Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jan Vaněk (* 1947)

• narozen 27. dubna 1947 v Českých Budějovicích

• již od svých raných dětských let se věnoval přírodě

• od základní školy spolupracoval s hydrometeorologickým ústavem

• absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Soběslavi

• jako člen studentské policie se zúčastnil pohřbu Jana Palacha

• zapojil se do studentské stávky, která proběhla v lednu roku 1969

• vystudoval systematickou zoologii – se specializací na entomologii na Univerzitě Karlově (promoval v roce 1970)

• ve Správě KRNAPu (Krkonošského národního parku) působil od roku 1970

• povinnou vojenskou službu vykonal v roce 1972

• roku 2014 obdržel Cenu ředitele Správy KRNAPu

• v roce 2025 žil ve Vrchlabí

Své největší vášni – přírodě, ve které trávil Jan Vaněk veškerý svůj volný čas, zasvětil i celý svůj profesní život. Díky podpoře rodičů si mohl splnit svůj sen a vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho dalším velikým přáním bylo žít a pracovat na horách. Proto ve stejném roce, kdy odpromoval, tedy v roce 1970, nastoupil do Správy KRNAPu a prožil zde čtyřicet let profesního života. Nevěnoval se jen ochraně přírody, ale také její dokumentaci a inventarizaci.

Volný čas raději trávil v přírodě než v kostele

Jan Vaněk se narodil dva roky po druhé světové válce Marii (rozené Laňkové) a Janu Vaňkovým 27. dubna 1947 v Českých Budějovicích. Otec pracoval jako technolog pokovování v Ladě Soběslav a maminka byla švadlenou. Později k Janovi jako nejstaršímu přibyl ještě mladší bratr Pavel (*1954). Manželům Vaňkovým se ještě narodila dcera, která bohužel zemřela, když jí byly necelé tři roky. Rodiče pamětníkova otce vlastnili statek ve Dlouhé Lhotě, s nímž v rámci procesu kolektivizace vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Pamětník se narodil v jižních Čechách, ve kterých prožil celé své dětství. „Do svých sedmi let jsem žil ve Vimperku a poté blízko Soběslavi. To znamená v zadumané krajině rybníků, ale i v krajině hodně přírodní. Člověkem sice pozměněné, ale přírodní,“ říká Jan Vaněk. 

Pamětník byl svými rodiči vychováván v katolické víře, jenže na rozdíl od nich se od náboženství odklonil. „Dostal jsem se trošičku mimo své rodiče, kteří mě sice k náboženství vedli, ale já jsem více chodil do přírody, protože mě lákala svou pestrostí a tím, že byla doslova nabitá drobnými zvířátky. Jako každý správný entomolog jsem se totiž nejprve věnoval motýlům a až poté dvoukřídlému hmyzu,“ vysvětluje Jan Vaněk.

Od základní školy spolupracoval Jan Vaněk s hydrometeorologickým ústavem, pro který zpracovával fenologická pozorování a sčítání ptáků. Dle vlastních slov vděčí svým rodičům za to, že se mohl stát přírodovědcem, neboť právě oni mu strpěli všelijaké „excesy“. „Dovolili mi, abych si choval housenky, ze kterých se mi poté vylíhli motýli. Povolili, abych se věnoval zimnímu sčítání ptáků. Vybavili mě jídlem při cestách, které jsem podnikal s tehdejším profesorem Boháčem,“ říká. 

I kdybys kradl, tak ti to odpustím, ale nesmíš být komunista

Po základní škole nastoupil na SVVŠ v Soběslavi. Při vzpomínání na středoškolská léta zmiňuje pamětník pana profesora Boháče, který v něm pěstoval lásku nejen k přírodě, ale i k přírodním vědám a pomáhal mu s přípravou k přijímacím zkouškám na Univerzitu Karlovu. Při nich uspěl hned napoprvé a v roce 1965 nastoupil na obor systematická zoologie se specializací na entomologii. 

Jan Vaněk na vysoké škole zažil opojnou dobu pražského jara, kterou utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy. Úctu k hrdinskému činu Jana Palacha projevil pamětník svou aktivní účastí na jeho pohřbu, který se uskutečnil 25. ledna 1969. „Byl jsem na něm jako součást tzv. studentské policie. Hlídal jsem určitou část, aby nedocházelo k excesům,“ říká. S tehdejším režimem pamětník stejně jako jeho otec nikdy nesympatizoval. Jan Vaněk starší totiž měl na komunisty jasně vyhraněný názor. Ten dokonale vystihuje pamětníkova vzpomínka: „Tatínek mi jednou řekl: ‚I kdybys kradl, tak ti to odpustím, ale nesmíš být komunista.‘“

Studovat vysokou školu v komunistickém režimu, mimo jiné, znamenalo povinnost absolvovat i předměty typu: politické vědy, politickou ekonomii či marxismus-leninismus. „Naštěstí jsme měli rozumné kantory, takže jedna zkouška se, tuším, konala U Pěti králů,“ dodává s úsměvem. V této době nalezl pamětník zalíbení ve fotografování – především makrofotografii hmyzu a později i krajiny či rostlin.

Kvůli svému švejkování dvakrát absolvoval vojenskou přípravu

Stejně jako i jiní studenti vysokých škol musel Jan Vaněk absolvovat roční povinnou vojenskou přípravu. Pamětník se však od ostatních odlišuje tím, že ji vykonal hned dvakrát. „Velel jsem jako Švejk, což nešlo přehlédnout. Nelíbilo se jim to a vyhodili mě z prvního ročníku, takže jsem ji musel opakovat,“ vysvětluje Jan Vaněk.

