Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prokop Vejdělek (* 1909  †︎ 2012)

Bylo to bláznivé století!

  • narozen 12. 12. 1909 v Zásmukách v učitelské rodině

  • v dětství se rodina stěhovala za prací

  • konec Rakouska-Uherska

  • první republika

  • dvakrát osobně viděl T. G. Masaryka

  • 30. léta na Ostravsku

  • koncem 30. let práce na Slovensku

  • povolán do obou mobilizací

  • za války žil ve Vamberku

  • 1953 - demonstrace proti měnové reformě v Bohumíně

  • po návratu do Prahy práce v Hutním projektu

  • okupace 1968 - svědek událostí v centru Prahy

  • cestování

Narození

Pan Prokop Vejdělek se narodil 12. prosince 1909 v Zásmukách v dodnes stojící vilce u odbočky z pražské silnice. O okolnostech svého narození je i ve svém věku schopen detailně vyprávět: „První dítě nějak máma nedonosila. Druhý dítě se narodilo v Kouřimi. Poněvadž máma měla těžký porody, byla ouzká, tak jak ji brali kleštěma, tak ji poranili, doktor jí ošetřil ránu jodovou tinkturou a vlastně ji otrávil. Byla to holčička, živá se narodila, ale během dvou dnů zemřela. Měla jméno, ale jestli byla oficielně pokřtěná, to nevim. Třetí byla Lidka, ta byla ročník sedm. Táta byl ročník 1870, tak mu bylo třicet sedm let. Mamince bylo dvacet sedm. (* 1880). Já byl teda vejškrabek, takzvaně. Taky mě brali kleštěma, podívej, jak mám tady nahoře promáčknutou lebku.“ Jméno Prokop dostal podle sv. Prokopa, jak jeho otec slíbil na sokolském výletě do Sázavského kláštera.

Rodiče

Otec Václav Vejdělek, učitel v Zásmukách, pocházel z početné rodiny: ze sourozenců byl nejstarší, mladší bratr Josef zemřel, „tak měli ještě druhýho Josefa“, následoval ještě František. „A tři holky byly mezi tátou a Josefem. To byla teta Honska, pak byla Benešová a ještě jedna.“

Václav Vejdělek naštěstí nemusel narukovat do 1. světové války, podařilo se mu vypěstovat bolák na noze natolik úspěšně, že nebyl odveden a zůstal u kantořiny. Svého syna učil dva roky, ve čtvrté a páté třídě. „Ve třetí třídě mě učil pan učitel Havlíček. To byl jeho dobrej kolega. Táta hrál druhý housle. To nebyl žádnej muzikant, jen tak vrzal. Ten Havlíček hrál dobře na housle.“

Maminka Marie Vejdělková byla v domácnosti, „tenkrát to ani jinak nešlo“. Spolu s poštmistrem, velitelem policie a lékařem představovala rodina v Zásmukách inteligenci.

Prarodiče

Podrobně líčí pan Vejdělek i rodinné poměry svých prarodičů: babička z matčiny strany pocházela ze šesti nebo sedmi dětí, postupně pochovala tři manžely. První z nich, krejčí a kapelník místní kapely Pokorný, se stal Prokopovým dědečkem.

S vdovcem Krulišem vyvdala statek a čtyři děti, s těmi jejími jich tak živili šest. Krulišova první manželka zemřela na tuberkulózu, do hrobu ji následovaly její děti i Kruliš a babička zůstala na statku sama. Maminčin bratr František (* 1882) se vyučil příručím v Praze a později měl tři dcery. Za 1. světové války byl nasazen do plzeňské Škodovky, odkud utekl, byl dopaden a odveden na frontu. „Na frontě měl pech, dostal trefu. Tajdle vokem mu kulka vlítla a tajdle mu ji vyndali. Přes ústa. On přežil. Měl rozbitý tohleto všecko, ty kosti. Jéé! Po letech, když mu to zahnisalo, tak mu tajdle ještě vycházely roztříštěný kousky kostí.“

Třetím mužem babičky Prokopa Vejdělka byl hostinský Slabý z Tuchotic: „Nakonec dělala paní hostinskou. Vařila dobrou omáčku. Koprovou. Když jsem měl to kolo, tak jsem za ní jezdíval vyřizovat nějaký máminy vzkazy. Ono to bylo dost daleko, až u Kutný Hory. Kdykoliv jsem tam přijel, tak měla koprovou omáčku. Od tý doby ji mám rád. Měla dobrou, ze smetany, hovězí flákota k tomu byla.“ V tomto manželství vyvdala další dva syny.

Babička z otcovy strany Kateřina Vejdělková zemřela za druhé světové války: „Ona byla na kafe. Musela mít silnou kávu zrnkovou. Byla to taková droboučká babička čiperná, až do konce života čiperná. Furt pometala na dvoře, zametala každý ráno. Měla tam udělanej vejminek k tý kovárně. Na lístkách za Adolfa byl útržek na kafe. Z celý rodiny se to sbíralo a posílalo babičce, aby jí to chvilku vydrželo. Pak najednou šlus, kafe nebylo. Tak začala pít bindl, cikorku. Nevím, jestli to urychlilo její konec, ale v devadesáti sedmi umřela.“ Její manžel, kovář Matěj Vejdělek, zemřel již v roce 1914.

Dětství, škola, Zásmuky za první světové války

V dětství pan Vejdělek onemocněl těžkým zápalem plic, v paměti mu utkvěly návštěvy rodinného lékaře MUDr. Vejlupka a zábaly do prostěradel: „To se pamatuju, jak mě přebalovali do celýho prostěradla, takhle přes ty prsa, vždycky jsem vřískal.“ Nemoci přičítá i drobnější vzrůst a slabší tělesné dispozice:„Nikdy jsem moc nezesílil, nebyl jsem nadanej na sporty nebo na pohyby, v tělocvičně jsem nijak nevynikal. Když jsem měl udělat vejmyk, tak to byl pro mě velikej triumf, když se mi to podařilo.“

Do první třídy začal chodit v Zásmukách. Ze zásmucké pětitřídky šel na gymnázium do Kolína. „Já jsem až do kvarty chodil na reálný gymnázium, tam byly řeči, tam byla latina, francouzština povinná, němčina. To já jsem na to nebyl, lidi zlatý. To jsem v tý kvartě smlouval s němčinářem, že jdu pryč, ať se mnou netrápí a tu čtyřku mi dá.“ Gymnázium vyměnil za průmyslovku elektrotechnického oboru, hned po maturitě byl odveden na vojnu. „Takže jsem měl pět tříd měšťanky, čtyři třídy gymnázia a čtyři třídy vyšší průmyslové školy.“

