Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marian Visternicean (* 1966)

Za Rusy válčili v Podněstří i trestanci. Opíjeli se, vraždili a znásilňovali

  • narodil se 2. června 1966 v moldavské vesnici Ciutulesti

  • v dětském věku tvrdě pracoval společně s rodiči a sourozenci v sovětském kolchozu

  • v roce 1981 se přihlásil ke studiu uměleckého učiliště v Kišiněvě

  • základní vojenskou službu absolvoval v ukrajinské Oděse

  • v roce 1992 bojoval v občanské válce v Podněstří

  • v roce 1995 odešel z Moldávie do České republiky

  • v roce 2022 žil a pracoval jako umělecký řezbář v Mníšku u Liberce

V roce 1992 bojoval Moldavan Marian Visternicean s Rusy v dnes už téměř zapomenuté občanské válce v Podněstří. „Byla to válka neválka. Zahynuly v ní ale stovky lidí, hodně mých kamarádů, ze kterých jsem viděl mnohdy jen kusy těl,“ konstatuje s neutuchající hrůzou v hlase Marian Visternicean.

Podněsterský konflikt vypukl v době, kdy se rozpadal Sovětský svaz. Moldavsko se stalo součástí Sovětského svazu v roce 1940, kdy Sověti zemi obsadili a vyhlásili Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. Od roku 1990 Moldavané usilovali o samostatný stát, ale ruskojazyčná menšina na východním břehu řeky Dněstr, kde je největší město Tiraspol, se obávala moldavského nacionalismu a chtěla zůstat v tehdejším Sovětském svazu. 

Vojáci z Podněstří podporovaní ruskou armádou obsadili východní břeh řeky a začala občanská válka. Nejtěžší boje probíhaly u města Bender. Zbraně se musel chopit i Marian Visternicean, který už měl za sebou základní vojenskou službu. „Střílelo se ze všeho, co jsme měli k dispozici. Rusové byli vyzbrojeni lépe. Pustili navíc z vězení trestance. Nedrželi se žádné taktiky boje, opíjeli se a o to větší to pak byli zabijáci,“ vzpomíná Marian Visternicean, který má stále před sebou strašlivý obraz podněsterské války.

Jak dál pamětník vypráví, Rusové kosili Moldavany jako kobylky. Moldavci bránili západní břeh Dněstru, kde bylo jen holé pšeničné pole. „Sloužili jsme doslova jako terče, ostřelovali nás z druhého břehu, kde byl sad a ozbrojenci tak byli líp chráněni před naší odvetnou palbou. Spousta našich kluků padla, viděl jsem tamhle jejich hlavy, jinde nohy,“ líčí Marian Visternicean. 

Dohlížel na příměří v Podněstří

Trestanci na východní straně Dněstru podle něj vyrabovali řadu vesnic. „Rusové v Tiraspolu nakonec sami usoudili, že se tahle válka nedá vyhrát. Společně s Moldavci došli k shodnému názoru, že všechno stejně někdo řídí ve svém zájmu v pozadí a my všichni jsme jen oběti. A obě strany uzavřely příměří.“

Marian Visternicean se stal příslušníkem mírotvorných sil, které kontrolovaly dodržování příměří. Vznikla Podněsterská republika obývaná zejména etnickými Moldavany, Rusy a Ukrajinci s hlavním městem Tiraspol, kterou dodnes neuznal žádný stát na světě, ani Ruská federace. Podněsterská občanská válka si vyžádala kolem tisícovky obětí, z toho byly na čtyři stovky civilistů. Samostatná Moldavská republika byla vyhlášena 27. srpna 1991.

Nedaleko Tiraspolu žil později starší Marianův bratr. Bojoval čtyři roky v Afghánistánu, pak byl pohraničníkem v Simferopolu v centrální části Krymu, povýšili ho a jako důstojník žil v moldavském hlavním městě Kišiněvě. „Nakonec odešel s rodinou do Podněstří. Bral tam totiž vojenský důchod v rublech a byly to slušné peníze. Zemřel před dvěma lety. To byla zrovna doba koronaviru a my jsme mu nemohli ani na pohřeb,“ utírá si slzy v očích Marian Visternicean.

