Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vanda Tomášková (* 1943)

• narozena 3. dubna 1943 v Radčicích u Plzně

• otec Josef Tomčík se zapojil do protinacistického odboje

• koncem roku 1943 byl zatčen a o rok později v Drážďanech popraven

• konec 40. let prožila u strýce v Krušných horách

• po ukončení základní školy vystudovala zdravotní školu

• pracovala jako dětská sestra v nemocnici na Borech

• srpen 1968 prožila s rodinou na dovolené na Lipně

• působila jako učitelka v mateřské škole

• roku 2025 žila v Karlových Varech

Otec ji viděl jen krátkou chvíli, pár měsíců po jejím narození. Během druhé světové války bojoval v utajení proti okupantskému režimu. Byl prozrazen, zatčen a následně popraven. I přesto, že neměla možnost svého otce poznat, vypráví jeho příběh, který byl zaznamenán v historii naší vlasti.

Z těšínské krajiny až do Radčic u Plzně

Vanda Tomášková, rozená Tomčíková, se narodila 3. dubna 1943 v Radčicích u Plzně jako druhé dítě Boženy a Josefa Tomčíkových. V Radčicích bydleli v rodinném domku společně s matčinými rodiči. Dědeček byl hasič a babička se starala o domácnost.

Matka, Božena rozená Minaříková, pocházela z Plzně a v dětství se věnovala baletu a hře na klavír. Vystudovala ekonomickou školu a pracovala jako sekretářka v Plzeňských lihovarech. Otec Josef Tomčík (původně Tomczik) se narodil roku 1914 a pocházel z havířské vesnice Doubrava na Ostravsku. Kolonie malých domků byla usazena v malebné těšínské krajině. Rodina žila v nejchudším domečku – matka se starala o domácnost, otec i bratr byli havíři a sestra švadlena.

Rozhodl se jít jinou cestou 

Josef Tomčík se rozhodl vydat jinou cestou a začal studovat. Ovládal několik jazyků – němčinu, angličtinu a španělštinu. Vystudoval vysokou technickou školu a stal se konstruktérem ve Škodovce v Plzni, kam se přestěhoval a kde poznal svou budoucí ženu, Boženu Minaříkovou. V roce 1938 se vzali a narodila se jim první dcera Blanka.

Během druhé světové války, v roce 1942, vznikla v plzeňské Škodovce buňka III. ilegálního krajského vedení Komunistické strany Československa (KSČ). Do odbojové skupiny se zapojil i Josef Tomčík. Byl vůdčím typem a spolu se skupinou mladých odbojářů připravoval různé protiokupační akce. Rozšiřovali ilegální tiskoviny (především Rudé právo), ukrývali parašutisty a sovětské zajatce, podporovali rodiny popravených či vězněných spolupracovníků a prováděli sabotáže i zpravodajskou činnost.

Před gestapem se ukryl do studny

Odbojovou činností byl zcela pohlcen a rodinný život musel ustoupit stranou. V rodinném domě v Radčicích, kde žil s rodinou, skrýval vysílačku (kód OGEW), která vysílala v okolí Plzně. Po nějakou dobu zde také ukrýval sovětského parašutistu. Díky svému technickému vzdělání zkonstruoval prototyp rozbušky, kterou partyzánský odboj využíval k ničení mostů a vagónů. 

Roku 1943 byla plzeňská buňka odhalena a její členy postupně pozatýkalo gestapo. Když si přišli pro Josefa Tomčíka do Radčic, ukryl se ve studni na zahradě. V noci pak uprchl do Plzně a odsud na Slovensko, do Turzovky (okres Čadca), kde se skrýval v místní pekárně.

Vojáci u nás doma hlídali, jestli táta nepřijde

Po jeho útěku se k nim do domu nastěhovali dva němečtí vojáci, kteří tam několik týdnů bydleli a dohlíželi na to, zda se stále neskrývá v domě. Dědečka a strýce Milana zatkli a odvezli do plzeňské věznice. Maminka zůstala sama se dvěma dcerami a nemocnou matkou.

