Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Václavek (* 1959)

• narodil se 10. prosince 1959 v Rýmařově

• po vojenské službě se přestěhoval do Brna a začal spolupracovat s Ivou Bittovou a dalšími umělci

• v roce 1986 vznikla kapela Dunaj, ve které působil

• v létě 1989 vycestoval do Amsterdamu a začal plánovat emigraci

• aktivně se zapojil v Brně do dění sametové revoluce

• v roce 2024 žil na Náchodsku

• dnes žije v Německu, na hranicích s Českem

Nemohli si s sebou vzít ani nábytek

Vladimír Václavek se narodil 10. prosince 1959 v Rýmařově. „To je takové sudetské městečko pod Jeseníky.“ Vyrůstal se dvěma bratry, jedním o sedm a druhým o třináct let mladším, o které se musel hodně starat. „Rodina tam přišla z různých částí republiky, když se osidlovaly Sudety. Děda byl tkalcovský mistr a dostal to příkazem.“ Rodina z maminčiny strany směla po válce do pohraničí odejít jen s minimem věcí, její členové všechno ostatní získávali až v Rýmařově. „Nemohli si vzít ani nábytek s sebou, aby tím pomohli oživit místní továrny.“

Jeho maminka pracovala celý život v továrně Hedva, kde se vyráběly látky. „Otec byl takový bohém, to jsem zdědil po něm. Pracoval každou chvilku jinde, byl to taky muzikant.“ Otec hrál na kytaru a Vladimíra Václavka to od dětství také táhlo k hudbě. Přesvědčil rodiče, že chce chodit do hudební školy, aby se naučil hrát na kytaru. „První moje setkání s realitou. Ten ředitel se mi podíval na zuby jako koňovi a říkal: ,Vy máte dobrý zuby a my potřebujeme trumpetistu, budete hrát v dechovém orchestru.’ A já jsem říkal, že nebudu.“

Do hudebky dorazil na jednu hodinu a vzdal to. Od té doby se hudbě věnoval jako samouk. Vzpomíná, že když mu bylo asi třináct let, tak byl u kamaráda v Českém ráji, kde slyšel někoho, jak hraje nádhernou píseň na kytaru. „Mě se to tak dotklo, najednou jsem věděl, že tohle chci dělat, abych mohl na lidi takhle působit.“ Další důležitý moment přišel asi o tři roky později, kdy se spřátelil s partou romských hudebníků, kteří ho seznámili například s hudbou Jima Hendrixe v době, kdy on hrál na kytaru klasickou hudbu. „Začali hrát a najednou se něco stalo, mně se rozpadl svět a zahltila mě ta síla.“ Po základní škole se odjel do Ostravy vyučit elektrikářem. Věděl, že to dělat nikdy nechce, ale líbilo se mu, že bude moci odjet z malého Rýmařova do většího města. „Byla to úlitba Bohům, jen tak pro rodiče, ale vůbec to nebylo pro mě.“

Koukali na mě, že jsem spadl z višně

Po vyučení byl Vladimír Václavek povolán na vojnu. „Na vojně jsem potkal kamaráda Martina Havelku z Divadla na provázku, tam jsme se moc spřátelili.“ Na začátku osmdesátých let se z vojny vrátil a přestěhoval se do Brna, kde bylo zajímavé kulturní prostředí právě okolo Divadla Husa na provázku. V Brně získal množství kontaktů a seznámil se s lidmi v oblasti nonkonformní hudební scény.

V tu dobu se také rozhodl, že se hudbou bude živit. „Když jsem říkal kamarádům v Rýmařově, že se stanu profesionálním hudebníkem, tak na mě všichni koukali, jako že jsem spadl z višně.“  Jeho rodiče jeho způsob života celkem podporovali, protože tatínek žil dost podobným způsobem. „Maminka vzala na vědomí, že jsem hudebník, až když mě začala vídat v televizi a sousedky jí řekly, že mě někde viděly.“

Živit se za normalizace hudbou, která neodpovídala hlavnímu proudu, bylo velmi těžké až nemožné. „Musely se dělat přehrávky, kde se zkoušelo z dějin komunistické strany a nějaký hovadiny. Jako předseda tam seděl nějaký zpěvák z místní operety v mysliveckém.“ Občas se mu podařilo na přehrávkách získat nějakou kvalifikaci a chvíli pak vystupoval legálně, ale pak zase nějakou dobu razítko neměl a musel hrát tajně a schovávat se před policisty. „Třeba přijeli policajti k hospodě, obsadili všechny východy a už to odváželi na výslechy. Párkrát jsem o vlas unikl.“

