Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Urban Klimentová (* 1960)

• narozena 23. října 1960 v Praze

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila u babičky v Sadské

• před rokem 1989 vyjížděla jako referentka Podniku zahraničního obchodu do zemí východní Evropy

• na začátku 90. let se s dětmi přestěhovala do Nizozemí

• v roce 2025 žila v Praze

Rodinnou historii z období druhé světové války a let po ní zná jen z vyprávění. Dodnes si vybavuje nespravedlnost, kdy byl rodině na pražských Vinohradech rozdělen byt a autodílna jejího dědečka, umístěná ve dvoře, byla zabavena státem. I díky této vzpomínce vítala sametovou revoluci s velkou nadějí a očekáváním, přestože během komunistické éry sama čerpala i určité výhody. Díky výborné znalosti cizích jazyků totiž na začátku 80. let získala zaměstnání v Podniku zahraničního obchodu (PZO) a se služebním pasem mohla vyjíždět do zemí východní Evropy.

Život rodiny formovala práce v ČKD

Květuše Urban Klimentová se narodila 23. října 1960 v porodnici u Apolináře v Praze 2 mladým rodičům, kteří se seznámili na tzv. čaji o páté ve Slovanském domě. Tatínek, vášnivý klarinetista v orchestru, byl v době jejího narození na vojně. Maminka s malou dcerou bydlela u svých rodičů v Karlíně poblíž pobočky podniku ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk), kde postupně pracovali všichni prarodiče a později i otec.

Rodina se následně přestěhovala do Libně. Malá Květuše tam navštěvovala základní školu Na Korábě (dnes ZŠ Bohumila Hrabala). O několik let později, po úspěšně složených zkouškách, přestoupila do základní školy s rozšířenou jazykovou výukou ve Vojtěšské ulici, což pro ni znamenalo každodenní cestování. „Měla jsem prochozené centrum Prahy, věděla jsem o mnohých uličkách a průchodech. Bavila mě nejenom škola, ale i ta příležitost trávit čas ve středu města,“ vzpomíná. 

Přihlížela, jak tatínek „pokládal knížku“

Události roku 1968 si pamatuje dětskýma očima. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy pobývala u babičky v Sadské nedaleko Prahy. Informaci o okupaci se rodina dozvěděla z rozhlasu. Nejživěji si vybavuje úzkost, kterou tehdy prožívala teta z otcovy strany. Usedavě plakala nad nedávno narozeným miminkem a bála se, že vypukne válka.

Do paměti se jí vryla také solidarita, která se mezi lidmi začala na ulicích objevovat. Rodinu však zasáhly také přímé důsledky okupace. Maminka musela změnit zaměstnání a tatínek, člen Komunistické strany Československa (KSČ), tehdy tzv. „položil knížku“. Svůj nesouhlas vyjádřil vystoupením ze strany, ačkoliv si byl vědom možných následků. Později, po naléhání spolupracovníků a především kvůli budoucnosti dcery, svůj odchod přehodnotil a do členských řad se vrátil.

V ČKD nakonec působil celý svůj pracovní život. Za své pracovní nasazení a různé výrobní „zlepšováky“ obdržel mnohá ocenění. Mimo jiné například vyznamenání Za pracovní věrnost, které mu 28. října 1986 propůjčil prezident republiky.

Cestovala do Moskvy nebo Budapešti

Střední ekonomickou školu v Karlíně dokončila v roce 1979 už jako vdaná paní. V té době nebylo neobvyklé, že se dívky vdávaly velmi mladé. Květuše Urban Klimentová vstoupila do manželství s Milošem Vaňkem z Jihlavy ve třetím ročníku. Na svatbě nechyběli spolužáci ani třídní učitelka.

Ačkoli se vzhledem ke svým výborným studijním výsledkům mohla hlásit na vysokou školu, s manželem se rozhodli založit rodinu. Nejprve pracovala jako zapisovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 9. Po narození dcery Martiny (*1981), která záhy začala chodit do jeslí, nastoupila do pracovního poměru do Podniku zahraničního obchodu, konkrétně do Odboru investičních celků. Jejím úkolem byl export cihelen do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)[1].

Později jako samostatná referentka zajišťovala jednání se zahraničními partnery a mezi lety 1982–1987 proto často využívala své jazykové znalosti (ruština, němčina). Díky služebnímu pasu mohla navštěvovat země východního bloku, což tehdy nebylo běžné. Na návštěvu Maďarska vzpomíná Květuše Urban Klimentová s úsměvem: „V Budapešti se mi zdál život barevnější a lidé veselejší, ale možná to byl jen můj dojem.“ 

Na Moskvu má však zcela jinou vzpomínku. Nedostatek zboží tam byl ještě výraznější než v Praze a kontakt s obyvateli města, například během jejích pochůzek po místních ulicích a památkách, komplikovala přísná kontrola režimu. „I když jsme se v tu chvíli srdečně bavili a můj názor je zajímal, když zjistili, že jsem cizinka, okamžitě měli potřebu se rozloučit a odejít. Až posléze jsem zjistila, že po styku s cizincem měli povinnost vyplnit dokument o setkání s cizincem, jeho ubytování, odkud pochází a proč se s ním setkali,“ vypráví.

Po roce 1989 odešla do Nizozemí

V roce 1987 se jí narodil syn Ondřej. I přesto, že měli dvě malé děti, na protistátní demonstrace v roce 1989 chodili s manželem na střídačku. K nepříjemným zážitkům, na které vzpomíná, patří například zasažení vodním dělem. 

Na začátku 90. let se Květuše Urban Klimentová vydala s dětmi do Nizozemí. Zatímco v Moskvě cítila úzkost, v Holandsku zažila pravý opak, vřelé přijetí a zájem místních. Lidé se jí přátelsky ptali, odkud pochází, proč v zemi pobývá a jak se jí daří. Překvapila ji také nevídaná vybavenost obchodů, kde bylo čerstvé ovoce a zelenina k dostání i v zimě.

Po několika letech se musela z důvodů zhoršujícího se zdravotního stavu maminky vrátit zpátky do Prahy. Život v zahraničí pro ni ale zůstal cennou zkušeností. Ukázal jí, jak důležitá je všímavost, otevřenost a respekt k lidem kolem nás. V roce 2025 žila v Praze.

 

[1] RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci, jejímiž zakládajícími členy byly v roce 1949 Bulharsko, Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později se připojily Albánie (1949–1961), Německá demokratická republika (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972), Vietnam (1978) a od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.