Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Tomeš (* 1964)

• narodil se 2. února 1964 v Teplicích

• pocházel z rodiny smíšeného česko-německého původu

• v mládí se díky svému staršímu bratrovi dostal do prostředí undergroundu

• kvůli svým postojům a dlouhým vlasům měl problémy ve škole

• jeho starší bratr Jindřich byl v roce 1980 uvězněn, později utekl do Francie

• pamětník patřil mezi aktivní účastníky undergroundových aktivit v severních Čechách

• zažíval časté kontroly a výslechy ze strany StB

• od roku 1989 pravidelně navštěvoval bratra ve Francii

• v době natáčení (2024) žil v Ústí nad Labem

Severní Čechy byly jedním z center československého undergroundu a alternativní kultury. Kromě Prahy se zde v sedmdesátých a osmdesátých letech formovala významná komunita lidí vyznávajících svobodu a stavících se proti tehdejšímu režimu. Setkávali se na tzv. barácích, soukromých usedlostech, kde probíhaly koncerty, diskuse a další kulturní akce mimo oficiální struktury. Mladí lidé s dlouhými vlasy poslouchající zahraniční hudbu a kritizující režim se však stali trnem v oku komunistické moci a čelili pronásledování ze strany Státní bezpečnosti (StB).

Jan Tomeš se do tohoto prostředí dostal díky svému o pět let staršímu bratrovi Jindřichovi. Pamětníkův příběh je protkán střety s vládnoucím režimem, osobním vzdorem i dramatickým osudem bratra, který byl nejprve uvězněn a později emigroval. 

Babička byla Češka, děda Němec

Jan Tomeš se narodil 2. února 1964 v Teplicích do rodiny stavebního projektanta a zdravotnice v psychiatrické léčebně v Dubí. Jeho rodiče pocházeli z Teplicka, otec Erich Tomeš z Unčína a matka Ilse Tomešová, za svobodna Friedlová, přímo z Teplic. Rodina měla smíšený česko-německý původ, což se stalo významným faktorem během poválečných událostí.

„Byli to sudetští Čecho-Němci, protože obě rodiny, ze kterých pocházeli, byly smíšené, česko-německé,“ vzpomíná Jan Tomeš. Jeho matka zažila na konci války ve svých třinácti letech traumatizující zážitek: „Děda, její otec, už zemřel. Přijely Rudé gardy a vyházely jí nějaké panenky, vyhazovaly věci z oken a plundrovaly. A máma z toho byla dost v šoku.“

Dramatické události pokračovaly, když matku s její rodinou tito lidé odvedli na Bramš, místo za nádražím v Teplicích, kde se shromažďovali Němci určení k odsunu. „Moje máma ještě v té době perfektně česky neuměla, ale nějaký důstojník si všiml, že babička mluví perfektně česky a že se jmenuje Berta Tesárková, že je Češka,“ vypráví pamětník. Díky tomu se rodina vyhnula odsunu a mohla zůstat v Československu.

Okupace byla pro děti spíš dobrodružství

Okupaci pod sovětskou taktovkou v srpnu 1968 zažil Jan Tomeš jako čtyřletý: „Z východu od Krupky na Dubí jezdily nekonečně dlouho všelijaké transportéry a tanky. Babička tenkrát brečela, máma a všichni kolem z toho byli také na nervy, akorát my jako malí jsme z toho měli legraci,“ vzpomíná. 

Pro dětské oči byla okupace spíše zajímavá podívaná, i když dospělí prožívali úzkost a strach. „Nesměli jsme chodit ven, to nás jediné traumatizovalo, jinak se nám ti vojáci líbili,“ říká. Vzpomíná i na zásoby potravin, které rodiny v té době hromadily: „V tomhle období jsme měli obrovské zásoby mouky, cukru, oleje a dalších trvanlivých potravin. Všichni nakupovali, protože počítali s tím, že bude válka.“ Jako malí vnímali ruské vojáky s dětskou bezelstností. „U nás byl kamenolom a tam jezdili Rusové s obrovskými náklaďáky. A my jsme na ně různě pokřikovali,“ vzpomíná Jan Tomeš. „A když třeba nějaký voják měl černou uniformu, tak jsme křičeli: ‚Támhle to je Brežněv, to je Brežněv!‘“

