Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Jaromír Ulč (* 1950  †︎ 2016)

Jsem poslušný, ne vzdorovitý člověk

  • narozen 20. 5. 1950, Plzeň, zemřel v roce 2016 v Praze

  • otec voják z povolání, matka později Obvodní národní výbor Praha 6

  • člen KSČ, ČSM, SSM

  • studium: střední zemědělsko-technická škola, ekonomický obor, nedokončena Vysoká škola zemědělská, provozní fakulta, později při zaměstnání u ministerstva vnitra dokončil Vysokou školu SNB

  • vojenská služba: útvar radistů, pražský Pohořelec

  • od roku 1972 zaměstnanec ministerstva vnitra, nejprve 10. správa, odposlech zahraničních diplomatů a pohraničníků západních zemí

  • kontrarozvědka, vnitřní ochrana v oddělení tzv. ochrany církví

  • po kauze, kdy koupil luxusní auto, které před ním užíval kardinál Tomášek, přemístěn na protinacionalistické oddělení menšin, úkol: sledovat a infiltrovat menšiny, převážně Maďary a Ukrajince

  • svědectví o ničení dokumentace StB po roce 1989

  • vyhozen ze zaměstnání, nepřiznané výsluhy, podnikatel v cestovním ruchu a vinařství

Jak jsem ten komunistický režim vnímal? Že mám slušnej peníz, kde bydlet, volnost v soukromém životě. Vyhodnocoval jsem to, že to tak prostě je a asi to tak být musí. U tajné policie jsem používal metody tzv. ideové a nátlakové. Někdo s námi spolupracoval, protože chtěl dělat kariéru, na jiného jsme používali kompro materiály, třeba jestli nemá milenku nebo má rád malé děti. Skoro na každého se něco najde... “

Jaromír Ulč se narodil 20. května 1950 v Plzni v rodině vojáka z povolání. Oba jeho rodiče byli členy KSČ. Jeho matka osm let působila jako poslankyně obvodního národního výboru v Praze 6. Na základní škole se přihlásil do pionýra a stal se členem ČSM – Československého svazu mládeže, později SSM – Socialistického svazu mládeže. Odmaturoval na střední zemědělsko-technické škole, nedokončil studium na Provozně-ekonomické fakultě pražské Vysoké školy zemědělské. V roce 1971 nastoupil na vojnu k útvaru radistů na pražský Pohořelec, kde provozoval Armu, vojenský obchod. Před ním někdo Armu šidil a okrádal, proto se místo uvolnilo. Někteří vojáci mu vyčítali, že na nich vydělával. K tomu říká: „Prodával jsem kofolu, sušenky a cigára. Naučil jsem se rozumět lidem, různým povahám, což mi pomohlo v pozdějším zaměstnání.“

Vojna jako průprava k tajné komunistické policii StB

Na vojně sloužil jako radista při různých vojenských cvičeních armád Varšavské smlouvy. „Naučil jsem se morseovku, rovnou jsem ji přepisoval na stroji. Měl jsem normální vojnu - bažant, vyrovnávat skříňky, uklízet, zažil jsem buzeraci mazáků. Vyhazovali mi skříňku. Ale nebylo to tak hrozný. Radisti nejsou nějak omezení lidé,“ říká Ulč. Vedle jejich kasáren měla kasárna sovětská armáda, ale nijak spolu nepřicházeli do styku. S přáteli hráli v bigbeatové kapele Olympiky, bubnoval. „Jak to natočil Švandrlík, tak to bylo na vojně všude... Když jsem dělal rajony, tak jsem dělal rajony, když jsem měl čistit zubním kartáčkem toaletní mísy, tak jsem je čistil. Byl jsem poslušný, ne vzdorovitý člověk.”

Vojna ho prý naučila pořádku, odpovědnosti a také poslouchat a jednat s lidmi, dospět. Změnilo ho to v jednání s ostatními, lidé ho prý brali, respektovali. A dovednosti z vojny se mu hodily v budoucím zaměstnání.

