Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oksana Valenková (* 1980)

Oksana musela odjet, protože nechtěla pracovat pro ruské okupanty

  • narodila se 30. června 1980 v Melitopolu v Záporožské oblasti Ukrajiny

  • vyrůstala v době rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny

  • vychovávali ji hlavně prarodiče, děda zažil totální nasazení v Německu, byl přesvědčený komunista a zastánce SSSR

  • absolvovala ekonomický institut, živila se pěstováním květin a zeleniny, žila i s manželem a dvěma dětmi ve vesnici Novoje u Melitopolu

  • ruská armáda obsadila jejich vesnici hned první den války na Ukrajině

  • třetí den války se spolu se sousedy evakuovali do Novoaleksejevky poblíž Krymu

  • zpět se vrátili 7. března a půl roku žili v ruské okupaci

  • byla svědkem toho, jak se agitovalo za referendum o přičlenění k Rusku

  • odmítla práci na univerzitě, považovala to za kolaboraci

  • v srpnu 2022 vyrazili všichni na cestu, absolvovali takzvanou filtraci, přes Rusko se dostali do Lotyšska, potom do Česka

  • v Česku chtěli zůstat, obávali se dalších ruských útoků v budoucnu

Oksana Valenková zažila dramatické první dny války na Ukrajině, kdy jih země prakticky nikdo nebránil a nekonečné kolony Rusů bez odporu postupovaly denně desítky kilometrů do vnitrozemí. Za ruské okupace odmítla místo účetní na univerzitě, protože nechtěla kolaborovat s novým režimem. Místo toho se živila, jak se dalo.

„Věděli jsme, že zima bude špatná, a tak jsme se rozhodli odjet,“ říká mladá žena z vesnice Novoje u Melitopolu na jihovýchodě Ukrajiny. Po půlroční zkušenosti se životem na území okupovaném Ruskem se s celou rodinou vydali přes Rusko a pobaltské země do Evropy. Musela přesvědčit svého muže Denise, kterému se příliš nechtělo. Měli dva malé syny a vzali s sebou i postaršího strýce Sašu, který už dříve přišel o bydlení, našel u nich útočiště a vypomáhal v domácnosti. Po dlouhé cestě se nakonec uchýlili do Česka.

Oksana se narodila 30. června 1980 v Melitopolu a dětství prožila v posledních letech existence Sovětského svazu. Jde o jedno z velkých měst Záporožské oblasti Ukrajiny, která je převážně rusky mluvícím regionem. Ruština byla rodným jazykem Oksany, ukrajinsky se naučila až ve škole. „Dodnes přemýšlím v ruštině a pak si to překládám do ukrajinštiny,“ říká.

V posledních sovětských letech i během prvního období ukrajinské samostatnosti ale nikdo příliš neřešil rozdíl mezi Rusy a Ukrajinci. Rodina pocházela z vesnic v okolí Melitopolu a její otec i matka pracovali v továrně na výrobu automobilových dílů.

Se sestrou ale vyrůstala u prarodičů, kteří pamatovali časy druhé světové války. Dědu odvlekli na práci na území dnešního Rakouska, kde s ním zacházeli jako s méněcennou pracovní silou. Občas vzpomínal, že musel jíst horší jídlo než psi u hospodáře, kde pracoval. Babička si zase udržela zvyk sušit chléb na suchary a hromadit zásoby pohanky pro případ hladu, který zažila v poválečných letech.

„Pamatuju se, jak jsme se ve škole báli, že nás nevezmou do Pionýra. To by byla nepředstavitelná potupa,“ vzpomíná Oksana. Velký vliv na její život měl děda, po návratu z válečného nasazení přesvědčený komunista. Pracoval jako hlavní účetní rovněž v automobilové továrně. „Měl pevné morální zásady, takže odmítal jakoukoli protekci, musela jsem vždycky spoléhat jen sama na sebe,“ vzpomíná Oksana.

