Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Věchtová (* 1945)

• narozena 21. prosince 1945 v Nymburce

• dědeček Jan Bártl vězněn v koncentračním táboře, zemřel během pochodu smrti

• vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1968 se účastnila okupační stávky

• učila na nymburském gymnáziu, kde se zapojila do sametové revoluce

• v roce 2024 žila v Nymburce

Doma jsme o tom skoro nehovořili

Jana Věchtová, rozená Bártlová, se narodila 21. prosince 1945 v Nymburce a vyrůstala s rodiči a mladší sestrou a bratrem. Její dědeček Jan Bártl byl jedním ze zakladatelů trampské osady Toulaví vlci na Jíváku nedaleko Nymburka. „On a jeho další přátelé sem začali jezdit v roce 1926. Na panství Thurn-Taxise měli vymezený prostor, kde si stavěli stany a trávili tam volný čas,“ říká. Dědeček se časem stal šerifem osady. 

Dědečka nepoznala, protože zemřel na konci druhé světové války během pochodu smrti. „Doma jsme o tom málo hovořili, tatínek možná nechtěl a nikdo jiný ani nebyl. Dozvídala jsem se o tom až později.“ V dospělosti se Jana Věchtová snažila zjistit, proč byl její dědeček poslán do koncentračního tábora, a dostala se ke třem různým příběhům toho, co se stalo. Jedna verze říkala, že trampy někdo udal, že na Jíváku schovávají zbraně. Další variantou je, že se Jan Bártl podílel na sabotáži vlakových souprav, a jiný pamětník tvrdí, že s kamarády někoho nepozdravili Heil Hitler, když seděli v hospodě. „Mrzí mě, že jsem se na to nikdy nezeptala. Babička zemřela brzy a s tátou jsme o tom málo hovořili,“ vzpomíná.

To nebyla jednoduchá doba

Na Jíváku trávila Jana Věchtová v dětství velké množství času. „Tam rodiče krátce po tom, co jsem se narodila, postavili chatu z baráků, co tu zůstaly po německé armádě.“ Její tatínek pracoval jako výpravčí na dráze a učil tělesnou výchovu na železničním učilišti v Nymburce. „Chodili jsme s ním na vycházky, kde nás učil poznávat přírodu.“ Maminka pracovala ve zdravotnictví, ale bohužel zemřela, když Janě bylo patnáct let. „To jsem zrovna nastupovala na gymnázium, to nebyla jednoduchá doba,“ podotýká.

Prázdniny trávily děti s babičkou na Jíváku a jezdily na tábory, které pořádaly pro děti svých zaměstnanců České dráhy. Vedoucí na táborech často dělali bývalí skauti anebo rodiče. „I náš táta, potom když už nebyla maminka, tam s námi jezdil.“ Na Jíváku se v době Janina dospívání konalo množství turnajů a večery se trávily u táboráku s trampskými písněmi. „Během normalizace jsme si na tom Jíváku užívali sport a vychovávali děti a bavili se v malé ucelené skupině lidí, kteří měli všichni stejný názor.“

V roce 1960 nastoupila Jana Věchtová v Nymburce na gymnázium. Vzpomíná, že tehdy měli povinná branná cvičení, brigády a socialistické závody, takže jí zpětně přijde, že neměli ani čas se něco naučit. V tu dobu také začala docházet do turistického oddílu. „Cestovali jsme na jaře v zimě na hory. Museli jsme plnit nějaké nesmysly, abychom byli být zaregistrováni jako turistický oddíl,“ říká.

Vedoucí z jejich turistického oddílu pracoval u drah a dokázal jim zařídit levné jízdenky, a tak se oddílu povedlo na konci 60. let vyjet do Jugoslávie. „Projeli jsme od severu od Plitvických jezer přes Rijeku, Hvar až do Sarajeva. Asi tři týdny jsme takhle cestovali, bylo nás asi deset a byla to krása, na kterou dodnes vzpomínáme všichni, kteří se někdy sejdeme.“

Musela jsem si odpracovat hodiny na stavbě kolejí

V roce 1964 odmaturovala a rozhodla se studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. „Po prázdninách se na škole objevili lidi, které jsme na přijímačkách neviděli, že by je dělali… Naštěstí tehdy tam ještě byli páni profesoři, kteří se nebáli tyhle protekční děti případně ze studia vyhodit,“ vypráví. Studovala kombinaci tělocvik, biologie a zeměpis. Školu dokončila pouze čtvrtina studentů, kteří ji začali, Jana Věchtová byla mezi nimi. „Studium bylo skutečně náročné… Museli jsme skládat zkoušky i z dějin marxismu-leninismu.“

První dva roky nedostala v Praze místo na vysokoškolské koleji, takže každý den dojížděla z Nymburka. „Musela jsem si odpracovat hodiny při stavbě kolejí na Strahově a za to nás tam pak milostivě zařadili, že jsme byli ubytovaní na kolejích.“ Se spolužáky museli nacvičovat i na spartakiádu. Později, když byla učitelkou, tak chystala na spartakiádu i své studentky. „Nikdy mě to nebavilo, ale nějak jsme to zvládly.“