Čtvrt roku před koncem vojenské služby mu nabídli práci u ministerstva vnitra. Jednalo se o technické místo u 10. správy SNB.

Kariéra

V týdenních cyklech odjížděl na radiostanice na čs. západní hranice např. na Čerchov, Zelenou horu atp., kde odposlouchával vysílačky německých a rakouských pohraničníků. Ženě byl nucen lhát, kam jede. Jediný, kdo věděl, co dělá, byla jeho matka, které se se svým angažmá u Státní bezpečnosti svěřil. (Jaromír Ulč odmítá zkratku StB, jednalo se prý jen o běžnou práci na ministerstvu vnitra u neuniformované SNB.)

Po pěti letech u techniků na MV odešel na pokyn nadřízeného studovat Vysokou školu SNB, pak se již k 10. správě nevrátil a přijal místo u kontrarozvědky, vnitřní ochrana v oddělení tzv. ochrany církví. Jaromír Ulč se stal operativcem StB, která infiltrovala církve v Československu, na starosti měl tzv. nekatolické církve. Vedl agenty, konfidenty v evangelické církvi, Hare Krišna a jiných náboženských společnostech a sektách. Tvrdí, že v komunistickém státě nepůsobila jediná církev, jež by neměla v čele duchovního vůdce, který by s ním aktivně nespolupracoval.

„Vždy hezky slušně, ale tvrdě, slovně. Za celých dvacet let této práce jsem neměl potřebu někomu ji bouchnout, jak se říká. Co to je konflikt? Maximálně slovní. Když mi řekl: ,Tak tohle vám neřeknu, do toho vám nic není.′ Já jsem mu na to řekl: ,Jó?! Nechcete?! Ale dejte si bacha, protože já se budu muset pak zachovat tak a tak.′ To byli vzdělaní lidé na určitých postech. Oni si to ani netroufli, protože by přišli o místo, že. Oni si to uvědomovali, něco můžou říct, něco nemůžou říct, protože mají zpovědní tajemství nebo já nevím co. Byla to normální klasická úřednická práce, chození mezi lidmi, pohovory s lidmi, když se přišlo ze schůzky, tak napsat záznam o schůzce s tím a s tím. Byly věci ideové, hmotné výhody a nebo pak kompromitující materiály. Když se člověk pohyboval někde, kde jsme potřebovali, a on nebyl jaksi úplně v pořádku, třeba zahejbal manželce, chodil schválně na pánské záchody, tak jsme si na něj objednali pracovníky sledovačky. Když jsme měli velký zájem, tak jsme řekli: ,Moc vás otravovat nebudeme, ale potřebujeme zjistit z tohoto prostředí tohle a tohle. Když to řeknete, dobrý, když to neřeknete, no tak… že. (Směje se.) Tak my to řekneme jinam, asi takhle,′“ popisuje metody komunistické kontrarozvědky Jaromír Ulč.

Nechce vyprávět podrobnosti k jednotlivým policejním operacím, jako je například akce SENIOR, o které se zmiňují jeho nadřízení v jeho osobním svazku dnes uloženém v Archivu bezpečnostních složek. Zmiňuje se jen letmo o výsleších evangelického faráře Reichrta, Svatopluka Karáska. O obou tvrdí, že se jednalo o statečné odpůrce režimu. Miloš Reichrt se s ním několikrát setkal, ale když z něho „páčil“ informace, vždy mu odvětil, že mu žádné podrobnosti nesdělí, a pokračoval v přátelské konverzaci. O těchto lidech hovoří jako o chytrých intelektuálech, které ke spolupráci, byť se snažil, nikdy nepřesvědčil.

