Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alan Vitouš (* 1946)

• narozen 26. dubna 1946 v Praze

• v letech 1960–1965 studoval na pražské konzervatoři

• roku 1961 hrál v úspěšné jazzové skupině Junior Trio

• v roce 1966 odmítl z náboženských důvodů nastoupit na vojnu a začal pracovat v dolech v Kladně

• v polovině 70. let podmíněně odsouzen za členství v nepovolené církvi Svědci Jehovovi

• koncem 70. let se vrátil k hudbě a v roce 1985 založil vlastní skupinu Vitouš Trio s Janou Koubkovou a Vojtěchem Havlem

• v roce 1988 natočil desku Alan Vitouš featuring Miroslav Vitouš

• roku 1990 odešel od Svědků Jehovových

• po sametové revoluci se účastnil mnoha hudebních projektů a vystupoval se známými umělci u nás i v zahraničí

• v době natáčení (2022) žil v Praze a působil v Divadle Vizita s Jaroslavem Duškem

Alan Vitouš se díky svému otci, známému klarinetistovi a saxofonistovi Josefu Vitoušovi, od svého dětství pohyboval v uměleckém prostředí, což předurčilo jeho budoucí směřování. Během studia na pražské konzervatoři založil se svým bratrem Miroslavem Vitoušem a spolužákem Janem Hammerem velmi úspěšnou jazzovou skupinu Junior Trio, se kterou vystupovali i v zahraničí. Alan Vitouš se však rozhodl své slibné hudební kariéry zcela vzdát. Zatímco jeho bratr hrál ve Spojených státech amerických s těmi nejlepšími světovými jazzmany, pamětník se plně oddal životu v církvi Svědků Jehovových, a to i za cenu toho, že se s profesionální hudbou musel na celých třináct let rozloučit. V duchu učení církve odmítl nastoupit základní vojenskou službu a upsal se práci v dolech. Během té doby se aktivně zapojil do evangelizační činnosti, za kterou byl komunistickým režimem v sedmdesátých letech podmíněně odsouzen. Po ukončení práce v dolech se k hudbě velmi rychle vrátil a začal spolupracovat se známými českými umělci u nás i v zahraničí a účastnil se mnoha úspěšných hudebních projektů.

Alan Vitouš se narodil 26. dubna 1946 v Praze. Otec Josef Vitouš byl úspěšný hudebník. Jako jeden z prvních v Československu se naučil hrát na saxofon. Spolupracoval s mnoha významnými umělci první republiky. Hrál například s Jaroslavem Ježkem v Osvobozeném divadle nebo s Vlastou Burianem v kabaretu Červená sedma. V rámci své kariéry se v roce 1935 a 1936 nechal zaměstnat v západních lázeňských orchestrech působících v Sovětském svazu, které hrály například na Krymu nebo v Petrohradě. Odjela s ním i matka Alana Vitouše, se kterou se zde oženil. Otce mrzelo, že nevyužil možnosti odjet ze Sovětského svazu do Ameriky. Mohl tam zůstat a život by se pak vyvíjel jinak. Za války začal hrát Josef Vitouš v Orchestru Karla Vlacha, aby nemusel odejít do Německa. Po válce se rozhodl, že hudby nechá, a s bratrem Františkem založili firmu na prodej hudebních nástrojů. Jezdili po různých evropských zemích, kde nástroje kupovali. V roce 1948 však o firmu přišli. Rodiče o té době s dětmi nemluvili, ale podle Alana Vitouše z dnešního pohledu je to určitě srazilo dolů. Soustředili se na to, aby uživili rodinu, a tak matka začala pracovat jako prodavačka. Otec naštěstí některé nástroje schoval u příbuzných na venkově a celá padesátá léta zásoboval své kolegy hudebníky vzácnými nástroji, které se u nás tehdy nedaly sehnat, a z prodeje podporoval i svou širší rodinu. Matka Alana Vitouše se věnovala psaní textů pro otcovy písně a také psaní pohádek. Pohádky často svým dětem vyprávěla, poslala je i do rozhlasu, ale odpověděli jí, že její pohádky neodpovídají komunistickým idejím.

