Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vlach (* 1930)

• narodil se 26. prosince 1930 v Písku

• dětství strávil v rodině pěstounů, u příbuzných, v dětském domově, částečně i se svou matkou

• od 15 let byl bez rodinného zázemí

• v roce 1948 se podílel na šíření letáků obviňujících komunisty z vraždy Jana Masaryka

• během povinné vojenské služby od roku 1950 působil jako výsadkář

• po vojně pracoval na dolech v Příbrami, kde ilegálně donášel zásoby vězňům

• v 50. letech uspořádal fotografickou výstavu dokazující, že Písek neosvobodila sovětská vojska

• nemohl získat jinou než podřadnou práci

• v roce 1956 se rozhodl emigrovat, po překonání hranice byl zatčen německou pohraniční stráží a předán československým orgánům

• odsouzen k 18 měsícům vězení

• ve vězeňských táborech při uranových dolech v Jáchymově odmítal pracovat, strávil čtyři měsíce v korekci, zbytek času v izolaci a na trestním oddělení

• po propuštění sledován Státní bezpečností až do 80. let v zaměstnání i při trampingu

• po roce 1989 aktivně činný v Konfederaci politických vězňů

Jan Vlach neměl při hledání svého místa v životě oporu v rodině, a tak si ji našel a zakotvil ve vlastním svědomí a rozumu. Šířil letáky o smrti Jana Masaryka, pomáhal vězňům na dolech v Příbrami, vystavoval fotky dokládající, že Písek neosvobodila sovětská vojska, jak tvrdila komunistická propaganda, ale američtí vojáci. Když byl za pokus o emigraci sám uvězněn v táborech v Jáchymově, byl tak pevně přesvědčen, že nebude pro komunistický režim ve vězení pracovat, že by za to byl zaplatil i vlastním životem.

Kde je máma?

Jan Vlach se narodil v roce 1930 do venkovské rodiny Rojdlů v Mohuřicích – alespoň si to myslel do svých šesti let. Tehdy za ním přijela jeho biologická matka Marie Vlachová. Považoval ji za cizí ženu a nechtěl uvěřit, že Marie Rojdlová není jeho skutečná matka, ale jen pěstounka.

Tehdy šestiletý Jenda se svou biologickou matkou odejít nechtěl, a tak ho vzali na nákupy, kde mu řekli, že jeho mohuřická maminka si jen odskočí do obchodu. Když se ptal, kde je máma, nalákali ho do vlaku. „Řekli mi: ‚Neboj se, teď za ní pojedeme.‘“ Když pochopil, že se k mohuřické mamince už nikdy nevrátí, dostal se do takového stavu, že musel být hospitalizován. Pak se směl do Mohuřic vrátit, ale jen na dva týdny.

Domov já nemám

V komplikovaném postavení svobodné matky se Marie Vlachová ocitla vícekrát. V roce 1924 se narodil pamětníkův starší bratr Josef, kterého adoptovala pamětníkova teta, sestra Marie Vlachové. V tetině rodině v Putimi strávil první dva roky po odloučení od pěstounů i Jan Vlach. Teta se strýcem se k pamětníkovi chovali hezky a snažili se domluvit i jeho matce: „Říkali jí: ‚Mařeno, toho kluka nebij. Ten je už tak otlučenej, že ho víc nebij.‘“

V roce 1938 se narodila pamětníkova mladší sestra Zdena, kterou Marie Vlachová ještě v kočárku odložila k rodičům dívčina otce. Tam Zdena zůstala do svých třinácti let, kdy prarodiče zemřeli. Matka se po odložení dcery rozhodla odjet za prací do německých konzerváren.

Těsně před vypuknutím války v roce 1939 se matka vrátila z Německa a Jana Vlacha musela vzít k sobě do Písku. „Přivítala mě: ‚Ty parchante, kdybych tě neměla, tak jsem tam zůstala.‘“ Matka si kromě uspořených marek přivezla i obraz s Hitlerem, který každý, kdo byl v Německu na práci, dostal na památku.

Když se Jan bál výprasku, přespával i několik dní po vagonech nebo v lese, kam mu kamarádi nosili jídlo. Byl rozhodnutý utéct s cirkusem, kde při jednom z útěků několik dní pomáhal. Bratr Josef, který ho u cirkusu objevil, se ho snažil přesvědčit, ať se vrátí domů. „Řekl jsem mu: ‚Domů já nejdu, nemám domov.‘“ Bratr ho tedy na čas vzal k tetě do Putimi.

Matka dokonce požádala jednoho z píseckých policistů, aby dal jejímu synovi „za vyučenou“, s tím, že ona sama na něj nestačí. Pamětník dostal výprask pendrekem. „To byla bolest hrozná, celá páteř mě bolela.“ Nemohl ani dobře chodit, když ho matka ze stanice odváděla. Ale jakmile dokázal běžet, rozběhl se a znovu utekl z domova.

„Já jsem ji neuznával a nikdy jsem jí ‚mámo‘ neřekl,“ dodává Jan Vlach. O svém otci se nikdy nic nedozvěděl.

