Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Utíkal (* 1941)

• narodil se 26. července 1941 v Pardubicích

• v roce 1945 se přestěhovali do Ústí nad Labem

• v roce 1948 se dostal do dětského domova v České Lípě

• nastoupil na hornické učiliště u Litvínova

• první činku si vyrobil v roce 1957 a začal se vzpíráním

• v šestnácti letech trhl pět československých rekordů

• v roce 1964 se oženil s manželkou Václavou a narodily se jim dvě dcery

• v roce 1995 získal titul mistra Evropy a v roce 1997 mistr světa

• až do roku 2017 se věnoval vzpírání a působil jako trenér

• v roce 2025 žil s manželkou v Pardubičkách

Úplně první vzpomínky na dětství má spojené s atmosférou strachu. Když v srpnu 1944 probíhalo bombardování Pardubic, byly mu čtyři roky. Celkem při náletech zemřelo 213 Pardubáků. Mezi zasažené oblasti patřila i Mozartova, dnes Palackého třída, kde bydlel pamětník s maminkou a bratrem. „Seděl jsem strýčkovi na klíně ve sklepě, celý barák se třásl. V našem okolí zemřelo přes čtyřicet lidí. Dodnes, když si mám jít sednout někam do hospody, vracím se do svého rodného domu. Do Severky na Palackého třídě. Tehdy tam sídlil kovář Václav Rališ,“ začíná své vyprávění Josef Utíkal. 

Učitelka ho nechala propadnout v první třídě

Josef Utíkal se narodil 26. července 1941. Své vzpomínky na bombardování Pardubic sdílí například s Evou Kopeckou, nebo doktorem Janem Iserlem. Otec pamětníka, Josef Pátek, byl o téměř dvacet let starší než maminka, Věra Utíkalová. Před válkou cestoval po světě, naučil se výborně francouzsky, rusky i německy, z čehož mohl těžit během války, kdy pracoval jako hlídač na pardubickém letišti. „Otec měl už dvě dospělé děti, které měl s Němkou. Po válce odešel do Ústí nad Labem za prací, kam jsme se za ním s maminkou přestěhovali,“ vzpomíná. 

Jenomže v roce 1946 byl otec pamětníka odsouzený na dvacet pět let do uranových dolů do Jáchymova. S otcem se vídali jen málo už před jeho zatčením. Když Josefa Pátka nakonec propustili v roce 1955 na prezidentskou amnestii, už se nikdy neviděli. Otec odešel do západního Německa. Jak otec, tak matka navázali nové partnerské vztahy. 

Během pobytu v Ústí nad Labem se pak pamětník stal svědkem odsunu sudetských Němců: „Byl to dlouhatánský průvod, který šel na západní nádraží v Ústí. Věci si vezli na dřevěných vozíčcích a všichni je sledovali z oken. Všichni vypadali moc smutně. Nebyl jsem ale svědkem žádného násilí,“ doplňuje. Rodina žila poblíž romské komunity ve velmi skromných podmínkách. „Byl to pavlačový dům, jediný suchý záchod pro všechny v domě na chodbě. Všude krysy. Snídani jsme doma nedostávali,“ líčí Josef Utíkal.

Dlouhé čtyři roky v dětském domově vytěsnil

Krátce po přestěhování do pohraničí onemocněla matka tuberkulózou a o syny se neměl kdo starat. Josef i o rok mladší Jiří se dostali do dětského domova v České Lípě. Tady pamětník opakoval první třídu nyní už s výborným výsledkem. Dlouhé čtyři roky v dětském domově ale zcela vytěsnil. „Vzpomínám si jen, že nás spalo dvacet v jedné místnosti, kluci i holky dohromady, a pokud byl někdo nemocný, nikdo se o něj nezajímal,“ uzavírá období v pohraničí pamětník. 

Do páté třídy se vrátil zpět za matkou z České Lípy do Ústí. Maminka pracovala ve státním podniku Osvobozená domácnost, kde prala a čistila prádlo. Základní školu vyšel ze sedmé třídy a jeho kroky vedly do hornického učiliště v Meziboří u Litvínova. V témže roce se vrátil otec z vězení, ale nadále se vídali jen málo. V té době už byla matka zpět v Pardubicích. „Domů jsem z učiliště vůbec nejezdil. Byly pracovní soboty a jet 240 kilometrů do Pardubic bylo nákladné. Časově i finančně. Spal jsem tedy různě po spolužácích a kamarádech ze školy,“ vzpomíná. 