Na Jíváku se to hodně změnilo

S partou z vysoké školy měla Jana na léto 1968 naplánovaný výlet do Julských Alp. „Oni tam všichni odjeli a mně chyběla poslední zkouška z marxismu-leninismu, měla jsem ji dělat 22. srpna a měla jsem za nimi odjet potom.“ Den před zkouškou proběhla invaze armád Varšavské smlouvy do Československa, takže Jana nešla ani ke zkoušce, ani neodjela za kamarády. Místo toho se spolužáky organizovali okupační stávku na fakultě. „Pátý ročník jsme dokončovali už během takového začátku normalizace. To bylo nepěkné období.“

Během normalizace začala zase víc jezdit na Jívák. „Na Jíváku se to hodně změnilo, protože to území, které zabrali ruští vojáci se sídlem v Milovicích, zasahovalo právě až k tomu Jíváku,“ vzpomíná. Do lesa za osadou, kam dřív běžně chodili, se najednou nesmělo, protože to byl už vojenský prostor. 

Po promoci dostala Jana Věchtová umístěnku na hotelovou školu v Poděbradech, kde učila dva roky. Pak se jí povedlo místo vyměnit s někým, kdo žil v Poděbradech, ale učil v Nymburce. Tak se v roce 1970 dostala na gymnázium v Nymburce. „Byla to taková doba, kdy ti staří zkušení učitelé odcházeli a byli nahrazováni stranickými kádry.“ 

Jana Věchtová musela procházet politickými školeními a psát posudky na studenty, ale i při těchto povinnostech se snažila jednat podle sebe. „Musela jsem vyučování přizpůsobit tomu, abych nemusela moc mluvit o politické geografii, tak jsem spíš učila ovzduší, přírodu a tak.“ Mezi pedagogy měli dobré vztahy a zvládala odolávat i tlaku na vstup do strany. „Nás mladé lákali, fakt každý týden chodili a otravovali, abychom tam vstoupili. Prohlašuji, že jsem nikdy do komunistické strany nevstoupila,“ říká.

Měli jsme pocit, že se ven už nikdy nedostaneme

V době, kdy nastoupila na nymburské gymnázium, se provdala a postupně se jí narodili dva synové. „Později, když jsem měla kluky, tak už jsem se trochu bála. I z manželovy rodiny zaznívalo, proč nechodíme k volbám.“ S rodinou často jezdili na Jívák, kde se mohli svobodně vídat s rodinami podobného smýšlení. 

Na škole učila tělocvik a zeměpis a bylo pro ni důležité země, o kterých učila, i navštívit. Snažila se každý rok žádat o devizový příslib, aby mohli vyjet do ciziny, ale nikdy ho nedostali. Až v roce 1988 úplně nečekaně dostali možnost vyjet na Západ. „Měli jsme pocit, že už se nikdy ven nedostaneme, tak jsme naplánovali velkou cestu.“ V roce 1988 tak Jana s rodinou projela Rakousko, Itálii i Švýcarsko.

O rok později se začal režim lámat a do Nymburka začali dojíždět studenti z Prahy s informacemi o brutálním potlačení demonstrace na Národní třídě a změnách ve společnosti. „Mimo Prahu tomu lidé dlouho nevěřili.“ Média o událostech samozřejmě neinformovala, takže bylo pro šíření revoluce zcela zásadní šíření díky studentům a pomocí místních Občanských fór, která se začala všude zakládat. „Jezdili do školy studenti z Prahy, i třeba herci, ale taky tam chodili diskutovat ti z té komunistické strany, představitelé města, kteří zastávali opačné názory. Pan ředitel dovolil vystupovat všem.“

Jana Věchtová se podílela na organizování stávky, posílání podpisů k peticím do Prahy a dalším věcem. „Když se blížil ten listopad 1989 a byly protesty, tak ti starší profesoři nám říkali, ať do toho nechodíme, protože sami měli tu zkušenost, jak pak byli potrestáni v tom roce 1968.“ Jana Věchtová se zúčastnila demonstrace na Václavském náměstí i Letenské pláni. 

Zděsila jsem se, co jsem to ty děti učila

Po pádu komunismu nastalo skvělé, ale i náročné období. Ve vedení školy nastaly změny a Jana Věchtová byla jmenována zástupkyní ředitele. Na gymnáziu se zvýšil počet studentů a ona musela absolvovat mnoho jednání na ministerstvu školství. Velmi pozitivně hodnotí, že do školy mohli jezdit zahraniční lektoři. 

Jestli něčeho využila Jana Věchtová po pádu komunismu dostatečně, tak to bylo cestování. Konečně se mohla podívat do zemí, o kterých už roky učila, a projela neskutečné množství států. „O těch cestách jsem pak vyprávěla studentům… Často jsem někam přijela a zděsila jsem se, co jsem to ty děti učila. Když to člověk viděl na vlastní oči, tak to bylo úplně jinak.“

Jana Věchtová procestovala opravdu skoro celý svět, nejraději cestovala v malé skupině lidí, často jen se synem, mnoho zájezdů sama organizovala. „Jediné, kde jsem nebyla, a to mě bude mrzet vždycky, že jsem nebyla v Austrálii a na Novém Zélandu. Měli jsme to v plánu, ale přišel covid. Teď už bych to nezvládla,“ uzavírá. V roce 2024 žila v Nymburce.