Mysleli jsme, že jsou to pracovní tábory

Patnáctého března 1939 sledoval Jan Vlach ze školního okna, jak přijíždějí němečtí vojáci. Mávali dětem do oken. Když projeli, pan učitel si s dětmi zazpíval českou hymnu a poslal je domů.

Pamětník vychodil pět tříd obecné školy a později dva roky odborné školy. V obecné škole propadal a špatný prospěch se doma trestal výpraskem. Přestože Jan Vlach plynně cituje tehdejší rozhovory s Němci v němčině (v tomto textu uvádíme příslušné výroky v českém překladu), ani v té se mu ve škole nedařilo, učitel němčiny ho bil a dával mu za trest desetkrát opsat Hitlerův životopis. Jan Vlach tedy raději chodil na celé dny i týdny za školu a k jídlu si opékal žabí stehýnka. Někteří spolužáci chodívali někdy s ním, ti to ovšem vnímali jen jako dobrodružství.

Lépe než doma bylo pamětníkovi v ulicích. Všude po městě byly v tu dobu vidět plakáty s protižidovskou a protibolševickou propagandou. Jan Vlach vzpomíná na protibolševický plakát s nápisem: „Říše vítězí na všech frontách pro Evropu,“ který byl součástí propagandy zobrazující Německo jako zachránce Evropy před bolševismem, a na pozdější plakát: „Zachvátí-li tě, zahyneš.“ Sílící protižidovská propaganda se projevovala i v dětských hrách, ve kterých děti honíval „Židák“. Pamětník mezitím hrával kuličky s židovským chlapcem Fritzkem (Bedřichem) Neumannem. Fritzek se do Písku – rodného města svého otce Karla Neumanna – s rodinou přistěhoval ze Sudet. „Byl to dobrý kluk a měl krásnou sestru. Hvězdu nosila vždycky perfektně nažehlenou,“ vzpomíná Jan Vlach.

Fritzek zmizel z jeho života v listopadu roku 1942. „Vyptával jsem se: ‚Jak to, že Fritzek nebyl ani ve škole?‘“ Nikdo ze spolužáků nic nevěděl. Teprve později se dozvěděli, že všichni písečtí Židé byli deportováni. Říkalo se, že je odvezli do koncentračního tábora. Ten pamětník i jeho vrstevníci v roce 1942 ještě považovali jen za tábor pracovní.

Bedřich (Fritzek) Neumann byl spolu se svou rodinou transportován do Terezína. Patnáctého prosince 1943 byli Neumannovi převezeni do Osvětimi. Fritzkova sestra Marie i rodiče Karel a Emma v Osvětimi zahynuli. Fritzek byl 10. února 1945 převezen do Buchenwaldu, kde o sedmnáct dní později zahynul.[1]

V dětském domově

V roce 1942 po jednom z útěků z domova nabídl pamětníkovi policista, který ho našel, jak přespává ve stodole, jestli by raději nechtěl do dětského domova. Jan Vlach souhlasil, a tak téměř celé další dva roky strávil v dětském domově v Pacově. Vzpomíná na něj rád, především kvůli hodné vychovatelce, která si ho na léto vzala k sobě domů, na výpomoc na poli. Když přišla v noci bouřka, větve mlátily do oken, takže to znělo, jako by se někdo dobýval do domu.

„Bál jsem se, a tak si mě vzali do ložnice,“ vzpomíná Jan Vlach na laskavost, která pro něj v těch letech byla výjimečná.

Návrh na polepšovnu

V roce 1944 se narodila sestra Marie, kterou pamětník míval na starosti, když byla matka v práci.

Na podzim roku 1944 se v Písku dostavovaly domy, do kterých se měli nastěhovat civilní němečtí uprchlíci. Pamětníkovi starší kamarádi se tomu rozhodli zabránit. Jan Vlach jim pomohl naházet elektrozařízení z domů do řeky. Později si pro něj přišel policista a odvedl ho na českou policii. Během výslechu pamětník jména kamarádů neprozradil. Když ho později odvedli na německou kriminální policii, ostatní chlapci už tam byli. Tentokrát měl Jan Vlach říct, kdo z nich ho naváděl. Otázku provázela taková facka, až Jan upadl. „Pomyslel jsem si: ‚Tak teď už neřeknu ani slovo.‘“

Dostal návrh na polepšovnu, starší chlapci byli odsouzeni k šesti letům trestu, před kterým všechny účastníky akce uchránil konec války.

Vyhrožovali koncentrákem

V zimě na přelomu roku 1944 vzala parta chlapců z Hitlerjugend pamětníkovi saně. Když se saně snažil spolu s kamarády získat koulovačkou zpátky, trefil zmrazkem do hlavy jednoho z českých příslušníků Hitlerjugend. Tomu se spustila krev a začal vyhrožovat, že přes svého otce zařídí trest. „Křičel na mě: ‚Ty česká svině! Tvoje matka půjde do koncentračního tábora.‘“

Mezi Písečáky byl v té době znám případ, kdy byl – po podobném konfliktu dvou mladých mužů ve slévárně – otec jednoho z nich odvlečen do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil. Na přelomu let 1944 a 1945 už Jan Vlach nepochyboval, že koncentrační tábor znamená hrozbu smrti. A tak se dva týdny neodvážil doma o incidentu nic říct. Pak už nevydržel svůj strach snášet a matce o všem řekl. Dostal výprask, ale matku nikdo neohrozil.

