Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vařeková (* 1924)

• narozena 25. dubna 1924 ve Střemeníčku jako nemladší ze čtyř dětí

• z chudé rodiny, otec zedník, matka v domácnosti, měli malé hospodářství

• po obecné škole musela do služby do zemědělství

• roku 1944 strávila šest měsíců jako nuceně pracovně nasazená v Německu

• v květnu 1945 viděla nacisty vypálené sousední Javoříčko

• tragédii v Javoříčku přežil strýc, kterému se sestrou zajistily pomoc

• roku 1946 sňatek s Ladislavem Vařekou, vychovali děti Ladislava, Alenu a Pavla

• většinu života prožila v Lošticích

• pracovala jako dělnice v tvarůžkárně, kamenolomu, později v JZD

• roku 2026 žila v Morkovicích-Slížanech

Bylo ráno, 5. května 1945, když se k vesnici Javoříčko na Olomoucku přiblížily jednotky SS. Jednadvacetiletá Anna Vařeková, rozená Mlčochová, se sestrou Adolfií v sousedním Střemeníčku praly prádlo, když je vojáci zahnali do domu. Zanedlouho se ozvala střelba. Jakmile utichla, sestry se vydaly podívat, co se děje, a hledat své příbuzné. Na druhém konci údolí našly spálenou osadu a mrtvá těla místních mužů. Ten den byli německými vojáky zastřeleni všichni muži starší 15 let – celkem 38 z nich. Vesnice byla vypálena a zničena jako pomsta za pomoc partyzánům.

Jako malá jsem se pořád prala

Anna se narodila 25. dubna 1924 ve Střemeníčku jako nejmladší ze čtyř dětí. Měla nevlastní sestru Marii a sestru Adolfii; další sestra Anna zemřela krátce po narození. Jejich otec František byl zedník, často pracoval mimo domov. Maminka Marie, rozená Ocásková, pocházela ze Slavětína. Starala se o domácnost a pracovala na poli. Rodina žila skromně – měli malé pole, tři kozy, drůbež a králíky. Dům, v němž vyrůstala Anna, otec později rozšířil o patro.

Jako dítě byla Anna živá, kamarádila s kluky a často se prala – maminka se nad ní občas s povzdechem pozastavovala. V obecné škole ve Střemeníčku měla velmi dobré výsledky a docházela sem do osmé třídy. Na měšťanku, která se nově otevírala po prázdninách v Bouzově, už však chodit nemohla. Rodina neměla na studia prostředky. Stejně jako její sestry tak zamířila do služby. Už o prázdninách nastoupila do služby k rodině ve Hvozdečku, kde opatrovala děti. Poté sloužila na statcích, například v Seničce a Senici na Hané spolu s tetou Marií, tatínkovou sestrou, či na Bouzově.

Ze Střemeníčka do Hildesheimu

Do roku 1944 prožívala Anna válku v podstatě klidně. Střemeníčko leželo stranou válečného dění, až do konce války sem fronta nedorazila a většina každodenního života probíhala jako obvykle. Čas od času byli někteří muži z okolí odvedeni k práci v Říši nebo byli zatčeni pro podezření z podpory odboje, ale většina vesnických rodin si zvládala udržet normální chod domácnosti. Domů už jezdívala na návštěvy, tehdy byla ve službě v Bouzově. „Lákala mě sestra – byla vdaná na Bouzově –, že tam hledají někoho k hradu, kde měli Němci zabrané velké pozemky, přivedli tam krávy,“ vzpomíná. Za službu měla dostat 1 000 korun, které však nikdy neobdržela. Téhož roku zemřel tatínek, kterého ještě mamince pomáhala opatrovat.

V lednu 1944 obdržela Anna povolání k nucenému nasazení – na konci války byly do Německa posílány miliony civilních pracovníků z okupovaných území. Nastoupila na nádraží v Července a vlakem směřujícím přes hranice putovala do Hildesheimu, města v Dolním Sasku. Vzpomíná, že cestou na hranice zpívali české písně, s příjezdem k hranicím zpěv utichl. V Hildesheimu se nacházely továrny, které během války vyráběly součástky pro německé válečné stroje a zbroj a využívaly nucené pracovní síly civilistů i válečných zajatců. Byla přidělena k výrobě hliníkových forem pro slévárny. 

