Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Oldřich Vita (* 1926)

A nikdo se neopovážil říct, že by byl Čech To jsou nesmysly Každý měl z Hitlera strach

  • narozen 11. 5. 1926 v Dětmarovicích na Karvinsku

  • jako chlapec zažil polský a německý zábor Slezska

  • poslán na tři měsíce do pracovního tábora do Německa

  • 26. 1. 1944 narukoval k wehrmachtu k pěchotě

  • 6. 3. 1945 narukoval do československé armády, působil jako řidič nákladního auta u dopravního oddílu u Dunkerque

  • v armádě sloužil do 11. 12. 1946 jako kuchař

Mládí

Oldřich Vita se narodil 11. 5. 1926 v Dětmarovicích na Karvinsku. Od mládí se musel starat o malé hospodářství, proto mu na učení nezbýval čas. Před válkou pomáhali utíkajícím Němcům. Polský i německý zábor zažil ještě jako chlapec.

Polský zábor – Poláci za vše nemohli

„Polský zábor jsem vnímal velmi špatně. O tom se radši nebavit, aby si nemysleli, že jsem kdovíjaký šovinista. Ale vyháněli odsud lidi do Ostravy, do protektorátu. Ale to nebyli všichni Poláci. Jen někteří – říkali jsme jim ,sampěruchy‘. To všechno bylo ale vedené už Hitlerem. Polákům se dá jen těžko přišívat, že to bylo jejich záměrem. Samozřejmě tam byli šovinisti, tak jako u nás…“

Příchod Hitlera

„Byl to velký šok. Devět měsíců v polské škole – a pak Hitler. My jsme se nemohli ani ozvat, že nechceme k Říši. To nebyly žádné soudy a ani žádné pořádky. Jakmile se něco nehodilo, tak následoval odsun do koncentráku. Nejít do školy bylo vnímáno také jako nežádoucí protest.“

Jak šlo získat německou národnost

Po skončení školy, kdy poslední dva roky absolvoval již v německé škole, jej nesměli nikde vzít do učení, protože jeho rodina neměla Volksliste 3 (tzn. přiznanou německou národnost). Proto byl nasazen na práci do železáren-drátoven v Bohumíně. Tam pracoval patnáctiletý Oldřich Vita až do doby, kdy byl poslán na tři měsíce do pracovního tábora do Německa. Jednalo se o takzvanou RAD – Reichsarbeitsdienst – říšskou pracovní službu. Na práci je vozili v dobytčácích. Za protest či neochotu nastoupit práci mohl být člověk na místě zastřelen.

„Odmítnutí Volksliste nebylo určitě časté, protože za Hitlera si ze Slezska nikdo nedovolil odporovat. Nebylo to tak, jak si někteří Češi a Pepíci myslí, že by mezi Němce brali každého. Například vynechávali nemocné na plíce, alkoholiky a různé živly. A tito lidé po válce různě poukazovali a dělali různé rozbroje, že jsme my chtěli Volksliste. U nás v okrese Karviná nikdo Volksliste dobrovolně nechtěl. Navíc tu nebyl žádný Němec.“

Wehrmacht

Šestadvacátého ledna 1944 narukoval Oldřich Vita už k wehrmachtu (byl přesunut z RAD). Byli převezeni v dobytčácích domů, už za tři týdny rukovali a byli převezeni do Francie. „A nikdo se neopovážil říct, že by byl Čech. To jsou nesmysly. Každý měl za Hitlera strach.“

Prodělal pěchotní výcvik. Všichni velitelé byli Němci. „Ale nikdo z nás se k ničemu podstatnému nedostal. Na to byl Hitler moc opatrný. Nádenická se robila, s puškou se cvičilo, s kulometem. Prostě návnada na frontu z nás byla.“