V dětství musel tvrdě pracovat

Už v dětství začalo Marianovi Visterniceanovi vonět umělecké řemeslo. Společně s matkou a sourozenci tkali tradiční moldavské koberce, už tehdy rád navrhoval jejich vzory. „Koberce jsme tkali v zimě. Také jsme barvili vlnu v obrovských litinových nádobách. Od jara do zimy jsme pak i my, děti, dřely společně s matkou v kolchozu na vinicích a tabákových a kukuřičných polích,“ vzpomíná na své dětství Marian Visternicean.

Jeho otec Leon byl traktorista a často odjížděl na výpomoc do jiných kolchozů, například až do dalekého Archangelska na severu Ruska. „Jsem z dvojčat, už v našich pěti letech nás maminka Jevgenija budila ve tři hodiny ráno a jeli jsme sbírat tabák. Přes den jsme ho pak sušili. Byla to opravdu fyzicky náročná práce,“ vypráví Marian Visternicean a dodává, že jejich maminka byla vlastně údernice a dnes a denně překračovala předepsané pracovní normy.

„A my se s tím svezli. I když jsme jako děti dostávali peníze, neměli jsme vlastně žádné dětství,“ dodává umělecký řezbář. Podle něj to ale v té době bylo v Moldávii naprosto běžné.

Když ještě bylo Moldavsko součástí Sovětského svazu, museli Moldavané mluvit podle pamětníka na úřadech rusky. Školáci měli ruštinu od čtvrté třídy. „Učili jsme se rusky víc než moldavsky. Sověti u nás v roce 1940 zrušili psané písmo, latinku, a zavedli azbuku. A pište moldavská slova azbukou! Představte si, že vy Češi byste museli psát české věty v azbuce. Vznikl by paskvil. Pro nás mladé bylo tudíž jednodušší používat ruštinu nejen psanou, ale i mluvenou,“ zdůrazňuje Marian Visternicean. 

S azbukou měli ale problémy jeho rodiče. Když mu psal otec dopisy na vojnu, byly v moldavštině a v latince. Marian si stěžuje na to, že v době, kdy Moldavsko bylo jednou z republik Sovětského svazu, dozvídali se žáci ve školách o vlastních dějinách jen minimum. „Učebnice moldavského dějepisu byla tenká, na rozdíl od té tlusté o ruských a sovětských dějinách. Sověti se snažili, abychom se spíš přikláněli k Rusku než k sousednímu Rumunsku. O spojení s Rumunskem totiž rumunsky mluvící Moldavané hodně stáli,“ zdůrazňuje Marian Visternicean a připomíná, že v roce 1994 se v Moldavsku dokonce uskutečnilo referendum o spojení s Rumunskem.

Většina obyvatel země ho však odmítla. Země je ale stále rozdělena na zastánce proevropského spojení s Rumunskem a na proruské příznivce nezávislosti. Jak dál vzpomíná Marian Visternicean, v sovětských dobách muselo Moldavsko posílat většinu vypěstovaných plodin a vyrobených potravin do Ruska. „My měli naštěstí doma jídla dost. Všechno jsme si vypěstovali sami. Do vesnického obchodu jsme prakticky chodili jen pro drogerii.“

Jeho rodina vlastnila dokonce vinice a vyrobila až tři tisíce litrů chutného moldavského vína. „Můj děda v životě nepil vodu,“ směje se Marian Visternicean.

Přes snahu Ruska likvidovat zájem Moldavanů o Rumunsko a jeho kulturu Moldavané ignorovali ruské televizní programy a dávali přednost rumunské televizi. “Rumunské vysílání sice Rusové rušili, my jsme si ale vyrobili anténu a rumunské vysílání jsme sledovali,“ chlubí se Marian Visternicean. Jejich anténa ale rušila rádiové spojení s vojenskými letadly Migy, které létaly z nedalekého letiště Lunga, proto je začala vyšetřovat policie. „Zjišťovali, kdo anténu vyrobil. Zhotovil ji kluk, který byl nadaný ve fyzice. Díky němu jsme si začali dokonce na kola montovat motory z Jawy. Kamarád nakonec vystudoval vysokou školu a dotáhl to na kosmodrom Bajkonur,“ dodává Marian Visternicean.