S postupem času začal pamětník vnímat i stinné stránky sovětské přítomnosti. Když dospíval, začal chodit na pivo do hospody Komunál, která stála hned vedle kasáren. Zatímco obyčejní vojíni neměli ani vycházkové uniformy, protože byli stále zavření v kasárnách, sovětští důstojníci v hospodě vystupovali velmi arogantně a k vojínům se podle něj chovali jako otrokáři. 

Dlouhé vlasy jako první vzdor

Inspirován svým starším bratrem Jindřichem, začal Jan Tomeš ve čtrnácti letech nosit dlouhé vlasy, což mu přinášelo problémy ve škole. Ředitelka základní školy v Proboštově, kam chodil, byla podle jeho slov „ultrakomunistka“. Byla také předsedkyní Svazu československo-sovětského přátelství. Jan Tomeš jí byl neustále trnem v oknu, nejen kvůli dlouhým vlasům, které byly tehdy vnímány jako symbol protestu a odmítání režimu. „To byl věčný boj. Byly takové finty... Měl jsem přijít ostříhaný, nebo dostanu sníženou známku z chování. Měl jsem rolák, bratr mi vrchní vlasy sesekal a dlouhé jsem schoval pod rolák,“ popisuje pamětník. I když se snažil různým způsobem své vlasy skrývat, nakonec se vzdal taktizování. „Tak jsem přišel zase s dlouhými vlasy. Celá třída se bavila,“ uzavírá úsměvnou historku. 

O pět let starší bratr Jindřich Tomeš byl klíčovou postavou v pamětníkově životě. Uvedl ho do světa alternativní kultury a undergroundu. Díky němu se seznámil s hudbou a myšlenkami, které formovaly tehdejší neoficiální kulturu. Zásadním momentem bylo jeho první setkání s komunitou na „baráku“ v Robči. K tamějším obyvatelům patřili spolu se salesiánským knězem Františkem Hochmanem i Květoslava Princová se svým manželem Janem. Tam se pamětník dostal, když byl jeho bratr ve vězení: „Dostopoval jsem tam. Byla to polozbořená fara a všichni byli vzadu u ohně, hráli tam a zpívali. Potom se tam objevil nějaký člověk a ptal se, co se děje. Vtáhli mě k ohni a bylo to, byli jsme ve svém světě.“ 

Přestože komunita čelila neustálému tlaku ze strany režimu, Jan Tomeš na toto období vzpomíná pozitivně: „Byly to krásné časy. Spousta fízlů nás otravovala po hospodách, pořád byla někde VB, měli jsme problémy, ale ty časy byly krásné, když jste měli své přátele okolo sebe.“

Jindřich Tomeš byl zatčen a odsouzen

V květnu roku 1980 byl Janův bratr Jindřich Tomeš zatčen, koncem léta měl soud a došlo i na odsouzení. Důvodem bylo údajně výtržnictví. Skutečným motivem se ale stala bratrova kritika režimu a jeho písně. „Bratrovy písničky byly mírně politické, to musím přiznat. Třeba písnička „Revoluce“, tam bylo hodně výzev proti komunistům. StB ho sledovala už dlouho, potřebovali jen nějakou příležitost, při které by ho dostali,“ vysvětluje Jan Tomeš. „Bratr tomu ani sám nevěřil, když ho sebrali a odvezli autem. Byl odsouzen v podstatě na základě textů, které měly být vulgární, ale o to vůbec nešlo.“

Proces byl podle Jana Tomeše nespravedlivý a zmanipulovaný, přirovnává ho k inkvizici. Všechno bylo předem dané a aktéři nemohli nic říci na svou obhajobu. Jindřich Tomeš byl odsouzen na dvanáct měsíců, jeho přítel Charlie Soukup na deset. Po propuštění bratr i nadále zůstával v hledáčku Státní bezpečnosti. „Když se vrátil, chtěli ho vyloženě zlomit, potopit, tak na něj ušili křivé svědectví,“ vzpomíná pamětník. To vedlo k rozhodnutí Jindřicha Tomeše od dalšího soudu uprchnout. 