Děda také rozhodl, že z Oksany bude účetní, a nikoli třeba veterinářka, jak by chtěla. Nastoupila proto na ekonomickou vysokou školu. „Bylo to v prvních letech existence Ukrajiny. Sice se mělo učit ukrajinsky, ale přednášející mluvili rusky, protože na to byli zvyklí,“ říká Oksana Valenková.

Měla jsi pravdu, je válka

Život běžel v normálních kolejích. Z prvního manželství měla Oksana dceru Maryju, která se už osamostatnila, s druhým mužem Denisem měla dva syny, Jefima a Tymofeje. Žili ve vesnici Novoje nedaleko Melitopolu. Oksana pěstovala na zahradě květiny, zeleninu a jahody a přitom vedla účetnictví pro několik podnikatelů. Denis pracoval na stavbách jako odborník na železobetonové konstrukce. V roce 2014 je ale překvapila ruská anexe Krymu. „Bydleli jsme poblíž hlavní silnice z Melitopolu na Krym a hodně jsme se báli, že se Rusové jen tak nezastaví. Tehdy ale dál nešli,“ vzpomíná Oksana Valenková.

Podruhé si nebezpečí uvědomila těsně před tím, než začala válka. „Vysvětlovala jsem svým klukům, jak je třeba se chovat například při ostřelování, na tohle téma je na internetu spousta instruktážních videí,“ říká Oksana. Přesto ale ne všichni v jejím okolí brali hrozby vážně a o to více byli překvapeni, když 24. února 2022 Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočilo.

„Hned ráno mně volala sousedka a říkala: ‚Oksano, měla jsi pravdu. Je válka!‘ Hořelo blízké vojenské letiště, byla vidět záře na obloze. Volala jsem svému muži, který měl práci v Záporoží, taky zpočátku nevěřil. Pak sedli do auta a stihli přijet. Jiným se to už ale nepodařilo, protože Rusové postupovali hodně rychle,“ vzpomíná Oksana Valenková.

Se sousedy a známými si vytvořili přes internet skupinu, kde si vyměňovali informace. Po chvíli tam jeden z členů napsal: „V zahradě mám tank s písmenem Z.“ Na hlavní silnici také viděli téměř nepřetržitý proud aut, a když se tam několik sousedů odvážilo vyjít s bílým pruhem látky, Rusové na ně mířili samopaly. „Řekli jim, že zítra už naše vesnice přestane existovat,“ vybavuje si.

Dostali půl hodiny na evakuaci

Ruská armáda postupovala z Krymu a nikdo jí prakticky nekladl odpor. Menší boje se odehrály jen na přístupech k Melitopolu a Rusové hned v prvních dnech invaze obsadili rozsáhlé území až po levý břeh Dněpru, dostali se tehdy přes řeku do Chersonu a okolí. Oksana s rodinou i její sousedé ale pořádně nevěděli, co se děje – vylekalo je ale, když nedaleko od nich na zahradu dopadla raketa. Zřejmě byla ukrajinská a cílila na ruské vojenské kolony. Ze strachu, že ostřelování bude silnější, se nakonec rozhodli odjet.

„Další den ráno jela sousedka na kole po vesnici a křičela: ‚Rychlá evakuace, berte děti! Vojáci nám dali půl hodiny na odjezd!‘ Sbalila jsem to nejnutnější, vzala děti, naskládalo se nás osm i se psem do malého Opelu našich sousedů,“ vzpomíná Oksana. Jeli směrem ke Krymu po silnici, kde na každém metru byla vojenská auta a vojáci. „Později jsme se dozvěděli, že naším civilním konvojem kryli vlastní vojenskou kolonu. Ale nikdy jsme se nedozvěděli, jak to skutečně bylo,“ dodává Oksana.

Skončili v Novoaleksejevce, větší vesnici přímo na hranici s již dříve anektovaným Krymem. Tam se potkali i s mužem, který se nejprve evakuovat odmítl a jel až o něco později. Region u břehů moře je v létě vyhledávaným cílem odpočinku a místní poskytli běžencům ubytování určené v běžných časech turistům. Po pár dnech se situace mírně uklidnila a lidé se začali vracet. 