Jeho strýce poslali v roce 1968 do Československa

V srpnu roku 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem začala okupovat Československo, byly Marianovi Visterniceanovi dva roky. Když byl jeho strýc Ion Colca, matčin bratr, na vojně, dostal rozkaz odjet se svou tankovou divizí do Československa. „Pamatuji si, že matka strašně plakala. Vadilo jí, že její brácha musí jakoby do války. V roce 1979 nám vyprávěl, že tehdy jeli na Olomouc a pak na Brno. Do žádných střetů se ale nedostali. V podstatě jen hlídali. V Československu byl přes rok, sloužil také v polské Varšavě a pak se vrátil vlakem přes Slovensko a Ukrajinu domů,“ líčí krátce příběh svého strýce Marian Visternicean.

V roce 1981 se rozhodoval, na jakou střední školu půjde. Zvítězilo umělecké učiliště v Kišiněvě, tři roky si tam osvojoval truhlařinu a řezbářství. „Na praxi mě poslali do podněsterského Tiraspolu, kde byl podnik na výrobu dekorativních předmětů. Po závěrečných zkouškách jsme šli na vojnu. Sloužil jsem nejprve v ukrajinské Oděse, kde jsem maloval reklamy. Pak ze mne udělali ostřelovače. Byl jsem vedoucí čety a dosáhl nejvyšší hodnosti starší seržant,“ zmiňuje Marian Visternicean. Rudá armáda tehdy vybírala nejschopnější záklaďáky, aby dělali instruktory nováčkům, kteří měli jet do Afghánistánu. „Já jsem ale být instruktorem budoucích válečníků nechtěl.“

Gorbačova litoval

V roce 1985 nastoupil v Sovětském svazu k moci nový generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Byl strůjcem politiky perestrojky čili přestavby tehdejší socialistické společnosti. A rovněž glasnosti, změn a otevřenosti, které měly vést k lepšímu fungování mnohonárodní sovětské společnosti a k její určité demokratizaci. A také k ukončení studené války, především s USA.

„Já Gorbačova lituji. Myšlenka to byla sice dobrá, ale nikdo nechápal, co vlastně demokracie je. Přišel s ní v době, kdy nad námi neustále visel nějaký bič, nesměli jsme navíc vyčnívat, chodili všichni stejně oblečení, spousta lidí se navíc něčeho bála,“ vypráví Marian Visternicean. Místo demokracie se podle něj v Sovětském svazu objevovalo víc a víc konfliktů. A docházelo k nárůstu nacionalistických tendencí, které stále silněji získávaly separatistické rysy. V Moldavsku vzniklo například národní hnutí orientované na Rumunsko, které se stavělo proti příslušnosti k Sovětskému svazu a ruskému jazyku.

„Také další národy Sovětského svazu chtěly co nejdříve svobodu. V podstatě jako první s tím začala v roce 1987 lotyšská Riga, kde jsem chtěl nastoupit na uměleckou univerzitu. Lidé demonstrovali u Pomníku svobody, chodili v průvodu se svastikami a projevovali obrovskou nenávist k Rusku,“ zdůrazňuje Marian Visternicean, který si nakonec studium v Rize rozmyslel.

S podobnou nenávistí k Rusku se ale setkal i v Bělorusku, kde vyučoval na odborném učilišti. „Nemohli jsme tam mluvit rusky, jinak by nám v krámě nic neprodali. Proto jsme vždy nejprve něco řekli moldavsky a ruštinou jsme si jen trochu vypomáhali. Přece jen to byla společná řeč všech lidí v tehdejším Sovětském svazu.“

Moldavané byli nejvíc naštvaní na Gorbačova kvůli vyhlášené kampani proti alkoholu. Zavíraly se obchody s alkoholem. Jako odpověď na zákaz rostla domácí výroba takzvaných samohonek. „V Moldávii se začaly likvidovat vinice. Když jsem byl na vojně, otec mi psal, že přijeli úředníci s policií a stanovili, kolik kusů vinic si může nechat pro sebe. A zbytek že má zlikvidovat. Otec to pak udělal chytře, sekerou pokácel pouze starou vinici. A hned na jejím místě vysázel novou, takže ji vlastně obnovil a po čase jsme měli znovu chutné víno. Škoda ale těch původních,“ nedá mu, aby si nepostěžoval.

Za Gorbačova v roce 1986 došlo k výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl. Kamarád Mariana Visterniceana Saša, který zasahoval na střeše černobylské elektrárny, na následky silného ozáření zemřel v nemocnici v Kyjevě. „Kluci, které radiace zasáhla, byli k nepoznání, převezli je do nemocnice. Někteří tam strávili velmi dlouhou dobu, než se z toho všeho dostali.“ Jak dál vypráví Marian Visternicean, ještě tři roky všichni, kteří bydleli nebo pracovali až několik stovek kilometrů od Černobylu, pociťovali důsledky radiace.

