Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Uhlíř (* 1931)

• narodil se 17. srpna 1931 v Brně

• otec bojoval v italských legiích

• prožil v Brně druhou světovou válku

• zažil návštěvu Hitlera v Brně

• jeho otec byl zatčen gestapem, zemřel v koncentračním táboře

• na vojně sloužil u Hradní stráže

• setkal se s Klementem Gottwaldem a Antonínem Zápotockým

Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald i Antonín Zápotocký. Tři z těchto prezidentů Milan Uhlíř viděl osobně. Tomu prvnímu šel jeho tatínek na pohřeb v legionářské uniformě. 

Milan Uhlíř se narodil 17. srpna 1931 v Brně. Oba jeho rodiče pracovali na poště, i když se původně vyučili k výkonu jiných povolání. Tatínek František Uhlíř ve Vídni chodil do učení na knihvazače, maminka Leopolda Uhlířová se připravovala na práci dámské krejčové. Místo toho pracovala jako telegrafistka. Otec se k pozici poštmistra dostal díky své účasti v první světové válce. “Byl italský legionář. A legionáři se po návratu asi nějak lépe uplatňovali, tak se uplatnil u té pošty,” vysvětluje, že místo na poště byla v podstatě válečná trafika, i když otec se na italské frontě nezranil. S válečnými zážitky se synovi nikdy příliš nesvěřoval. “Nevím, ve kterém městě bojovali. Vyprávěl, že se schovávali do prohlubní po granátech,” vybavuje si útržky příhod, o které se tatínek podělil. Podle databáze Československé obce legionářské František Uhlíř podal přihlášku do legií v italském městě Padula. Jako vojín až do konce války sloužil u 31. pěšího pluku.[1]

Otec šel na pohřeb Masarykovi

Milan Uhlíř vyrůstal s o šest let starší sestrou Jiřinou. Rodina bydlela v brněnském Dornychu v pavlačovém domě, krátce před válkou se přestěhovali do řadovému domku v Žabovřeskách. Když byl pamětník v první třídě, zemřel prezident Masaryk. “Pan ředitel měl tehdy takovou promluvu, povídal nám, jak se zasloužil o republiku,” vybavuje si krátkou tryznu za prezidenta osvoboditele. V souvislosti s prvním československým prezidentem mu ale v hlavě utkvěla úplně jiná událost. “Tatínek si oblékl legionářskou uniformu a jel mu na pohřeb,” popisuje stručně událost, kterou nejspíš většina jeho vrstevníků neměla možnost zažít. Podobně se na odchod tatínka koukal o rok později, kdy František Uhlíř nastoupil na povinnou mobilizaci. Po jejím odvolání se ale vrátil. 

Březnovou okupaci roku 1939 tak rodina sledovala společně. “Byl to takový pochmurný, propršený den. Chvílemi sníh a chvílemi déšť,” vybavuje si Milan Uhlíř 15. březen 1939. “Z našeho domu bylo krásně vidět na silnici z Králova pole do Žabovřesk. Nejdřív se tam objevil nějaký tank a pak motorkáři. V sajdkárách měli cedule ‚Rechts fahren‘ [jezdit vpravo].” Němečtí vojáci je natloukli na stromy lemující cesty. Jezdit vpravo se v celém Československu kromě Prahy začalo 17. března 1939. V Praze se nařízení zpozdilo o devět dnů kvůli rozsáhlé tramvajové síti.[2] Ve stejný den, kdy si Čechoslováci museli dávat pozor, na které straně silnice s automobilem jedou, do Brna dorazil říšský kancléř Adolf Hitler. Moravskou metropoli navštívil poprvé a naposledy. A Milan Uhlíř byl u toho. Vůdce vystoupil na náměstí Svobody. “Pódium bylo postavené vedle Čedoku, odtamtud měl proslov. Měl ohromně působivý projev. Začal takovým ležérním způsobem a potom to gradovalo, až nakonec vyhrožoval. Sháněl všechny čerty a pouštěl je na lidi,” popisuje, jak na něj říšský kancléř působil. 

