Vlasák. 

Znojmo mělo blíž k Vídni než k Praze

Mnoho obyvatel Znojma mělo po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 problémy smířit se s republikou pod taktovkou Čechů. Znojmo tehdy usilovalo o připojení k Rakousku a teprve po vojenské intervenci bylo začleněno do nově vzniklého Československa. Josef Vlasák si ale na žádné předválečné národnostní třenice ve Znojmě nepamatuje, možná zkrátka jen proto, že byl ještě malé dítě: „Já jsem vůbec nechápal, co to je Čech a Němec. (…) Tenkrát to tak ještě nebrali – Němci a Češi. Co bylo Znojmo? Tady byli Vídeňáci doma! To byl takový vtip tenkrát, že Vídeň je předměstím Znojma.“

Maminka, vyučená švadlena, se před válkou starala o domácnost a otec pracoval jako topič v lihočistně (provoz určený k čištění technického lihu). „Měli se velmi dobře, protože z jedné strany bylo zastoupení Budvaru, a když tam poslali flašu lihu dolů, vytáhli nahoru bednu piva. Z druhé strany byla jatka, takže když tam šla flaška dolů, tak vytáhli nahoru zase svačiny,“ líčí Josef Vlasák hrabalovskou atmosféru prvorepublikového Znojma, která vzala za své po mnichovské dohodě a následném obsazení města německou armádou. „Když přišel Hitler, šel táta ve čtyřicátém roce rukovat do německé armády.“

Šest bratranců bylo obětováno Hitlerovi 

Po otcově odchodu do války musela maminka nastoupit do zaměstnání – pracovala v keramické továrně Ditmara, jejíž část tehdy fungovala jako zbrojovka. Malý Josef začal chodit do německé školy a neminulo ho ani členství v mládežnické organizaci Deutsches Jungvolk, přípravce Hitlerjugend, která byla určena pro chlapce od 10 do 14 let. Josef Vlasák vysvětluje, že účast zde byla povinná: „Byl jsem v Hitlerově mládeži, tak jako moje dcery musely být [později] v Pionýru.“ Chlapci zde byli vychováváni v duchu národního socialismu a získávali předvojenský výcvik. „Třeba se stalo, že celá škola zrušila vyučování a my jsme dělali vojenské hry. Házeli jsme granáty, stříleli jsme. Vychovávali z nás vojáky.“ 

Otec bojoval na východní frontě. „V třiačtyřicátém roce napsal mámě dopis, že Rusi prolomili frontu. A že na ně útočí pořád víc a víc tanky a my už toho moc nemáme. A že to je šílenství, co se tady děje,“ vypravuje Josef Vlasák. Cenzura dopis zachytila a otce odsoudili na šest měsíců do vězení. Díky tomu se vyhnul bitvě u Stalingradu, která by ho jako vojáka 6. armády zřejmě neminula. Po propuštění z vězení utrpěl zranění, léčil se v Opavě a poté byl odeslán na západní frontu, odkud při první příležitosti uprchl a nechal se zajmout západními spojenci. Rodina o něm v létě obdržela zprávu prostřednictvím Červeného kříže a do Vánoc 1945 se vrátil domů. Mnoho jeho příbuzných takové štěstí nemělo. „Šest mých bratranců bylo obětovaných Hitlerovi, ti už se nevrátili,“ konstatuje Josef Vlasák. 

Rodinu rozdělila železná opona

V roce 1945 bylo Josefovi 11 let a na osvobození Znojma si dobře pamatuje. „Byl tam jeden silně levicový sociální demokrat. Ohákl se do nedělního roucha a šel vítat Rusy a měl hodinky. Já jsem ho neviděl, když šel tam, ale když šel zpátky, měl tu kapsu, kde měl hodinky, utrženou. Potom už asi nikoho vítat nešel.“ Na vlastní oči viděl, jak drze a snadno si někteří Češi přivlastňovali německý majetek: „Přišla rodina, zazvonili dole, tam bydlela majitelka toho bytu. Ona šla ven, měla vařečku, bačkory, zástěru, oni ji odsunuli bokem, šli dovnitř a zamkli. (…) Co se s ní stalo, já nevím.“

Vlasákovi mohli díky svým antifašistickým postojům zůstat v Československu, ale většina německého obyvatelstva Znojma byla po válce odsunuta do Německa nebo do Rakouska. Spoustu příbuzných a přátel tak z jejich životů zmizelo. Brněnským pochodem smrti musela v květnu 1945 opustit republiku babička z Brna a teta s dětmi. Maminka později litovala, že nešla na odsun také. „Maminka chtěla jít pryč,“ říká Josef Vlasák. „[Ale] měla tady nechat rodinu? Co bychom dělali?“ Svou matku a sestru, které se usadily v západním Německu, měla maminka možnost navštívit jen dvakrát, a to v 60. letech, když byly dočasně pootevřené hranice. Později už to možné nebylo.