Když Josef Utíkal fáral do dolů u Litvínova, překvapilo ho, že s ním kromě spolužáků pracovali i neodsunutí Němci. „V Ústí jsem viděl, jak všechny Němce vyhnali, a tady najednou normálně pracovali s námi. Pak mi došlo, že je republika potřebuje. Bez této zkušené pracovní síly by se v dole neobešli,“ uzavírá pamětník. 

V šestnácti trhl pět československých rekordů 

Učiliště nakonec pamětník nedokončil. Matka trvala na tom, aby se vrátil do Pardubic a začal pracovat v patnácti letech jako slévač. Měl tím matce finančně pomoci. Učiliště však určilo pamětníkům další život zejména kvůli sportu. „Už před tím jsem hrál fotbal, ale v roce 1957 jsem začal vzpírat,“ vzpomíná na začátky svého osudového sportu pamětník a pokračuje, „první činku jsem si vyrobil sám ve slévárně. A už v roce 1958 jsem vyhrál mistrovství republiky ve vzpírání.“

Tehdy, ve Vinohradské tělocvičně v Praze, padlo pět československých rekordů během devadesáti minut a všechny patřily šestnáctiletému Josefu Utíkalovi. Ve váhové kategorii do padesáti dvou kilo zvedl sedmdesát sedm a půl kilo v nadhozu. Jeho trenéry byli Jindřich Bažant a Petr Ruter. Od té doby se téměř vše v životě pamětníka točilo kolem vzpírání. Následovala řada účastí na mistrovství Evropy i světa, trenérské zkoušky a výchova dalších vzpěračů. 

Mezi jeho velmi úspěšné svěřence patřil například účastník tří olympijských her Rudolf Strejček, nebo čtyřnásobný mistr světa Jaroslav Tomanec. S budoucí manželkou Václavou Hemerkovou se seznámil velmi romanticky v roce 1963 u řeky Chrudimky. O rok později se vzali. V té době pracoval v pardubickém Semtíně, kde se postupně vypracoval. V roce 1965 se manželům narodila první dcera a v roce 1974 přibyla sestřička. Otec manželky byl z devíti dětí. Jedním ze strýců byl František Hemerka, legionář z první světové války, který padl v roce 1919. Je uveden na pomníku padlých na náměstí Republiky v Pardubicích.  

Neměl jsem důvod lézt do strany

V srpnu 1968 byli manželé Utíkalovi na návštěvě u kamarádky z dětství v Sevastopolu. Pobyt si užívali a dopad sovětské okupace si tehdy plně neuvědomovali. Vraceli se právě 20. srpna. Krátce poté ale dostal Josef Utíkal nabídku na vstup do komunistické strany. „Zeptal jsem se jich, proč mám lézt do strany, když jsem vzorný i bez toho a pracuju pro komunisty stejně jako pro nekomunisty. Nikdy jsem to nerozlišoval,“ vzpomíná Josef Utíkal na počátky normalizace. Závěrem náboru soudruhům odcitoval Husákův projev: „Vytvářejme podmínky pro to, aby se společensky prospěšná práce stala věcí slávy, cti a hrdinství.“ Josef Utíkal tehdy argumentoval, že i bez členství se považuje za hrdinu, když veškerý svůj volný čas věnuje zadarmo mládeži a závodům. Pamětník prošel mnoha různými profesemi. Vždy měl dar lidem naslouchat a s každým vycházel dobře. 

V roce 1989 pracoval jako vedoucí ekonom v Semtíně a i nadále se věnoval vzpírání. Manželka s ním cestovala po většině všech závodů. Získal třetí místo na MS v Koszalinu v Polsku a v roce 1995 páté místo na MS ve Vídni. Velké zklamání ho potkalo v roce 1993, kdy odletěl na mistrovství světa do Atlanty. Až na místě se dozvěděl, že nebude připuštěný k závodům vinou administrativní chyby jednoho z referentů. Naposledy závodil v roce 2017 v Brně. V roce 2025 žil s manželkou v Pardubičkách a stále se snažil fyzicky udržovat v dobré kondici.