Zajímavostí je, že německá část městské správy den před jeho příjezdem přejmenovala náměstí Svobody na Adolf-Hitler-Platz, tedy náměstí Adolfa Hitlera. Vůdci se ale zalíbilo nedaleké Moravské náměstí, kde stál Německý dům, který na něj zapůsobil. Chtěl, aby jeho jméno neslo raději toto místo. Brňané tak do konce války místo na “Moravák” chodili na náměstí Adolfa Hitlera. Jednodenní přejmenování náměstí Svobody je v brněnské historii zcela ojedinělá událost.[3] 

Poslouchali jsme Londýn

S příchodem Němců vznikl Protektorát Čechy a Morava, což mělo dopad i na školní vyučování. “V učebnicích jsme černou tuší začerňovali to, co tam nemělo být. Jak tam byl nějaký název Československo, tak se to muselo začernit,” vypráví Milan Uhlíř, čím ve škole trávili čas v prvních dnech po nacistické okupaci. “Některé listy se musely vytrhnout nebo začernit celé. Změnil se výukový řád, bylo nařízeno učit se němčinu šest hodin týdně. Takže každý den hodinu nebo dvě.” Ulice byly plné německých nápisů, Milan Uhlíř cestou do školy potkával vojáky Wehrmachtu i mladší příslušníky Hitlerjugend. “Když pochodovali Brnem, tak byla povinnost je zdravit, zvednout pravici. Takže když jsem takový průvod potkal, okamžitě jsem zmizel do nějaké boční uličky,” přiznává, že se mládežnické organizaci vždy cíleně vyhýbal. Vyhnul se i členství v Kuratoriu pro výchovu mládeže, i když někteří jeho spolužáci do něj museli nastoupit. “Myslím, že to bylo povinné, ale já se z toho nějak vyvlíkl, možná ze zdravotních důvodů,” přemýšlí pamětník zpětně, že pro něj rodiče nejspíš sehnali potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti.

S rodiči, a hlavně pak s tatínkem a dědečkem, Milan Uhlíř jako malý kluk poslouchal zakázané zahraniční vysílání. “Radiopřijímače musely jít přes revizi, kde vystříhali krátké vlny. Ale dědoušek měl krystalku, na kterou se kupodivu dal Londýn chytnout,” vypráví o primitivní verzi rádiového přijímače, který má dosud schovaný doma.[4] “O politice jsem tenkrát nic nevěděl, nedovedl jsem si představit, jak ta fronta pokračuje. Tatínek si ale píchal špendlíky do mapy,” vybavuje si zdánlivý detail, jak si František Uhlíř udržoval informovanost o válečných událostech. Ačkoliv se poslouchání zahraničního rozhlasu trestalo smrtí, František Uhlíř ani jeho otec za pravidelné ladění přenosu Volá Londýn postihnuti nebyli. Tatínkovi se ale stala osudnou finanční podpora odbojových skupin. Na podzim 1944 si pro něj přišlo gestapo. “Sebrali ho přímo v zaměstnání, na poště byl zátah. Ráno odešel do práce a už se nevrátil.” Výběrčím příspěvků pro ilegální pracovníky byl podle prohlášení Svazu osvobozených politických vězňů už od roku 1939.[5] Otce gestapo drželo na Kounicových kolejích, které za války sloužily jako věznice a popraviště. Tajná policie přijela i do Žabovřesk. “Otevřel jsem jim a zavolal maminku. Agresivně se nechovali, ale všechno prohledali. Hledali nějaké rozmnožovací přístroje nebo tiskárny.” Když nic nenašli, rodinu nechali být. Tatínka ale na svobodu nepustili a jeho příbuzní ho ani nemohli navštívit. “Chodili někam na práci v Králově poli. Když tam pochodovali, tak jsem tam jednou pochodoval s nimi. Šel jsem vedle tatínka, ale měl jsem strach na něj promluvit,” vybavuje si Milan Uhlíř silný moment, kdy svého otce viděl naposledy. S ostatními vězni ho pak převezli do koncentračního tábora Flossenbürg. Živý se nevrátil. Zemřel pár dnů před příchodem osvobozeneckých vojsk, nejspíš na tyfus. 

Rumuni u nás měli štáb

Manželka a děti neměli o tatínkově osudu žádné zprávy až do jara 1945. Konec války prožili společně v Brně, kde k největším bojům docházelo v průběhu dubna. “Mezi Žabovřeskami a Komínem se začala stavět obranná linie. Do půlky silnice byly postavené zátarasy, aby se nedalo jet napřímo. A kopal se tam nějaký příkop, denně jsem kolem toho chodil do školy,” vybavuje si pamětník. Uhlířovi se na příchod vojáků připravili vybudováním zázemí ve sklepě. Ustupující Němci si dokonce chtěli v jejich domě postavit velitelství. “Vpadli k nám důstojníci, celé to prošli. Dům stál šikovně, z jedné strany byl pohled na silnici z Králova Pole. Ale Němcům se nelíbilo, že je rohový. To jim přišlo nebezpečné, tak odešli pryč.” 