Pamětník obsáhle vzpomíná na zážitky a detaily z dětství: „Než vypukla válka, tak se koupil takovej dřevěnej montovanej chlívek. Paní domácí měla takovou ohradu, kde mohly žít slepice a zvířata. Ona měla chlív, velkej docela, kde měla prase. My jsme koupili chlívek, kterej jsme si mohli postavit na tom dvorku ohraženým, nahoře jsme měli slepice a dole jsme měli vepře. Ona byla majitelka mlýna a měla cihelnu kulovou, takže nebyla nouze o cihly, všecko bylo zděné, krásnej barák. Hlavní domek, v něm byly dva veliký byty. Tenkrát veliký, kuchyň, pokoj, ložnice, dva špajzy, ale bez koupelny, poněvadž se nenosila koupelna tenkrát. Měli jsme takovou plechovou vanu vysokou, aby se nechalo dát víc vody. To se vždycky donesla ta vana do kuchyně, v hrncích se ohřála voda a jednou tejdně se koupalo.“

Děti spaly nejdříve s rodiči, později jeho sestra Lidka nocovala ve slavnostním pokoji na kanapi a Prokop v kuchyni: „Já jsem spal pomalu do devíti uprostřed mezi našejma, mezi nima dvouma.“

U domu byla zahrada, dvorek pro drůbež, studna, za domem pole. Každé jaro zaplavovala sklep voda, „takže se dávaly cihly a prkna a chodilo se po tom přes tu vodu pro věci do štelágru. Potom se to zase ztratilo. Jak to přišlo, tak to zase zmizelo do těch polí.“

Děti v domácnosti neměly povinnosti. Maminka měla posluhovačku, jež jí pomáhala s většími pracemi (prádlo, velký úklid). Přitom se nepralo ve studniční vodě, ale v měkké vodě z obecního hydrantu, kterou posluhovačka nosila v putně na zádech: „Byla to vdova po vojákovi, kterej pad za války. Měla dvě děti. Byla to chudák ženská, chudák ženská. To bylo ubohý.“

Jako dítě své doby pan Vejdělek od jara do podzimu chodil bos. Pro něj to však nepředstavovalo povinnost, ale spíš vysvobození: „Jak přišlo jaro, to už jsme zkoušeli, jak se trochu oteplovalo, chodit bosi. A já jsem celý leto až do podzimu chodil bos, nedoved jsem pochopit, jak můžou lidi chodit vobutý v botách. Vždycky jsem si urazil kus palce nebo podobně jsem zakop o něco, nehty rozbitý. Trpěl jsem ale na podlomy, tedy praskalo mi pod prstama. To bolelo vždycky. To jsem měl podrážku na nohách.“

S ostatními chlapci chodili na třešně a višně do aleje, nerespektujíce příliš, že úrodu ze stromů si již zaplatili zájemci. Oblíbenou zábavou bylo také jezdit na vozíku po silnici z kopce ke křížku, do káry se vešli i tři.

„Když začínaly prázdniny, většinou kvetly lípy. První úkol v prázdninách byl natrhat mámě lipovej květ. V Zásmukách bylo náměstí dole, kde byla ta škola, radnice, pošta, to bylo hlavní náměstí. A nahoře v Zásmukách byl klášter františkánskej. Tam bylo druhý náměstí. Říkalo se Na Parku. Tam byly vysázený stromy, uprostřed byl trávník, a ten celej prostor byl lemovanej lípama. Už to byly poměrně starý lípy. Ty františkáni neměli poutě, ale měli porcinkule. Když byla ta porcinkule, tak celý to náměstí, poněvadž tam bylo celkem volno, bylo samej kolotoč a střelnice a takovýhle atrakce. To pro nás kluky bylo boží dopuštění, to jsem chodil, abych se moh točit zadarmo, tak jsem chodil tlačit kolotoče. Tak v těch špicích mi nebylo dobře, to byl malej kruh, to se mi zamotala palice. Tak jsem si vyjednal službu dole. Pan principál zavelel: Tlačit, hotovo, tlačit! Tak jsem skočil dolů a pomáhal jsem klukům, co byli nahoře mezi těma špicema.“

Vánoce

„Nadílku jsme dostávali v kufru a na tom kufru bylo napsáno – NADÍLKA. Já měl jednoduchou nadílku. Mně dávali, já nevím, kdo s tím přišel – Kotvovu stavebnici. Ta byla z Vídně. Nejdřív jsem dostal tu malinkou krabičku a každej rok jsem dostával další stupeň. Takže mně to vydrželo šestnáct let nebo kolik. Jéžišmarjá, to byla moje nejoblíbenější, když jsem byl starší. To jsem hodiny a hodiny vydržel stavět. Vždycky jsem postavil někde stranou, aby to mohlo vydržet, tam to pár dní stálo. Pak byla potíž to zase skládat. To mi pomáhala i máma.“

Výchova

Děti s otcem jezdily na výlety, jež jeho sestra Lidka příliš dobře nesnášela – na sluníčku bylo moc teplo, ve stínu zas málo sluníčka... „To byly vejlety úplně pokažený tímhletím hádáním se. (…) Táta na nás ani moc přísnej nebyl. To spíš máma, máma nám nařezala. Taky mě vázala ke stolu, já nevím, pro co to bylo, ale vždycky nějakej důvod byl.“

Otec se snažil děti vést k hudbě, Lidku ke klavíru, Prokopa k houslím. „Lidka se něco na ten klavír naučila, ale já na ty housle ne. Sehnal mi z tý Pašinky nějakýho učitele v Kolíně, já mu nosil peníze a dědek byl zticha a já tam nechodil. Až to prasklo, byla fůra křiku. Asi půl roku jsem to tak praktikoval, já si chodil po Kolíně.“ Otec se pak Prokopa pokusil přivést do Kmochovy kapely, kde mu kapelník vysvětlil: „Pane učiteli, jestli vám můžu něco říct – vyprdněte se na to. Ten kluk nemá chuť ani nadání.“

