Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Velartová (* 1943)

• narodila se 13. června 1943 v Kostelci u Jičína

• pochází z rodiny spjaté se zemědělstvím, vzděláním a chovem koní

• během druhé světové války se u rodiny ukrýval odbojář Antonín Zaplatílek

• po roce 1948 komunisté rodový statek v Kostelci znárodnili

• rodina platila účelové dluhy za smyšlené přestupky

• pamětnice studovala na SVVŠ v Jičíně a poté na pedagogické fakultě v Hradci Králové, obor matematika a výtvarná výchova

• pracovala jako učitelka v Jičíně a v Kopidlně

• v roce 1968 se provdala za Libora Velarta

• po roce 1989 restituovala rodový statek a podílela se na veřejném životě obce

• s rodinou pokračovala v chovu koní i v době natáčení (2026)

Jednou z nejsilnějších a zároveň nejvíce hořkých vzpomínek z dětství byla chvíle, kdy z rodového statku komunisté odváděli její milované koně. Možná právě tehdy začal v malé holčičce klíčit silný smysl pro spravedlnost. A také vědomí, že si toho v životě bude muset hodně vybojovat systému navzdory. Jistě tomu napomohla i tvrdohlavá povaha a silná ženská energie, která se v rodině Jaroslavy Velartové dědí už několik generací z matky na dceru.

Jaroslava Velartová, rozená Hrdá, se narodila 13. června 1943 v Kostelci u Jičína do rodiny, v níž se po generace spojovala úcta ke vzdělání, půdě i zvířatům. Příbuzní z otcovy strany pocházeli z učitelského prostředí. Její otec Jaroslav Hrdý byl technicky nadaný muž. Pracoval v Pace pro podnik Daimler – Benz, potom v Lanškrouně, také v Jičíně jako geometr a v Jablonci nad Nisou ve Skleněné bižuterii. V roce 1953 nastoupil jako odborný učitel na jičínskou průmyslovou školu elektrotechnickou. Strýc Josef Hrdý studoval prestižní veterinární školu ve Vídni a věnoval se především chovu koní. „Bohužel se staral více o zdraví koní než o to svoje a zemřel v pouhých dvaceti sedmi letech,“ zmiňuje pamětnice první zájem o koně v rodině i z otcovy strany.

V rodině měli nejmodernější technologie

Rodina Tomášů z matčiny strany byla pevně zakořeněna v krajině Českého ráje. Hospodařila na velkém statku, který vybudoval pradědeček pamětnice Václav Kratochvíl. I z této rodové větve pochází silný vztah ke koním. Pradědeček byl uznávaný chovatel, vyznamenaný dvěma medailemi císaře Františka Josefa za chov koní. Statek v Kostelci patřil k nejvýznamnějším v okolí. K padesáti hektarům polí náležely stáje, kravín, ovocné sady, kovárna i hospodářské budovy. „Dědeček Tomášů byl nesmírně pokrokový. Zajímal se o nejnovější technologie a držel krok s dobou. Používal moderní stroje – mlátičku, později i traktor, a dokonce si na statku zřídil malou hvězdárnu s velmi moderním dalekohledem,“ vypráví Jaroslava Velartová. „Ještě když jsem byla malá, poslouchali jsme hudbu z jeho původního válečkového fonografu. Byl to skvělý člověk. Vždyť na jeho oslavu byly také napsány krásné pochvalné články, když zemřel. Mrzí mě, že jsem ani jednoho dědečka, ani babičku nezažila. Všichni zemřeli dříve, než jsem se narodila,“ dodává.

V takovém prostředí vyrůstala matka pamětnice, Ludmila. I ona milovala koně, práci na poli a péči o hospodářství. Rodina byla kulturně a společensky velmi aktivní. Matka i její sestra Marie hrály na housle a violu. O pokrokovém duchu svědčí i fakt, že měla matka jako první žena v okrese řidičský průkaz. Dědeček František Tomášů však zemřel předčasně a péči o prosperující statek musel převzít strýc pamětnice František Tomášů mladší. 

