Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vašků (* 1939)

• narozena 17. září 1939 v Říčanech u Prahy

• v roce 1948 komunisté jejímu otci Ladislavu Kauckému znárodnili obchod

• roku 1952 komunisté odsoudili jejího dědu Františka Škodu na šest let vězení za protistátní činnost

• v roce 1954 pamětnice nemohla z kádrových důvodů studovat střední pedagogickou školu v Praze, přijali ji v Litoměřicích

• po maturitě pracovala jako učitelka v několika mateřských školách v Litoměřicích a okolí

• roku 1963 se s manželem přestěhovala do Lovosic

• v letech 1981–1989 byla členkou KSČ

• v letech 1981 až 1993 pracovala jako ředitelka MŠ v Lovosicích

• v době natáčení (2025) žila v Lovosicích

Věra Vašků nemůže zapomenout na konec války, kdy se jako malé dítě stala svědkem krutostí, které člověk dokáže páchat na jiném člověku. Viděla, jak se lidé mstili kolaborantům. Živou vzpomínku má také na německé vojáky, kteří procházeli městem s vozem s padlými, kterým chyběly boty. Byla i očitým svědkem hrdinské akce skupiny obyvatel Říčan, kterou s kamarádem pozorovala schovaná na náspu nad železniční tratí. Obránci zastavili německý obrněný vlak, který měl namířeno do Prahy. Kolem jejich pomníku pak chodila do školy celé své dětství. 

Po krátkém období radosti z konce války však na její rodinu čekaly těžké časy. Komunisté otci znárodnili koloniál. Aby uživil rodinu, pracoval v těžkých podmínkách jako dělník v cihelně. Matka sice o práci žádala, ale jelikož jí komunisté na výboru řekli, že přednost mají soudružky, zůstala s dětmi v domácnosti. Věra Vašků tak vyrůstala ve velmi skromných poměrech. Dědu, hrdého sokola, komunisté v roce 1952 odsoudili za protistátní činnost k šesti letům vězení. S takovým kádrovým profilem nemohla studovat pedagogickou školu v Praze. Odešla proto do Litoměřic, kde režimem podobně postižené dívky přijímal tamní ředitel František Bouša. Po maturitě pamětnice pracovala v několika mateřských školách a v kraji již zůstala. Když se stala ředitelkou mateřské školy, ze strachu z možnosti přeložení do vzdáleného místa se kvůli malé dceři rozhodla vstoupit do komunistické strany, s čímž se dodnes nedokázala vyrovnat.

Šeříky to věděly

Věra Vašků, rozená Kaucká, přišla na svět 17. září 1939 v Říčanech u Prahy, kde navzdory probíhající válce prožila hezké dětství, na které ráda vzpomíná. Její otec Ladislav v Říčanech provozoval malý koloniál a matka Vlasta se starala o ni a její dvě mladší sestry. Několik jejích nejranějších vzpomínek na dětství je však spjato s válkou. Vzpomíná například na německé chlapce z Hitlerjugend, kterým jednoho dne, když pochodovali kolem jejich obchodu, otec vynesl ven krabici. Podívala se do ní a uviděla kondenzované mléko. „Také jsem ho chtěla,“ vzpomíná. Otec jí ale vysvětlil, že ho mají objednané. „Musím jim ho dát. Jinak by to skončilo, bůh ví jak,“ řekl. Za války měl v obchodě jen velmi málo zboží. „Viděla jsem poloprázdné regály a nejvíce si pamatuji meltu,“ vypráví Věra Vašků.

Živé vzpomínky má pak na konec války a osvobození. Vzpomíná, jak dětskýma očima vnímala „třpytivá“ německá a sovětská letadla nad Prahou nebo jak se s maminkou dívaly z okna pokoje na světlomety, které letadla vyhledávaly, a také na sovětské tanky, které projížděly na Prahu. Nejvíce jí však zůstalo v paměti, jak místní lidé trestali kolaboranty tím, že je nahnali do studeného potoka. „Pak najel autobus. Museli ho zespodu mýt a přitom leželi na zádech v té studené vodě. Měli černé oblečení a na zádech hákový kříž. Bylo mi jich líto. Zůstalo to ve mně jako velká křivda, že člověk člověku tohle udělá jenom za jeho přesvědčení,“ vzpomíná Věra Vašků.