Od dětství žil v uměleckém světě

Josef Vitouš vložil velkou naději do svých synů a oba je vedl k hudbě. Měli soukromé učitele na klavír a další nástroje. Alan Vitouš díky zpívání v Kühnově dětském sboru a tomu, že s otcem navštěvoval jeho přátele v divadle ABC, žil už od dětství v uměleckém světě, což předurčilo jeho budoucí život. „Táta to měl nalinkované,“ říká Alan Vitouš. „Říkal: ‚Ty jsi pořízek, ty budeš bigbandový muzikant – bubeník.‘ A jelikož měl bratr dlouhé prsty, říkal mu: ‚Ty budeš hrát na kontrabas.‘ Měl dobrou vizi.“ 

V letech 1960–1965 studoval Alan Vitouš na pražské konzervatoři u Vladimíra Vlasáka. Otec pořídil svým synům výborné a drahé nástroje ze zahraničí. „Věděl, že když máme dobře hrát, potřebujeme pořádné nástroje,“ glosuje pamětník.

Alan Vitouš vzpomíná, že celé dětství chodili s tátou na ryby. Na léto se nechával zaměstnat v jižních Čechách, v Táboře nebo v Písku, všude tam, kde blízko tekla řeka. Ve čtyři hodiny ráno, když se vracel z práce, své syny vzbudil a šli společně k řece. Otec se naučil chytat ryby od Jana Wericha. Alana Vitouše mrzí, že ho s otcem nikdy v jeho vile nenavštívil a osobně ho nepoznal.

Na své dětství vzpomíná rád. Prožil ho v Karlíně, v domě, kde jeho dědeček Stanislav Chaloupka vybudoval jednu z prvních parních mlékáren. Se svojí rodinou zde Alan Vitouš žil až do roku 2002, kdy dům zničila povodeň. Přestože přišel téměř o všechno, říká: „Je to úžasná úleva. Pochopíte, že musíte jít dál. Nemusíte se zabývat věcmi, které byly.“

Setkání s vírou

Přestože rodiče Alana Vitouše nebyli věřící, jeho náboženství hluboce oslovilo. Na konzervatoři se seznámil se studentem, jehož matka patřila ke Svědkům Jehovovým. „Přistoupil jsem na myšlenky, které učí Bible, a přirostly mi k srdci. Že to byli Svědci Jehovovi, to teď pro mě není důležité. Byl to určitý hlad po duchovních věcech, který jsem pociťoval a tímto způsobem jsem ho uspokojoval,“ vypráví pamětník. Věřící v době komunistického režimu žili jinak než dnes. Museli se scházet tajně, maximálně v deseti lidech. V roce 1964 se Alan Vitouš nechal pokřtít. „Křtilo se v privátě. Maximální počet deset lidí se dodržoval. Křtilo se ve vaně. Podle víry se vyžaduje, aby dotyčný byl pokřtěn zcela ve vodě jako symbol znovuzrození,“ vypráví.

Velké hudební úspěchy zažil již na konzervatoři

Během studia na konzervatoři vytvořil Alan Vitouš se svým bratrem Miroslavem a s Janem Hammerem jednu z nejnadějnějších jazzových skupin, Junior Trio. Poprvé hráli v roce 1962 na jazzovém festivalu ještě mimo program. Další rok už vyrazili do Vídně, Berlína nebo do Jugoslávie. Doprovázeli také jazzovou zpěvačku Vlastu Průchovou. Pamětníkovi spoluhráči se v roce 1965 zúčastnili soutěže pro mladé jazzové hudebníky ve Vídni, kterou jeho bratr vyhrál. Součástí první ceny se stalo studium na jazzové škole v Berklee College of Music v Bostonu. V roce 1968 do USA vycestoval i Jan Hammer. Alan Vitouš se jako svědek Jehovův rozhodl zůstat v Praze, protože tehdy cítil potřebu vykonávat evangelizační činnost.

Raději nastoupil do dolů, než aby musel na vojnu

V souladu s vírou Svědků Jehovových se Alan Vitouš rozhodl, že nenastoupí povinnou vojenskou službu. Na konci šestého ročníku přerušil studia a šel pracovat do dolů v Kladně. Pokud by totiž školu dokončil, musel by nastoupit jako muzikant do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS VN). „Konzervatoristi chodili do ‚AUSu‘, Armádního uměleckého souboru, ale i tam se skládala přísaha, a to bylo pro mě nepřijatelné, takže jsem se rozhodl, že se vyhnu vojně. Tehdy byl jediný legální způsob, že jste se upsal na deset let,“ vypráví Alan Vitouš. Rodiče byli z jeho volby nešťastní. Matka mu kvůli modré knížce sehnala armádního lékaře, ale ten po rozhovoru s ním matce řekl: „To je ztracený případ. Musíte počkat, až se mu to srovná v hlavě.“ 

