Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vágner (* 1942)

• narodil se 22. března 1942 ve Kbelích

• jeho otec Josef Vágner se účastnil námořní vzpoury v Pule v roce 1918

• pamětník vystudoval na konzervatoři hru na kontrabas

• byl členem mnoha kapel a orchestrů (Greenhorns, Hroši, Orchestr Karla Duby)

• v srpnu 1968 přežil tragickou nehodu v Mongolsku

• v 70. letech založil vlastní Orchestr Karla Vágnera

• doprovázel tehdejší hvězdy pop music jako Hanu Zagorovou či duo Hložek – Kotvald

• s orchestrem cestoval do Sovětského svazu či na Kubu

• musel se účastnit pravidelných politických školení či např. televizních večerů sovětské písně

• v roce 1977 v Národním divadle podepsal tzv. Antichartu

• v roce 1982 napsal hudbu k hitu Holky z naší školky

• po roce 1989 založil hudební nakladatelství Multisonic

„Nevyčítám některým kumštýřům ani to, že šli do partaje,“ říká Karel Vágner. „I když se kvůli tomu na ně dnes kouká jako na prašivé ovce. Vím, co to tenkrát bylo, jakou měli zodpovědnost třeba za rodinu, kterou museli živit. A věděli, že by je vyhodili z práce. Byla to velmi komplikovaná doba.“

Muzikant, kapelník, autor nejprodávanější písně československé pop music a zakladatel hudebního vydavatelství Multisonic Karel Vágner vyprávěl Paměti národa nejen o tom, jak to chodilo v populární hudbě v době normalizace, ale také o svém otci, veteránu první světové války Josefu Vágnerovi.

Tatínka zavřeli za účast ve vzpouře

Jeho otec Josef Vágner se narodil v roce 1895. Jako mladý dobrodruh se rodák z Křivoklátska přihlásil ještě před vypuknutím velké války k námořníkům. Když pak válka začala, narukoval jako rakousko-uherský „mariňák“ v dnes chorvatské Pule. A protože byl také vyučený mechanik, pracoval v ponorkových dílnách a později se stal odborníkem na centrování vrtulí u hydroplánů.

28. ledna 1918 vypukla v Pule vzpoura námořníků. „Všichni chtěli domů, to zaprvé. Chtěli konec války. A do toho jim přinesli maso s obrovskými červy,“ přibližuje Karel Vágner příčiny vzpoury, na niž pak navázala povstání na námořních základnách v Terstu a slavnější v Boce Kotorske. Série protestů byla důsledkem potravinové krize, únavy z války i národnostních sporů uvnitř rakouské říše.

Po rychlém potlačení pulské vzpoury bylo zatčeno 33 zdejších námořníků – takový počet alespoň uvádí Václav Kubec v knize „Každého desátého zastřelit“, v níž beletristickým způsobem zpracovává vzpomínky Josefa Vágnera a jeho kamaráda Matěje Taufera. Více než polovina zatčených byli podle knihy Češi, mezi nimi i Vágner a Taufer, kteří se již před vzpourou zapojovali do plánování protirakouského odboje. Oba kamarády pak vojenský soud odsoudil k pěti letům vězení a koncem května je z vyšetřovací vazby v Pule převezli do pevnostní věznice Stara Gradiška.

Tam Josef Vágner přečkal několik dalších měsíců. Když v říjnu 1918 pronikly známky blížícího se konce války a rozkladu mocnářství i za zdi věznice, začali se vězňové připravovat na další povstání. To vypuklo začátkem listopadu. Za dramatických okolností, kdy se střílelo a někteří přišli o život, se vězňové za přispění jednoho z dozorců dostali na svobodu. Josef Vágner se po čtyřech letech války vrátil domů, bylo mu 23 let.

Po válce se Vágner i jeho kamarád Taufer usadili ve Kbelích, oba tam nastoupili jako mechanici ke 4. leteckému pluku. Josef Vágner se věnoval mimo jiné kulturní činnosti a sestavil a organizoval ve Kbelích symfonický orchestr. Podle svého syna byl jednoznačně „masarykovec“, byť o politiku se nikdy příliš nezajímal. V roce 1937 prý držel čestnou stráž u Masarykova katafalku. Oženil se s dcerou kbelského obchodníka, amatérskou pěvkyní a náčelnicí Sokola a stal se otcem čtyř synů.

Karel Vágner přišel na svět jako nejmladší z nich v roce 1942. Tou dobou už jeho otec u armády nepracoval – odešel, „když přišli Němci“, a stal se tajemníkem na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „A byl tak chytrý, že se nevrátil (ani po válce), i když ho lákali zpátky do letectva. Zůstal na fakultě až do penze, a tím pádem mu dali pokoj i komunisti.“

Omlouvám se za okupaci, řekl mu ruský lékař

Karel Vágner se vyučil nástrojařem. Věnoval se zejména sportu – skoku o tyči a fotbalu – a už jako učeň také začal hrát se svým prvním big bandem. Po vojně nastoupil jako kontrabasista na plzeňskou konzervatoř, ve druhém ročníku přešel do Prahy, kde v roce 1969 absolvoval. Již předtím hrál s různými dalšími orchestry a kapelami: např. Greenhorns, Hroši Jana Spáleného, Sodoma & Gomora Václava Zahradníka.