Když se během osvobození vydala na návštěvu k babičce, strhla se střelba. „Nacpali nás do malinkého sklípečku a tam jsme tu střílečku přečkali,“ vypráví. Roky pak chodívala kolem pomníku padlých, kteří statečně bránili obrněnému německému vlaku, který jel od Benešova, dojet do Prahy. Obránci využili svahy podél trati. „Běhali po vršku nahoru a dolů a tam na ně stříleli. Podařilo se jim, že vlak nedojel,“ vypráví pamětnice. Během této akce zahynuli tři říčanští povstalci – Přibyl, Schmerzenreich a Freiwillig.

Radost a nadšení z osvobození má pamětnice spojené se slovy své maminky: „Šeříky rozkvetly, jako by to věděly.“ Pak ale spatřila, jak od Světic přicházela dlouhá řada obyčejných německých vojáků, kteří z našeho území prchali před Rudou armádou. „Za nimi jeli koně. Jen koně a valník. Byl plný mrtvých těl vojáků. Když zavřu oči, tak vidím, jak mrtví leželi na valníku a neměli boty. Sebrali jim je,“ vzpomíná Věra Vašků.

V říčanské škole si na několik posledních měsíců války zřídila sídlo německá posádka. Pamětnice měla jako předškolačka velký strach, že budovu školy obránci při osvobozování rozstřílí a nebude pak mít kam chodit. „Měla jsem tenkrát velký strach. Pamatuji si, že jsem plakala, že chci jít do školy a že mi školu rozbijí,“ vzpomíná.

Dědu komunisté odsoudili neprávem

Babička pamětnice Ludmila Škodová zemřela v třiceti sedmi letech, a tak děda František Škoda zůstal se svými čtyřmi dětmi ve věku jeden až čtrnáct let sám. Než se znovu oženil, pomáhala mu s péčí o děti a domácnost jeho matka. V červnu 1942 se musel přibližně půl roku od založení židovského ghetta v Terezíně jako jeden z posledních vystěhovat. Od července 1942 zde již nesměli zůstat bydlet žádní původní civilní obyvatelé a celá tzv. Velká pevnost se stala uzavřeným židovským ghettem. Novým bydlištěm Františka Škody se stalo Nové Strašecí. Když přijel do Terezína po válce, našel svůj dům v tak špatném stavu, že ho nedokázal ze svých prostředků opravit. Rozhodl se proto, že se do Terezína už nevrátí, a odstěhoval se do bytu po odsunutých Němcích v Litoměřicích. Brzy po válce přijela se svou matkou do Terezína také Věra Vašků. Bylo to v době, kdy lidé vyklízeli domy po ubytovaných židovských vězních. „Ulice byly plné matrací a slamníků, které páchly zatuchlinou,“ vzpomíná. 

Věra Vašků vzpomíná na dědu jako na hrdého sokola, který nosil sokolský odznak i v době nástupu komunistů k moci. „Byl hrdý na Sokol a někdo ho udal,“ vypráví. V té době pro něho situace naštěstí dopadla ještě dobře, ale v roce 1952 byl komunisty odsouzen na šest let vězení. Obžalován byl za to, že „propůjčoval chodbu ve svém domě v Litoměřicích záškodníkovi, který jezdil do tiskárny rozmnožovat protistátní letáky“. „Děda tvrdil, že to nevěděl, že si jenom v chodbě nechával kolo,“ vypráví Věra Vašků. 

Pamatuje si, když jako dítě s maminkou dědu navštívily. „Jednou jsme za ním byly v Litoměřicích ve vězení, když byl ve vyšetřovací vazbě. To ve mně taky zůstalo. Nebyla tam mříž, ale tak drobounké pletivo, že jsem neprostrčila ani prstíček,“ vzpomíná.

Otec skončil jako dělník v cihelně

V roce 1948 otci znárodnili jeho koloniál. Odešel proto prodávat do obchodu Pramen, kde však nevydělával tolik, aby uživil celou rodinu, která nově žila ve velmi skromných poměrech. Otec si proto našel místo v cihelně, kde pracoval jako dělník za velmi špatných pracovních podmínek. Zůstal zde až do důchodu. 