Pět kilo mouky

Kromě občasné potravinové výpomoci od pamětníkovy tety z Putimi bylo za války potřeba shánět jídlo, jak se dalo. Pamětníkova matka vypomáhala okolním sedlákům při žních za chléb a mléko. Když sehnala práci v kartáčovně, dostávala jako součást platu kartáče, tkaničky a jiné drobnosti. Jan pak s kamarádem objížděl okolní vesnice. Měli na cestu dohromady jedno kolo a byli rádi, když se jim podařilo vyměnit kartáč za tři vejce.

Jindy bylo potřeba vypravit se pěšky do čtrnáct kilometrů vzdáleného mlýna v Brloze pro dvě kila mouky, což byla dávka, kterou mlynář prodával na osobu. Když se s kamarádem Václavem Krejčím rozhodli, že si zkrátí cestu přes německé cvičiště, narazili na německého vojáka, který je nechtěl pustit dál. Nakonec jim ale – bylo to v zimě, počátkem roku 1945 – předvedl, jak umí tancovat kozáčka, a přes cvičiště je pustil.

K mlýnu dorazili po poledni a před nimi stála fronta několika lidí. Mlynář už nechtěl další mouku vydávat a všechny odmítl. Pamětník však přesvědčil kamaráda, ať zůstanou. „Povídám mu: ‚Nemůžu domů, máma by mě zmlátila jako koně.‘“ Mlynář se ubezpečil, že ostatní už odešli, a nasypal chlapcům plný látkový pytlík, který pojal hned pět kilo mouky.

Cestou domů už byla tma, a tak v lese zabloudili. Vtom na ně ze tmy křikl německý hlas. Byl to německý hajný, který je odvedl do hájovny, kde jeho česká manželka dala chlapcům, kteří byli od rána o hladu, najíst. Hajný je pak vyvedl na silnici, aby došli domů delší, ale jistou cestou.

Nálet trval snad celou věčnost

V pololetí školního roku 1944/45 se přiblížil konec války. Pamětník tehdy přinesl vysvědčení, které se bál matce ukázat. Raději z něj složil vlaštovku a na křídla jí namaloval hákové kříže, jaké na sobě měla německá letadla. Kamarád Hans, syn německého podplukovníka, přemaloval hákové kříže na československé znaky. „Já se zhrozil: ‚Co to děláš, chceš, aby mě zavřeli?‘ Hans mě ale uklidňoval: ‚Ne, neboj se, Hitler už brzo umře.‘“

Na jaře 1945 se Jan s kamarády chodíval před nálety zpočátku schovávat do protileteckého krytu. Později raději sedávali na mostě a pozorovali přelety letadel.

Dne 25. dubna 1945 šli s kamarádem Václavem Krejčím k pamětníkově tetě do Putimi pro buchty a mléko. Když se kolem šesté hodiny odpolední vraceli, viděli ve směru od Prahy letět pět stíhaček. Za nimi se začalo kouřit, proto si chlapci mysleli, že letce někdo sestřelil. Brzy se však ukázalo, že to bylo naopak. Stíhačky vypustily dvě padesátikilové bomby – „jelítka“, uvádí Jan Vlach dobové označení. Zasažen byl maďarský sanitní vlak s raněnými, označený červeným křížem, který převážel i střelivo. Na konci vlaku byl vůz s čtyřhlavňovým dělem, ze kterého při prvním přeletu stíhaček obsluha neúspěšně vystřelila. Stíhači zasáhli i vagon se střelivem, které vylétalo z vagonu do všech stran.

Chlapci se skrčili a čekali, až nálet skončí: „Nálet trval tak dvě minuty, ale mně se to zdálo jako věčnost.“

Když všechno utichlo, šli blíž a našli bedýnku, ve které byly ve vrstvě tabáku uložené chirurgické nástroje. Tabák chlapce lákal, ale vtom se za nimi vynořil německý důstojník a namířil na ně pistoli. Věděli, že za rabování je voják může na místě zastřelit. „Nakonec nám řekl lámanou češtinou: ‚Okamžitě pryč, nebo oba dva zastřelím vás!‘“

Jak chlapci procházeli kolem, viděli umírající maďarské vojáky ze sanitního vlaku a posléze německé vojáky, kteří sbírali mrtvá těla i jejich části a házeli je vidlemi na vůz do plachty. Neidentifikované oběti náletu byly dlouhá léta pohřbeny zvnějšku hřbitovní zdi, kam jim pamětník chodíval rozsvítit svíčku.