První světová válka

Ze svého válečného dětství si pan Vejdělek vzpomíná na všeobecný nedostatek: „Byly sice lístky. Ale nebylo co na ty lístky vydávat. Například pekař měl otevříno sice, ale poněvadž neměl mouku, tak nepek. Tak se čekalo fronty, celý dny, ve dne i v noci, abys měl pořadí. Ve dne jsme stáli my, střídavě s Lidkou, večer zase rodiče, aby když dostane mouku, abys dostal chleba.“ Pomáhal chov slepic na vejce a koz na mléko, hus, tajně se krmilo prase (šrot se v podstatě kradl), babička schovávala jídlo v hospodě. „Nebo brambory, mrkev – to všecko já odvozil na vozejčku z okolních vesnic. Furt jsem kočárkoval. To byl nejdůležitější předmět – kočárek. Vozejček.“

Podařilo-li se porazit prase, udilo se: „Tehdá nic jinýho nebylo. Ledničky nebyly, mrazáky nebyly. Jedině se dalo udit. Tak se vždycky do džberu nasekaly dvě porce masa, naložilo se to do slanýho roztoku a nechalo rozležet. Když to bylo uleželý, tak se to odvezlo k známýmu řezníkovi, kterej nám to porážel. Říkali jsme mu Nožejk. To byl opravdu řezník jak řemen. Jak se to dovezlo domů, tak ve špajzu od stropu byly dva závěsy, přes ně byla tyčka, přes tu tyčku visely párky, jeden vedle druhýho pěkně. Táta chodil s nožem, ohledával a šmik, a všecky ty párky byly vožraný. To nejlepší bylo uříznutý, dědek to všecko sežral.“

Krátce před válkou byla obec elektrifikována, po vypuknutí konfliktu byly měděné dráty zase stahovány, takže se opět svítilo petrolejem. Později „měď nahradili železem“ a žárovky se znovu rozsvítily. „Ale ze začátku elektrárna střídala fáze. Jedna nebo dvě fáze byly vypnutý a zem a jedna fáze běžela. Lidi měli žebříky připravený, a jak se přiblížil večer, tak se lezlo zkoušet, která fáze běží. A teď se ty domovní přípojky připojovaly na těch sloupech venku. To byl cirkus.“

Vznik první republiky

„Pamatuju se na to dost přesně. V naší partě kluků byl taky kluk od pana kostelníka a měl klíče od věže od kostela. To jsme tam chodívali hrozně rádi si hrát ke zvonům nahoru do věže. To bylo poměrně vysoko, takže jsme viděli na to dolní náměstí celý. No a tak jsme tam blbli všelijak, klepali jsme po zvonech, potichu, aby to nebylo slyšet. A ten den, toho 28. října, jsme tam taky byli. A najednou, jak tak čumíme z těch okýnek všelijak, najednou u pošty vyvěšujou bílo-červenej prapor. Jak už se na to čekalo, to jsem věděl, tak jsem nechal srandy a letěl jsem domů. Doma nebyli, ale poněvadž jsem věděl, že chodili na trávu (to máma všechno voddřela, trávu pro kozu a tak, najímala si pankejty u silnic a chodili jsme sekat, to byly vyžnutý pankejty jak sklíčko, to si máma i uřízla někdy i bříško u prstu, když podžínala takhle pod rukou, každej rok byla pořezaná). Tak jsem běžel tím směrem, jak chodili na tu trávu, a oni už šli s tím košem. A jak jsem to řek tátovi, tak táta – šup – ten koš pustil a pryč. Tak jsem ten koš s mámou dotáh domů. No a to byl začátek republiky.“

Dvakrát v Zásmukách pan Vejdělek viděl Masaryka, jednou přijel do městečka na návštěvu, podruhé se musel zastavit, když „nějakej kluk jim hodil kamenem do auta a rozbil jim reflektor“.

O Židech v Zásmukách

„To bylo ještě v Zásmukách před první válkou. Židi u nás byli šmahem Němci. Mluvili vesměs německy doma.  A – Němcům nic neudělaj, nebojte se pani učitelová, Němcům nic neudělaj. V Zásmukách byly jen tři židovský rodiny, jeden vyráběl krémy a měli syna, kterej pracoval v textilu v Liberci. Sukně. A posílal jim takový zbytky, takový kousky látek a ona s tím chodila přes rameno a prodávala na šaty. Vždycky s metrem přišla, nabízela, celkem kvalitní látky, poněvadž ty liberecký sukna, vlněný, to bylo kvalitní zboží. Ke konci války, když už se mluvilo o tom, že Německo prohraje, tak – pamatujte si pani učitelová, Němcovi nic neudělaj. A když to prasklo, tak přiběhla s odznakem se lvem, ale stejně – museli se odstěhovat. Všecky tři rodiny zmizely z těch Zásmuk jako pára nad hrncem. Takže byly pak Zásmuky úplně bez Žida.“

Stěhování

V Zásmukách bydlela Vejdělkovic rodina asi do roku 1920, pak se přestěhovala na Pašinku u Kolína, kde se otec stal řídícím učitelem. Děti chodily do Kolína pěšky či na kole. Poté se rodina za otcovou prací stěhovala do Velkého Oseka a do Černošic. Prokop bydlel v Praze v podnájmu u paní Brzánkové. „Se štěnicema. No, já byl vožranej jak vánoční stromeček! (…) Ale to byly moje nejšťastnější roky tam. To jsem byl každej tejden na představení v Národním divadle. V pátek byla vejplata a v pátek už jsem byl narychtovanej, převlík jsem se a už jsem jel tramvají do Prahy a na druhou galérku, tam jsem měl svoje místo.“

Na průmyslovku už jezdil z Černošic, peníze na tramvaj šetřil a chodil ze smíchovského nádraží pěšky asi dvacet minut.

V té době také utrpěl výron kolene, které jej pak celý život zlobilo. Naučil se je však „nahazovat“ sám.

Vandry po Německu

V mládí byl pan Prokop Vejdělek kvůli vylepšení němčiny vysílán na výměnu do německých částí země na zkušenou. Poprvé byl v Teplicích u Frau Gelinek, snažil se dohovořit s její dcerou a dcerou rodiny Havliczkových, spřátelil se i s německým účetním v elektrotechnické dílně, kde dělal „takového přícmrdu“: „To byl taky takovej celkem mladej kluk a chodili jsme spolu na procházky. On znal všechno to okolí, tak jsme dělali výlety například nahoru na Zinwald (Cínovec) a tam a chodili jsme i načerno přes hranici do Německa. Chodili jsme volně. Ten režim na hranicích byl v té době velmi benevolentní. To bylo ještě před nástupem Adolfa. On mě vždycky zaved do nějaký vesnice, tam jsme si sedli, dali si nějakej čaj a nebo limonádu a zase jsme šli zpátky normálně přes hranici. Nikdo si nás ani nevšim. Nikdo se neptal – kam, kluci, jdete? Nic. To byly moc hezký vejlety.“ U Vejdělkových pobýval německý chlapec z Teplic.

