Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Veis (* 1946)

• narozen 19. ledna 1946 v Praze, vyrůstal ve Vršovicích

• v roce 1970 dokončil žurnalistiku na Filozofické fakultě UK

• před rokem 1989 v novinách, televizi ani rozhlasu nepracoval

• připravoval rubriku o vědě v dětském časopisu Sedmička pionýrů

• během normalizace „pokrýval“ autory, kteří nesměli publikovat

• stal se uznávaným autorem sci-fi, aktivní v Československém Fandomu

• byl opakovaně vyslýchán StB, která na něj vedla spis prověřované osoby

• v letech 1990 až 1993 působil v Lidových novinách, stal se šéfredaktorem

• ve druhé polovině 90. let byl poradcem předsedy senátu Petra Pitharta

• v době natáčení pro Paměť národa v roce 2025 žil v Praze

Sedl ke stolu, připravil si zápisník a brnknul předsedovi vlády domů. „Manžel je v koupelně,“ sdělila paní Čalfová. Omluvil se a chtěl zavěsit. Jenže paní Čalfová už premiéra vytáhla z vany. „Bylo to blbý. Tak to přece nemá být,“ vypráví Jaroslav Veis. „Aby ministerský předseda lezl z vany kvůli tomu, že volá redaktor z nějakých novin.“ Na fakultě sociálních věd a publicistiky promoval v roce 1970 a vlastně ani nevěděl, proč tu školu studoval. Do žádných novin nastoupit nechtěl a celou dobu normalizace to neudělal. Psal články o vědě do Sedmičky pionýrů, aby měl z čeho zaplatit složenky. Pomáhal přátelům, kteří nesměli publikovat, a dělal to tak dobře, že na to estébáci nikdy nepřišli. Překládal knížky, psal sci-fi povídky. V nich si stvořil svobodný prostor k úniku z reálného socialismu.

Teď byl reálnému socialismu konec. Jaroslav seděl v redakci Lidových novin se sluchátkem v ruce a volal Marianu Čalfovi domů. Mobily nebyly, ale uzávěrky ano a Lidovky měly k vládě blízko a chtěly být nejlepší. V domě na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí sídlily ještě nedávno Zemědělské noviny. Zůstal tam po nich jeden počítač, holé stěny a zaprášené parkety. Ovšem netrvalo dlouho a po starém schodišti, po kterém tu kdysi kráčeli Poláček i Čapek, teď běžně přicházeli ministři „Vlády národního porozumění“ na schůze redakční rady. Potkávali se tu politici, byznysmeni i umělci ze zahraničí. Chodil sem Václav Havel, protože měl v Lidovkách spoustu přátel, jako kdysi Masaryk. A Jaroslav Veis, který nechtěl být novinářem a „zašíval“ se v Sedmičce pionýrů, to tady dotáhl na šéfredaktora.

Gottwaldovi puklo srdce

Ze školy přišel domů s pytlíkem pomerančů. „Můžeme nějaké poslat dětem do Ameriky? Ať mají pěkné Vánoce,“ naléhal na matku. Chodil do první nebo druhé třídy a pomeranče se před svátky rozdělovaly na příděl. „Děti v Americe mají pomerančů dost,“ sdělila mu matka. „Když jsem byla malá, bývaly běžně v obchodě, stejně jako v Americe.“ Jaroslav byl nešťastný. Co s tím? O první republice říkali ve škole úplně něco jiného, tak proč máma lže? Když umřel Stalin a po něm Gottwald, vysvětlil mladšímu bratrovi, jak se to stalo. „Soudruh Gottwald odjel do Moskvy na pohřeb soudruha Stalina a tam mu puklo srdce žalem,“ hučel do bráchy. „Ale byl statečný. S puklým srdcem se vrátil do Prahy, aby umřel doma.“