Kromě nádraží byla rozbombardovaná i rourovna. Pravděpodobně proto, že u rourovny v dřevěných kůlnách, kde mělo být uloženo uhlí, ležely rozložené nové německé bombardéry. Pamětník je už dříve objevil, když se do kůlen tajně vydal pro trochu uhlí domů do kamen.

Řeka byla plná zbraní

S blížícím se koncem války se situace v Písku postupně stávala čím dál napjatější. Jan Vlach s matkou poslouchali rozhlasové prohlášení německého velení, že pokud se budou Češi o cokoli pokoušet, Písek bude rozstřílen za pomoci děl, která jsou na něj namířena. Německá posádka v Písku totiž čítala asi 800 vojáků a k Písku postupovaly další německé jednotky, které se snažily dostat do amerického zajetí. V Písku v tu chvíli nebyla přítomná žádná válčící protistrana, která by mohla přijmout německou kapitulaci – a kapitulovat před Čechy Němci odmítli.

Šestého května v deset hodin dopoledne uviděl pamětník přijíždět kamarády na kolech. Volali, že Američani už jedou. Dohoda o kapitulaci tak mohla být po krátkém vyjednávání uzavřena. Odzbrojování projíždějících německých vojáků trvalo americkým vojákům několik dní. „Vzadu na korbě německého auta bylo plno pušek, házeli je na zem, uráželi jim pažby a házeli je do řeky.“ Když některý z německých vojáků váhal s vystoupením z vozu, „vytáhli ho a letěl až do plotu“.

Během odzbrojování nebylo pro Jana Vlacha těžké opatřit si nepozorovaně zbraně. Pancéřové pěsti, pistole, samopal. Samopal si schoval do bramborové řádky. S kamarádem Václavem si z něj tajně chodívali zastřílet k rybníku. Když při jedné takové výpravě vystřelili pár ran, za rákosím na druhé straně rybníku se zvedlo několik amerických vojáků s rukama nad hlavou. K chlapcům obezřetně přišel z druhé strany sovětský voják, aby je odzbrojil. Samopal hodil do rybníka a chlapci raději utekli.

Písek ležel na demarkační linii, a tak 10. května Jan Vlach uviděl v ulicích i vojska Rudé armády.

To s sebou máte jen kufřík?

Zatímco pamětníkova matka se šla podívat na popravu píseckého kolaboranta Rudolfa Pařízka, Jan Vlach raději trávil letní dny v americkém táboře poblíž Písku. Nosil vojákům prádlo, které pro ně prala jeho matka. Tehdy čtrnáctiletý Jan Vlach pomáhal v táboře a užíval si odměn v podobě čokolády i cigaret.

Jindy ho na svých koních nechali jezdit vojáci sovětské armády, od kterých také při zabijačce dostal velkou, těžkou vepřovou hlavu, kterou po silnici dotáhl až domů.

Jan Vlach se učil pletařem, ale po konfliktu, který měl s jedním z matčiných partnerů, ho matka v patnácti letech, v roce 1946, vyhodila z domova. V malém kufříku měl jednu košili, krátké kalhoty, prádlo a 2.50 Kč, které našel venku. Věděl, že drobné mu postačí na dva karbanátky a dvě housky, ale ne na vlak do Prahy, kde si chtěl najít místo jako pekařský učeň. Načerno tedy odjel vlakem, na Smíchově se vyptal kolemjdoucích, kde by našel Společenství pekařů, a ještě téhož dne zaklepal na dveře malé rodinné pekárny v Kyjích u Prahy. „Ptali se mě: ‚A kdy byste mohl přijet nastoupit?‘ – ‚Já bych nastoupil hned.‘ – ‚A kde máte další věci?‘ – ‚Já jiné nemám.‘“

Masaryk byl zavražděn

Jan Vlach neměl žádnou podporu z domova, a byl tedy v pekařském učení „na plné zaopatření“. Dostával stravu, ubytování a někdy i kus obnošeného ošacení. Nejedl s domácími, vařili mu zvlášť levnější jídla. Nedostával žádné kapesné. Každé ráno rozvážel v nůši na kole vždy dvanáct dvoukilových bochníků chleba. Na kole jezdil i do školy na Žižkově, mezitím pracoval v pekárně a obstarával všechna domácí zvířata. Životní podmínky učně bez zázemí byly tak neúnosné, že si chtěl sáhnout na život.

Ve svých sedmnácti letech se zatoužil podívat alespoň jednou do kina. Nakonec se mu to podařilo jako hasičské stráži, která byla povinně přítomna promítání. Jako dobrovolný hasič se na vlastní oči přesvědčil i o tom, jakým způsobem bylo v té době chráněné hraniční pásmo v Krušných horách.

Desátého března 1948 zemřel Jan Masaryk. Když kamarád ze školy vytiskl letáky hlásající, že smrt Jana Masaryka byla vražda, pamětník se zapojil do jejich roznášení. Brzy byl odveden do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici. V cele už čekalo několik známých chlapců. „‚Tak si povídejte, dlouho si povídat nebudete,‘ vybídl nás policista.“ V tu dobu probíhala volba prezidenta. Nový prezident Klement Gottwald udělil vězňům dne 19. června 1948 amnestii, díky které byli všichni chlapci propuštěni.