„Druhej rok jsem jel k tý babce do Českýho Krumlova. Tam jsme se sešli tři Češi. Dvě holky a já. A to bylo na prdlajs. Ta mladší holka tam zůstala a my s tou starší se dovolili, že nám pošlou ruksak a že půjdeme na vejlet. No a čtrnáct dní jsme courali po Šumavě. Došli jsme až do Železné Rudy a tam jsme si řekli – když už jsme v Železný Rudě, tak půjdeme na nejvyšší horu Šumavy. Ta je na území Bavorska. A šli jsme. Zase přes tu celnici, s ruksakama na zádech a nikdo se nás nezeptal – kam jdete, nic. Šli jsme nahoru, tam jsme platili českejma korunama, normálně. Večer jsme šli zpátky, nikdo si nás zase nevšim. To bylo úplně, úplně volný.“

Třetí vandr byl do Ústí nad Labem. Hostitelem byl „chlap, kterýho vyhodili od pošty. To už byl nacista.“ Ubytováním studentů na prázdninách si přivydělával. „Byli jsme tam dva. Nějakej starší chlapec než já, to byl už mladej kantor, a já. On s náma chodil na vejlety, na to byl dobrej celkem. To se kecalo furt. Tam jsem se nejvíc naučil (německy).“

Po maturitě v létě 1930 vyrazil za našetřené peníze na desetidenní výlet po Německu od Berlína přes Mnichov až po Alpy. „To jsme šli po vodních elektrárnách, po velkejch parních elektrárnách, po výrobcích elektrotechnickýho zařízení. To bylo AEG a Siemens. Jinak byla v Německu v těch třicátejch letech krize, absolutní krize. Ale v Norimberce už stáli před sekretariátem nacionální strany chlapi takhle rozkročený. To jsme ještě nevěděli, co to znamená. To už začínalo smrdět.“

Vojna (1930–1931)

Vojna pana Vejdělka v podstatě zachránila před nezaměstnaností. Avšak ani pro armádu nebylo dost peněz, takže byl propuštěn o tři měsíce dříve, v lednu 1931. Sloužil u 1. leteckého pluku v Praze-Kbelích, poté studoval v důstojnické škole v Prostějově, odtud šel ke 4. leteckému pluku v Hradci Králové.

První zaměstnání. Ostrava 1931

Z vojny se již vrátil do nového domu v Radotíně. „Vilku začali (rodiče) stavět nějak na jaře a v září se stěhovali. Ani nezmokla, na klíč postavená. Děda měl peníze. On šetřil. On hospodařil. A to bych řek, že mělo špatnej vliv na moji maminku. Byla taková nespokojená, že celej život si musela říkat o peníze a dycky musela vyslechnout nějakou poznámku, že moc utratila.“ V Černošicích si otec přivydělával i jako soukromý učitel dětí bohatých spoluobčanů. „Dům nebyl drahej, ten vlastní barák stál asi osmdesát tisíc nebo kolik.“

K prvnímu zaměstnání Prokopu Vejdělkovi pomohl přednosta jeho průmyslovky, zároveň funkcionář v ČKD. „Bylo by to v Ostravě u Báňský a hutní společnosti. »Helejte – je to elektrárna, nevím jak a co, ale u těchhle společností to bejvá dobrý,« říká, »já bych to bral.« A já říkám: »Já to beru.« Přišel jsem domů a říkám – do Ostravy, a táta říká: »Neblbni, to je hrozný město, tam nejezdi, to je samej voheň, tam v noci to hoří všecko.« On tam někdy přes tu Ostravu jel a oni v těch koksovnách přebytky plynu vypouštěj a zapalujou to, takže takový fagule hořej, tak to někde viděl. Já říkám: »Né, nic, já jedu.« Zabalili mi bedýnku. V tom přijímacím dopise mi psali, že mám přidělenej byt, jednu místnost zařízenou, s topením, se světlem, se vším. Bylo tam několik takovejch místností a tam jsme měli společnou koupelnu. Koupil jsem si otoman, ten byl se štěnicema, to jsem s nima pak válčil, koupil jsem si almaru od jednoho kluka, kterej se oženil mezitím. I postel jsem pak od něj koupil. Naši mi nechali udělat na moje přání, jsem si namaloval, poličku. Dlouho jsem ji měl, dlouho jsme ji měli. Já jsem si koupil záclony, závěs jsem si připevnil, koberec jsem si koupil, takovej běhoun. No Andule se tam líbilo, jej tý se tam líbilo! To jsem měl základní plat. První rok byl prozatímní, teprv jak se osvědčil. Teprve za rok jsem dostal definitivní, a to mi hodně stoupl plat. Nejdřív jsem měl asi tisícovku měsíčně a pak jsem měl asi patnáct set nebo kolik. Když jsem se oženil, tak na manželku byl přídavek a pak ještě na každý dítě byl přídavek. Oni měli svůj vlastní penzijní ústav, to bylo všecko pod penzí. Když to komunisti zrušili a dostal jsem vyúčtování, dávali ty fondy a vrátili mi asi pět korun padesát.“

Pan Vejdělek popisuje stravování (na obědy chodil z továrny, večeři si domluvil „u jedný Němky“), kolegy české i německé národnosti a jejich pozdější pohnuté osudy. (Viz nahrávka a podrobnější přepis sběrače uložený v Dodatečných materiálech.)

Známost

Se svou budoucí manželkou se pan Vejdělek seznámil na hasičském bále na konci masopustu. Pracovala v cukrárně. Rodina Anny Wittekové přijala nápadníka dobře, byl ostatně „pan ouředník“. Budoucí tchán pana Vejdělka pracoval jako soustružník, do práce chodil dvě hodiny denně – tam i zpátky, směna trvala deset hodin. „A přišel domů a ještě šel okopávat řepu, podle toho, co měli zasetý. On byl tenoučkej jako nit, ale stačit mu – to bylo umění. Já chodil rychle, ale on lítal! S dědkem když jsem šel na procházku, to jsem byl ucaprtanej…“ (Rodina se původně psala česky Vítkovi, německý zápis zvolil farář při křtu. Pan Vejdělek popisuje komplikované jazykové poměry promítající se i do dorozumívacího jazyka – či směsi jazyků – v rodině.) Všichni Annini bratři byli vyučení ve Vítkovicích.