Kolaborovat odmítla

Valenkovi strávili v evakuaci dva týdny a také se nakonec vrátili domů. Měli strach o králíky, psy, ale obávali se i toho, že jejich dům někdo vyrabuje. Při odjezdu nechali stejně jako mnozí jiní evakuovaní odemčeno. Předpokládali totiž, že zámky rabující nezastaví a jen bude více škod. „Můj muž dokonce nechal doma doklady a přijít o ně by byl velký problém. Ale nic se neztratilo – jak u nás, tak v celé vesnici. Jen do jednoho sklepa se někdo vloupal a vzal tam několik sklenic nakládaných okurek,“ říká Oksana. Zcela jiný osud měla ale benzinová pumpa, kterou, podobně jako na některých dalších místech v momentě ruské okupace, vyrabovali místní lidé.

Věci už ale nebyly jako dřív. Silnice na Melitopol už byla prázdná, žádné kolony, jen množství kontrolních postů, kde bylo třeba ukázat doklady a nechat si prohledat auto. „Lidé nejdřív seděli doma, ale pak se obnovil běžný život, znovu začaly trhy,“ vzpomíná Oksana. Rabování postihlo i obchody, a tak ceny některých základních potravin vyrostly až pětinásobně. Nafta se dala sehnat jen od ruských vojáků výměnou za vodku nebo trochu peněz, benzín nebyl zpočátku vůbec. Časem ho začala prodávat ruská armáda, která k tomuto účelu zabavila některé benzinky.

Rodina musela řešit otázku, čím se uživit, protože na stavbách se nepracovalo a Denis nevydělával. Oksana se strýčkem Sašou chodili na pole pomáhat při jarních pracích na jahodových záhonech. Pak začala květinová sezóna, která ale zase rychle skončila. V květnu nějakou dobu dělali salám z vepřového masa a prodávali ho.

Bylo ale jasné, že takto to stále nepůjde. Nové proruské úřady nabídly Oksaně místo hlavní účetní na univerzitě. Odmítla. „Pokud za okupace pracujete pro státní instituci, tak kolaborujete, a to jsem rozhodně nechtěla,“ říká. Zároveň ale neodsuzuje ty, kteří takové nabídky přijali. Jde podle ní hlavně o lidi starších generací, kteří se už nikam stěhovat nechtějí a přitom musí přežít.

Škola stála za definitivním rozhodnutím odjet

„Naléhala jsem na svého muže, abychom odjeli, ale nechtěl o tom ani slyšet. Měl starost o hospodářství a bál se, že válka postupně přijde i na území Ukrajiny, kam jsme se původně chtěli přechodně uchýlit,“ říká. Přitom režim na okupovaném území přituhoval, Oksana si dobře pamatuje, že najednou bylo třeba dávat si pozor na pusu, nepsat na sociální sítě nic, co by mohlo být vnímáno jako urážka Ruska nebo jeho prezidenta Vladimira Putina. 

Definitivně se pro odjezd rozhodli v létě. Chlapci museli v září do školy a Oksana se bála, co jim tam budou při výuce už podle ruských osnov vtloukat do hlavy. Začalo se také připravovat referendum za připojení k Rusku. „Lidé tam prakticky neměli jinou možnost než hlasovat pro,“ říká Oksana. Dalším důvodem byl strach z opětovných bojů v případě, pokud by Ukrajina okupovaná území dobývala zpět. 

„Už tehdy se někteří sousedé zabývali převážením běženců na Ukrajinu. Cena byla zhruba 500 dolarů za osobu. To samé se platilo, pokud se jelo přes Krym, Rusko a pobaltské země. Ze Simferopolu do Varšavy také 500 dolarů. Protože to bylo přes frontovou linii velmi nebezpečné, rozhodli jsme se pro druhou variantu,“ říká Oksana Valenková.

Roli hrálo i to, že chtěli do zahraničí jako celá rodina. Denise by ale ukrajinské úřady nepustily, protože muži mezi 18 a 60 lety nesmí kvůli mobilizaci odjet ze země, zatímco těm ruským je to v případě Ukrajinců jedno.

