Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Veselá (* 1926)

• narozena se 18. ledna 1926 v Chotčinách

• otec zraněn během první světové války

• vyučila se prodavačkou

• po odsunu Němců odešla osidlovat pohraničí do Karlových Varů

• na konci 50. let se přestěhovala do Žirovnice za manželem, který byl před tím v jáchymovských dolech

• v roce 2024 žila v Žirovnici

Čtyři jeho bratři tam padli

Tatínek Věry Veselé pocházel z devíti sourozenců. „On jedinej zůstal tady. Sedm jich bylo v Americe a jeden v Rakousku.“ Když začala první světová válka, tak musel narukovat na frontu. Do války přijeli i jeho bratři z Ameriky. „Byli v Americe, jak oni si tam mohli žít, ale dobrovolně se přihlásili do války… Můj tatínek byl v první světové válce dvakrát raněný a čtyři moji strýcové, jeho bratři, tam padli.“

Věra Veselá se narodila 18. ledna 1926 v malé vsi Chotčiny nedaleko Tábora. Celkem jich doma bylo šest dětí, tři kluci a tři holky. Rodina měla malé hospodářství a děti od mala musely doma pomáhat. „My jsme neměli hračky. Já jsem si vždycky přála k Vánocům knížku a tu jsem dostala.“ Knížky ji bavily od dětství a celý život to byla její velká radost, milovala hlavně básně. „Já jsem se sestrou spala v jedné posteli, než se vdala. V noci jsme tajně s baterkou četly pod peřinou.“

Ten jazyk jsme nenáviděli

Do školy nastoupila Věra Veselá do sousedního Chýnova. Ráda hrála ochotnické divadlo a později navštěvovala moc ráda divadelní představení. Vzpomíná, že neměli žádné hračky, ale hrála si s tím, co našla na dvorku, nejraději na prodavačku. „V šesti letech jsem dostala první hračku, přivezla mi ji teta z Ameriky. Panenka, která i mrkala, ani jsem si s ní nehrála, byla to taková ozdoba, to jsem měla jediná ze vsi.“

Když bylo Věře Veselé devět let, tak jí zemřela její šestnáctiletá sestra na zápal plic. To bylo pro rodinu těžké období. „Tatínek byl těžce raněný, a zatímco byl v nemocnici, tak moje sestra zemřela.“ V roce 1938 byla vyhlášená mobilizace proti nacistickému Německu. Pro rodinu to znamenalo především to, že museli odevzdat dva koně do jízdních vojsk. Mobilizace byla po podpisu Mnichovské dohody zrušena a brzy začala druhá světová válka. „Přelepily se knížky… Učili jsme se povinně němčinu, ale nic jsme se nenaučili, protože jsme ten jazyk nenáviděli.“ Po absolvování školy se Věra Veselá vyučila prodavačkou. „Já jsem od dětství věděla, že budu prodavačka.“

Kdo nebude s námi, tak toho nebudeme potřebovat

Po válce vyslyšela Marie výzvu o osidlování pohraničí, odkud byli odsunuti Němci, a odešla s bratrem do Karlových Varů. Tam nastoupila do obchodu Osvobození. „Ta doba poválečná byla ta nejlepší, jakou jsem zažila.“ V Karlových Varech prožila Věra Veselá  i únor 1948, kdy moc v zemi převzala komunistická strana. „Všechny si nás zavolali v práci a rozdali nám přihlášky do strany… Ten pán Litoš nám povídá: ,Tady vám dávám přihlášky, zítra si je od vás vyberu vyplněné. A pamatujte si, za pár let budeme mít svého lidu dost, a kdo nebude s námi, toho nebudeme potřebovat.‘“ Věra Veselá přihlášku nevyplnila a nikdo to neřešil. 

Na roky v Karlových Varech vzpomíná Věra Veselá moc ráda, našla si tam spoustu přátel. „Přátelství pro mě vždycky strašně znamenalo. Přátelství je trvanlivější než láska.“ V tu dobu se v Táboře provdala za mladíka, se kterým se znala z Chýnova, kde si odpykával trest. „Můj manžel byl v 50. letech zavřenej v Jáchymově na dva roky a pět let ještě dostal na nápravu v kamenolomu v Chýnově.“ Do Jáchymova ho poslali, protože pracoval jako účetní v masně a jeho šéf emigroval. Státní bezpečnost měla podezření, že by chtěli emigrovat i zaměstnanci, tak je rovnou zavřeli do pracovního tábora.

Vezu vám revoluci

Věra Veselá s manželem se po svatbě odstěhovali do Žirovnice, odkud manžel pocházel. Po návratu z Karlových Varů jí moc chyběla kultura, ráda navštěvovala divadla ve Varech i v Praze. V roce 1957 se jim narodila dcera Věrka a o dva roky později syn Jindra. Věra Veselá  nastoupila v Žirovnici do obchodu s drobným zbožím, kde pracovala až do důchodu, do kterého odcházela jako vedoucí provozovny. V důchodu ještě jezdila vypomáhat do Kamenice nad Lipou.

V srpnu 1968 k nim přijel na návštěvu strýc z Vídně s rodinou. „Ráno přijel strejda z Vídně a říkal: ,Vezu vám revoluci.‘“ Viděli cestou přijíždějící tanky a netušili, jestli se vůbec zvládnou dostat zpět do Rakouska. „Měli obavy, co se tady bude dít, někdo je odvezl na hranice a dostali se do Vídně.“ Lidé se po okupaci vrhli do obchodů a zásobovali se, kdyby přišla válka.  „I v drogerii u nás nakupovali mejdlo.“  V Žirovnici okupační vojska nezůstávala, ale Věra Veselá v tu dobu podstoupila operaci štítné žlázy a jela do Jeseníků do lázní. „Tam už ti vojáci byli, už nám říkali, že pozor, támhle se nesmí, tam oni jsou.“

Z pádu režimu v roce 1989 měla radost, ale z následujícího vývoje byla moc zklamaná. „To pro mě bylo nejhorší období v životě.“ Vadilo jí, že komunisté nebyli potrestaní a zůstal jim majetek i strana. „Všichni se zbláznili a chtěli podnikat.“ Její syn se snachou se rozhodli stát podnikateli, ona jim to vymlouvala, protože v tom neměli žádné zkušenosti. Jejich firma nakonec zkrachovala a dodnes syn splácí dluhy.  „Tím jsme my přišli o barák, protože jsme tím ručili.“

Dnes (2024) žije Věra Veselá v Žirovnici jako nejstarší občan obce. „Každý večer si lehnu a děkuju za dnešní den.“ Moc ráda píše básně a dokud mohla, tak nejraději chodila do přírody. „V lese se cítím opravdu šťastná,“ zakončuje vyprávění.