Konzerva Chatka plná krabího masa z dálného východu v Sovětském svazu stála jen pár korun a matka ji kupovala v Domě potravin. Krabí maso připravovala se zeleninou na balkánský způsob, stejně jako pohanku či baklažán. Matka Milada prožila kus dětství v Kišiněvu, odkud pocházela část její rodiny, takže džuveč i spousta zeleniny byly na stole běžně. Jaroslav Veis a mladší bratr Ivan vyrůstali v prostorném bytě ve Vršovicích, které byly tenkrát napůl město, napůl venkov. Tam, kde dnes stojí stadion Slávie, byl počátkem padesátých let rybníček, a krajinou směrem ke Strašnicím se táhla pláň, na které cvičili vojáci, a Jaroslav s kamarády je okukovali, jak se tam zakopávají v drsných polních uniformách zvaných kopřiváče. Loudil od nich svačinu a sliboval, že příště přivede svou starší sestru, přestože žádnou neměl.

Otec Jaroslav vystudoval medicínu, ale jako lékař pracoval jen krátce. Ve třicátých letech dospíval v prostředí sociálně demokratické rodiny, po válce se stal komunistou a Jaroslav Veis nikdy nezjistil, jak o ideálech komunismu táta vlastně přemýšlel. Začátkem padesátých let dostal otec místo šéfredaktora Státního zdravotnického nakladatelství a rodina se nastěhovala do moderní novostavby ve Vršovicích. „Byla to taková inteligentní budova s prvky předválečného funkcionalismu,“ vzpomíná Jaroslav Veis. Čtyřpokojový byt s vysokými stropy měl velká okna, balkón a zimní zahradu. V přízemí u hlavního vchodu vyhradil architekt místo pro telefonní budku. Ovšem telefon tam nikdy nebyl. Ústřední topení vedlo v podlaze i ve stropu, ale nikdo nikdy nezjistil, jak se reguluje. Takže v zimě byly pokoje vyhřáté tak, že museli bez přestání větrat, aby se tam dalo vydržet.

„Franto, šoupni mi to na čtyřku,“ hulákal posunovač z tlampače na Vršovickém nádraží, když Jaroslav usínal. Randál z nádraží slýchal každou noc. Nemohl však zavřít okno, protože v přetopeném pokoji by se nedalo dýchat. „Byl to krásný dům. Jenže podělaný tím, že vyrostl v raném socialismu,“ vzpomíná na přechod ze staré doby do nové Jaroslav Veis. Asi v pěti letech onemocněl zápalem mozkových blan. „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova,“ blouznil v nemocnici na Bulovce. Heslo svazu mládeže slyšel tehdy odevšad. Nevěděl přesně, co to je, ale všude kolem se odehrávalo něco, o čem tušil, že to není dobré. V patře nad bytem Veisových bydlel pan Novotný. Pracoval na ministerstvu vnitra a Jaroslav později vytušil, že to musel být „hrůzný člověk“. K dětem se choval tak, že ho všechny měly rády. „Hrál si s námi. Učil nás střílet ze vzduchovky. Přitom bych se nedivil, kdyby někde na Pankráci mučil vězně,“ říká.

V roce 2023 získal Oscara film režiséra židovského původu Jonathana Glazera s titulem „Zóna zájmu“. V přívětivém světlém domě s velikou zahradou v Osvětimi bydlí rodina velitele koncentračního tábora Rudolfa Hösse. V životech manželky, dětí i služebných se nic zvláštního neděje, zatímco za zdí v sousedství má vyrůst další krematorium. Bude moderní a umožní nepřetržitý provoz. S odstupem sedmdesáti let prožívá atmosféru z doby svého dospívání Jaroslav Veis podobně. Kamarádovi Michalu Andělovi sebrali komunisté tátu. Na mnoho let ho zavřeli do vězení. Michal nesměl na gymnázium, zatímco Jaroslav ano, ale nijak to nereflektoval. Žádné „Probůh, s tím se musí něco dělat!“ se nedostavilo. Bral to tak, že to tak prostě je. „Přirozená stádnost,“ zhodnotil to při natáčení.