O svém odvodu pamětník vypráví: „Tehdy jsem řekl, že nechci být na vojně. Jeden z důstojníků odpověděl: ‚Člověče, dovedete si vůbec představit, co by se stalo, kdyby to, co děláte vy, udělal každý?‘ A v tu chvíli mu to došlo. Že by byl na světě konečně mír.“ 

Dostal vojenskou knížku s nejnižší kvalifikací, „nosič břemen“. Dva roky bydlel v Kladně v domově mladých horníků a pracoval v dolech Nejedlý I a Nejedlý II. Zpočátku prováděl pomocné práce a později pracoval jako strojník. Když se upsal do dolů, nevěděl, do čeho jde. „Musíte mít na mysli, že když je člověk pro něco rozhodnutý a považuje to za vznešenou a hodnotnou věc, tak ostatní věci vedle toho blednou. Takže jsem moc neřešil, že žiju zrovna v Kladně,“ vysvětluje Alan Vitouš. Dojíždění do práce, směnný provoz a pracovní soboty byly náročné. „Bylo to pro mne tehdy lepší než být ve vězení,“ dodává. Za nějaký čas ho přesunuli do Prahy, kde pracoval na výstavbě metra. V Praze se oženil a narodily se mu dvě dcery.

O duchovním životě

Život v církvi podle Alana Vitouše vyžadoval velkou disciplínu, protože nároky na příkladný život inspirovaný Biblí byly velmi vysoké. Většina členů církve je však nedokázala dodržovat, což podle pamětníkových slov vedlo u mnoha lidí k pokrytectví. V rámci pastýřské činnosti navštěvoval, stejně jako ostatní členové církve, staré a osamocené lidi, kterým poskytovali podporu. Během práce v dolech se hudbě věnovat nemohl. „Měl jsem pomalé prsty,“ vysvětluje Alan Vitouš, co s ním udělala těžká fyzická práce. V církvi Svědků Jehovových však začal studoval akustiku a osvojil si i další profese uměleckého směru. Pracoval se zvukovou technikou, nahrával přednášky, dramatizace a některé pořady i režíroval. Po sametové revoluci v roce 1989 své znalosti využil k vybudování jednoho z prvních nahrávacích studií u nás.

Alan Vitouš vypráví, že tehdejší život Svědků Jehovových se s tím dnešním nedá srovnat. „Tehdy to byla partička v nejlepším slova smyslu. Lidí, kteří si fandili a pomáhali si, kdežto dneska to má takové korporátní obrysy. Je to firma na manipulaci. Jsem rád, že jsem se toho už před třiceti lety zbavil,“ komentuje. V roce 1990 pamětník kvůli neshodám z církve Svědků Jehovových odešel a rozvedl se se svou manželkou. „Ale protože jsem byl duchovně zaměřený, ocitl jsem se najednou ve vzduchoprázdnu, a tak jsem to doplnil tím, že jsem se začal zajímat o všechny alternativní věci, o jiná náboženství,“ říká. V devadesátých letech spolupracoval i s domorodým učitelem Emaho. „To byla filozofie života. Uvědomil jsem si, že duchovní potřeba tady nějaká je, a naplňoval jsem ji alternativně,“ vypráví Alan Vitouš.

Odsoudili ho za náboženskou činnost

Alan Vitouš se v Praze v polovině sedmdesátých let dostal do skupiny obviněných z členství v nepovolené náboženské skupině Svědci Jehovovi. „Když mě obvinili, dostal jsem z toho zápal plic,“ vypráví. Nemohli ho proto vyslechnout v Bartolomějské ulici. Příslušník Sboru národní bezpečnosti za ním přišel domů, aby s ním sepsal protokol o výslechu. Použil psací stroj, který měli doma. „Pikantní bylo, že na tom stroji moje manžela vyráběla konečné kopie, ze kterých se na fotodokumentu dělaly studijní materiály. Přišlo mi to vtipné, protože každý psací stroj má nějaké specifikum, podle kterého se dá poznat, že je to právě ten. Ale to je nikdy nenapadlo srovnávat,“ vypráví pamětník. V době komunistického režimu musela být činnost náboženských církví a společností schválena státem. Členové skupin a církví, které povolení od státu neměly, a přesto se aktivně a organizovaně věnovaly náboženskému životu, byli stejně jako Alan Vitouš souzeni podle § 178 trestního zákona č. 140/1961 Sb.