Pamětník úspěšně odpromoval v roce 1970 a ještě ve stejném roce získal pracovní místo v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí. Při rozpomínání na začátky své kariéry zmiňuje svého prvního vedoucího profesora Jiřího Fantu, který mu mimo jiné pomohl najít i bydlení ve Vrchlabí. Do paměti se Janu Vaňkovi nesmazatelně vepsal tehdejší tristní stav muzea: „Zatékalo do něj tak, že například v knihovně z knih a tiskovin vyrůstaly plodnice dřevomorky. Byl jsem osobně svědkem toho, jak se pak rozpadaly, protože jí byly doslova sežrané. Tohle všechno svědčí o tom, jakým způsobem byl tehdejší režim schopen se postarat o tyto památky.“ Muzeum se později připravovalo na rozsáhlou rekonstrukci, do jejíž přípravy se zapojil i Jan Vaněk. „Zpočátku jsem se vůbec nevěnoval entomologii, ale pomáhal jsem například s kategorizací obrazů v muzeu,“ říká. 

Krátce po nástupu do zaměstnání, v roce 1972, narukoval Jan Vaněk do Vysokého Mýta. Jenže kvůli zdravotním komplikacím nejprve strávil tři měsíce ze své roční povinné vojenské služby v Ústřední vojenské nemocnici, ve které sloužil jako pomocná zdravotní síla. Po rekonvalescenci sloužil ve Vysokém Mýtě – tehdejším posádkovém městě okupační sovětské armády. 

Měli jsme právo dát stanovisko, nikoli rozhodovat

Absolvoval vojnu a vrátil se zpět do Krkonoš a ke své práci. Tehdejší komunistický režim se „podepsal“ i na činnosti KRNAPu. Jako příklad uvádí Jan Vaněk svévolné vyměňování zaměstnanců a jejich pracovních pozic vedoucími Správy KRNAPu. „Když se nepohodl jeden z kolegů se strážci a měl třeba i nějaké nesrovnalosti s vedoucím ochrany přírody, tak na Správě KRNAPu to řešili tím, že mě vzali z muzea a pod pohrůžkou ztráty zaměstnání mě přemístili na oddělení ochrany přírody a dotyčného kolegu vrátili do muzea. Prostě si nás jen tak vyměnili, protože se jim to hodilo.“ 

Na konci roku 1972 nastoupil pamětník na oddělení speciální ochrany přírody. Dva roky poté se stal vedoucím tohoto oddělení. Ve své funkci vydržel Jan Vaněk s krátkou přestávkou, v níž vykonával funkci náměstka ředitele Správy KRNAPu Jana Štursy, až do svého důchodu, tedy téměř 40 let. Mezi pracovní činnosti odboru patřilo například dokumentování přírodního fondu či inventarizace botaniky po celém území Krkonošského národního parku. 

Přístup komunistického režimu k ochraně přírody trefně vystihuje jeho postoj k odborným doporučením přírodovědců. „Naše záporná stanoviska byla rozhodně projednávána, ale právo rozhodovat měla státní správa,“ říká k věci pamětník. Ekologickou katastrofu zapříčiněnou kyselými dešti, která nenávratně zničila lesy na území ČSSR tehdejší režim efektivně neřešil „Vše se odbývalo tím, že se nad tím mávlo rukou a řeklo se, že jde o výškový fenomén a že tam nedochází k žádnému emisnímu zatížení,“ dodává Jan Vaněk.

Česko-polská (ne)spolupráce 

Krkonoše, stejně jako všechny pohraniční oblasti tehdejší ČSSR, podléhaly za minulého režimu přísné kontrole státních hranic. I přesto Jan Vaněk a jeho kolegové spolupracovali s polskými kolegy – přírodovědci. Jejich kooperaci však utnuly masové demonstrace v prosinci roku 1970 v Polsku. „Hranice se na několik let uzavřela. Polský režim s námi vůbec nekomunikoval. Správy obou národních parků mezi sebou přerušily kontakt,“ přibližuje kooperaci správ českého a polského národního parku na přelomu 70. a 80. let minulého století. 

Svou lásku k přírodě chtěl Jan Vaněk předat i další generaci, proto na Gymnáziu ve Vrchlabí vyučoval předmět – ekologická praktika. Blížící se pád komunistického režimu vítal s nadšením. Kromě vytoužené svobody přinesl i změny ve fungování státní správy a přeneseně i Správy KRNAPu, která nově spadala pod Ministerstvo životního prostředí. Jan Vaněk označuje jako zlomový bod pro ochranu přírody platnost zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., protože díky němu mohla Správa KRNAPu rozhodovat jako státněsprávní orgán. Dalším důležitým rozhodnutím se dle pamětníka stalo vyčlenění lesů KRNAPu ze správy státních lesů v roce 1994. 

Díky otevření hranic se znovuobnovila spolupráce s Polskem. „Oba státy si začaly mezi sebou vyměňovat názory nejen na problematiku lesnictví, ale i na ochranu přírody. Začala na sebe navazovat dělení národních parků a ochranných pásem,“ říká Jan Vaněk. 

Za svou mnohaletou práci pro Krkonoše získal roku 2014 Cenu ředitele Správy KRNAPu. Na konci vyprávění se Jan Vaněk, ačkoli je ateistou, vrací k desateru: „Je to věky prověřená záležitost, která by měla každého upoutat a říct mu, jak by měl žít.“ Nejdůležitější v jeho očích je ale to, aby člověk nelhal… ani sobě a ani nikomu jinému.