Babička Tomášů si nechala postavit ke statku vilu. Jejího dokončení se ale nedožila. Dostavěla ji Ludmila, provdaná Hrdá, a právě tam se pak narodila Jaroslava Velartová. Matka pamětnice byla ale i nadále nedílnou součástí rodinného hospodářství a lásku ke zvířatům a přírodě pak předala i své dceři. Jaroslavin příchod na svět však provázely dramatické okolnosti. Matka po porodu těžce onemocněla horečkou omladnic a dlouho bojovala o život. O malou Jaroslavu se proto v prvních měsících starala chůva, kterou rodina uchránila před nuceným nasazením v říši. 

Na půdě přespal za války odbojář

Válečné roky zasáhly i poklidný Kostelec. Na nedalekém kopci zvaném Hrdého Buben se ukrývali uprchlíci z pochodu smrti a místní jim tajně nosili jídlo. Ve vile rodiny pamětnice našel útočiště na jednu noc také odbojář Antonín Zaplatílek, otcův přítel. „Tatínek se znal se Zaplatílkem z dob studií na ČVUT v Praze. Aby byly rodiny, které ho ukrývaly, v co nejmenším nebezpečí před protektorátními orgány, přespával u každé rodiny jen jednu noc. Rodiny, které mu poskytovaly nocleh, nazýval světluškami,“ vypráví Jaroslava Velartová. „Musela jsem být úplně mrňavá, ale pamatuju si, jak se tatínek s někým bavil nahoře v poschodí, a pak už se jen šeptalo. Hrozně jsem se bála. Až po válce jsem se od otce dozvěděla, že to byl Zaplatílek, se kterým si otec až do jeho smrti pravidelně dopisoval. Také nás navštěvoval a měla jsem s ním zajímavé besedy ve škole.“

Po válce se zdálo, že se život vrátí do starých kolejí. Naděje však netrvala dlouho. Komunistický převrat v únoru 1948 zasáhl rodinu Tomášů zvlášť tvrdě. Jako sedláci se stali terčem nové moci v rámci kolektivizace zemědělství. Strýce pamětnice Františka Tomášů, který převzal hospodářství a zaměstnával kolem deseti lidí, komunisté označili za kulaka. Nesplnitelné dodávky, vysoké pokuty a neustálé kontroly měly jediný cíl – zlomit odpor samostatně hospodařících rolníků. 

Komunisté jim účelově uložili vysoké pokuty

„Když musel propustit svých deset zaměstnanců, zůstalo mu ve chlévech třicet osm krav. Takže tam moje maminka a pár ženských z Kostelce tajně chodily dojit po večerech krávy. Na poli, to byl taky ‚mazec‘. To ale samozřejmě nestačilo. Komunisté museli strýce na něco dostat. Ráno se mu narodilo tele, které šel nahlásit předsedovi národního výboru, ale potkali se zrovna po cestě na pole. Boček mu řekl, že se nebude kvůli teleti vracet s krávami do úřadu a že to vyřídí večer. Nějaký dobrák se ale mezitím postaral, aby hned přijela kontrola, a ta našla nenahlášené tele. Strýc dostal likvidační pokutu osmdesát tisíc korun,“ vypráví Jaroslava Velartová. 

Následovaly takzvané lidové soudy, veřejné ponižování, a nakonec i vězení. Ačkoli se za Františka Tomášů postavili jeho někdejší zaměstnanci, a dokonce i někteří místní komunisté, rozsudek byl předem rozhodnut. Mezi soudci z lidu byli přespolní, kterým byl osud místní rodiny lhostejný. V roce 1951 následovala další pokuta ve výši sedmdesáti tisíc korun za nesplnění povinných dodávek. „Strýce zavřeli v Jičíně, ale přes den ho pod dozorem vozili na pole a na noc zase do kriminálu, protože nikdo jiný hospodářství tak nerozuměl,“ vysvětluje pamětnice.