Tehdy měl sice pamětník podle svých slov dobrou obhájkyni, ale když se připravoval proces, tak mu řekla: „Pane Vitouši, je to ztracené. Soudci jsou předem domluvení s vládnoucími složkami. Nejde to vyhrát nebo obhájit.“ Tehdy jich bylo ve skupině osm, dva z nich byli odsouzeni nepodmíněně. Alan Vitouš odešel od soudu s trestem osm měsíců s podmínkou na dva roky. „Nicméně ve své ‚trestné činnosti‘ jsem nepolevil. Ty dva roky byly nepříjemné, protože mě mohli kdykoliv zavřít a šel bych sedět. Rodina, děti...“ dodává Alan Vitouš.

Práce na šachtě se pro něho stala školou života

V dolech pracovalo více Svědků Jehovových, adventistů a dalších věřících, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu. Pamětníka překvapilo, že je horníci respektovali. „Říkali nám svatí. V naší přítomnosti se evidentně vyhýbali sprosté mluvě. Byl to doklad určitého respektu, který jsme měli,“ vypráví Alan Vitouš. 

Pracoval i s vězni, kteří za prací přijížděli z věznice z Vinařic. „Bylo to nepříjemné. Odřezával jsem kluka, který se v jámě oběsil. Poznal jsem různé nátury. Chlapy, kteří říkali: ‚Až mě pustí, vykradu trafiku. Chci zpátky. Tady je o mě postaráno. Když mě zbijou, mně to nevadí. Dokážu si v kolektivu zjednat pořádek.‘ Adaptovali se na tento alternativní způsob života a docela jim vyhovoval. To bylo zvláštní zjištění,“ přiznává pamětník. Několik jeho spolupracovníků v šachtě zemřelo. „Byla to škola života. Uvědomíte si, že život visí na tak tenkém vlásku,“ říká. Nefáral však se strachem. „Bral jsem to jako realitu,“ dodává Alan Vitouš.

Podpis smlouvy na deset let na práci v dolech zajišťoval zrušení dvouleté základní vojenské služby. Stávalo se však, že po deseti letech byli někteří povoláni na vojenské cvičení, i když na vojně nikdy nebyli. Na cvičení pak museli znovu skládat přísahu. Pokud tak neučinili, byli odsouzeni. Z těchto důvodů zůstal Alan Vitouš na šachtě místo deseti let třináct.

S muzikou začal tam, kde skončil

Když na konci sedmdesátých let Alan Vitouš zjistil, že se situace změnila a povolávací rozkaz na vojenské cvičení už nehrozí, rozvázal tedy pracovní smlouvu, a aby uživil rodinu, vrátil se k hudbě. Současně se i nadále aktivně účastnil života v církvi. Během doby, kdy pracoval na šachtě, v kontaktu se svými kamarády hudebníky nebyl. „Nechtěl jsem zbytečně drásat srdce,“ vypráví. O svém návratu k hudbě říká: „Začal jsem tam, kde jsem skončil.“ Během krátké doby se vypracoval tak, že začal hrát se špičkovými muzikanty. Jako jednu z prvních dostal nabídku od hudebníka Boba Šmidrkala, který se svou kapelou jezdil na dlouhodobé zájezdy na Západ. Ten však na úřadech zjistil, že pro Alana Vitouše je možnost vycestovat uzavřená. 

Po rozvázání pracovní smlouvy v dolech nemohl Alan Vitouš z politických důvodů několik let jako hudebník pracovat. Vyřešil to tak, že se nechal zaměstnat na poště a každé ráno od 4.30 hod. po dobu pěti let za 700 Kčs měsíčně roznášel noviny. Po večerech si vydělával hraním, ale jen neoficiálně. Manželka chodila uklízet. V roce 1981 dálkově dokončil konzervatoř. Na konzervatoři ho nebavilo hrát „noty jiných lidí“, jak říká, a tak se začal věnovat free jazzu, hudební improvizaci a experimentování s různými hudebními nástroji.

V roce 1982 vystoupil Alan Vitouš na slánských jazzových dnech a poté začal spolupracovat s Jiřím Stivínem. V roce 1985 založil vlastní skupinu Vitouš Trio se zpěvačkou Janou Koubkovou. Koncem osmdesátých let spolupracoval se saxofonistou Janem Štolbou. V té době se začaly uvolňovat politické poměry, a tak v zimě 1988 přijel do Prahy jeho bratr Miroslav Vitouš. V té době se už nebál zatčení kvůli emigraci. „Na otcův pohřeb (roku 1984) ale nepřijel, protože se ukázalo, že by to bylo riskantní,“ vysvětluje pamětník. 