Neohlásil úmysl kamaráda emigrovat

Teprve po válce, ve svých 11 letech, se Josef Vlasák začal učit česky. Posledních šest válečných let se totiž mluvilo doma, ve škole i na ulici jen německy. „Já jsem neuměl v pětačtyřicátém slovo česky.“ Zvládat výuku v cizím jazyce bylo o to těžší, že poválečná nálada byla silně protiněmecká a někteří učitelé dávali Josefovi pocítit svou nevoli kvůli jeho německému původu. Krok za krokem se ale do české společnosti přece jen začlenil. Oporou mu byla přátelská a otevřená atmosféra ve skautském oddíle, kde nacházel porozumění i nové kamarády. V roce 1951 však komunistické úřady skautskou organizaci zrušily. Josef s přáteli se ještě nějakou dobu scházeli neoficiálně, postupně ale jejich setkávání ustala.

Josef Vlasák se vyučil soustružníkem a začátkem 50. let začal pracovat ve Znojmě v opravárenské dílně známé jako „Traktorka“. V té době ho vyhledal bývalý spolužák s prosbou o pomoc při ilegálním přechodu přísně střežené hranice do Rakouska. Josef odmítl, ale přesto ho krátce poté zatkla tajná policie kvůli tomu, že úmysl svého kamaráda nenahlásil. Po jednom dni ve vazbě byl sice propuštěn, vyšetřování však pokračovalo a Josef byl opakovaně předvoláván k výslechům. Teprve smrt Stalina a Gottwalda v roce 1953 přinesla určité uvolnění a s ním i amnestii, která se vztahovala i na případy nepravomocně stíhaných osob. Díky ní bylo trestní řízení proti Josefu Vlasákovi zastaveno.

Kradlo se ve velkém

K socialistickému zřízení měl Josef Vlasák od začátku vztah odmítavý. Vadila mu nesvoboda, donášení, rozkrádání státního majetku. „Jak se tam [v Traktorce] kradlo, o tom se vám nezdá ani o půlnoci. Ředitel šel po Traktorce, našel číslo od traktoru a to bylo to jediné, co z toho traktoru zůstalo. Kradlo se ve velkém,“ říká Josef Vlasák. Mezi nacistickou a komunistickou diktaturou nespatřoval velký rozdíl. „Viděl jsem, jak pochodovali Znojmem zase s bubínky, zase s fanglemi, zase s velkými řečmi. Vždyť to je stejné. Tam se nic nezměnilo. […] Ani v první diktatuře, ani v druhé lidi nerozhodovali o tom, co chtějí.“

Když se vrátil v roce 1956 z vojny, pracoval dál v Traktorce a v témže roce začal večerně studovat střední průmyslovou školu, kterou v roce 1963 zakončil maturitou. Dalších 33 let pak pracoval jako technolog výroby v podniku Sklostroj, který vyráběl stroje a zařízení pro sklářský průmysl.

Chyťte Indru, Biľaka

V uvolněných 60. letech navštívil několikrát své příbuzné v západním Německu a Rakousku. Pootevřené dveře na Západ se po roce 1968 zase přibouchly. Ze srpna 1968 mu v hlavě utkvěla poněkud pikantní vzpomínka, která se odehrála v Brně. Na tamějším náměstí Svobody byly již od konce 50. let na fasádě jednoho z domů umístěné tzv. světelné noviny, informační panel, který poskytoval aktuální zpravodajství nebo pozvánky na veřejné akce. Po 21. srpnu tam kolemjdoucí mohli přečíst tuto výzvu: „Chyťte Indru, Biľaka, uřežte jim čuráka.“

Během prověrek na začátku 70. let trval Josef Vlasák na tom, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasí. Obešlo se to pro něj bez následků, protože komunisti si na lidi ve výrobě tolik netroufli. „Oni potřebovali, aby ta fabrika šla,“ vysvětluje Josef Vlasák. Několikrát mu pak dokonce nabízeli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), ale vždy odmítl.

