Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Vidakovičová (* 1933)

• narodila se 20. srpna 1933 v Brně, kde vyrůstala

• během druhé světové války zažila opakované bombardování Brna

• při jednom z náletů na Brno zahynula její matka Marie, sestra Maruška a bratr Miroslav

• po válce nezažívala ideální rodinné poměry, a proto musela brzy odejít z domova

• odešla do Karlových Varů, kde pracovala v jedné z místních porcelánek

• počátkem padesátých let byla se skupinou svých známých zatčena a vyšetřována kvůli smyšlenému podezření z přípravy útěku na Západ

• dvakrát se vdala a vychovala tři děti

• v roce 2025, v době natáčení pro Paměť národa, bydlela ve svém bytě v Olomouci

Eliška Vidakovičová se už v raném dětství stala svědkem významných historických událostí – jako malé děvče ve školce vítala při návštěvě Brna prezidenta T. G. Masaryka, o několik let později naopak přihlížela průjezdu Adolfa Hitlera městem. V posledním roce války zažívalo Brno opakované bombardování americkými a sovětskými letouny. Jeden z náletů měl pro její rodinu tragické následky. Zahynula při něm její matka Marie a dva sourozenci, sestra Maruška a bratr Miroslav. Na počátku padesátých let, v té době pracovala v porcelánce v Karlových Varech, byla spolu s přáteli a kolegy zatčena. Důvodem bylo podezření z přípravy útěku na Západ, vyvolané udáním. To vzešlo z nevinného žertu jednoho z jejích známých, který se chlubil smyšleným strýcem v Americe, údajně vlastnícím doly na marmeládu. 

Hitler projížděl v otevřeném autě

Eliška Vidakovičová, roz. Bugnerová, se narodila 20. srpna 1933 v Brně rodičům Karlovi a Marii, roz. Burýškové. „Tatínek pocházel z velké rodiny, měl čtrnáct sourozenců, z nichž řada zemřela na tuberkulózu. I já jsem ji za války chytila, ale vyléčila jsem se,“ vzpomíná pamětnice.

 Vyrůstala jako druhá nejstarší ze šesti sourozenců. Během jejího dětství se udála řada politických zvratů, která zasáhla do života jejího i všech lidí okolo – vypukla druhá světová válka. Neuplynula dlouhá doba mezi tím, co pamětnice, jako malé děvčátko, mávala ve školce prezidentovi T. G. Masarykovi na jeho návštěvě Brna, a tím, jak viděla Adolfa Hitlera projíždět městem. „V roce 1939 už jsem chodila do školy, do první třídy. To je nepěkná vzpomínka – stáli jsme před školou, jel Hitler. V otevřeném autě, z Vídně. Přišla jedna paní a strčila mi do ruky praporek s hákovým křížem. Bylo tam hodně škol. Museli jsme mu mávat a já jsem mu také mávala. V té době jsem neměla ani ponětí o tom, kdo to je, co bude a jak bude. Chodila jsem do školy na ulici Vídeňská. V tu dobu tam bylo hodně Němců a ti ho vítali,“ vzpomíná Eliška Vidakovičová.

Věděla, co se bude dít

Pamětnice prožívala dětství za války se vším, co tato doba přinášela. „Měli jsme spory s německými dětmi. Dokonce si na mě jednou počkali. I my jsme jim ale dělali zle. Nevím proč, nikdo nás nenaváděl, ale ten pocit ‚něčeho‘ jsme měli. To bylo vidět, že se nemůžeme přátelit. Asi proto, že jsme někde něco slyšeli a věděli jsme, že je válka. Možná to na nás působilo. Bylo nám tak deset až jedenáct let. Nevím, jak jsme k tomu přišli, ale bylo to tak nějak v nás.“ Na Židy si pamětnice příliš nepamatuje, pouze na jednu Židovku, paní Drápalovou ze Žlutého kopce, kde bydleli movitější občané. Její maminka k ní chodila do posluhy a ji brala s sebou. „Měla tam otoman a na něm dvě panenky, černoušky. Já jsem si s nimi mohla hrát. Jednou, to bylo Všech svatých, šla maminka na hřbitov a zjistila, že tam paní Drápalová leží. Spáchala sebevraždu, když přišel Hitler. Byla vzdělaná, určitě věděla, co se bude dít,“ vzpomíná pamětnice.