Máte tam invazi

Přijeli do města Valence v jihovýchodní Francii a hledali práci. Potřebovali peníze, aby mohli cestovat, ovšem domluveno tam neměli nic. Chodili od farmy k farmě, ze sadu do sadu, až je konečně nějaký sadař přijal. Léto bylo na vrcholu, od rána do večera sklízeli broskve. Dlaně měli ulepené šťávou a bylo jim hezky. Se studentkou lingvistiky Veronikou Maxovou se Jaroslav o dva roky později oženil. „Heleďte se, v Praze jsou Rusové,“ sdělil jim sadař pod broskvoněmi. „Máte tam invazi.“ Přijel za nimi do práce, aby jim to řekl. „To není možné,“ kroutil hlavou Jaroslav. „Rusáci jsou sice hrozní, ale tohle je nějaká blbost. A víte, co to asi bude?“ vysvětloval majiteli broskví. „Američané točí u Prahy válečný film. To je ono…“ Vzal je do auta, odvezl je k sobě domů a posadil k televizi. Tam v obýváku viděli, že má sadař pravdu. Bylo 21. srpna 1968 a do Československa vpadla okupační vojska.

Produkce z Hollywoodu v roce 1968 v Československu skutečně natáčela. Ocelový obloukový most v Davli poblíž soutoku Sázavy s Vltavou použili filmaři jako kulisu válečného velkofilmu „Most u Remagenu“. V závěrečné fázi 2. světové války dostala speciální jednotka americké armády rozkaz dobýt poslední most přes Rýn tak, aby zůstal zachován. Oddíly wehrmachtu měly most udržet co nejdéle a poté tisíce tun oceli vyhodit do povětří. Německé úřady neumožnily natáčet film v místě, kde stál skutečný most, proto se natáčelo v Davli. Když 21. srpna vpadly do Prahy sovětské tanky, rozhodla americká produkce evakuovat své štáby do zahraničí. Filmaři i herci odjížděli v taxících, ovšem kulisy i historická technika zůstaly na place. Propagandistické štáby z Moskvy, které při invazi doprovázely okupační jednotky, pak americké džípy a obrněné vozy wehrmachtu natáčely jako důkaz, že do Československa skutečně vtrhla imperialistická a fašistická vojska a byl tedy nejvyšší čas přispěchat na pomoc. 

„Pokud vím, nikdo se dosud nepokusil vyzkoumat, z jakých lidí se dělají novináři. Je sice novinářská škola, ale ještě jsem nepotkal novináře, který by z ní vyšel,“ napsal Karel Čapek v knížce fejetonů Jak se co dělá. „Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení. Nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou.“ Novinář Jaroslav Veis vystudoval během šesti let hned tři novinářské vysoké školy. Ve skutečnosti ovšem navštěvoval pořád jednu a tu samou a ve shodě s Čapkem konstatuje, že se tam toho moc nenaučil. V roce 1964 nastoupil do Institutu osvěty a novinářství, který se ve druhém ročníku změnil na Fakultu osvěty a novinářství, aby se z něj za rok stala Fakulta sociálních věd a publicistiky.

„Psychologie pro novináře, sociologie pro novináře, informatika pro novináře. Hodně prostoru měly dějiny žurnalistiky i filozofie,“ vzpomíná Jaroslav Veis. „Učili nás, jak vypadá zpráva, komentář, glosa nebo rozhovor, ovšem čistě teoreticky. Říkali nám, co to je, ale ne jak se to dělá,“ vypráví Jaroslav Veis. „Proč jste se tam tedy hlásil?“ padne při natáčení otázka. „Sám vlastně dobře nevím. Snad, že mi to připadalo takové dobrodružné.“ 

Ve druhé polovině šedesátých let se komunisté v Československu začali dělit na „konzervativní“ a „progresivní“. Jaroslav Veis si pamatuje, že na fakultě tehdy nepůsobil žádný přesvědčený marxista. „Všichni se tvářili progresivně a nikdo do nás nehustil, jak se má v novinách dělat komunistická propaganda, jak správně psát o budování socialismu.“