Skočil bych i bez padáku

Janu Vlachovi se podařilo opustit neutěšenou službu v kyjské pekárně a na třetí, poslední rok učení se vrátil do Písku, k pekaři Suchelovi. Mistr Suchel byl vyhlášený pekař, vyučený ve Vídni. Když mu přivezli mouku, pokaždé nejprve otevřel pytel a posoudil, jestli mají závozníci mouku složit, nebo si ji rovnou odvézt zpátky. Pamětník byl u něj spokojený, měl svůj maličký pokojík s postelí a skříní, ve kterém bylo teplo. Jako učeň musel být doma v osm hodin a vstávat ve čtyři hodiny ráno, kdy už měl mistr připravené těsto a začínalo se péct. Když se jednou Jan Vlach tajně zdržel na zábavě, v práci pak ráno usínal a kazil pečivo. Rozzlobený pekař mu lopatou zlámal nos.

Po vyučení Jan Vlach krátce pracoval v Sokolově na uhelné brigádě, kde se sblížil s německou dívkou Margit Dietrichovou. V tu dobu jezdili v džípech náboráři, vojáci, kteří se vrátili z Anglie. „Staň se i ty výsadkářem,“ hlásaly jejich plakáty. Jan Vlach se jím v roce 1950 stal. „Kdyby mi řekli ‚skoč bez padáku‘, tak skočím bez padáku, tak jsem byl vycvičený.“ Oblečení i padáky měl jeho 65. školní výcvikový prapor po Němcích, i letadla byla „kořistní“ – Junkers 52. K pamětníkovu překvapení měli jeho nadřízení k dispozici detailní informace o jeho kontaktech s Margit Dietrichovou a podrobili ho v tomto ohledu výslechu.

Jdou po tobě

Po vojně Jan Vlach zvažoval práci v armádě jen zpočátku. „Měl jsem za to, že budu hájit republiku. Jenže pak vyházeli západní velitele, kteří zakládali výsadkové vojsko, a já jsem byl cvičený jako oni. Pak to převzali sovětští velitelé.“

I v civilu se ale ve volném čase věnoval jako instruktor seskokům, a proto požádal o místo baliče padáků ve Svazarmu. „Řekli mi: ‚Soudruhu Vlachu, tady něco nehraje. Z Prahy přišla nějaká věc, nejde to.‘“ Podobná situace se opakovala několikrát.

Bratr Josef, který byl funkcionářem na Okresním výboru KSČ v Písku, bratra přesvědčoval, aby vstoupil do strany a vyhnul se tak potížím. Pamětník mu vyjmenoval písecké válečné kolaboranty, kteří ve straně byli. „Řekl jsem mu: ‚K vám v životě ne, Josef, protože vy berete každého, i lumpa.‘“

Místo vstupu do komunistické strany uspořádal v písecké restauraci neoficiální odpolední výstavu fotografií amerických vojáků v Písku. Obsah fotografií záměrně kontrastoval s tehdejší propagandistickou verzí o osvobození Písku sovětskými vojsky.

Na rok odešel pracovat do dolů na Příbramsku. Dvěma vězňům se rozhodl pomáhat. Jezdil do jejich rodin, kde předával ústní vzkazy i dopisy, protože ty, které šly z vězeňského tábora oficiálně, byly kontrolované. Naopak z rodin pašoval vězňům nejrůznější potřeby, především oblečení. Když ho s taškou věcí pro vězně málem chytili, raději pronášení věcí ukončil.

V Písku poté Jan Vlach získal špatně placenou práci v kravíně. Jeho přítel, předválečný komunista, který prožil část války v koncentračních táborech, ho varoval. „Řekl mi: ‚Honzo, ty máš potíže, viď? Ztrať se z Písku, jdou po tobě.‘“

První myšlenkou bylo využít k útěku letadla, ze kterého pamětník dělal exhibiční seskoky na poutích. Nechtěl ale, aby na jeho útěk doplatili kamarádi letci, a začal tedy uvažovat o přechodu hranice. V kravíně sehnal práci i pamětníkův kamarád z dětství Stanislav Jelínek. Ten měl za sebou dva roky věznění za šíření informací z Rádia Svobodná Evropa. S pamětníkovým návrhem na útěk souhlasil.

Přes dráty

Při plánování útěku Jan Vlach zamítl cestu přes jižní nebo západní část hranice. „Věděl jsem, že je to tu velkej koncentrák, obehnanej elektrikou. Drátem.“ Z doby, kdy byl dobrovolným hasičem, si pamatoval, že průchod přes Krušné hory je volný. Jan Vlach a Stanislav Jelínek se tedy rozhodli, že přejdou přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Netušili, že od roku 1948, kdy pamětník v Krušných horách pobýval s hasiči, se hraniční pásmo změnilo.