Když letěli, celá země duněla

Brno se od srpna 1944 do dubna 1945 stalo terčem série bombardování spojeneckými a sovětskými letouny. Při prvním náletu zahynul její strýc Ladislav. „Cejl byl tehdy hodně dělnický, byly tam fabriky. Strýc byl zaměstnancem textilky. Museli hlídkovat na střeše. Hlídkoval proti letadlům – a přitom ta fabrika dostala přímý zásah.“ Na nálety si pamětnice velice dobře vzpomíná a dodnes si z nich nese následky. „Nesla jsem to strašně. Strašně jsem se bála. Dodnes vidím, jak vždy přiletěli, dvacet letadel ve vzduchu. Celá země duněla, jak letěli. Začaly houkat sirény a já to dodnes mám tak, že sirény nesnáším. Musím vždy všechno pozavírat. Nejhorší je, když zahouká siréna na ulici. To je pozůstatek z války.“ Štěstím bylo, že rodina pamětnice měla doma kryt, který pojal až padesát osob. Se svými vrstevníky vždy věděli, kdy do něj utíkat. „To už se vědělo – ve tři čtvrtě na jedenáct. Jak byli nad Vídní, to už jsme se dozvídali, že letí, a šli jsme do krytu. Měli jsme doma i staré rádio, a to bylo: Achtung, Achtung (…), živě si to pamatuju.“ 

Maminka, bratr i sestra zahynuli při náletu

Na konci války se stala událost, která měla pro pamětnici i její rodinu tragické následky. Při neohlášeném náletu totiž zemřela její matka Marie, sestra Maruška i bratr Miroslav. „Maminka šla ke krejčímu do centra Brna, který měl vzít míry na naše oblečení. Místo mě šla Mařenka, měly jsme podobné postavy. Byla jsem spíš chůva, starala jsem se o nejmladší sestru Libušku, která měla tehdy šest týdnů. Poslední slova maminky, která slyším dodnes, byla: ‚Běžte všichni ke krytu, Libušku si dej do kočárku a buď u ní. Starej se o ni.‘ Poté odešli,“ vzpomíná pamětnice. „Jak mířili ke krejčímu, vyšli z České ulice a došli na Joštovou. Tramvaj, co tam byla, dostala přímý zásah. Nebyl to ohlášený nálet. Maminka byla zrovna na chodníku, všechny to zasáhlo. Když ji potom našli, tiskla k sobě ty děti. Zahynuli přímo ve středu města, na Joštově. Bylo to poslední bombardování v dubnu 1945, tragédie před koncem války.“ Když se tato událost stala, pamětnice již byla v krytu a měla zlou předtuchu. Začala strašně křičet, že maminka je mrtvá. Lidé ji utěšovali, ale nebylo to nic platné, plakala a křičela. Nakonec se její předtucha ukázala jako pravdivá – strýcové, bratři tatínka, patřili k Luftschutzu, říšské civilní protiletadlové ochraně. Měli právo kontrolovat místa po bombardování. Matku a sourozence opravdu našli. „Seděla jsem na kopci a vyhlížela je. Když jsem je spatřila, zaradovala jsem se, viděla jsem, že něco nesou. Měli maminčinu tašku, ve které nosívala potravinové lístky. Viděla jsem tu tašku – zkrvavenou, posypanou takovým pískem, ručky ulámané. A ty lístky byly v obalu, bylo to tak, jak když to myši rozkoušou. Zeptala jsem se, zda je maminka mrtvá. Je – odpověděli.“ Bratr Miroslav měl v době tragédie třináct let, sestra Marie pouhých jedenáct.

Nastaly zlé časy

Po matčině smrti se otec pamětnice velmi brzy oženil. Pro přeživší sourozence nastaly zlé časy, macecha je totiž v lásce neměla a toužila se jich zbavit, čemuž otec příliš nevzdoroval. Bratři byli dlouhodobě zanedbáváni, pamětnice musela z domu odejít brzy. Šla už ve čtrnácti letech na internát, když si dělala zdravotnický kurz. Nejmladší, ani ne roční Libušku, dali do kojeneckého ústavu. Tam ji pamětnice, než byla adoptovaná, navštěvovala. Později se odstěhovala do Karlových Varů. Nejprve si přála nastoupit na školu pro porodní asistentky, když se to finančně ukázalo jako neudržitelné, začala pracovat v jedné z místních porcelánek. To už se politická situace v Československu změnila, nastolen byl tvrdý komunistický režim. Ani v nové době to Eliška neměla jednoduché, postihla ji totiž další rána – zatčení.