„Neměl žádné pracovní pomůcky. Nevím, kde ji získal, ale z kůže si udělal placky. Prořízl si otvory, kam prostrčil prsty, a s tím sbíral cihly. Říkal, že surová cihla váží sedm kilo,“ vzpomíná Věra Vašků. Maminka chtěla také pracovat, ale na úřadě jí řekli: „‚Milá paní, práci dostanou nejdříve soudružky, pak teprve ostatní.‘ Jelikož nebyla ve straně, tak se naštvala a řekla: ‚Už tam nejdu prosit, aby mi dali práci.‘ A taky to stálo starostí,“ vypráví. Museli si zvyknout na skromný život a na to, že maminka někdy nakupovala na dluh, což jako dítě nesla pamětnice velmi těžce. Pamatuje si, že maso měli jen v neděli a párky jednou za měsíc. „Vyrostli jsme na květáku, na kapustě a na bramborách. Prostě taková skromná strava,“ vzpomíná Věra Vašků.

Pamatuje si, že v Říčanech zavírali jeden obchod za druhým. Maminka s tím nesouhlasila a stále jim opakovala: „Děti, nesmíte o tom ve škole nic vyprávět.“ Komunistům pěkně nadávala. „Když jsem k nim vstoupila, bála jsem se jí říct, že jsem ve straně,“ vypráví pamětnice.

Ředitel Bouša byl úžasný

V patnácti letech přišla Věra Vašků do Litoměřic, kam ji ředitel střední pedagogické školy František Bouša přijal ke studiu. Dostat se na pedagogickou školu v Praze neměla šanci. Kvůli dědovi a otci měla podle svých slov v kádrovém posudku napsáno, že pochází z rodiny „nepřátel režimu“. 

František Bouša byl známý tím, že přijímal studentky navzdory jejich nepříznivému kádrovému profilu. „Na jednom srazu jsme mluvily o tom, kolik nás v naší třídě z tohoto ranku bylo – hodně. Bouša byl prostě nenahraditelný,“ vypráví pamětnice. Vzpomíná na něho jako na úžasného a laskavého člověka, který jim poutavě vyprávěl o svých cestách po světě a v době, kdy ještě nebyla běžná televize, jim tak přibližoval svět, který nikde nemohly vidět. Ráda vzpomíná i na ostatní učitele. Nikdo z nich o jejich třídním původu ve škole nemluvil. Pamatuje si je jako chápající a laskavé učitele. Věře Vašků však kvůli studiu nezbylo nic jiného než učinit ústupek. „Na škole mě nutili vstoupit do Svazu mládeže. Musela jsem tam vstoupit, abych prý mohla na škole zůstat,“ vypráví.

Zůstat v Severočeském kraji byla podmínka

Maturitní vysvědčení dostala až po roce praxe v mateřské škole. Chtěla pak pracovat poblíž Prahy, kde vyrůstala, ale dostala umístěnku nejprve do Litoměřic. Tehdejší doba pro ni nebyla jednoduchá. Nemohla si vybrat, kde bude pracovat, a často dostávala nařízení, že musí přestoupit do jiné školky v okolních vesnicích. „Nemohla jsem si vybrat, kam jsem chtěla. Pokoušela jsem se, ale odepsali mi, že jelikož jsem studovala v Litoměřicích, musím být prospěšná Severočeskému kraji. Od té doby jsem tu zůstala napořád,“ vypráví Věra Vašků. 

Z Labe se stala stoka

V dětství se během návštěv u prarodičů pamětnice velmi ráda koupala s dědou v Labi, ale když se v roce 1963 se svým manželem přestěhovala do Lovosic, stav řeky ji zklamal. „Labe jsme vůbec nepoznali, změnilo se ve stoku. Papírny ve Štětí do něho vypouštěly, bohužel nevím, co to bylo, ale vypadalo to, jako když v něm plavou bílé chomáče vaty,“ vypráví. Pamatuje si také na kanál, ze kterého do Labe vytékala bíle zabarvená voda, která na kamenech vytvářela dlouhá vlákna, a jak velké kameny u břehů byly černé. Voda zapáchala, včetně ulovených ryb, které byly nepoživatelné. V Labi se od té doby Věra Vašků už nikdy nekoupala.                 