Rodina si sama připravovala chléb a vozili jej péct k pekaři. Anna vychodila hospodyňskou školu, ráda tancovala.

Svatba

Seznámili se v roce 1933, svatba se slavila v roce 1934. Situace se trochu zkomplikovala, když farář zjistil, že Prokop byl po otci bez vyznání. Nakonec ale svatba proběhla v kostele v Mariánských Horách. Na hostinu do Lhotky přijeli hosté pouze z nevěstiny strany.

V práci na zaměstnancovu svatbu zareagovali rychle: „Hned jak jsem ohlásil, že se žením, tak mi hned přidělili byt. Tři místnosti. Kuchyň a dva pokoje. A ještě kamrlíček byl. Tam bydlel kolega, kterej se dostal do ostravskýho rozhlasu, tak bydlel u mě, v tom kamrlíčku. To byl kluk z Brna, kterej byl chudák, byl z chudý rodiny, tak dost dlouho k nám chodil bydlet. Tam za mnou přijeli moji rodiče. To jsem čekal na zastávce v Mariánskejch Horách. Jeli nočním vlakem, to jsem na ně čekal a odved jsem si je domů.“ První těhotenství manželky bohužel skončilo potratem.

Národnostní a politická situace na Ostravsku před 2. sv. válkou

„V tejdle době já byl nalevo. Já jsem hrozně čet takovou levou literaturu. Mně bylo vždycky líto těch určitejch nízkejch vrstev, který bídačily ne svým zaviněním. Jak byly ty Hugovy romány a pak ty některý americký romány. Ten, co napsal Chicagský (?) jatka, starší autor, no … už to mám vypadlý, mám díru (zřejmě jde o knihu Uptona Sinclaira Džungle, též Jatka z prostředí jatek, pozn  ed.). Takže po tom převratu jsem byl organizovanej v sociálních demokratech. To zas bylo kus taktiky, abychom byli aspoň v tom zaměstnání na levici, když to komunisti ovládli. To byla určitá vypočítavost, protože oni to pak zrušili, sloučili, no a koho chtěli, toho vzali, koho nechtěli, toho nevzali.“

V národnostním kotli průmyslového Slezska se setkávali Němci, Češi, Poláci, Židé... „Ale já moc žádný třenice necejtil. Na tý šachtě byla fůra Němců zaměstnanejch jako úředníků. Všichni uměli celkem česky, takže nebyl problém. Ale taky když jsi vzala ty jména, tak to bylo všecko takový poparchantělý, takový český zkomoleniny to byly. Nástup Hitlera k moci jsem v Ostravě už nezažil, to už jsem byl na Slovensku.“

Gelnice 1938. Mobilizace

Práci na Slovensku nabídl panu Vejdělkovi jeho zaměstnavatel, v ostravské továrně se dostal do poněkud přebytečného postavení. Nejprve odjel sám. Brzy jej ale dostihla mobilizace a zamířil do Gelnice.

„Mobilizace probíhala nádherně. Nastoupilo se s ohromným elánem. Ale Němci už do kasáren nedošli. Ti zůstali v parcích v Pardubicích třeba, váleli se po parcích, po lavičkách, ale do kasáren nešli. Ty nenastoupili. To si fůra lidí neuvědomila, že třetina československý armády jsou Němci. Furt se mluvilo o několikamilionový armádě, ale houby – třetina bylo Němců. Ti nebyli dáváni ke zbraním, ale ke službám, ale co je to platný – chyběli! To oni si nedovolili, mezi nima, to si nedovolili, to šlo vo držku.“

Prokop Vejdělek plnil úlohy hlásné služby v předradarovém období – z pozorovatelen v pohraničí přicházely do centrály v Pardubicích, kam byl přidělen, zprávy o pozorováních oblohy dalekohledy.

Mezi první a druhou mobilizací se mladá rodina přistěhovala do Gelnice, „dole u zastávky v takový pěkný vile ve veliký zahradě. Jsme říkali – to je nóbl. Tam nás přestěhovali. To všecko platila firma, nanosili nám všecko až do baráku. To bylo bez starosti. Andula přijela s tím břichem ještě s jednou rodinou z Ostravy.“ Peněz v té době vydělával pan Vejdělek dost, obchod byl hned vedle domu, manželce chodila na výpomoc dívka jménem Marienka.

„Netrvalo dlouho a najednou jsem dostal další telegrafický signál, že mám nastoupit. Já měl povolávací rozkaz trvale u sebe. Tak já papíry měl a hned jsem jel. Babička (tj. manželka Anna, pan Vejdělek příběh vypráví svému vnukovi – pozn. ed.) v Gelnici zůstala, nechal jsem ji tam samotnou a odjel jsem. To jsem byl zase v těch Pardubicích. Furt jsme tam přešachovali, prd jsme tam dělali, tak já šel za velitelem, říkám – já mám manželku, ta čeká každým dnem rodinu, a já tam nejsem. Nevím, co se tam děje. Tady jsem na prd, tak mě pusťte. On říkal – no, máš pravdu, jeď! A průser – pohraničí zabrali a domů jsem se nemoh dostat, poněvadž to bylo za hranicema.“

V Gelnici po dlouhé cestě našel prázdný dům a vzkaz, že si musí manželku vyzvednout druhý den v Košicích v nemocnici. Vzteky rozkopal kufr, vypůjčil si auto a na chodbě porodnice našel manželku s dcerou Květou (* 25. 10. 1938).

„To už byly celý Košice ověnčený maďarskejma praporama, na všech stožárech, kdejaká díra, všude visely. Čekali pana admirála Horthyho, že přijede přebírat Košice.“

Po začátku války sledoval vlaky plné vojáků mířících do Polska po slovenských tratích, rychle se naučil poslouchat vysílání londýnského i moskevského rozhlasu.