Kolektivizace proměnila život rodiny od základů. Pokus o založení jednotného zemědělského družstva v Kostelci sice rychle ztroskotal, ale tím spíše nastoupil státní zásah. Veškerý rodový majetek byl nuceně převeden pod takzvaný státní statek Jičíněves. Rodině zůstaly jen tři místnosti ve vile, zatímco další místnosti zabral státní statek. V přízemí si zřídili kancelář a další části obývali cizí lidé, zaměstnanci státního statku. 

Františka Tomášů s manželkou měli původně vystěhovat k Hořicím, ale nakonec mohli zůstat bydlet v sousedních Dolanech u rodičů tety, protože státní statek se bez strýce pamětnice neobešel. „Byl šikovný na techniku a v té době zrovna začínaly kombajny. A oni věděli, že když se něco porouchá, Tomášů to opraví. Dluhy, které režim Františkovi Tomášů připsal, splácel po dlouhá léta. On i manželka museli pracovat ve státním statku, ale výplatu prakticky nedostávali. Bylo jim dovoleno chovat jen čtyřicet slepic, aby vůbec měli z čeho žít,“ uzavírá smutný příběh pamětnice. 

Ke koním mohla jen na brigádu

Jaroslava Velartová nikdy nezapomněla na okamžik, kdy komunisté ze statku odváděli koně – zvířata, která byla po generace pýchou rodu. Některá skončila na jatkách. Pro její matku to byla jedna z nejbolestnějších ran. „Na ty koně jsem byla hodně zatížená. Pamatuju si, a to jsem musela být hodně mrňavá, jak jsem seděla v kuchyni a brečela,“ dodává pamětnice. Přesto na statku po znárodnění maminka Ludmila dál pracovala, později i v zahradnictví. Na důchod tři sta korun dosáhla až v osmdesáti letech. „Někdy se také zapomíná, že během měnové reformy v roce 1953 se naše úspory znehodnotily padesát ku jedné, pro kulaky bylo znehodnocení největší, ale dluhy vůči státu zůstaly vysoké třeba pět ku jedné,“ připomíná Jaroslava Velartová. 

Pamětnice a její o pět let starší bratr Jaromír Hrdý vyrůstali v době, kdy se propaganda stala součástí každodennosti. Ve škole sbírali mandelinku bramborovou, tehdy označovanou za „amerického brouka“. Doma se ale otevřeně mluvilo o procesech s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským. Dobře si pamatovala, jak mnoho lidí tehdy podléhalo strachu i fanatismu. Jaroslava Velartová si přesto uchovala schopnost samostatně přemýšlet. 

Po měšťanské škole studovala na jičínském gymnáziu, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole. Patřila do experimentální třídy se zaměřením na zemědělství, a získala dokonce diplom pěstitele a chovatele. Kromě matematiky ji bavilo kreslení, technické předměty i jazyky. Její výtvarné práce se dostaly až na soutěž v zahraničí. Nejčastěji se v kresbě věnovala – jak jinak než koním. 

Ke koním se i přes ztrátu rodinného hospodářství stále vracela také o prázdninách – pracovala na brigádách na státním statku v Jičíněvsi. Pohrabovala po senosečích, vozila se žebřiňákem snopy a starala se o koně. „Pro rodinu bylo nezbytné, abych pracovala v létě na brigádách,“ vypráví Jaroslava Velartová. „Vzpomínám si, že jednou jsem měla výrazně sníženou výplatu ze státního statku. Okamžitě jsem se samozřejmě ozvala, co to má znamenat, a dozvěděla jsem se, že jsem si nasbírala bez dovolení popadaná jablka. Jablka, která tam každý rok hnila v trávě. A koneckonců to bylo z jabloní v sadu, který dříve patřil Tomášovu statku,“ dodává. 