Zajatcům jsme házely chleba přes plot

V Hildesheimu žila s dalšími nuceně nasazenými ženami v malém pokoji s palandami. Pracovaly většinou u pásů a strojů, stejně jako tisíce jiných nuceně nasazených civilistů v německém průmyslu. Dívky dostávaly jídlo, práci měly osm až 12 hodin denně. Anna vzpomíná, že měla štěstí – díky světlé pleti a vlasům jí Němci projevovali sympatie. Směla nosit poštu a nebyla tolik zatížena těžkou fyzickou prací. Vzpomíná, že když se jí nechtělo pracovat, vydala se na okolní louky sbírat kvítí, žádný postih nepřišel.

Ne všechny vzpomínky jsou však idylické. Vypráví, jak házely s dalšími dívkami chleba sovětským a polským zajatcům, odděleným vysokým plotem, kolem kterého procházely. Tito lidé pracovali více, nedostávalo se jim jídla a nevybavuje si, že by měli nějaký přístřešek k ubytování.

Do Německa už jsem se nevrátila 

Během pobytu v Hildesheimu musela být hospitalizována se zánětem slepého střeva a operována. V nemocnici měla podle svých slov dobrou péči. Tehdy ji navštívila teta Žofie, maminčina sestra, která žila ve Vídni, a pomohla jí vyřídit krátkou propustku na léčbu. „Šla se mnou do kanceláře pracovního úřadu, aby mě pustili domů na deset dní na propustku. Už jsem se nevrátila,“ vzpomíná Anna, která v Německu strávila půl roku.

Po návratu domů byla několikrát povolána na pracovní úřad v Litovli, kam se nedostavila; nechovala se zároveň tak, že by se skrývala – zůstala s rodinou. Dodává, že rodina na ni nedostávala potravinové lístky.

Partyzáni v okolí

Na Bouzovsku, tedy v oblasti Střemeníčka, Javoříčka a okolních obcí, působil ke konci druhé světové války protifašistický odboj napojený na partyzánské skupiny. Krajina s lesy a kopci poskytovala vhodné zázemí pro skrývání i přesuny. Jednou z nejaktivnějších a nejznámějších skupin se stala sovětská partyzánská skupina Jermak, vysazená v říjnu roku 1944 u Račic na Vyškovsku. Část této skupiny nazývaná Jermak-Fursenko, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konice.

Jednou ze základen oddílu se stalo v únoru 1945 také Javoříčko. Podnikali odsud záškodnické akce. Ke konci války ztráceli opatrnost, v obci se ukazovali i ve dne a svou přítomností se nijak netajili, čímž ohrožovali místní. Idylické vztahy mezi obyvateli a partyzány rozhodně nepanovaly. V dubnu 1945 navíc Litviško v opilosti zastřelil manželku lesního správce Hildu Victorovou, která partyzány ukrývala. Obvinil ji ze zrady. Následně zabil také její dvě děti. 

Další tragickou událostí se stala 4. května 1945 akce, při níž opilý partyzán zastřelil německé vojáky, což nacistům posloužilo jako přímá záminka k drastické pomstě. „To nebyli partyzáni, ti si na partyzány jen hráli, místo aby lidem pomáhali, ohrozili je,“ vzpomíná rozhořčeně Anna Vařeková. Dodává, že u dědečka v Javoříčku bývala o prázdninách a nikdy nebyla svědkem jejich pohybu v okolí. (Dědečkův dům se nacházel kousek od výše zmiňované hájenky, kde žila paní Victorová. Jako děvče Anna netušila, že se zde partyzáni skrývají.) Paní Victorovou si pamatuje jako hodnou a milou ženu.

Javoříčko – moravské Lidice

Činnost partyzánů vedla německé okupační orgány k rozhodnutí o odvetné akci. 5. května 1945 obklíčilo osadu komando SS a vypálilo ji; muži i chlapci starší 15 let byli na místě zastřeleni a jejich těla nalezena po odchodu vojáků. Naživu byl ponechán pouze nejstarší obyvatel, pan Jaroslav Dokoupil, aby dosvědčil, že se jedná o pomstu za spolupráci s partyzány. O život přišlo 38 obyvatel. Vesnice byla téměř zničena, zůstala stát jen škola a kaplička.