Nikdy by ji nenapadlo, že Sověti přijedou s tanky

Na události spjaté se srpnem 1968 nevzpomíná ráda. „Bylo to otřesné tím, že jsme šli večer v klidu spát a ráno jsem se probudila, otevírám okna a říkám: ‚Mami, za plotem jsou tanky!‘ Vůbec jsem nevěděla, proč tam jsou. Nad námi na Prahu létaly vrtulníky. Byl to strašný šok,“ vzpomíná. Myslela si, že je válka, a nevěděla, jestli se ještě setká se svým manželem, který byl v té době doma v Lovosicích. Cestou domů vlakem přes Prahu si pamatuje u tunelu u hlavního nádraží na vojáky s kulomety, kteří mířili na vlak. „Strašně nás to ranilo, protože jsme se od první třídy učili ‚Sovětský svaz je náš vzor, bojujeme za mír‘ a taková ta hesla, když byl 1. máj… Opravdu jsme si mysleli, že je válka, ale že jsou to Rusové? Nikdy by nás nenapadlo, že tohle udělají,“ vypráví pamětnice.

Když se dozvěděla o upálení Jana Palacha v lednu 1969, cítila lítost. „Obětovat mladý život pro politiku nemá cenu. Musel strašně zkusit,“ říká Věra Vašků. Nerada vzpomíná i na dobu následných komunistických prověrek spjatých se sovětskou okupací, kdy  se zaměstnanci museli komunistickým funkcionářům zpovídat z otázek typu: Jste/nejste ve straně, kde jste v té době byla, co jste si o tom myslela…? „Komunista z obvodního výboru komunistické strany si dělal čárky… Co si máte myslet, když o tom nic nevíte?“ vzpomíná Věra Vašků.

Život v totalitním systému a strach z postupu komunistů proti svobodě a demokratickému smýšlení ilustruje její vzpomínka na velký strach, který měla z toho, že má doma knížku od T. G. Masaryka. V hlavě se jí honily myšlenky typu: „Co když přijdou a teď ji tady najdou? (…) Naši prezidenti úplně zapomněli na Beneše i na Masaryka. Nesmělo se o nich mluvit.“ Knihu nakonec pamětnice schovala ve sklepě. 

S členstvím ve straně se dodnes nemůže vyrovnat

Věra Vašků si dodnes vyčítá, že kvůli strachu ze ztráty zaměstnání vstoupila v roce 1981 do komunistické strany. Požadavek funkcionářů z národního výboru tehdy zněl, že ředitelka v mateřské škole, jíž tehdy byla, musí být členkou KSČ. Bála se, že když do strany nevstoupí, nebude se moci postarat o svou malou dceru. Manžel pracoval na směny a nemohl by pomoci, kdyby Věru Vašků umístili do školky, do které by musela daleko dojíždět. „Čím je člověk starší a má už nějaké zkušenosti, tak si říká: ‚Proč jsi to, holka, udělala? Proč?‘ Tak mi ujely nohy. Že jsem tam šla a vzala si přihlášku, je můj největší životní problém,“ vypráví. „Čest práci, soudružko“ ale nikoho nikdy pozdravit nedokázala. 

Stále se něčeho bála

Věra Vašků nesouhlasí s výroky mnoha starších lidí její generace. „Když řeknou, že za komunistů bylo líp. To mě zlobí.“ Vypráví například o dlouhých frontách na dnes běžné potraviny, jako je maso nebo ovoce, které často byly jen pro lidi z „výboru“ a na všechny se zdaleka nedostalo a kterých dnes lidé mají plné nákupní košíky. „Nakupování bylo hodně kruté, protože si člověk nakoupil podle toho, jakou měl směnu. Měl smůlu, když něco přišlo dopoledne. Odpoledne už to nekoupil,“ vzpomíná. 

Nesmyslné pro ni bylo i plnění politických povinností v rámci komunistického vzdělávání, kdy komunističtí funkcionáři kontrolovali, zdali je v oknech školky vyvěšené dostatečné množství Auror – symbolů bolševické revoluce, nebo jestli je v třídní knize zaznamenáno výročí Leninova narození, a školka je tak náležitě vyzdobená. Dnes to vypadá absurdně, ale podle jejích slov taková byla tehdy doba. Ve světle těchto svých vzpomínek dnes nerozumí tomu, proč někteří lidé mluví o tom, že dřív se žilo lépe. Během sametové revoluce pamětnice doufala, že totalita padne. „To byla diktatura. Stále vám někdo něco diktoval, stále jsem se něčeho bála,“ dodává Věra Vašků na závěr.