Valenkovi se rozhodli vzít s sebou do Čech i strýce Sašu, který se za léta společného soužití stal součástí jejich rodiny. „Naši kluci ho berou jako dědečka, nemohli jsme ho tam nechat,“ vysvětluje rodinnou situaci Oksana. Dalších 500 dolarů museli tedy najít i pro strýce Sašu.

Pozor na nesprávná slova

Doma prodali či rozdali, co se dalo. Druhého srpna brzy ráno za sebou naposledy zavřeli dveře a vyrazili. Cestou na Krym, na kontrolním stanovišti Čongar, museli absolvovat takzvanou filtraci. Oksana před cestou četla různé chaty a věděla, že musí vymazat z telefonu všechno, co by mohlo být podezřelé. Například „vyčistit“ facebook od přátel, kteří třeba mají na profilu vlajku Ukrajiny, nebo vymazat všechny chaty, kde by byla „nesprávná slova“ proti Rusku, jeho armádě či Putinovi. 

Nakonec prošli. Denis strávil filtrací čtyři hodiny, kdy kompletně prověřili jeho telefon a prohlédli tetování, zajímali je také známí bojující v ukrajinské armádě. Čtyři hodiny ale znamenají, že to šlo ještě poměrně hladce. Jiným běžně trvala filtrace 12 hodin i více, další neprošli a skončili ve vězení.

„Čekala jsem otázky typu: ‚Proč odjíždíte?‘, ale ty nikdy nepadly. Taky mi připadalo absurdní, že přijíždíme z válečné zóny a v Čongaru jsme museli dělat test na koronavirus,“ směje se už Oksana Valenková. Dále šlo všechno poměrně hladce – autobus ze Simferopolu a dlouhá jízda až na lotyšskou hranici, tam několik hodin čekání v dešti, zimě a bez střechy nad hlavou. A to měli ještě štěstí. O několik týdnů později se čekalo i dva až tři dny, protože procedury na ruské celnici jsou zoufale pomalé.

Proti jazyku nebojujeme

Do Čech zamířili na radu svých známých, kteří se usadili ve východních Čechách už před dvěma lety. A v Čechách by chtěli i zůstat. Oksana věřila, že se Ukrajina ubrání. Obávala se však, že Rusko učiní další a další pokusy ji dobýt a ona nechtěla, aby její rodina žila v nebezpečí. Uvědomovala si, že je dost dobře možné, že se domů nikdy nevrátí a jejich dům osídlí přistěhovalci z Ruska, které tam lákají úřady. Snažila se myslet na budoucnost a hleděla vstříc novému životu v Čechách.

Denis i strýc Saša našli práci okamžitě, synové chodili do školy a školky a Oksana brala každou práci, která jí dovolovala starat se současně o rodinu. Z městské ubytovny pro uprchlíky se přestěhovali do soukromého bydlení, kdy jim s nájmem pomáhala státní podpora.

Oksany dcera Maria z prvního manželství bohužel zůstala v ukrajinském Berďansku, v době odjezdu Oksany rovněž obsazeném Rusy. Okupační moc sice Maria nesnášela, ale v době odjezdu rodiny neměli Valenkovi už dost prostředků na cestu její a jejího přítele. A Maria se od svého hocha nechtěla odloučit. Dcera s matkou jsou v kontaktu přes sociální sítě i telefon.

„Měli bychom stále zůstat lidmi. Musíme se bránit, ale je třeba zachovat rozum. Třeba ruský jazyk nikomu nic neudělal a nevím, proč by se kvůli agresi měla zakazovat díla Puškina nebo Jesenina,“ říká Oksana. „Možná si moje děti jednou budou klást otázku, zda jsme udělali dobře, že jsme odjeli. Ale já vím, že jsme dobře udělali. A dál to ukáže čas,“ končí své vyprávění pro Paměť národa Oksana Valenková. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of Ukraine

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of Ukraine (Šárka Kuchtová)