Zachránily se pouze ženy a děti, které byly z Javoříčka před akcí vyhnány, a muži, kteří se tou dobou nacházeli mimo osadu. Mezi nimi i Annin dědeček Jan Mlčoch, který odešel ještě před příchodem Němců do Luké pro maso, a přestože jej nacisté viděli prchat do lesa, nepodařilo se jim ho najít. Také babička byla ze vsi vyhnána a schovala se. Přežil i tatínkův bratr Jaroslav Mlčoch, který se před řáděním nacistů schoval do hnoje u domu. Přečkal zde hodiny nejistoty s prostřelenýma nohama, do kterých dostal infekci.

Procházely jsme tichou vesnicí

Anna se sestrou Adolfií přicházely do vesnice, když některé domy ještě hořely, před školou na okraji vesnice leželi první tři mrtví – učitel a jeho synové, další objevovaly postupně. Poté, co nalezly raněného strýce, naložily ho na trakař a převezly do Střemeníčka. Anna pak na půjčeném kole jela pro doktora do Bouzova. Měl strach k raněnému přijít, nakonec jej však přesvědčila. Přijela pro něj sanitka. Jednu nohu mu pak v nemocnici museli amputovat.

Anna se sestrou se po návratu z dohořívajícího Javoříčka schovaly doma, nikoho nevyhledaly, měly strach. Sestra měla navíc doma malé děti. Dědeček přečkal noc u sestry v Ješově, ráno se pak vypravil s ostatními do Javoříčka. Už nebylo kam se vrátit, nakonec zůstal na čas bydlet v patře jejich domu ve Střemeníčku, později mu jeden ze synů koupil domek v Prostějově.

Další okolnosti se už Anně Vařekové příliš nevybavují. Do Javoříčka se už v té době nepodívala, veřejného pohřbu obětí ani obnovy místa se nezúčastnila – brzy poté odjela zpět do služby. Přeživší z osady se rozptýlili k příbuzným nebo známým a později velká část z nich dostala možnost obsadit domy po odsunutých Němcích v Nemilanech u Olomouce.

Politiku jsem nechávala jiným, žila jsem pro rodinu

Když bylo vyhlášeno, že válka končí, vrátila se do služby, doma být na obtíž nemohla. Ve službě na Hané se seznámila i se svým budoucím manželem Ladislavem Vařekou – byl zde na žňové brigádě. V roce 1946 se vzali v kostele v Lošticích, odkud manžel pocházel. Přibližně rok po svatbě zde žili u jeho rodičů. Později se přestěhovali do Vlčic, do pronajatého domku, kde se narodily jejich tři děti: Ladislav, Alena a Pavel. Z domku se stěhovali do bytu u elektrárny, nakonec si vzali půjčku a pořídili si vlastní dům v Lošticích, který spláceli téměř 15 let. Nastěhovat se směli až po jeho úplném uhrazení v roce 1970.

Anna pracovala nejdříve v tvarůžkárně, pak byla doma s dětmi. V tomto období si přivydělávala brigádami v lese, kde sázela stromky. Manžel našel zaměstnání v továrně Štencl, kde se vyráběly lyže a dřevěné zboží. Když děti odrostly, získala práci ve vlčickém kamenolomu, kde v té době pracoval i manžel jako bagrista. Aby mohl získat slušnou práci a byt, vstoupil manžel do Komunistické strany Československa (KSČ), Anna však do strany vstoupit odmítla a politice se celý život důsledně vyhýbala. Zároveň v Lošticích chodila do kostela. V klidu přečkali i normalizaci, soustředili se na rodinný život a práci.

Buďte trpěliví, vzkazuje

Po odchodu do důchodu v roce 1983 žila s manželem stále v Lošticích. Sametovou revoluci sledovala už spíše zpovzdálí. Po smrti manžela se přestěhovala do menšího bytu a časem odešla žít ke své dceři do Morkovic-Slížan, kde proběhl v roce 2026 rozhovor. Mnohé z těžkých vzpomínek vytěsnila – jak říká, chce vzpomínat jen na to dobré.

Na závěr svého vyprávění Anna Vařeková vzkazuje mladé generaci: „Buďte trpěliví, rozvážní a snažte se s každým dobře vycházet. Nikdy jsem se s žádným nehádala, snažila jsem se – a i když jsem měla újmy, přes všechno jsem se přenesla.“