Okupace

Obsazení zbytku republiky nacisty rodina zažila v Praze na návštěvě u rodičů. „Byly jarní veletrhy a na ty byla sleva na dráze. Čili my jsme využívali tu slevu, poněvadž jsme ušetřili fůru peněz. No já přijel do Prahy a druhej den nato táta mě ráno budí – vstávej, vstávej, Němci jedou na Prahu. Pak jsem jel do Prahy a byl jsem svědkem příjezdu Hitlerovy armády. Na Příkopech, kousek od Národního divadla. To jsem měl konflikt s nějakým vojákem Slovákem, kterého ráno pustili z vojny, poněvadž byl rozpad československý armády, Slovensko byl samostatnej stát, tak Slováci byli pouštěný. Tak jsem tomu klukovi říkal – vy parchanti na tom máte dokonalej podíl, že jsme se takhle rozpadli.“

Vrátil se do Gelnice, ale za dva měsíce obdržel dekret Ministerstva vnitra Slovenské republiky o svém vykázání coby nepohodlný cizinec. Do týdne měl opustit slovenské území. Tomu se ovšem vzepřel ředitel, neschopný najít tak rychle náhradu. Vejdělkovi tak zůstali na Slovensku ještě měsíc.

Návrat do Čech

Prokop Vejdělek se pokusil vrátit do ostravského zaměstnání, ale firma byla již rozdělena na českou část (v Praze) a německou část (v Ostravě). Poněvadž se manžel nevracel a spojení se nepodařilo navázat, vyrazila za ním opět těhotná Anna do Ostravy naslepo – Prokop se však již vracel na Slovensko, takže se manželé minuli po cestě. Po vypuknutí války proti Francii odtud opět zamířil do slezské metropole, pouze s kufrem – majetek zůstal na Slovensku.

V Ostravě zahájil pátrání po nemocnicích po ztracené manželce. Našel ji u známé ještě před porodem a vyrazili za rodiči do Radotína. Malá Květa v té době zrovna měla černý kašel. „Když jsme vyjeli z toho Přívozu, když už jsme byli opravdu venku z Ostravy, tak Andula říká, mně bylo furt divný, že se dívá na hodinky, říká – víš, já mám porodní bolesti, já když jsem šla do Lhotky, tak jsem ztratila v příkopě vodu a mám to spočítaný, že když pojedeme dobře, tak dojedem do tý Prahy. No tak pomalu jsme to kupé obsadili. Tam byli tři pasažéři, ti se pomaloučku vytratili, když pozorovali tu situaci, jaká je, až jsme tam zůstali sami dva a ta holka (Květa), ta furt nevěděla, co se s ní děje, ještě kašel do toho. No a přijedeme na Wilsoňák, no a Andula říká – já nemůžu, já zůstanu. To už přiběhli chlapi s nosítkama. No já vyběh ven a tam ti chlapi, jak s vozejčkem jezděj, jak vozej tu poštu, hned jsem se na ně vrh a říkám jim, že bych potřeboval odvézt Andulu do nemocnice. »Helejte, pane, vemte kufr, takhle ho položíme, paničku na to posadíme a vyvezeme ji až před nádraží.« Tak já jsem zase běžel halt se podívat. Tak jo, tak jsme s těma dvouma chlapama ve třech ji vynesli z toho vlaku, posadili jsme ji na ten kufr a kanálama spodníma ji vyvezli až před nádraží výtahem nahoru a já se zatím běžel dívat, jestli tam jsou naši. A byli tam! Autem! Tak hned už jsem věděl, kde stojej jaksi, už byli připravený a chlapi dojeli až k tomu autu, šoupli ji do toho auta a jeli jsme. No a v porodnici se to opakovalo, jak ji položili na ten vozejk, tak vona porodila a bylo to venku. To byla Eva!“

Vamberk 1940

Za pomoci Pražské báňské hutní dostal Prokop místo ve Vamberku, kam byla přenesena výroba drátů z Bohumína. Získal tam i hezký byt, rodině se dařilo vycházet s potravinovými lístky, dokonce je posílali i do Radotína. „No když byly děti malý, tak jsme vymámili, že nám přidělili služku, přidělili nám děvče. No a ta první, to bylo hrozně hodný děvče. Taky jsem ji docela ošetřoval, udělala si nějakej otlak a měla na noze takovej velikánskej puchejř, tak jsem jí ho žiletkou rozříz, chudákovi. No a byla čtyřiadvacátej ročník a musela narukovat do Reichu. Pak jsme dostali takovou megeru, ta kradla, to byla potvora, tamta byla hrozně hodná holka. Tu druhou máma (manželka) vyhodila brzo. No a pak už jsme byli bez služky. Krátce to bylo, odpočinek měla máma chvilku. Tak vždycky v sobotu jsem sbalil holky a šel jsem s nima do polí, aby měla volno a mohla uklidit a podobně.“

1942, narození Dagmarky

V roce 1942 se ve Vamberku narodila Dagmar – tentokrát doma, maminka nechtěla do porodnice. Uživit rodinu šlo „docela dobře, ty platy na tu dobu byly docela dobrý, u tý Báňský hutní to bylo solidní. Ve Vamberku byla navíc možnost se přiživit se sedlákama. Ňáká drůbež se dostala, po zabijačkách kusy vepřovýho a nějaký vejslužky a podobně. No a přežilo se to.“

Osvobození 1945

„Osvobození nás zastihlo ve Vamberku. Ale je zajímavý, já jsem neměl radost, když jsem uviděl tu ruskou armádu, tak to mi bylo nějak ouzko. A to ve Vamberce nešla ta hlavní bojová armáda. Přes Vamberk šly nějaký trény. To byla sebranka všech možnejch vozidel, s koňma, auta, kočárky, kočáry, no prostě, co se kde posbíralo. Teď třeba koně táhli vůz, ty jsou rychlí, teď za nima uvázaný třeba dvě krávy vzadu za tím vozem. Krávy, chudáci, samá pěna u huby, to bylo příšerný, jak oni zacházeli s těmahle věcma, no tak je válka. No – bylo úzko z toho. Ve Vamberku tak nerabovali, jen se furt ptali, jestli jsou dobře na cestě, a když jsi se zeptala, kam jedou – Praga, Praga. A chtěli vědět, jestli na cestě je Germanija – nět?, to škoda, to plocho. No asi tři dny to šlo přes ten Vamberk. Pak zase chodily obrácený transporty, jak osvobozovali třeba ty lágry zajatecký, tak vodili zajatce, ale nevodili je jako, že by měli radost, že osvobodili svý lidi, ne, vozili je jako uličníky, jako lumpy, který se vzdali. Takže s nima zacházeli jak s dobytkem.“

Po válce. Bohumín 1945–1952

V roce 1945 se Bohumín vrátil opět do československých rukou a přátelé pana Vejdělka, pocházející z tohoto severomoravského města, jej přesvědčili, aby zkusil štěstí tam. Přeplněným vlakem („bylo utrpení tam jet, oknama se vystupovalo, oknama se nastupovalo“) s přestupem na další dopravu v Hranicích, kde byla trať rozbita, nakonec do Bohumína, přesněji do drátoven v Pudlově dorazil.