Byl také členem orchestru Karla Duby, se kterým v srpnu 1968 vyjel na turné do Mongolska. „To byla v té době děsně slavná kapela, hráli tam výteční muzikanti. Byl tam tehdy nejslavnější bubeník Josef Poslední, Jarda Štrudl hrál na tenorsaxofon – ten hrával v Semaforu. Karel Duba byl kytarista, který ještě s Kefurtem začal jako první v této zemi hrát na elektrickou kytaru.“ 21. srpna 1968 se autobus s orchestrem zřítil ze srázu během výletu k pomníku padlých sovětských vojáků v Ulánbátaru. Šest členů orchestru včetně Duby, Štrudla i Posledního zahynulo. Karel Vágner proletěl při pádu okýnkem autobusu a nehodu přežil.

V mongolské nemocnici ležel do 19. září a tam se také dozvěděl o sovětské invazi do Československa. „Měl jsem zavázanou hlavu, asi mi byly vidět jen oči, hlavu jsem měl dost rozbitou. Vedle mě seděl na posteli Jirka Jelínek a plakal. Říkal: ‚Jsou u nás tanky.‘ Já jsem říkal: ‚Co blbneš, jaký tanky?‘ ‚No, je okupace.‘ Já jsem byl samozřejmě trošku mimo, až zpětně jsem si vzpomněl, že jeden z těch ruských doktorů, když mi šil hlavu, se nade mnou naklonil – to tenkrát pro něj bylo asi hodně nebezpečné – a řekl mi: ‚Omlouvám se za okupaci.‘“

Když se vrátil z Mongolska, na čas si myslel, že muziky nechá. Pak se mu ale ozval Jiří Šlitr s nabídkou angažmá v divadle Semafor. Přijal a později díky tomu vyjel do Západního Berlína hrát v americkém muzikálu, v inscenaci Hair. „Byl to poslední den, než to znovu spadlo,“ komentuje skutečnost, že na Západ vycestoval den před tím, než se hranice okupovaného Československa v říjnu 1969 opět neprodyšně uzavřely. V Berlíně odehrál více než čtyři stovky představení, než se rozhodl vrátit do Prahy. O emigraci podle svých slov nikdy neuvažoval.

Zahraj Niagaru, když seš umělec

Počátkem 70. let hrál v Orchestru Karla Vlacha a působil jako kapelník v kapele Evy Pilarové, která zároveň fungovala jako rytmická část Tanečního orchestru Čs. rozhlasu. V roce 1973 založil svůj vlastní Orchestr Karla Vágnera, s nímž pak doprovázel zejména Hanu Zagorovou nebo později také pěveckou dvojici Stanislav Hložek – Petr Kotvald. V únoru 1973 byl právě s tímto orchestrem a Hanou Zagorovou na Kubě, když členové jeho bývalé kapely – téměř celý doprovodný orchestr Evy Pilarové – zahynuli při nehodě sovětského letadla, jež havarovalo těsně před přistáním na ruzyňském letišti.

S Hanou Zagorovou, která se stala jeho nejbližší spolupracovnicí i blízkou přítelkyní, mnohokrát koncertoval také v Sovětském svazu. „Patřili jsme k těm, které Pragokoncert vysílal na kšeft do Sovětského svazu. Sem jela třeba Pugačova a tam jsme jeli my, Zagorová, Vondráčková, Gott.“ Na rozdíl od některých tehdejších kolegů se k výjezdům do SSSR hlásí. „Mě nikdo nemůže podezírat, že jsem tam jezdil rád nebo že jsem měl rád komunisty, ale byla to jediná možnost, jak jsme si v té době mohli vydělat. Jinak tady měla moje kapela 400 Kčs, Hanka 600 Kčs a já 800 Kčs. To jsme tady měli za koncert – a přitom jsme nabíjeli haly.“

Za hranice se mnohokrát dostal i díky fotbalovému týmu hvězd Amfora, který vznikl v roce 1974. Měl prý štěstí, povolení vycestovat mu vyřizovala „kamarádka na pasovce“ a Státní bezpečnost po něm nikdy nic nechtěla. „Nebudu dělat hrdinu, že jsem to přežil. Nikdy mě neoslovili, abych fízloval, abych podával nějaká hlášení. Nikdy mi nikdo neřekl, abych vstoupil do partaje.“

Kariéra na výsluní režimem povolené popkultury přesto vyžadovala úlitby. K povinnostem jeho a jeho kolegů patřila účast na pravidelných politických školeních. Umělce většinou „školil“ vedoucí oddělení kultury Ústředního výboru KSČ Miroslav Müller a další jemu podobní vládci normalizační kultury. 