Bratr utekl do Francie 

Po útěku od soudu se přibližně rok ukrýval u přátel. „Byl sledovaný Státní bezpečností ze dvou oddělení – jedni po něm pátrali, že byl v celostátním pátrání, a pro druhé to byla vyfocená osoba neznámého původu, která se setkává s jistou Francouzkou.“ Paradoxně po něm tedy pátrali ze dvou směrů, aniž by věděli, že jde o tutéž osobu.

Zásadní roli v útěku Jindřicha Tomeše za hranice sehrála Francouzka Carole Paris. „Zamilovali se. Odjela a vzala si cizí identitu. Udělala si pas na jméno kamarádky Francouzky a jiného Francouze přemluvila, aby jel s ní,“ popisuje Jan Tomeš odvážný plán. „Celá se změnila, změnila vizáž, že ji ani rodiče nepoznali. Perfektně se naučila česky. Měla vlohy stát se špionkou formátu Jamese Bonda, protože byla inteligentní a odvážná.“ Díky jejímu nasazení a odvaze se bratrovi podařilo uprchnout do Francie. Usadil se v Paříži, v obvodu Ménilmontant, kde v té době už žila komunita Čechů.

Několikrát jsem se ocitl ve spárech Státní bezpečnosti

Jako aktivní účastník undergroundu a osoba se vztahem k emigrantovi byl i Jan Tomeš pod dohledem Státní bezpečnosti. Zažíval pravidelné výslechy a kontroly. U jednoho z výslechů se ho snažili zastrašit i falešnými obviněními: „Strašně jsem se bál, že mě obviní z příživnictví, protože jsem asi dva měsíce nepracoval. A  najednou jsem si vzpomněl, že mě kontrolovali v ten den v hospodě v Unionu a přibližně v tu dobu se tam stala vražda. Zavraždili tam dceru komunistického pohlavára. Rozbalili to na mě, jako kdybych byl vrah, a mně se v tu chvíli ulevilo, že jde o vraždu, a ne o příživnictví,“ popisuje pamětník. Protože věděl, že mu v případě vraždy nemohou nic prokázat, dalším průběhem výslechu se bavil. 

V záznamech StB figuruje Jan Tomeš pod krycím jménem „Hráč“. Důvodem sledování a založení signálního svazku v roce 1987 bylo, že „v restauraci Pod hradem hrál téměř každou středu písně Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Sváti Karáska, Plastic People a dalších“. Spis (KR-938619 MV) byl nakonec po roce uzavřen s tím, že pamětník „přestal se svou činností“ a „přestal do hospody docházet“.

Návrat do svobody byl jako sen

Těsně před sametovou revolucí se Janu Tomešovi podařilo získat devizový příslib k návštěvě bratra ve Francii. Cesta vlakem zahrnovala důkladné kontroly na hranicích. „Jsem rád, že jsem zažil ten ‚koncentrák‘ zblízka,“ popisuje pamětník svou první cestu přes železnou oponu. „Stojíte v Chebu, prohlídka vlaku trvá hodinu. Venku čekají se psy a všechno oťukávají zrcátky. Pak se vlak pomaličku rozjíždí. Vojáci se samopaly jedou s vámi na stupínkách. A jede se třicítkou až do lesa. Všude vidíte špačkárny jako kriminály, koncentrák a všude ostnaté dráty.“ Po překročení hranice nastal moment úlevy.