Na arogantního ředitele si šla stěžovat

Láska ke zvířatům ji neopustila nikdy. Po maturitě toužila studovat žurnalistiku, ale její otec nechtěl o vysoké škole ani slyšet. Nakonec si bez otcova vědomí podala přihlášku alespoň na pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Studovala matematiku a výtvarnou výchovu, které se dobře doplňovaly. Studentská léta v šedesátých letech se nesla v duchu uvolnění a nových možností. Vedle studia pamětnice navštěvovala jízdárnu a rozvíjela svůj výtvarný talent.

Zlomovým bodem se stal rok 1968. V srpnu ji okupace zastihla v Kateřinicích na Moravě, kde strávila s budoucím manželem Liborem Velartem několik nejistých dní. Příjezd sovětských tanků pro ni znamenal šok a definitivní konec nadějí Pražského jara. Téhož roku se provdala. Později se jí narodily tři děti – Markéta, Lukáš a Darina. Jako učitelka působila nejprve v Jičíně a později v Kopidlně, kde vyučovala matematiku a výtvarnou výchovu. V době tzv. normalizace čelila kádrovým tlakům. Odmítala vstoupit do komunistické strany, přestože byla opakovaně tlačena ke vstupu. Kritizovala poměry ve škole a nenechala se zastrašit. Jak sama říká, člověk si nesmí nechat „kydat na hlavu“.

„Každý rok jsme měli komplexní hodnocení, vypracovával ho ředitel. Zavolal si mě k sobě, abych hodnocení podepsala. Tam jsem se dočetla, že jsem drzá k nadřízeným, že vedu Pionýra a že se neúčastním výtvarných soutěží. Ani jedno nebyla pravda. Drzá jsem byla jen k němu, protože jsem to hodnocení nepodepsala a práskla jsem dveřmi. Hned odpoledne jsem jela na ROH do Jičína a tam jsem nahlásila, že mě ředitel šikanuje. A byl klid. Rozhodně jsem se nebála ozvat,“ vystihuje svůj životní postoj pamětnice. 

Přes překážky vyrazili ke hvězdám

To, co jí režim vzal v dětství, se snažila vrátit alespoň svým dětem. Sdílela s nimi lásku ke koním. Postupně vybudovali vlastní chov a odchovali pětatřicet hříbat. Koně se stali symbolem kontinuity, návratu ke kořenům, ale hlavně osobní svobody. „Manžel vyrobil tažný vůz, já jsem ušila na vůz plachtu a na sajtnu vozu jsem napsala Per aspera ad astra – Přes překážky ke hvězdám. S dětmi a koňmi jsme takto putovali po celém Českém ráji,“ vypráví.

Po listopadu 1989 přišla nová kapitola. Jaroslava Velartová se dočkala pádu režimu, který její rodinu poznamenal na několik desetiletí. Restituce rodového statku však nebyla jednoduchým vítězstvím. Strýc, kterému byl majetek kdysi odebrán, se návratu svobody nedožil. „Až po sametové revoluci mi náhle došlo, že jsem jediný žijící příbuzný a že budu restituovat já,“ pokračuje pamětnice. Čekal ji náročný proces vypořádání majetku. Statek byl ve zdevastovaném stavu, léta zanedbávání se na něm hluboce podepsala. Přesto se rozhodla statek ponechat v rodině.

Vedle toho se aktivně zapojila i do veřejného života. Stála v čele občanského výboru a významně se zasloužila o osamostatnění Kostelce od Jičíněvsi. V občanském zapojení pokračuje syn Lukáš, který je dlouhá léta starostou obce. Přes všechny ztráty si pamětnice uchovala nezávislost, odvahu a svobodomyslnost. A právě koně, kteří provázeli její rod po celé generace, se stali symbolem této vytrvalosti – její dcery a vnučky se chovu věnují i dnes. V roce 2026 žila Jaroslava Velartová v rodné vile v Kostelci. Věnovala se sbírání a psaní pověstí i pohádek z okolí Českého ráje. Za pomoci rodiny již vydala devět knih, které všechny sama ilustrovala.