Jak hodnotil tehdejší komunistický režim? Nijak kontroverzně, jak by se řeklo, dodnes se brání označení totalitní režim. „Režim jsem vnímal, že mám slušný peníz, že mám postaráno o rodinu, že mám kde bydlet a více méně nejsem ničím svázán, že si můžu dělat – ne úplně – co chci, mám určitou volnost. Sledoval a vyhodnocoval jsem to tak: tak to je, tak to asi být musí, nejsem žádný rebel, nikdo v rodině žádný rebel nebyl.“

Skandál

Jaromír Ulč se ve svém vyprávění zmiňuje o jaksi „nešťastné“ kauze, kvůli které byl přeložen z proticírkevního oddělení na oddělení proti nacionalistickým tendencím u československých menšin. Kauzu shrnuje: „Koupil jsem si auto, to je všechno.“ Podle jeho následujícího vysvětlení auto koupil přes svého známého – luxusní vůz původně patřil kardinálu Tomáškovi. Není zcela jasné, zda jeho kolegům u StB vadilo, že si pořídil na tu dobu skutečně luxusní vůz nebo se dostal do střetu zájmu. Prý se snažil parkovat o několik bloků dál, aby kolegové o jeho novém autě nevěděli, ale přesto se to rozkřiklo.

V tomto oddělení se zabýval především nacionalistickými tendencemi mezi Ukrajinci a Maďary, spolupracoval s kolegy ze Slovenska a sovětskými soudruhy z KGB, které považoval za velmi zkušené a přátelské spolupracovníky.

Práci u komunistické kontrarozvědky bagatelizuje srovnáním s dnešními zpravodajskými službami, například BIS, nebo prací novinářů: „To je stejné. Jako vy se lidí ptáte a sbíráte informace, tak i my se ptali a sbírali informace. Jako dnes sedí v BIS spolupracovníci ze spřátelených zemí, například Američané, tak za nás to byli sovětští pracovníci.“

Degradován a ponížen disidentem Rumlem

Pozoruhodné svědectví podává Jaromír Ulč o roku 1989 a období krátce po sametové revoluci. Vzpomíná na pokyn nadřízených k urputnému ničení „živých“ svazků. Prý na to bylo mnoho času a každý jeho kolega, stejně jako on sám, skartoval desítky pytlů dokumentace. K tomu říká, že je to správné a normální v každé revoluci. Nevydá přeci své spolupracovníky budoucím zpravodajcům původní - nepřátelské - opozice. Co si myslel o Havlovi, disidentech? Vlastně nic. Vnímal je jako nepřátelské osoby, které mají své ideje, představy o fungování státu, on sloužil jinému režimu, který ho, podle jeho slov, zradil a neochránil. Vzpomíná na období těsně před listopadem a po listopadu 1989, kdy kontrarozvědka nevěděla, co má dělat. Čekala, jak se situace vyvine a kdy dostane nové úkoly. Jediné, co organizoval, byly hlídky před diplomatickými úřady v Praze. Jako ponižující vnímal rozhodnutí někdejšího náměstka ministerstva vnitra, bývalého disidenta Jiřího Rumla, který mu nepřiznal výsluhy.

Považuje však za zradu, jak byl z práce vyhozen. Přišel do práce, před vchodem stál ozbrojený mladík v uniformě. Řekl mu: „Tak, pane Ulč, sbalte si osobní věci z kanceláře, jste propuštěn.” Odevzdal služební zbraň, vzal si osobní fotky a tím pro něj jeho „věrná“ služba státu skončila.

Po roce 1989 začal podnikat v cestovním ruchu a později si pořídil několik pražských vináren. Vyprávět o svém působení u komunistické kontrarozvědky je ochoten a vždy připraven především proto, aby „oddémonizoval“ práci StB. Vystupoval například v televizním dokumentu „Nikomu jsem neublížil“ a přemlouvá kolegy, aby se také neobávali podávat svědectví o této jejich práci, kterou považuje za zcela běžnou, úřednickou službu. Na dotaz, zda si uvědomoval, že je nástrojem režimu, který lze nazývat totalitním, se usmívá a oponuje, že to tak tenkrát rozhodně nevnímal.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Petr Hampl)