Dvanáctého října 1956 se vydali přes Most a Litvínov do Jiřetína. Měli s sebou jen nejnutnější vybavení, mapu české části pohraničí, kompas a malou zásobu jídla. Zbraň si Jan Vlach záměrně nevzal. Stanislav Jelínek s sebou měl svého psa, mladého vlčáka. Z Jiřetína se v noci vydali pěšky k hranici. V půl páté ráno se dostali na kraj lesa. Před sebou uviděli koridor z dvojité stěny více než dva metry vysokého ostnatého drátu.

Stanislav Jelínek chtěl útěk vzdát, ale pamětník ho přesvědčil, že dráty by neměly být pod proudem, protože nikde nebylo vidět izolátory ani nástrahy. Jako první přelezl dráty Jan Vlach. „Kalhoty byly potrhaný, krev mi tekla z rukou.“

Ve chvíli, kdy chtěli přepravit přes dráty psa, se na české straně objevila Pohraniční stráž. Jan Vlach se stačil skrýt mezi stromy, než začala palba. Jako vycvičený výsadkář okamžitě zalehl k zemi. „Slyšel jsem, jak mi šustí nad hlavou větývky.“

Stanislav Jelínek byl zadržen a zatčen. Jan Vlach postupoval ještě necelou hodinu dál, směrem do německého vnitrozemí. Směřoval k německému městečku Sayda, kde doufal, že se díky své dobré němčině zorientuje před další cestou. Musel ale vyjít z lesa. Tehdy ho zadržela německá pohraniční stráž, která ho už hledala.

Výslechy

Němečtí pohraničníci se k Janu Vlachovi chovali slušně. Brzy ho předali českým pohraničníkům. Český nadporučík nevěřil, že vzkaz, který u pamětníka našli, není promyšlená šifra, a vyhrožoval mu pistolí. Byl to vzkaz pro pamětníkovu sestru (která v té době přespávala v jeho bytě), ať koupí chleba. Nakonec Jana Vlacha na noc zavřeli do sklepa jednoho z pobořených domů v pohraničí. Když se ve tmě trochu zorientoval, zjistil, že ve sklepě není sám. Spolu s ním tam byl zavřený i příslušník Pohraniční stráže, který usnul na stráži a očekával dlouhé věznění.

První výslech probíhal v Litoměřicích. Trval celou noc, a když byly všechny otázky zodpovězeny, začalo nové kolo s týmiž otázkami. Vyšetřovací referent se ale k pamětníkovu překvapení choval korektně, donesl mu občerstvení a mluvil s ním slušně. „Řekl mi: ‚Já se k vám budu chovat dobře a byl bych rád, kdyby i z vaší strany to bylo stejné.‘“ Jan Vlach a Stanislav Jelínek se před útěkem dohodli, že v případě zadržení budou tvrdit, že chtěli jít do Německa pouze za prací, a v souladu s tím pamětník vypovídal.

Další výslech následoval po převozu do Českých Budějovic. Tam se Jan Vlach dozvěděl, že mají informace i o tom, jak na Příbramsku pomáhal vězňům. Dodnes neví, jak nebo od koho informace získali. „Řekli mi, že vědí, že jsem proti režimu, ale události z Příbrami naštěstí do případu nezahrnuli.“

Soud proběhl v Písku. U soudu mu přednesli svoje závěry o tom, že jako vycvičený výsadkář se měl stát v zahraničí agentem, který by se vrátil zpátky do Československa provádět výzvědnou činnost. „Ohradil jsem se: ‚Jak mi můžete podsouvat věci, které jsem neudělal?‘“ Znovu argumentoval tím, že nemohl sehnat slušně placenou práci.

Díky tomu, že se Jan Vlach i Stanislav Jelínek drželi své verze o odchodu za prací, dostali relativně nízký trest – osmnáct měsíců. Stanislavu Jelínkovi se podařilo emigrovat později.

Já pro vás dělat nebudu

Po vynesení rozsudku strávil pamětník nějaký čas na samotce na Pankráci v Praze, pak byl převezen do jáchymovského tábora Rovnost. Hned po příchodu ho varoval jeho známý, který si odpykával šestiletý trest. „Řekl mi: ‚Honzo, tady se nestav, odsud nemusíš odejít živej. Tady jde náčelník tábora na procházku s vězněm a přijde sám.‘“

V tu chvíli Jan Vlach ještě nechápal, co horšího by se mu mohlo stát než to, že už je uvězněný. Brzy se rozhodl, že pracovat v dole nebude. „Říkal jsem si, že když jsem práci nedostal doma, tak tady já pro ně dělat nebudu. Nebudu tady pro Rusáky těžit uran.“ Sfáral tedy do dolu, ale nepracoval.

Protože nepracoval, nedostával poukázky, za které by si mohl v táborové kantýně nakoupit psací potřeby, toaletní potřeby a další nezbytnosti. Především ale byl trestán opakovanými pobyty v korekci a takzvaným zpřísněným režimem, při kterém nesměl opouštět přidělený „barák“.