Návštěva Francie byla pro něj silným emocionálním zážitkem. Poprvé se ocitl na Západě a po více než sedmi letech se shledal se svým bratrem a jeho přítelkyní Carole. „Šli jsme nahoru na Eiffelovku, až úplně do špičky. Byl jsem ještě trošku napitý. Předtím jsem byl v nějakých hospodách, kde se hrálo. Byl jsem z toho unešený, připadal jsem si jako ve snu. Ještě včera jsem byl v Praze v hnusném komunismu – a teď jsem najednou úplně nahoře ve výšce a mám Paříž pod sebou,“ vypráví pamětník. Kontrast mezi životem v komunistickém Československu a svobodným Západem byl pro něj ohromující. Při návštěvě četl u bratra Orwellův román „1984“, ze kterého měl prý divoké sny, a po probuzení mu vždy chvíli trvalo, než si uvědomil, že je na Západě. 

V Paříži se Jan Tomeš setkal s významnými osobnostmi československého exilu. Na Pavla Tigrida, významného novináře a později ministra kultury v porevoluční vládě, vzpomíná jako na charismatickou osobnost. Pavel Tigrid se velice zajímal o situaci v Československu a každého, komu se podařilo z něj do Paříže vycestovat, se vyptával na podrobnosti o současné situaci. „Říkal mi: ‚Nebojte se, to už není přestavba, to už je demontáž. Musíte věřit, že už to končí, že to už není rok 1968. Jsme mnohem dál, tady už se všechno hroutí.‘ Nevím, jak to věděl, u nás byla taková atmosféra, že nikdo nic netušil. Ale za pár měsíců už padla berlínská zeď,“ vzpomíná Jan Tomeš. Setkal se i s dalšími osobnostmi exilu, například s Janem Pelcem, autorem románu „... a bude hůř“. 

Zatímco ostatní vozili ze Západu mikrovlnné trouby a fritézy, Jan Tomeš, posilněn calvadosem, aby si dodal odvahy, vezl batoh plný exilové literatury od Pavla Tigrida. Cestou z Francie přemýšlel o tom, zda se vůbec vracet: „Ta představa, že umřu v Československu, byla děsivá. Na druhou stranu to, že už se tam nikdy nepodívám, bylo také děsivé.“ 

Po návratu prožíval depresi z protichůdnosti obou světů. Mnohem intenzivněji si uvědomoval nedostatky komunistického systému. V obchodech byl nedostatek zboží a to, co bylo, mělo nevalnou kvalitu. Mezi lidmi panovala všudypřítomná nevraživost a závist. Na skřípající vlaky s rezavými střechami vzpomíná jako na symbol tristní situace v tehdejším Československu. 

Sametová revoluce, svoboda a deziluze

Na dění na Národní třídě 17. listopadu 1989 má Jan Tomeš podle svých slov „alibi“, protože byl zrovna v Berlíně. Na první roky po sametové revoluci vzpomíná se smíšenými pocity. Pro něj a jeho přátele začala éra svobody, přinášející nové možnosti. Mohli cestovat a bavit se podle svých představ. „Byla to velká euforie, ale zároveň i rozpaky. Představovali jsme si to trošku dramatičtější, že budou lidi hnáni k odpovědnosti,“ vzpomíná na rozčarování z toho, jak se společnost vypořádala s komunistickou minulostí a představiteli režimu. „Komunisté zmizeli od moci a to bylo všechno. Čekali jsme, že když režim padne, budou soudy a viníci budou potrestaní, ale nic se nedělo.“ S postupem let pamětník sledoval, jak se bývalí komunisté vrátili do společenského života. 

Jeho zkušenosti s totalitním režimem ho vedou k varování před přílišnou důvěřivostí: „Je hrozně důležité neskočit prvnímu na lep, protože když to vidím dnes, jsem úplně fascinovaný z toho, jakým pitomostem lidé dokážou uvěřit a že jim najednou přijde demokracie jako nějaká přítěž.“ Závěrečné poselství Jana Tomeše je pak varováním před ztrátou svobody: „Svoboda není velká samozřejmost, nám naštěstí spadla do klína poměrně samovolně, dalo by se říct. Nemuseli jsme platit krví jako jinde. Ale to neznamená, že je to samozřejmost – je to hodně cenná věc.“