Doly na marmeládu v Americe

Stalo se tak na začátku padesátých let. Tehdy se stýkala s místní mládeží, řada z nich byli kolegové nebo učni z porcelánky, kde pracovala. Mezi nimi se pohybovala jedna dívka, Jiřina. Měla vytetovanou americkou vlajku. Byla zřejmě pohledná a chlapci se před ní vytahovali. Jeden učeň, jehož jméno si už pamětnice nepamatuje, aby zapůsobil, dělal si legraci, že jeho strýček vlastní v Americe doly na marmeládu. Další dívka, která v kruhu mládeže byla také, se o této legraci zmínila doma. Její otec nelenil a šel všechny nahlásit – za podezření z plánovaného útěku za hranice. „Jiřina byla zrovna u mě na návštěvě. Přišli tam dva chlapi a začali se tam roztahovat, probírat moje dopisy. Byla jsem na ně drzá, co si to dovolují. Našli tam i písničku, co jsem měla na papíře, kterou jsme zpívali – Ahoj, ahoj, kopečkáři jdou. Před domem už čekaly čtyři tatraplány. Zavázali nám oči a všechny nás sebrali,“ vzpomíná. „Ti mladí byli neškodní lidi, já jsem z nich byla asi nejstarší.“ 

Skončili ve vazbě. „Začali nás vyslýchat, že jsme protistátní a chystáme útěk za kopečky. Ve vedlejší místnosti řval nějaký chlap, asi nás tím chtěli vystrašit. Nedala jsem se, ale oni si mě tam nechali. Týden. V cele jsem byla sama, kopala jsem do dveří a nadávala jim, že jsou vrazi. To byly takové dětské řeči, legrace, a oni z nás udělali…“ Později byl soud. Pamětnice odmítla právníka, hájila se sama. Pustili ji, avšak s podmínkou. Stejně tak ostatní zadržené, kromě Jiřiny. Tu uvěznili natvrdo. Pamětnice si vzpomíná, že tato Jiřina se musela pravidelně, už před tímto incidentem, hlásit na StB. Její bratr měl být snad jeden z Vyšehradských jezdců. Jestli mezi nimi byla i ona, to neví. Jak se při pátrání badatelů z Paměti národa později ukázalo, kdysi existoval arch č. 612 ve skupinovém svazku s krycím jménem Jiřina, kde pamětnice figurovala jako rozpracovávaná osoba, což může napovídat tomu, že tato skupina mládeže byla opravdu podrobněji ze strany Státní bezpečnosti sledována. Tento svazek se však nezachoval a není k dispozici. Jeho obsah je tudíž v dnešní době neznámý. 

Život šel dál

V dalších letech se pamětnice vrátila zpátky do Brna. Vdala se a s manželem Vladimírem, který byl vojákem – poručíkem, vychovali společně tři děti. Rodina se díky manželovu povolání často stěhovala. Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zažila už v Olomouci. „Nechápala jsem, co tady dělají,“ vzpomíná. Pamětnice se zaměřovala v této době spíš na rodinné záležitosti – hledala svoji nejmladší sestru Libušku, která po válce skončila v kojeneckém ústavu, později v adopci. Když pak dovršila osmnácti let, pamětnice ji vyhledala a opět se začaly stýkat. 

Manželství s prvním mužem nevydrželo, ale v osmdesátých letech se pamětnice provdala znovu. Jejím druhým mužem byl kolega Emil. Jejich sňatek provázely vtipné události. „Rozhodla jsem se, že si ho vezmu. Vzala jsem si z domu všechny doklady, nic jsem mu neřekla, a když jsme šli z práce, pověděla jsem mu, že si musím vyřídit něco na náměstí. Tak jsme šli. Najednou stojíme před matrikou a já mu říkám: ‚Chtěl jsi být manžel, tak budeš manžel, jdeme se oznámit.‘ A dostali jsme oba záchvat smíchu, my jsme se před těmi dveřmi tak řehtali! Paní matrikářka chtěla vědět, proč se tak smějeme, tak jsem jí vysvětlila, že můj nastávající nevěděl, kam ho vedu,“ vzpomíná pamětnice. Ta při závěru natáčení uvedla, že člověk by měl být pracovitý a vždy jít rovnou cestou. V prosinci roku 2025, v době natáčení pro Paměť národa, bydlela ve svém bytě v Olomouci.