Uhlířovi tak konec války v domě strávili sami. Poslední dny před osvobozením pobývali raději ve sklepě. “Bomby se ozývaly hodně blízko, jeden šrapnel spadl přímo na naši zahradu. Měli jsme poškozenou střechu a zeď to vybořilo v místě, kde byly dráty na přívod elektrické energie. Takže všechno přestalo fungovat.” Kromě materiálních škod se ale nikomu nic nestalo. 

Pozice jejich domu se Němcům sice nelíbila, osvobozenecká vojska s ní ale byla spokojena. Po konci bojů se u nich usadili rumunští vojáci. “Měli tam nějaký štáb. Chovali se celkem dobře, maminka jim občas přišila nějaký knoflík nebo zalátala díru a oni zas donesli konzervu masa,” popisuje společné soužití. Vojáci u nich strávili asi 14 dní a pak odešli. A stejně jako se pamětník před šesti lety šel podívat na projev Adolfa Hitlera, nemohl si nechat ujít ani první poválečnou návštěvu Edvarda Beneše v Brně. “Viděl jsem ho projíždět autem na České ulici, jak jsou tam teď zastávky trolejbusů. Mával lidem.” Plamenný projev jako před lety vůdce ale neměl. 

Nevěděli jsme, že budeme sloužit na Hradě

Leopolda Uhlířová zůstala po válce na svého syna sama. Už nepracovala na poště, byla v domácnosti. Zažádala si o jednorázovou podporu ve výši 17 tisíc korun a nějak se společně protloukali.[6] Milan Uhlíř dokončil měšťanskou školu a před studiem na průmyslovce si musel odbýt jeden rok praxe. V roce 1947 začal studovat elektrotechniku, odmaturoval v roce 1951. 

V roce 1952 nastoupil na vojnu. Přijímač zažil ve Šluknovském výběžku, už tam mu ale bylo divné, kdo útvar navštěvuje. “Chodili za námi krejčí a obuvníci, měřili nám míry a šili nové uniformy. Nejdřív jsme nevěděli nic, až pak jsme se dozvěděli, že budeme sloužit na Hradě.” Na začátku roku 1953 se tak Milan Uhlíř přidal k Hradní stráži. Stihl se ještě potkat s prezidentem Klementem Gottwaldem. “Zažil jsem ho, když se procházel Královskou zahradou, od Prašného mostu až k Belvederu. Někdy se stavil na strážnici, tak jsme nastoupili, aby nás mohl pozdravit. Řekl nám pár slov. Působil dobrácky.” 

V březnu 1953 ale zemřel a Hradní stráži se tak prodloužila pohotovost, kterou drželi kvůli smrti generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Josifa Stalina. Po smrti našeho prvního dělnického prezidenta se na Hradčanském náměstí začaly shromažďovat věnce a květiny. Mrtvola byla vystavena ve Španělském sále, kam se s ním chodili loučit lidé. “Fronta tam byla až do večera, pak jsme to zavřeli a lidé tam zůstali stát až do rána. Když to bylo zavřené pro civilisty, tak nás shromáždili a řekli, že se můžeme jít taky podívat,” přiznává, že se mu na státníka naskytl neobvyklý pohled. S prezidentem Zápotockým zase jezdil jako stráž do Lán. “Byl to takový strejda,” hodnotí pamětník Gottwaldova nástupce. Jednou se prý stalo, že odešel bez ohlášení z Hradu a odjel tramvají do centra Prahy. Ochranka ho pak ve městě naháněla. 

Službu pro Pražský hrad Milan Uhlíř ukončil v roce 1954. Vrátil se do Brna a začal pracovat v Tesle, kde byl krátce zaměstnán ještě před nástupem na vojnu. Poznal tam i svou budoucí ženu Marii, se kterou měl syna a dceru. Celý život pracoval jako konstruktér. Několik let se zabýval výrobou elektronových mikroskopů. V roce 1964 se stal součástí týmu zabývajícího se elektromagnetickou rezonancí. Tam vydržel bezmála 30 let, až do odchodu do penze. 

 

[1] Zdroj: Databáze Československé obce legionářské na základě dat poskytnutých VÚA-VHA Praha.

[2] Zdroj: Článek Ode dneška se i v Praze jezdí vpravo. Venkov. 1939-03-26, roč. 34, čís. 73, s. 11.

[3] Zdroj: Encyklopedie dějin Brna.

[4] Fotografie dostupná v Dodatečných materiálech.

[5] Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[6] Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.