Za komunismu bylo protizákonné nepracovat, takže když zrovna neměl Vladimír Václavek potvrzené, že je profesionální hudebník, tak si musel hledat jinou práci nebo riskovat výslechy na policii, které zažil mnohokrát. „Nebyl jsem nikdy aktivní disident a i jsem věděl, že to není moje cesta, ale stejně to byla taková jedna parta, která se prolínala… Nevěděl jsem, jestli bych obstál, kdyby si mě vzali estébáci do parády, takže kromě pár podpisů někde jsem nebyl aktivní. Měl jsem o sobě pochybnosti.“

Ředitel to dosvědčil

Jednu zimu se živil jako topič v podniku v Brně. „Mně se stalo, že jsem byl na nějaké party, která se protáhla, a nepřišel jsem do práce asi tři dny. Neměli tam nikoho, kdo by mohl topit, tak za mě topil ředitel toho závodu. A když jsem tam přišel, tak on mi řekl, že když se mi to stane příště, tak už vůbec nemusím chodit.“ Po nějaké době se mu to stalo znovu, a do práce proto nepřišel. Pamatoval si, co mu řekl šéf, a už se tam nevrátil vůbec.

Asi po měsíci si ho Veřejná bezpečnost našla. „Jednou v šest hodin ráno klepání na dveře a tam stáli policajti a naložili mě do auta a ještě další jsme nabírali po cestě.“ Během výslechu jim Vladimír Václavek vysvětlil, že do práce nepřišel na výzvu ředitele podniku. „Chvíli to trvalo a pak přišla paní z osobního oddělení a dala mi razítko do občanky. Ředitel to dosvědčil, byl to rovnej chlap.“   

V Divadle Husa na provázku se seznámil se zpěvačkou Ivou Bittovou, se kterou spolupracuje dodnes. Spolu s ní také od roku 1986 hrál v kapele Dunaj. „Měl jsem to štěstí, že jsem se ve správný čas ocitl tam, kde to fakt kvasilo. Stali jsme se pak mluvčími toho ducha doby pro ty mladší.“ V tu dobu zrovna v Brně začínala nová vlna alternativní kultury, která pomáhala lidem přežít jinak dost dusivou dobu normalizace. „Nad člověkem visel takový poklop.“

Vladimíru Václavkovi se povedlo v létě roku 1989 vyjet na Západ, do Amsterdamu. „Z toho jsem byl úplně paf… Tenkrát, když jsme se vrátili, tak jsem toho měl už tak dost, že jsem si říkal, že budu emigrovat.“ Emigraci začal plánovat, ale než stačil odjet, tak přišla v listopadu sametová revoluce a všechno bylo jinak. „Najednou se nám otevřel svět a začali jsme jezdit hodně ven. Pro ně to bylo taky zajímavý, když se otevřely hranice a natáhla se tady ta subkultura z toho Východu.“

Hodně dobře jsem si zavázal tkaničky, abych mohl utíkat

Ve dnech sametové revoluce byl pamětník aktivní v Brně. Jedním z center revoluce byla právě divadla. „Byla to trochu nejistota, člověk nevěděl, jestli do něj nezačnou střílet. Vzal jsem si tenisky a hodně dobře jsem si zavázal tkaničky, abych pak mohl utíkat… To je nepřenositelný, tyhle zážitky. Když je něco ve vzduchu v tý společnosti a najednou se to protrhne.“

V devadesátých letech se jemu a dalším hudebníkům otevřely nové možnosti. „To byla jediná svoboda, kterou jsem kdy zažil.“ Začal spolupracovat s hudebníky v zahraničí a hodně cestovat. Věnoval se i své druhé vášni, kterou je psaní, napsal několik sbírek básní. „Jazyk má takovou sílu, že nám vlastně až tvoří osud, protože si s ním popisujeme realitu.“

Kolem roku 2020 se Vladimír Václavek  s manželkou přestěhovali na Vlčí horu ve Šluknovském výběžku.  „S manželkou jsme cítili, že potřebujeme jít dál a někam na sever. Pocházím ze Sudet, takže tady je mi to blízký. Jsem tu doma.“ Koupili tam dům a žili tam asi ve dvanácti lidech komunitním způsobem života. Vladimíra Václavka v tu dobu fascinoval šamanismus, který v této komunitě praktikovali. Asi po pěti letech se s manželkou přestěhovali do Broumova a v současnosti (2024) žijí v Seifhennersdorfu v Německu, což je městečko na úplné hranici s Českou republikou v těsné blízkosti Varnsdorfu. „Mám rád tu přírodu na dosah, tam se znovu stávám člověkem.“