„Na Ukrajině i v Bělorusku zakázali prodej kravského mléka, vylévalo se. K nám do Moldávie se ale tenhle zákaz nedostal. Ostatně sdělovací prostředky o následcích havárie a o nebezpečí, které lidem hrozí, informovaly minimálně. Celý Černobyl byl zahalen tajemstvím. I když se nedoporučovalo jíst houby a opalovat se, nikdo to nedodržoval, protože se oficiálně v televizi a v rádiu nic neřeklo. Vím, že Litevci a Estonci měli na kůži vyrážky, my Balkánci ale ne.“

Na zapomenutou válku v Podněstří nezapomene

Když Moldavci začali v roce 1990 usilovat o vytvoření samostatného demokratického státu, došlo v Podněstří k řadě incidentů. Ve městě Dubossari zabila moldavská policie na demonstraci tři mladé demonstranty. 2. srpna 1990 vyhlásilo Podněstří jako Zadněsterská moldavská sovětská socialistická republika nezávislost na Moldavsku a jejím nejbližším cílem bylo dosáhnout uznání jako samostatné republiky v rámci Sovětského svazu.

V roce 1991 se začal rozpadat Sovětský svaz. Moldavsko v srpnu vyhlásilo úplnou nezávislost, vznikla Moldavská republika. Vedení země se pokusilo o sjednocení státu s Rumunskem. Také Podněstří vyhlásilo v roce 1991 úplnou nezávislost. Moldavsko jednostranné odtržení Podněstří neuznalo a považovalo jej i nadále za součást svého území. Započalo s výstavbou vlastních ozbrojených sil a mělo v úmyslu Podněstří dobýt zpět. Zbraně a podporu mimo jiné dostalo i od Rumunska. Vlastní milice začalo vytvářet i Podněstří.

1. března 1992 začala moldavská ofenzíva proti Podněstří. Na moldavské straně bojovalo mnoho rumunských dobrovolníků, zatímco Podněstří se dostalo podpory od ruských a zčásti ukrajinských dobrovolníků a donských kozáků. Síla moldavské armády činila v létě 1992 zhruba 30 tisíc mužů, proti nimž stálo kolem 12 tisíc podněsterských milicionářů.

„V květnu 1992 jsme se museli dostavit do Floresti, kde je velká vojenská základna. Tři dny jsme čekali, kam nás odvezou. Bylo nás asi 300 záložáků, rozvezli nás, někteří šli do Bender. Neměli jsme v podstatě skoro žádné zbraně. Pouze krátké pušky, karabiny. Rusové odvezli munici a techniku v době, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Zůstaly jen sklady. Co se jim nehodilo, tam nechali, nebo to možná nestihli odvézt,“ popisuje situaci na břehu Dněstru Marian Visternicean.

Ruští a ukrajinští dobrovolníci i trestanci, které propustili kvůli válce v Podněstří z vězení, a také donští kozáci byli podle Mariana Visterniceana dobře vyzbrojeni. Bydleli v pohodlných kasárnách, zatímco Moldavci na levé straně Dněstru měli k dispozici jen opuštěné pionýrské tábory a jiné provizorní budovy. „Nebyla to válka v pravém slova smyslu, střílelo se přes řeku naslepo, do přímého střetu jsme prakticky nešli. Střílelo se většinou brzy ráno. Ti hrdlořezové, propuštění vězni na druhé straně Dněstru neměli žádnou taktiku boje, kolikrát se opili a pustili přes řeku bezdůvodně mohutnou salvu střel. Mělo s nimi problémy i civilní obyvatelstvo. Vím, že znásilnili a zabili jednu studentku tiraspolské univerzity. U Tiraspolu spoustu lidí zastřelili, buldozerem vyhrabali jámu a těla zahrnuli buldozerem. Byli tam i studenti z univerzity, znásilněné holky – hrdlořezové-vězni spoustu let neviděli ženské, a děvčata to takhle hrozně odnesla.“

Patová situace na frontě vyústila v příměří

V červenci 1992 zahájila moldavská armáda ofenzívu na město Bender. Oproti téměř všem ostatním místům kontrolovaným Podněstřím leží na západním břehu Dněstru, takže ho Moldavsko mohlo napadnout z více stran. Rozhořely se těžké boje, tisíce lidí z města uprchly. Velmi brzy se však obyvatelé mohli vrátit zpět, neboť podněsterské jednotky Bender dobyly zpět a držely jej až do konce války. Poté se už žádné straně nepodařilo dosáhnout významných vojenských úspěchů.