„Ti se potom zmrskali a zbytek byla volná zábava,“ vzpomíná Karel Vágner, jak školení probíhala. „Jednou jsem tam třeba zažil – a taky Luboš Brabec, který tam ani neměl hrát, ale byl nějak po kšeftě a měl s sebou kytaru. On k němu přišel a říká: ‚Hele, Brabčáku, zahraj Niagaru.‘ Luboš říká: ‚Já hraju jenom vážnou muziku, nezlobte se.‘ ‚Nekecej. Zahraj Niagaru, když seš umělec.‘ ‚Ale já to neumím, nezlobte se.‘ ‚Tak to koukej půjčit Vágnerovi.‘ Brabec mi podal svůj mistrovský nástroj, na který mu jinak nikdo nesměl sáhnout, a já jsem spustil ‚Na břehu Niagary stojí tulák starý‘. Zoufale mě sledoval, jestli mu neškrábu lak. Na to nikdy nezapomenu. A tam byli všichni: Josef Suk, slavná cembalistka, paní Růžičková… Všichni jsme se styděli, hlavu pod stolem. Ale jezdit jsme tam museli.“

Od prominentních hudebníků se vyžadovalo přitakání režimu také třeba skrze televizní večery sovětské písně. „Hanka Zagorová to odmítala, měla bohužel tu ‚výhodu‘, že měla problémy s krví a mohla se vymluvit, že jde na transfuze. Ale odnesli to kluci, kteří s námi dělali: Kotvald, Hložek. Takže to tam jeli odzpívat, snažili jsme se, aby to byla normální písnička, ‚Partyzán spí s puškou pod hlavou‘… Neumíte si představit, co jsme tenkrát museli všechno dělat, abychom tím procházeli, abychom si zachovali tvář a nemuseli se stydět.“

Holky z naší školky na střeše Kotvy

Karel Vágner byl také mezi umělci, kteří v roce 1977 podepsali tzv. Antichartu, jak se označuje provolání, které bylo součástí kampaně zorganizované komunistickou mocí v reakci na prohlášení Charty 77. Domnívá se však, že svým podpisem nijak nevybočil z tehdy běžné praxe – v Národním divadle, kam komunisté umělce nahnali, podle něho přítomní podepsali jen prezenční listinu, tak jak ji byli zvyklí podepisovat na každém politickém školení. „Vůbec nechápu lidi, kteří se dneska stydí za to, že to podepsali. Vždyť nikdo nevěděl, že podepisuje nějakou Antichartu! Využili těch prezenček – to můžu odpřisáhnout,“ říká pamětník.

Byl ale zároveň u toho, když si šéf Pragokoncertu František Hrabal povolal před shromážděním v Národním divadle vybrané umělce k sobě. „Byla tam Pilarová, Svoboda, Štaidl, Gott. Hrabal říkal Karlovi: ‚Ty tam budeš mluvit jako hlavní.‘ Karel říkal: ‚Proč já, prosím tě?‘ A jmenoval nějaké zpěváky, kteří byli v partaji. On ho přerušil a řekl: ‚Ne, ty to budeš.‘ A Kája Svoboda říkal: ‚Ale já tu nejsem, já jsem v Mnichově.‘ Hrabal se na něj vůbec neotočil a řekl: ‚Nejseš.‘ A tím to skončilo. Za to byste chtěli toho Karla Svobodu soudit? Kdyby odmítl, skončil by, nejel by do Mnichova, nemohl by psát, nemohl by dělat nic.“

Karel Vágner směl dál dělat to, v čem byl úspěšný, a v roce 1982 tak vznikla nejprodávanější píseň československé populární hudby. Hitu Holky z naší školky, ke kterému Vágner napsal hudbu, Pavel Žák text a nazpívalo ho duo Kotvald – Hložek, se prodalo milion a čtvrt singlů. V roce 1983, když prodej přesáhl milion kusů, převzali tvůrci zlatou desku a při té příležitosti zahráli na střeše obchodního domu Kotva – snad po vzoru slavného posledního vystoupení Beatles.

Koncem 80. let – v roce 1987 či 1988 – ho tehdejší ředitel Supraphonu Karel Arbes „naočkoval“, aby založil hudební nakladatelství. Koupil za tím účelem dům a postavil studio. „Můj kamarád, právník Karel Freml, někde vyškrábal, že komunisti nezrušili akciový zákon, jen o něm nikdo nevěděl a nedoporučovali ho. Na to konto jsme založili akciovou společnost Multisonic. V kultuře byl před námi jen Bonton a to bylo družstvo, ale první akciová společnost v kultuře byl Multisonic,“ říká k vydavatelství, jež oficiálně vzniklo v únoru 1990.

V době změny režimu už sám nehrál a nejezdil po koncertech. Natáčel podle svých slov i s lidmi, kteří v té době nemohli nic dělat. „S Jirkou Suchým jsem natočil dvě písničky, které aranžoval Péťa Malásek. Nebo jsme natočili desku Na okně seděla kočka pro Molavcovou, kde taky byl Jirka Suchý. To se mu ještě lidi na ulici báli podat ruku. Takže když došlo k tomu zlomu, naopak jsem vydal tyhle desky,“ popisuje s tím, že pád komunistického režimu mu nepřinesl kariérní propad. Měl mnoho jiné práce, produkoval například známé rybářské filmy svého syna Jakuba. „Jel jsem dál, necítil jsem nějaké změny,“ říká Karel Vágner.