Když se koncem léta 1968 vrátil z Francie, vůbec se mu to v okupované Praze nezamlouvalo. Veronika studovala tehdy v Edinburgu a Jaroslav se rozhodl, že do Británie odjede také. Přijel do Londýna, brzy po něm spolužák Alexandr Kramer, a oba tam požádali o studijní pobyt. Ealing Technical College nabízela přípravný kurz pro studium některé z univerzit a Jaroslav poznal úplně jiný svět, než s jakým se dosud na vysoké škole potkal. Diskuse, kterou zatím znal, stála na tom, aby student předvedl, co se všechno naučil, jak je chytrý a vzdělaný. O debatu vlastně vůbec nešlo. Ovšem v Anglii to bylo jiné. Jaroslav byl nadšený. „Šlo hlavně o to mluvit a něčeho se dobrat,“ vysvětluje. Chvíli trvalo, než na to přišel. Než se přestal stydět. Byl zvyklý vstupovat do debaty ve chvíli, kdy mohl říct něco chytrého. Tohle tady neplatilo. „Všechno, co si myslíš, je zajímavé. Řekni, co si myslíš, a spolu pak na něco přijdeme.“

Přítel v utajení

Do vinárny Blatnička přišli Jaroslav Veis s Alexandrem Kramerem s nápadem, že společně stvoří scénář pro televizní seriál. V šatně vinárny hlídala kabáty Otta Bednářová. Známá reportérka Československé televize, autorka reportážního cyklu „Zvědavá kamera“. Začátkem normalizace odmítla „podrobit kritice“ svou reportérskou práci, tak ji z televize vyhodili. Chtěli se s ní poradit, za kým by na Kavčích horách asi tak měli s nápadem na seriál zajít, jenže Otka řekla, že je to „úplná blbost“. Normalizace šlapala jak hodinky a nikdo takový po čistkách v televizi nebyl. Začalo se rodit rozhodnutí napsat sci-fi povídky. Od kamarádky z Anglie dostal Jaroslav vědeckofantastický román „Nonstop“ spisovatele Briana Aldisse i další Aldissovy knížky. Pokusil se nabídnout v nakladatelstvích jejich překlad, ovšem nikde neměli zájem. Tak se s Alexandrem pustili do psaní.

„Jednu povídku napsal Saša, druhou jsem napsal já. Pak jsme si k tomu sedli a společně to dotvořili,“ vzpomíná Jaroslav Veis. „Někde jsme přidali dialogy, jinde vymysleli novou postavu a hodně jsme na tom spolupracovali.“ Tak vznikla sbírka sci-fi povídek „Experiment pro třetí planetu“. V roce 1976 vyšla v nakladatelství Mladá fronta a měla úspěch. Jen málo lidí tenkrát vědělo, že povídky mají dva autory. Na obálce byl uvedený pouze Jaroslav Veis, protože Alexandr Kramer tam být nemohl. S jeho jménem by nakladatelství Mladá fronta povídky nevydalo. V roce 1970, když měli oba studium novinařiny dokončit, Alexandra Kramera z fakulty vyloučili. „Nechali Sašu obhájit diplomku a krátce před státnicemi letěl,“ vzpomíná Jaroslav Veis. „Saša byl disidentem ještě před okupací. Každému na rovinu říkal, co si myslí a vůbec se s tím nemazlil.“

Od poloviny šedesátých let vydával Československý svaz mládeže časopis pro vysokoškoláky s titulem „Student“. Okamžitě po invazi samotní redaktoři oficiální vydávání magazínu zastavili, ovšem vyšlo ještě několik ilegálních čísel, do kterých přispíval také Alexandr Kramer. V dubnu 1969, kdy byli společně na stipendiu v Londýně, odjel Kramer předčasně do Prahy a podílel se na studentské stávce proti jmenování Gustáva Husáka generálním tajemníkem KSČ. Od té doby režim Alexandra Kramera pronásledoval. „Nějakou dobu pracoval jako nosič kufrů, občas tlumočil. Nakonec dostal místo překladatele v Tesle Karlín. Překládal tam návody,“ vzpomíná Jaroslav na kamaráda. V lednu 1977 podepsal Alexandr Kramer prohlášení Charty. Přesto se podařilo, že o dva roky později vyšel soubor povídek „Pandořina skříňka.“ Znovu tu knížku psali spolu. Znovu ji podepsal pouze Jaroslav Veis. Knihy měly náklad v desítkách tisíc a byly vyprodané. Honorář dostal Jaroslav. Dělili se na půl.