Korekce se opakovaly, často mezi nimi strávil jen jeden nebo dva dny v táboře. Když se vrátil z korekce, ostatní vězni mu vyjadřovali podporu a přenechávali mu část svých dávek chleba.

„Já jsem nejdřív nepochopil, že jim je to jedno, jestli mě zabijou, nebo ne,“ vysvětluje Jan Vlach. V korekci spolu vězni nemohli nijak komunikovat. Během dne v korekci musel pamětník jen chodit nebo se opřít o zeď. Když přes den usnul, dozorce bouchal do dveří. Někdy se Jan Vlach tajně svezl do dřepu. Pozdě večer si mohl vzít slamník a deku, brzy nad ránem musel zase všechno odevzdat. Slamníky byly plné štěnic. Když si vězni stěžovali, dozorce jim řekl, že štěnice jsou součástí trestu. Přes noc někteří dozorci každou hodinu chodili bouchat do dveří. Následkem byla neustálá únava a nervové vyčerpání. „Pozoroval jsem třeba několik hodin, jak to dělá moucha, že vzlétne, když sedí na stropě hlavou dolů. To abych se nezbláznil.“

Z Rovnosti přeřadili pamětníka do tábora Vykmanov. Na Vykmanově nejdřív nějaký čas pracoval v kuchyni, ale pak i to odmítl. Předvedli ho před zástupce náčelníka tábora. Ukázalo se, že je to známý Jana Vlacha z Putimi. „Vyhrožoval mi: ‚Jestli někde cekneš, že se známe, tak víš, co tě čeká. Dám papír do stroje, že tady organizuješ vzpouru, dostaneš pět let a za pět let to udělám znovu.‘“ Když výhrůžky nezabraly, následovala opět korekce.

Věřím, že utrpení dá člověku sílu

Po několika dnech korekce odvedli Jana Vlacha na velitelství „‚Tak co, frajere, už budeš dělat?‘ ptali se mě. ‚Ne,‘ odpověděl jsem. ‚V životě ne.‘“ Přes den ho tedy nechali stát v mraze na táborovém pranýři u brány. Na noc ho zavřeli na trestní oddělení, tzv. trestní barák, kde bylo asi šestadvacet vězňů. Celý tábor byl obehnaný ostnatými dráty, ale trestní, šestý barák byl obehnán drátem zvlášť. Podmínky v izolaci na trestním oddělení byly nesrovnatelně horší než na „běžné“ korekci.

Netopilo se ani na chodbě, místnost měla okna bez skel. Venku mrzlo a Jana Vlacha nechali v tak pevně utažených poutech, že mu otékaly ruce. „Skrčil jsem se v rohu a modlil jsem se, abych už umřel, abych se netrápil.“ I v tu chvíli by ale raději zemřel, než se podvolil. Uprostřed noci přišel dozorce a povolil mu o několik zoubků pouta.

„Věřím, že utrpení ti dá sílu,“ uzavírá tíživou vzpomínku Jan Vlach.

Já si to chci dosedět

Na trestním oddělení se pamětník ocitl mezi těžkými zločinci. Mezi ně patřil i jeho spoluvězeň, který si odpykával trest za to, že svému malému synovi usekl obě ruce. Po tom, co se Janu Vlachovi se svým osudem svěřil, už pamětník s dalšími vězni kontakty příliš nenavazoval. Jinému z vězňů se během pobytu v trestním baráku udělalo zle. Bouchali na dveře, ale nikdo nepřišel. Vězeň zkolaboval a zemřel. Když bachaři konečně přišli, „chytili ho za límec a odtáhli sněhem“.

Jan Vlach vzpomíná i na vězně, který si život vzal sám. Často byl dozorci mlácen a nakonec ukončil svůj život tím, že se oběsil na násadě položené přes otvor odpadního bunkru.

Prací na trestním oddělení bylo draní peří. Kdo nadral dost, dostal normální jídlo. Kdo nenadral dost, šel do korekce. Pamětník odmítl drát peří úplně. Jeden z bachařů ho přemlouval, ať pracuje, aby ho nemusel nahlásit. Svěřil se, že má povinnost nahlásit každý den tři případy neposlušnosti.

Jindy za Janem Vlachem přišel dozorce a odvedl ho k sobě do kanceláře. Pamětníkovi vykal, což nebylo běžné, stejně jako to, že mu neříkal „odsouzený“, ale oslovoval ho příjmením. „Řekl mi: ‚Co myslíte, co by se stalo, kdyby tenhle režim padnul? No tak, váš názor, jsme tady sami, nikdo vám nic neudělá.‘ Odpověděl jsem mu, že to já nemůžu vědět, co by se stalo.“

Čtyři měsíce před koncem trestu mohl být Jan Vlach propuštěn na prezidentskou amnestii, která se ale netýkala vězňů na trestním oddělení. Pamětník toho nelituje. „Já bych stejně nešel. Říkal jsem si: Já si to chci dosedět do hodiny a do dne a tomuhle státu a režimu nebudu ničím povinován. Budeme si kvit.“

Zpátky doma

Během věznění doporučili na Okresním výboru KSČ v Písku pamětníkovu bratru Josefovi, ať se svého bratra Jana oficiálně zřekne. Udělal to.