„V Bohumíně jsem musel čekat, až se uvolní byt. Tam jsme měli pěknej byt, velkej, v přízemí. Byl tam takovej kombinovanej sporák v kuchyni, ohříval vodu na lázeň, na teplou vodu, takže byl takovej bojler, beztlakovej bojler ovšem v koupelně. Tam byl had, kterým se ohřívala voda v kuchyňským sporáku a to ohřívalo pak vodu. To jsme pak vyměnili za elektrický topení u toho bojleru v tý koupelně a postavili jsme si elektrický sporák, poněvadž elektrika byla zadarmo. Bydlení bylo u Báňský hutní zadarmo.“

Děvčata chodila do pudlovské školy, Květa později jezdila do města. Prokop se stal předsedou sdružení rodičů. „A taky to dělalo zlou krev. U sousedů našich, co jsme bydleli, přes přechod bydlel komunista a tomu to vrtalo furt hlavou. Lidská závist nezná mezí.“ Stal se i členem Klubu československých turistů v Bohumíně a plnil funkci značkaře. S rodinou vyrážel značkovat do Beskyd a prochodil tak dnešní pohraniční oblast Beskyd.

Období 1945–1948 má spojeno také s přesvědčivou komunistickou propagandou: „Po válce to ještě přiživil ten chleba ze Sovětského svazu. Denně jsi měla na talíři, že žereme sovětský jídlo, a kdyby nám to oni nedali, tak chcípneme. Propaganda byla obrovská, od začátku. Byli na to machři.“

Rok 1948

„My jsme si nějak uvědomovali během tý války, že je potřeba se nějak politicky angažovat. A tak jsme si jako říkali, musíme každej nějak vstoupit do strany. No a já, poněvadž já jsem byl levě natočenej, tak jsem vstoupil do sociální demokracie. I ten můj nadřízenej tam v Bohumíně, inženýr Rambousek, taky šel do tý sociální demokracie. Ten konečnej průser jsme prožívali tak – zrovna sociální demokracie stála najednou před sloučením s komunistickou stranou, byl na ni tlak, komunisti vyvolali tlak na sloučení. Levicové strany dohromady. Svolali nějakou konferenci do Korové, tak my s Rambouskem a všichni jsme tam byli. To byla taková ukřičená schůze a nakonec se dohodlo NE. A tak s tímhletím NE jsme se vrátili zpátky do Bohumína, ale už bylo celkem víceméně oficielně rozhodnuto.. Konec sociální demokracie, přestala existovat. A teď oni si vybírali ze sociální demokracie, koho chtěli. Naštěstí si mně nevybrali, ani toho Rambouska a naopak Rambousek utek z fabriky bohumínský. Direktor okamžitě samozřejmě vyletěl, byl jmenovanej takovej prdela, ne špatnej chlap, to bych neřekl, já jsem ho celkem dobře znal, takovej předák dělník, no ale direktor, no... A přestal jsem teda dělat toho vedoucího tý energetiky v tom závodě, tam nastoupil novej chlap a já jsem se dostal do útvaru výstavby.“

Stávka v Bohumíně po měnové reformě 1953

Před reformou přijel do železáren na návštěvu Antonín Zápotocký a tvrdil, že řeči o chystané reformě „jsou samý blufy, že se nic neděje, to je všecko samá lež. No a nějakej mistr v mechanickejch dílnách, ten právě taky do toho byl namočenej a donutili ho, aby řečnil, a on si to vzal do hlavy, ten chlap, a když došlo k reformě, tak se druhej den oběsil.“ Na reformu dělníci okamžitě zareagovali stávkou – avšak „sotva zastavili práci, hned se tam objevilo vojsko. A sice nějaká důstojnická škola komunistická, nějaký Slováci, já nevím odkaď, kluci tvrdý jak tohle, zažraný komunisti, no a začalo to rabovat. Vojsko obsadilo fabriku, před každej vchod do dílny postavili kulomet – a bude se dělat!“ Organizátoři stávky ale vedli dělníky z továren demonstrovat na náměstí, „kde se ještě nějakým divným řízením osudu zachovala socha Masaryka“, tam ovšem již čekaly připravené antony a začalo zatýkání. „Ty lidi se už nevrátili, špatně to dopadlo, moc špatně. A o tomhle se neví. V Plzni taky bylo, ve Škodovce taky takovej případ. Ale o tom se mluvilo, ale o Bohumínu ani slovo, nikde se nic neobjevilo.“

Měnová reforma sebrala podle slov pana Vejdělka kromě úspor každému polovinu platu. Navíc skončilo výhodné bezplatné bydlení, „tak jsem si říkal, proč bych měl žít v Bohumíně“.

Návrat do Radotína

Vejdělkovi se vrátili ke stárnoucím Prokopovým rodičům a pan Vejdělek nastoupil do Hutního projektu. Rodiče v té době měli již v domě v horním bytě nuceně nastěhovanou rodinu Zelenkových, takže po návratu celá rodina i s prarodiči obývala přízemí. „Kuchyňka, ložnice, pokoj. Tam nás bydlelo pět a moji rodiče. Teď začal boj o byt.“ V práci nakonec pan Vejdělek dostal byt v novostavbě ve Vršovicích a formou „akce Kulový blesk“, tj. kolotočem směn bytů několika zájemců o bydlení v různých částech města jej vyměnil za byt v Radotíně – do něj poslali Zelenkovy a Prokop Vejdělek zahájil rekonstrukci radotínské vilky.