Vystudoval žurnalistiku, ale novinářem být nechtěl. Nestál o práci v běžném tisku. V socialistickém Československu mu to nedávalo smysl už na fakultě a po okupaci se v tom utvrdil. Pronásledovaný kamarád nebyl jediný v blízkém okolí, koho režim šikanoval. S Veronikou Maxovou se v roce 1970 oženil a celou normalizaci byl nejbližším svědkem toho, jak nemohla sehnat dobrou práci, jak jí režim ubližoval. Tchyně Dagmar Maxová pracovala ve vedení Československého rozhlasu a patřila k prvním, kterou po okupaci propustili. Tchán Vojtěch byl veteránem západní fronty. Po válce pracoval v Československé tiskové kanceláři. V padesátých letech byl propuštěn poprvé, poté rehabilitován a působil jako zpravodaj z Afriky, aby byl po roce 1968 vyhozen znovu.

Pokrývači

Noviny, rozhlas a televize patřily k nástrojům komunistické propagandy, na které se odmítal podílet. Přesto si svou redakci našel. „Sedmička pionýrů“ byla dětský časopis s ohromným nákladem. Prodávala se ve všech trafikách, odebíraly ji školy i pionýrské oddíly a Jaroslav Veis psal pro děti o vědě. Tvořil vědeckou rubriku. Scházel se s vědci a psal o jejich práci tak, aby tomu děti rozuměly. Oslovil astronoma Jiřího Grygara a připravil seriál o výzkumu vesmíru. Publikoval portréty československých i světových vědců. „Psaní pro děti byl smysluplný únik. Moc peněz jsem za to neměl, byla to novinařina třetí kategorie. Ovšem nebylo té práce mnoho, takže dobrá zašívárna.“

Pokud nechystal rubriku do Sedmičky, překládal, psal knížky a přispíval také do jiných časopisů. Dostal nabídku stát se šéfredaktorem magazínu „Věda a technika mládeži“. Bylo to lákavé, rád by to dělal, jenže chtěli po něm, aby vstoupil do strany a začal se angažovat. Takže poděkoval a šel raději do hospody. Redakce Sedmičky sídlila na Staroměstském náměstí, zatímco Veisovi bydleli na Malé Straně. Hospodské prostředí na Starém Městě i naproti za řekou bylo stejně zásadní, jako domov a rodina. U piva se Jaroslav setkával s kolegy a přáteli, potkával tam lidi z kultury i disentu. Často se to prolínalo. Občas se setkali přímo v redakci Sedmičky a debatovali tak, jak to měl rád, jak se to během stipendia v Londýně naučil. Na snímku z té doby je redakční místnost plná lidí a mezi nimi disidenti pronásledovaní režimem. Vězněný chartista Jiří Tichý i odevšad vyhazovaný novinář, spisovatel a rovněž signatář Charty Tomáš Pěkný.

Kromě diskusí a debat měla setkávání, přátelství a kolegialita také praktický smysl. Říkali tomu „pokrývačství“. Novináři, spisovatelé, výtvarníci nebo třeba grafici, kteří se znelíbili režimu, potřebovali tvořit a dostávat za to alespoň nějaké peníze. Dětské časopisy stály na okraji cenzorského zájmu, takže bylo naprosto normální a běžné, že v nich zakázaní autoři textů i kreseb publikovali pod jinými jmény. V redakci Sedmičky to Jaroslav Veis organizoval tak, že o tom vědělo jen několik lidí. Někdo článek napsal, někdo vytvořil ilustrace, někdo jiný to podepsal a Jaroslav to dostal na stránky. V jiných dětských časopisech zase pokrýval práci druhých autorů svým jménem a předával jim honorář. „Vycházely časopisy Mateřídouška a Sluníčko, tam se takových věcí podařilo dostat hodně. Spousta výtvarníků pracovala pro takové časopisy. Dohazovaly se jim ilustrace,“ vzpomíná Jaroslav Veis.