Natočili spolu desku Alan Vitouš featuring Miroslav Vitouš. „Měli jsme koncert na tajňačku na Chmelnici. Tenkrát přišla celá muzikantská Praha, protože konečně mohli vidět Miroslava Vitouše naživo,“ vypráví pamětník. Tehdy byl jeho bratr velmi úspěšným kontrabasistou, který hrál s řadou světoznámých umělců, jako například se Stanem Getzem, Milesem Davisem, Johnem McLaughlinem, Janem Garbarekem a mnoha dalšími.

Tajně sledován Státní bezpečností

Tajná policie vedla na Alana Vitouše signální svazek arch. č. KR 852953 pod krycím jménem Spojař. Věděli, že se v roce 1985 chystá za svým bratrem do USA, a domnívali se, že má pro Svědky Jehovovy přivézt přístroj na rušení šumů a tištěné materiály pro církev. Na letišti proto musel ještě s několika lidmi stranou. Za dlouhé čekání se mu přišel omluvit příslušník Státní bezpečnosti s tím, že člověk vyšetřovaný před ním dostal infarkt a zemřel. „Vůbec to s ním nehnulo, že zabil člověka,“ vypráví Alan Vitouš. Na čtrnáct dní mu zabavili muzikantské zařízení, aby ho mohli prozkoumat. 

Podruhé vycestoval za bratrem v roce 1988 do Německa, kde tehdy žil. Alanu Vitoušovi znovu dělali důkladnou prohlídku zavazadel. Ptal se celníka, jestli mu může říct, odkud vítr vane. „Odpověděl, že mám asi nějaké dobré známé...“ vzpomíná. Tehdy netušil, že ho sleduje tajná policie.

Po sametové revoluci se stal uznávaným hudebníkem

V roce 1990 uskutečnil Alan Vitouš se svým bratrem turné po Evropě a Japonsku. Bylo pro něho velkou odměnou postavit se s ním na světová pódia. V roce 1992 za bratrem odešel do Švýcarska, kde zůstal osm let. Společně v té době vytvořili knihovnu zvuků nástrojů symfonického orchestru: Miroslav Vitous – Symphonic Orchestra Samples. Ve Švýcarsku se pamětník také podruhé oženil, ale s manželkou se rozešli, a tak se vrátil do Prahy.

Hudební tvorba Alana Vitouše je velmi široká a obsáhlá. Spolupracoval s mnoha českými hudebníky a účastnil se různých hudebních projektů. Inspirací se mu mimo jiné stala africká hudba a neobvyklé bicí a perkusové nástroje. Mezi projekty, kterých se účastnil, patří i muzikoterapeutický projekt v Bratislavě „Počuť krajinu“, hudební dílna 2. mezinárodního symposia o rodinné terapii i spolupráce s indiánským učitelem Emaho. Úspěšný a výjimečný byl projekt s čínskou zpěvačkou Feng-yün Song, který získal roku 1995 druhou cenu na prestižní hudební soutěži v Šanghaji. Alan Vitouš také složil hudbu k dokumentárním filmům Viktora Polesného, Majky Šandové nebo Pavla Kouteckého. Je autorem hudby k filmům Jany Ševčíkové. Od roku 1988 spolupracuje s Jaroslavem Duškem a jeho Divadlem Vizita. Jako hudební improvizátor s ním uskutečnil stovky vystoupení. „Uvědomil jsem si, že tohle je parketa, která mě nejvíce baví – improvizace, vymýšlení na místě,“ říká Alan Vitouš.

Lidé by si měli hrát

Podle Alana Vitouše je hudba schopná vyjádřit něco, co je nad námi. „Jsou výzkumy, kde dokazují, že rostliny lépe rostou při Bachovi a Vivaldim než při rockové hudbě. Kdo ví, jak to všechno je. Pro mě je hudba dokladem toho, že život je daleko více propleten a propojen, než se nám zdá... že je to daleko větší pavučina, než jsme schopní vnímat, protože když dáte dohromady hudbu z různých časů a z různých kultur, jako by hrály spolu. To je pro mě zajímavá zkušenost a tím se bavím,“ říká o hudbě a své současné tvorbě Alan Vitouš. Na závěr dodává: „Myslím si, že lidi jsou tu proto, aby si hráli. To je pro mě důležité, abychom oceňovali krásu.“