Smrt rodičů

Rodiče pana Vejdělka zemřeli v letech 1955 (otec) a 1960 (maminka) ve věku 85 a 80 let. Nedožívali v snadných sociálních poměrech: „Za tý první republiky měl táta krásnou penzi, opravdu krásnou na tehdejší poměry. A skončil nevím s kolika stovkama s tak odřeným hřbetem, ještěže bydlel ve svým, jakž takž, že nemuseli chodit žebrat.“

Maminka se po mrtvici uzavírala čím dál víc do svého vlastního světa, půl roku byla dokonce hospitalizována v léčebně pro choromyslné. Nakonec dožívala v domácnosti syna Prokopa.

Léta padesátá

Dcery se začaly věnovat vodáckému sportu, rodiče často vyráželi na výlety, i na lyžích, Anna však k turistice nepřilnula: „Bylo to vždycky utrpení na těch lyžích. Vona se snažila, ale nešlo to. No a na ty letní vejlety, když mohla, tak se radši ulila.“ Později proto vyjížděl spíše s dcerami, vzpomíná na výlet na Malou Fatru, kde zachraňoval před pádem z hřebene dceru Dagmar uklouznuvší na sněhu. Navštěvovali také radotínské loutkové divadlo.

V Malé Fatře si nakonec přivodil úraz i pan Vejdělek – na lyžích si tam zlomil nohu při sjezdu pod lanovkou. Z Žiliny jej poslali s provizorní dlahou vlakem do Prahy-Motola, kde pracovala dcera Dagmar: „To byla nejhorší cesta přes tu Prahu. To bylo natřásání, to jsem furt visel na rukách. No a teď mě tam dali na tu, jak se tomu říká, ambulanci. Tam jsem ležel až do odpoledne, nikdo si mě ani nevšiml, ani na mně nechmátli. Teprve když ukončili operce, tak mě vzali do práce, to bylo odpoledne. Já jsem celou tu dobu nečůral, od toho vleku. Já měl k prasknutí měch. Říkal jsem: »Prosím vás, dejte mi bažanta!« No a pak jsem byl fascinovanej – obyčejnou vrtačku vzali a takovej dlouhej vrták a tu patu prorazili, celou provrtali. Ani to neumrtvili. Ono to bylo jako cizí. Provrtali to skrz naskrz, prostrčili pak drát a na ten drát zavěsili tu podkovu. Takže jsem měl osmnáct kilo na tý noze na závaží přes kladku, a to jsem furt musel udržovat.“ Noha jej pak dlouhá léta zlobila.

Rok 1968

Uvolňování atmosféry před rokem 1968 popisuje pan Vejdělek následovně: „Dubček, to jsme byli celí podělaný z Dubčeka. Nejdřív, když jsem ho poprvé slyšel mluvit, Krista Pána, kde vykopali tohle dřevo. Von jektal, ten soustavně neuměl říct pár slov, to bylo blekotání, blekotání. No a pomalu se začal vybarvovat, tak jsme si říkali, no dobrý snad, no a nebylo to dobrý. Boss z Moskvy si to hlídal. Brežněv to hlídal jak vostříž.“

V 60. letech se Vejdělkovi snažili cestovat:„No ven se nesmělo, ale jezdilo se furt. Ale málo. Ale hlavně ubohost byla v tom, že si na to nedostala prachy. Furt na pozvání jenom, že jo. A to bylo na prd.“

Krátce před vpádem „spřátelených vojsk“ byl pan Vejdělek na zahraniční služební cestě: „No a já jsem v tom roce, co nás Rusáci vokupovali, tak já jsem byl na služební cestě asi na měsíc, v Alžírsku, tam měl hutní projekt stavět na nějakym dole na nějakou rudu, já už nevim, na co to bylo, pač to bylo v poušti, tak to muselo mít všecko svoje, výrobu elektřiny svoji. Já nevim, pokolikáté už to bylo, ty naši tam byli, tak mě nakonec vzali a stejně z toho sešlo, potom. To jsem poznal Alžír, město, že jo. Vrátil jsem se, a to už jsme tam pořád poslouchali rádio. To byly jednání v Čierné nad Tisou a pak byly v Moskvě ty jednání a já netušil nic, v noci jsem ňák dojel domu, usnul jsem. Já to nevěděl! Pak jsem ráno vstával před pátou hodinou, v pět hodin jsem vycházel z domu, byl jsem zvyklej chodit pěšky, ale tentokrát jsem se nějak zdržel, tak jsem jel autobusem, a řikaj: »Obsadili nás Rusové. Na Václaváku se střílí.« Dojeli jsme na ten Václavák, to ještě furt šlo, a tam byl bordel. Tam všude opravdu kanony a kulomety rozestavěný. No a tak jsem to jen tak uhlídal a koukal jsem tou Mezibranskou k nám tam. No a sedím u otevřenýho okna a najednou slyším ten klapot a někdo říká: »Jedou na rozhlas!«Tak jsme všeho nechali a letěli jsme k tomu rozhlasu a opravdu jeli na rozhlas. A teď tam už hořel ten tank, ale ten si to udělal sám! Poněvadž jak manévroval, tak porazil sloup od tramvajový troleje, trolej mu spadla na barel s benzinem a ten začal hořet. Zkrat propálil ten kotel a vybouchlo to. Takže to nikdo nezpůsobil, to si udělal ten chlap sám. Ale bylo napětí teda hrozný. Tam bylo nacpáno lidí u toho rozhlasu. A ty chlapi furt jenom na těch tancích seděli s těma samopalama a furt s tim manipulovali, a já jsem řikal těm klukum: »Neblbněte, dyť to nestojí za to, stejně prd uděláte a postřílej vás.« Oni bez ohledu stříleli.“

Cesty

Prokop Vejdělek vyvezl rodinu za hranice, přes Rakousko do Německa a Nizozemska, nikoliv ovšem do emigrace. Cestoval i po roce 1968 – na pozvání, do Amsterdamu k lidem, jimž pronajímali v Praze byt. Valuty si rodina opatřovala rovněž oním pronájmem. V době, kdy většině Čechů bylo cestování na Západ upřeno, projeli Itálii, navštívili západní i východní Německo – cestování to však bylo chudé, využívali kontaktů získaných zmíněnými pronájmy, „ještě zas jsme obtěžovali lidi tam, no žili jsme jako žebráci“.

V době Prokopova pobytu v Alžíru se Anna stěhovala do nového bydlení ve výškové budově na Pankráci. Roku 1972 si rodina pořídila chatu. Dcery se vdaly, přišla vnoučata – „babička ráda chodila na dvojčata, ale to tak na dvě, tři hodiny na návštěvu, domů si je nebrala“.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)