„Jestlipak víte, proč jste tady?“ položil vyšetřovatel Státní bezpečnosti Jaroslavu Veisovi oblíbenou estébáckou otázku. „Jak to mám vědět?“ odvětil. U prvního výslechu byl v roce 1978. Lidé z disentu, které StB vyslýchala často, se obvykle drželi zásady, podle které se s estébáky vůbec nebavili. Ocitovali paragraf, že mají právo mlčet, a pak byli dlouhé hodiny zticha. „Takhle jsem to nedělal. Nechtěl jsem je provokovat,“ vzpomíná Jaroslav Veis. „Snažil jsem se estébákům vysvětlit, že jim nemám co říct, že na mně nic zajímavého není.“ Další pravidlo, které ovšem dodržoval, doporučovalo nenechávat si výslechy pro sebe. „Jakmile výslech skončil, šel jsem rovnou do hospody a řekl to všem známým, na které se vyptávali,“ vypráví. Nestalo se, že by se estébáci ptali na pokrývání přátel, kteří nemohli publikovat. Přemýšlel nad tím, jak je to možné, ale nikdy na to nepřišel.

Aby nám lidé věřili

„Netahej nám sem Ameriku. Čtenáři mají právo vědět, co si novináři o svých zprávách myslí,“ oponovali kolegové v redakci. Jenže Jaroslav byl neústupný. Oddělit zpravodajství od komentářů byl základní princip nezávislé anglosaské žurnalistiky. Proto musely být noviny rozdělené do sekcí. Na přelomu 80. a 90. let připravil žurnalistický aktivista Rony Koven ve Spojených státech útlou knížku určenou lidem v médiích. Jaroslav se svou ženou Veronikou knížku přeložili a ve svobodném Československu vyšla jako „Příručka pro novináře střední a východní Evropy.“ Od 1. ledna 1990 měl Jaroslav Veis v občanském průkazu razítko zaměstnavatele: „Lidové noviny“. Režim sice padl, ale staré zákony ještě platily, takže každý občan musel mít v občance potvrzení o tom, kde pracuje. Jaroslav pracoval v „Lidovkách“ a novinářská příručka byla praktický bedekr, který mu v novinářské práci konečně dával smysl.

Když před dvaceti lety začátkem normalizace Jaroslav Veis promoval, vyhodili mu kamaráda ze školy a o nějaké anglosaské žurnalistice se mu tenkrát ani nezdálo. Komunistická strana řízená z Moskvy měla pod palcem všechno. Znovu přišla cenzura a tvrdý dohled v médiích, kterým se říkalo „tisk, rozhlas a televize“. O tom, že vydavatel nesmí zasahovat od obsahu novin a integrity redakce, aby noviny neztratily důvěru, nikdo nic nevěděl, a kdyby to věděl, nesměl to vyslovit. Teď měl na to Jaroslav příručku z Ameriky a pustil se do práce.

A když koncem roku 1989 dostal nabídku pracovat v Lidových novinách, dlouho se nerozmýšlel. Alexandr Kramer už tam byl. Jaroslav si zprvu myslel, že zase bude psát o vědě. Jenže věda teď právě v novinách nikoho moc nezajímala. Komunistický režim padl, Václav Havel se stal prezidentem, vznikla „Vláda národního porozumění“ a disidentů byla plná sněmovna. Někteří tam přišli rovnou z vězení. O Lidové noviny byl obrovský zájem. První měsíce vycházely v téměř půlmilionovém nákladu a Jaroslav Veis, který nikdy novinářem být nechtěl, začal psát o politice. „Lidovky jako první začaly být o něco odvážnější v kladení otázek politikům. Od samého počátku nebyly servilní. Bylo to dané jejich disidentskou minulostí a také tím, že vláda byla Lidovkám blízká, a museli jsme to oddělit. Aby nám lidé věřili,“ vzpomíná Jaroslav Veis. „Byla to doba, která mi připadala úplně praštěná. Jak jinak by se mohlo stát, aby nějaký novinář zavolal premiérovi, kterého pak kvůli tomu manželka vytáhla z vany.“