Po propuštění musel Jan Vlach splácet dluh, který mu ve vězení narůstal s každým dnem, kdy byl v korekci nebo kdy nepracoval. Když nemohl jako topič dluh splatit, kolegové v práci pro něj uspořádali sbírku. Krátce nato potkal jednoho z bachařů a ptal se ho, proč už nepracuje v táboře. „Odpověděl mi: ‚Já jsem to nemohl snést.‘“

Stejně jako před uvězněním, ani teď nemohl Jan Vlach sehnat pracovní smlouvu na delší dobu. Pracoval ve slévárně jako vytloukač odlitků, na šachtě na Bytízu, jako jeřábník, topič, v lomu, později se mu podařilo získat práci v píseckém Elektropřístroji. S manželkou Annou, se kterou se oženil v roce 1958, bydleli i se synem dva roky v jediné sklepní místnosti. Jeho žádosti na bytovém úřadě pokaždé jen odkládali, pomohla až manželčina stížnost prezidentovi republiky.

Jan Vlach se později znovu oženil, stal se otcem dvou synů a dcery.

Až do osmdesátých let zůstal pod dohledem Státní bezpečnosti. „Ptali se na mě vrátného, který mi o tom řekl. Jestli prý chodím do práce a jestli nevedu řeči.“ Podobně pamětníka sledoval i jeden z jeho nadřízených: „Řekl mi: ‚My o tobě víme všechno. Nebudeš tady nic dělat, jinak bys šel tam, odkud jsi přišel.‘“

Výjimkou nebyly ani přepadové akce policistů během pamětníkova trampingu s přáteli.

Doma se projevily následky věznění, které si Jan Vlach nese dodnes. „Když doma někdo bouchl dveřmi, roztřásl jsem se. Stejně tak mi vadí zvyšování hlasu, křik.“

Ze střechy sestřelili fotografa

V srpnu 1968 pracoval Jan Vlach v Praze. Na ubytovně slyšel přilétat letadla, myslel si, že to jsou lety z letních dovolených. Pak ale uslyšel rachot z ulice před ubytovnou. „Tank parkoval před ubytovnou. Vzadu byl sad. Byl tam akorát řidič, ti ostatní byli v zahradě, šli na jablka.“ Slyšeli i hlášení v rozhlase, chtěli se spolu s kolegou vydat na Hrad. Tam už ale hlídali sovětští vojáci, kteří tam nikoho nevpouštěli. Vydali se tedy na Václavské náměstí, kde se lidé nejprve v klidu proplétali mezi tanky.

„Tanky mířily na muzeum, pak do něj vojáci začali střílet, viděl jsem, jak opadává omítka.“ První tanky se rozjely k budově Československého rozhlasu. Přes silnici u rozhlasu stál autobus. „Někdo přinesl flašku s benzinem, hodil ji tam, potom sirku, autobus se vzňal a vojáci začali pálit. Zaběhli jsme do Kunětické ulice, to už se střílelo.“

Snažili se schovat ve vchodech, ale všude bylo zamčeno. Sanitky začaly odvážet raněné, ze svého místa viděli, jak nějaký člověk fotografuje ze střechy. Pak ho zasáhla střela a zřítil se na zem. Nakonec našli jeden dům otevřený a přes dvorky se jim podařilo dostat se pryč. Došli na Smíchov a autobusem odjeli rovnou do Písku.

Spravedlnost by měla existovat

V roce 1985 si pamětník zlomil krční obratel, více než rok trpěl závratěmi, a proto odešel do předčasného důchodu. Věnuje se hraní na heligonku, na kterou se kdysi sám naučil hrát, a jako hudebník také dodnes veřejně vystupuje.

Po roce 1989 se angažoval v prověrkách policie v Písku a podle svých slov zabránil tomu, aby se do ní dostaly osoby, jejichž nechvalnou minulost dokázal doložit. Byl také činný v Konfederaci politických vězňů. „Chodívaly se mě ptát dospělé děti politických vězňů, jestli nevím o jejich tátovi, kam zmizel, ale to je marné...“ Se současnou podobou Konfederace být spojován nechce.

S výsledkem sametové revoluce v roce 1989 Jan Vlach příliš spokojený nebyl, vadilo mu, že ti, kdo byli spojováni s totalitní mocí a měli na svědomí závažné zločiny, často unikli trestu. „Msta nikdy v životě není dobrá, ale spravedlnost by měla existovat,“ dodává.

Vnitřní svoboda pro Jana Vlacha zůstává i v jeho pětadevadesáti letech zásadní hodnotou. „Byl jsem za Němců svobodný, za komunistů jsem byl svobodný a jsem svobodný pořád.“

 [1] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/111183-bedrich-neumann/

https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/te-neumann-bedrich-10

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/111491-marie-neumannova/

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/111222-ema-neumannova/

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/111434-karel-neumann/