„Po našem“ se mluvit nesmělo

„My jsme nesměli mluvit mezi sebou – kdyby nás slyšeli, tak by to s námi špatně skončilo. Neexistovalo si říct – já jsem Čech, ty Polák. Raz jsi Němec, tak budeš mluvit německy. A když ne, tak se hned z toho dělaly závěry. A nebyly malé – šlo se na frontu. Nikdo se nepáral ani s Němci. To oni byli přísní i na svoje lidi.“

Vzdávali se zbytečně

„Když jsme hlídali na pobřeží, měli jsme tam jenom maják, ale žádné opevnění. Prostě nic. Jednou jsme spatřili ty jejich lodičky a křižníky. Tak jsme jen v trenkách vlezli do vody, ať si s námi Spojenci dělají, co chtějí. Když tu se ten největší křižník otočil směrem na Dunkerque. A my jsme šli zpátky do uniforem.“

Jak se dostal do zajetí

„Když začala invaze, tak Němci utíkali a my jsme museli s nimi. Sbírali jsme kola a na kolech jsme měli jet asi do Německa. Stalo se nám, že nás obklíčili Francouzi a donutili nás odevzdat zbraně. No a když jsme pochodovali, tak jsme se dostali zase mezi ozbrojené Němce. Tam byl takový guláš. Prostě Francouzi, ti nebyli moc na válčení. Ti znali akorát víno a ,Aleman finiš‘ – tedy ,Němec konec‘. Měli jsme štěstí, že nás ti ozbrojení Němci nepotrestali. Ale o kousek dál i ten zbytek odzbrojili. A už jsme šli jako zajatci.“

Nesměli jsme se smát ani v lágrech

„Mezi zajatci byla spousta hitlerovských fanatiků, kteří by nás byli schopní zapíchnout i v zajetí. V Anglii jsme už měli zvlášť tábor, jen přeplocený od Němců. Oni nám vzkazovali: ,V noci vám to ještě ukážeme, máte německé uniformy, tak jste Němci, a teď od nás utíkáte.‘ “

Konečně u svých

Nejhorší situaci ovšem zažil až při náboru do československé armády, kam jej pro nízký věk nechtěli vzít: „Mě nechtěli vzít do armády, že nejsem plnoletý. Tak jsem jim tam udělal takové extempore, že jsem se tam chtěl poprat. Oni tvrdili, že mě nemůžou vzít do armády, že by za mě rodiče mohli žádat náhradu. No ale já zase svoje: ‚Teď, když jsem schopen bojovat za svou vlast, vy mně řeknete, že ne?‘ Tak jsem lítal od stola ku stolu, chtěl jsem se s nimi rvát, třískal jsem o stůl, až mě vojáci vytlačili ven, že mám počkat, že se budou radit. Tak jak se poradili, tak mě na milost vzali. Nakonec mně řekli, že mě vezmou do armády, ale že budu jich mít na svědomí, jak za mě budou muset platit, kdybych padnul. Já jsem 6. 3. 1945 narukoval a za čtrnáct dní jsem byl na frontě. Chtěli ze mě udělat radistu, ale já jsem nechtěl. Já jsem jim říkal, že pí, pí, pí dělají celý život slepice na dvoře, že to já robit nebudu, že tam mají auta, tak jdu k autám. Řidičák jsem udělal za týden a hned jsem se dostal na frontu. U dopravních oddílů jsem dělal řidiče nákladního auta, jezdil jsem u Dunkerque s municí, potravou a ostatním vojenským materiálem. Vždy tolik dopředu, co šlo dojet. Takže já jsem v bojích nebyl, ani za Hitlera, ani za naší republiky.“

V armádě sloužil Oldřich Vita až do 11. 12. 1946 jako kuchař: „Na nástupu si nechali vystoupit nejmladšího a rovnou mi přidělili kuchyň, přestože jsem nikdy nevařil.“

Poselství mladé generaci

„Bránit se proti národům, které se u nás roztahují, a bránit se proti válkám a dalším nevraživostem. Nepřejte si zažít, co my jsme zažívali.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Pavla Krystýnová)