Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Vejvodová (* 1939)

• narozena 11. ledna 1939 v Praze

• během války slyšeli střelbu z nacistické střelnice v nedalekých Kobylisích

• v květnu 1945 je doma navštěvovali sovětští vojáci

• vystudovala jedenáctiletku, kde se seznámila s manželem

• s manželem vstoupili do komunistické strany

• během prověrek na začátku normalizace byli ze strany vyloučeni

• v roce 1989 se s manželem zapojili do činnosti Občanského fóra v Odolene Vodě

• v roce 2024 žila v Odolene Vodě

To byl další strach, který ze sebe malé dítě dostalo

Alena Vejvodová, za svobodna Coufová, se narodila 11. ledna 1939 v Praze. Její tatínek pocházel z malého hospodářství na jihu Čech a pracoval jako zedník a dlaždič. Alena Vejvodová se narodila pár měsíců před začátkem druhé světové války, během které bydleli v Libni ve sdíleném bytě. „Jedna místnost jedna rodina, druhá místnost druhá rodina a společně sociální zařízení.“ Rodina bydlela v přízemí a maminka ji často dávala oknem rovnou na chodník. „Jakmile šel nějakej německej voják, tak mě hned tahala oknem zpátky. Ten strach, že jakmile se objeví voják, tak honem domů, to v tom dítěti zůstane.“

Během války bylo ve městech povinné zatemňování oken, aby nebyly vidět světla z bombardujících letadel. „Tatínek mi pořád opakoval, že se těch rolet nesmím dotýkat, protože Němci jakmile zahlédli světýlko z oken, tak do těch oken stříleli. To byl další strach, co jsem jako dítě měla.“

Rodina žila nedaleko Kobylis, kde byla střelnice, kam nacisté vozili na smrt velké množství českých vězňů. „Když jsem slyšela ty neustálé salvy, tak jsem se ptala tatínka. On mi říkal: ,Na to se nesmíš ptát, nikoho se na to neptej, já ti to jednou vysvětlím.’ A to byl můj další strach, který do sebe takhle malý dítě dostalo.“

Maminka věděla, co to znamená mít hlad

V květnu 1945 Prahu osvobodila Rudá armáda. V nedalekých Holešovičkách byly davy ruských vojáků. „Naši se nás tam nebáli vzít, vojáci hráli na harmoniku a zpívali. To bylo nádherný osvobození, nejen konkrétní, ale i duševní. To byl nádhernej rok.“ Maminka zvala vojáky k nim domů. Někteří vojáci se u nich schovávali, protože se báli velitelů, kteří byli schopni je zastřelit, když neuposlechli rozkaz. „Maminka, která byla od patnácti let sirotek a pracovala jako služka, věděla, co to znamená mít hlad. Tak je pozvala do rodiny.“

Po konci druhé světové války se rodina stěhovala do většího bytu, ale radost z klidnějších dní netrvala dlouho. V roce 1949 zemřela její maminka. „Zemřela v nemocnici a bylo to zrovna v době, kdy byly návštěvy. A najednou, jak jsme tam u ní stáli u tý její postele, tak přišli zřízenci a tu její postel obstoupili neprůchodnou stěnou a já jsem zase nevěděla, co to je.“ Alena Vejvodová vzpomíná, jak jela z nemocnice s tatínkem tramvají, on vezl maminčiny věci zabalené do deky a ona se ho ptala, jestli už nemají maminku. „Chyběla mi maminka i pak dlouho v životě.“

Tatínek to prosadil

Tatínek se znovu oženil a to dokonce již potřetí, protože i jeho první žena a syn mu zemřeli. „Byla to moje nevlastní matka, nebyla na mě zlá, ale nebyla to maminka. Já jsem si řekla, že se budu starat sama o sebe.“ Po základní škole chtěla nevlastní matka Alenu Vejvodovou poslat na práci do továrny. „Tatínek šel do školy a moje třídní učitelka mu říkala: ,Vaše dcera má samé jedničky, dejte jí na gymnázium.’ Tatínek téměř netušil, jak to na gymnáziu může vypadat, ale přišel domů a prosadil to.“ Alena Vejvodová tedy nastoupila na gymnázium, tehdejší jedenáctiletku, a tam jí to zprvu vůbec nešlo. Rozhodla se však, že to nevzdá, a nakonec úspěšně odmaturovala.

Po maturitě nastoupila do práce u Československých aerolinií, kde čtyři roky prodávala letenky. Práce ji bavila, ale střídaly se tam denní a noční směny a měla složité dojíždění. Z práce chodila úplně vyčerpaná, a tak začala učit jako její budoucí manžel František, se kterým už v tu dobu chodila. Po svatbě dostal její muž učitelský byt v obci Odolena Voda. „Tatínek nám pomáhal se stěhovat, a když ten byt viděl, tak říkal: ,Holka, v takovým bytě jsem v životě nebydlel. Buď šťastná, že ho máš.’ A bydlím tady 65 let.“

Byly to krásný emocionální stavy a situace

Alena Vejvodová i její manžel František vstoupili oba do komunistické strany. „Ne protože bychom to z majetných důvodů potřebovali, my jsme tomu zkrátka věřili. Věřili jsme, že se ten svět zlepší.“ Po invazi armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byli v šoku. „Tak my jsme říkali, že s tím nesouhlasíme. Nechápali jsme to, byli naši přátelé, tak proč tohle udělali.“ Do toho měli kamarády, kteří bydleli s nimi v domě, a ti jim dali klíče od svého bytu a emigrovali ze země. Kvůli nesouhlasu s invazí a spojitosti s emigranty byli oba ze strany vyloučeni.

V období normalizace se jim kvůli propuštění ze strany výrazně snížil plat a bojovali s tím, aby zaplatili základní věci. Naštěstí Františkovi rodiče měli zahradu a slepice, a tak od nich dostávali ovoce, zeleninu a vajíčka, bez toho by byli v problémech, zvlášť protože v tu dobu už měli i malou dceru. Alena Vejvodová vzpomíná, že na ně kolegové v práci hleděli skrz prsty. „Mysleli si, že nás z tý strany vyhodili, protože jsme udělali něco špatnýho.“

Během sametové revoluce v roce 1989 se v Odolene Vodě ustanovilo Občanské fórum. Její muž byl jedním z mluvčích a ona působila jako zapisovatelka. Vzpomíná, že tehdy věděli, že žijí v přelomové době a že musí naplno podpořit změny, které přicházely, ale také se dost báli, jak to celé dopadne. „Byly to krásný emocionální stavy a situace.“ Manžel se po revoluci stal ředitelem školy. „Člověk by měl být hrdý na to, čím je, ale neměl by být pyšný.“ Kromě pracovních příležitostí si užívali hlavně cestování. V roce 2024 žila Alena Vejvodová v Odolene Vodě.