StB ho podezírala z vyzvědačské činnosti

Celoživotním koníčkem Josefa Vlasáka bylo fotografování. Námětem jeho snímků bylo hlavně město a okolí. Znojmo leželo v těsné blízkosti nepřátelských hranic s kapitalistickým Rakouskem, a existovala zde proto rozsáhlá vojenská a bezpečnostní infrastruktura včetně kasáren využívaných především Pohraniční stráží. Josef Vlasák občas nechtěně vyfotil nějakou vojenskou stavbu, což neušlo pozornosti policie. Poprvé byl zadržen začátkem 70. let. Bránil se útokem: „Já jsem fotil výdobytky socialistické výstavby Znojma – jak se staráte o lidi, stavíte paneláky, aby se lidi měli dobře. A vy mě ještě honíte?“

V roce 1979, poté, co byl opakovaně přistižen při fotografování v blízkosti vojenských objektů, začala jeho osobu prověřovat vojenská kontrarozvědka (VKR) – speciální složka Státní bezpečnosti (StB) zaměřená na zpravodajskou ochranu armády. Velmi vážně ho podezírali z toho, že je rakouským špionem. V Archivu bezpečnostních složek se dochovaly k osobě Josefa Vlasáka spisy v rozsahu stovek stran.

Prověrka zahrnovala důkladnou lustraci jeho i rodinných příslušníků, získávání informací od existujících agentů StB, kteří jej znali z bydliště či zaměstnání, prověřování možnosti odposlechu jeho telefonních hovorů a fyzické sledování. Mezi jeho kolegy v zaměstnání byl dokonce vytipován člověk, kterého bezpečnostní složky hodlaly naverbovat jako agenta a nasadit k jeho špiclování. Výrazem zvýšeného zájmu o jeho osobu bylo založení signálního svazku a přidělení krycího jména „Technik“ v roce 1980.

Nemá rád socialismus, ale jako špion by se hodil

Prověřování trvalo tři roky, během kterých došla StB k závěru, že Josef Vlasák je skutečně jen tím, čím tvrdí, že je – amatérským fotografem. Na sklonku roku 1982 byla prověrka uzavřena s konstatováním, že se podezření z vyzvědačské činnosti neprokázalo. Státní bezpečnosti se podařilo odhalit jediný jeho „prohřešek“: „Vlasák je osoba s negativním vztahem k socialistickému státnímu zřízení, projevuje obdiv k západnímu způsobu života.“ (Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument je dostupný v Dodatečných materiálech.)

Zájem tajné policie o osobu Josefa Vlasáka tím ale neskončil. StB došla k závěru, že by se dal využít jako spolupracovník a v roce 1984 ho převedla do kategorie důvěrník VKR. Estébáci přes něj chtěli proniknout do komunity fotografů a také využít jeho případných cest za příbuznými do kapitalistické ciziny. Josef Vlasák si vzpomíná, že estébáci na něm vyzvídali informace při každém předvolání, ale že byl veden v kategorii důvěrník, o tom neměl tušení.

Po dvou letech byly snahy o spolupráci ukončeny. V závěrečné zprávě (viz Dodatečné materiály) z roku 1986 se píše: „V průběhu schůzkové činnosti nebyly získány poznatky, které by měly [pro] StB hodnotu nebo by se daly využít v operativní situaci. Po předání důvěrníka operativnímu pracovníkovi vyšla najevo neochota důvěrníka udržovat styk s mladým operativním pracovníkem a tím byla schůzková činnost zastavena. Spolupráci s důvěrníkem VKR „TECHNIK“ reg. číslo 047007 navrhuji ukončit pro odmítnutí další spolupráce. Osobní svazek neobsahuje žádné poznatky, které by bylo možno v budoucnu využít. Svazek bude vytříděn na OVKR a odeslán do archivu.“ Lepší konec vztahu s StB si člověk ani nemohl přát.

Milované město ho dokáže ocenit

Josef Vlasák shromáždil za svůj život jedinečnou sbírku historických fotografií, které zachycují proměny města od konce 19. století po současnost. Své znalosti a archivní poklady přibližoval veřejnosti prostřednictvím výstav, přednášek a aktivit Klubu přátel Znojma, jehož byl zakladatelem. Za své mimořádné zásluhy v oblasti fotodokumentace a uchovávání místní historie byl v roce 2015 oceněn čestným občanstvím města Znojma. V roce 2020 se stal spoluautorem česko-německé publikace Milované Znojmo, která poprvé představila část jeho sbírky v knižní podobě.