Generálporučík Alexandr Lebeď, velitel 14. gardové kombinované armády dislokované v Podněstří, si uvědomil, že tato válka se nedá vyhrát. Nakonec bylo uzavřeno příměří. Vojenské střety oficiálně skončily 25. července 1992. Mírotvorné síly, ve kterých Marian Visternicean několik měsíců sloužil, kontrolovaly dodržování příměří. „Po jeho uzavření se všichni uklidnili. Menší incidenty ovšem pokračovaly ještě více než rok,“ uzavírá vyprávění o zapomenuté válce v Podněstří, která stála více než tisíc životů, Marian Visternicean.

Na východním břehu Dněstru vyhlásili Podněsterskou moldavskou republiku s hlavním městem Tiraspol. Republiku ale nikdy diplomaticky neuznal žádný členský stát OSN, třebaže udržuje zvláštní vztahy s Ruskou federací. Podněstří je členem Společenství neuznaných států, ve kterých je rovněž Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach.

Z hospodářsky zdecimované Moldávie odešel

Rozpad Sovětského svazu, válka v Podněstří a divoká transformace ekonomiky na tržní hospodářství po roce 1990 způsobily rozvrat moldavského hospodářství. Země trpěla vysokou inflací a velkou korupcí. „Někteří známí odešli do Polska, já jsem v roce 1994 zkusil Německo. Jenže ve vojenské knížce jsem měl zapsáno, že jsem se zúčastnil vojenského konfliktu v Podněstří, takže mě Němci označili za nežádoucího,“ nerad vzpomíná Marian Visternicean.

Dostal ale od jednoho svého učně tip, že v Mníšku u Liberce v České republice hledají uměleckého řezbáře. Zkoušel se do České republiky dostat přes Kyjev, Lvov a Užhorod. Pokaždé ho vrátili zpět do Moldávie. Přes jeden malý pohraniční přechod se nakonec dostal na Slovensko, přejel do Brna a v polovině února 1995 dorazil do Liberce.

„Neměl jsem jako Moldavec status běžence, protože jsem se do Česka dostal v době, kdy u nás válka už skončila. Než jsem si vyřídil všechny potřebné formality, tak to byl doslova porod.“ Zážitky v Česku byly pro něj zpočátku nepříjemné také proto, že ho považovali za Rusa. Vysvětloval, že Moldavsko leží mezi Ukrajinou a Rumunskem, že vzniklo po rozpadu Sovětského svazu a má bohatou historii, která sahá díky vzniku Moldavského knížectví až do 14. století.

„Trpělivě jsem to vysvětloval, ale na rozdíl od jiných cizinců jsem svým chováním neprovokoval. Někteří nám dělali ostudu, v Česku byla balkánská a ukrajinská mafie i kosovští Albánci obchodující s drogami. My Moldavci jsme se ale drželi při zemi. Já jsem ve dne v noci pracoval. Dělal jsem nejrůznější umělecké experimenty. A hodně jsem studoval. Zjistil jsem, že nás v Kišiněvě nic moc nenaučili. Dám příklad, nic jsme třeba nevěděli o secesi, baroku nebo pseudorenesanci. Všechny vědomosti jsem proto musel dohánět.“

Marian Visternicean se věnoval tvorbě replik nábytku a uměleckých děl, pracoval na zámcích, vytvářel originální interiéry v soukromých vilách nebo na farmě Vysoká u Chrastavy. Dělal vitráže, dřevěné sochy i herní prvky pro dětská hřiště. V roce 2007 přišel ve firmě, kde pracoval, o oko. Rok se léčil, pak si založil firmu a ani ztráta jednoho oka mu nezabránila v realizaci zajímavých zakázek v oboru uměleckého řezbářství a truhlářství.

V roce 2022 vlastnil uměleckou dílnu v Mníšku u Liberce. Ve volných chvílích pomáhal dětem z ukrajinského dětského domova, které žily od vypuknutí války na Ukrajině v ekocentru Střevlík v nedalekém Oldřichově v Hájích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Ivana Bernáthová)