Na Slovensku Josef Tomčík pokračoval v partyzánském odboji. V listopadu 1943 jej na udání zatkli a převezli do Plzně, kam za ním přijela jeho žena s dcerami. Tehdy naposledy spatřil svou druhou dceru Vandu.

Když otce zatkli, přijeli vojáci k jejich domu s nákladním autem a odvezli všechny jeho věci, včetně knih. Ve snaze zachránit manžela žádala Božena Tomčíková lékaře o potvrzení jeho nesvéprávnosti. Ze strachu jí ho však nikdo nevydal. Z Plzně Josefa Tomčíka převezli do Prahy na Pankrác a následně do Drážďan, kde byl v prosinci 1944, v pouhých 30 letech, popraven gilotinou.

Na konci války přišli o domov

Při bombardování plzeňské Škodovky americkými vojsky 25. dubna 1945 dopadla bomba na roh jejich rodinného domu v Radčicích. „Přišli jsme o střechu a komín. Maminka vyprávěla, že když jsme vyšli ze sklepa, byla jsem od sazí černá jako kominík,“ říká Vanda Tomášková.

Krátce po válce onemocněla těžkou spálou a kvůli lepší rekonvalescenci ji matka poslala ke strýci Milanu Minaříkovi do Krušných hor, kde tehdy působil jako řídící učitel.

V Loučné pod Klínovcem prožívala krásné chvíle. Po odsunu Němců zde zůstalo mnoho prázdných domů, kam si jako děti chodili hrát i přes zákaz dospělých. „V jednom domě byly na zdech přilepené koberce. Koukali jsme na to, protože jsme to nikdy předtím neviděli. Byla tam velká houpačka a chodili jsme se tam houpat,“ vzpomíná pamětnice. „Na konci zahrady byl potok a za ním už bylo Německo. Skákali jsme na druhou stranu, i když to bylo zakázané. Během let pak všechny domy kolem potoka zbourali.“

Mysleli jsme si, že je znovu válka

Ještě před nástupem na základní školu se malá Vanda s matkou a starší sestrou odstěhovala do Plzně. Ve školní lavici pak prožila dělnické nepokoje v červnu 1953. „Byli jsme ve škole a všichni rodiče si přiběhli pro své děti. Nikdo nevěděl, co se děje. V Plzni vypukla velká stávka, lidé vyšli do ulic. Mysleli jsme, že je zase válka,“ vzpomíná Vanda Tomášková. 

Lidé se bouřili kvůli měnové reformě. Tehdejší prezident Antonín Zápotocký v pátek 29. května 1953 v rozhlase ujišťoval národ, že k žádné reformě nedojde. O dva dny později však měna padla. Lidé přišli o své úspory i majetek a vyšli do ulic.

Z Plzně jsme přesídlili do Krušných hor

Po dokončení základní školy pokračovala pamětnice ve studiu na zdravotní škole, obor dětská sestra. Po škole pracovala v nemocnici Bory na dětském oddělení. V Plzni se v tanečních seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Tomáškem, který pocházel z Tábora a pracoval v plzeňské Škodovce. Roku 1962 se vzali a narodily se jim dvě dcery.

Po svatbě bydleli v rodném domě v Radčicích. V roce 1965 se přestěhovali do Hroznětína, kde Antonín Tomášek nastoupil do právě otevřeného masokombinátu a kde získali podnikový byt. Vanda Tomášková zde pracovala v místní mateřské škole.

Sovětští vojáci na něj křičeli, ať umyje nápis na autobusu

21. srpna 1968 byla rodina Tomáškova s dcerami na dovolené na Lipně. Když ráno přišli do restaurace na snídani, byla cítit zvláštní atmosféra. „Jeden pán se nás zeptal, jak to vidíme. Myslela jsem, že mluví o počasí, a odpověděla jsem mu, že se to nějak vyvrbí,“ vzpomíná. „Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Všichni v restauraci seděli u rádia a poslouchali. Šli jsme si pustit rádio do auta. Říkali, že obléhají rozhlas, a hlásili: ‚Už jsou tady, už tlučou na dveře.‘ Mysleli jsme si, že je to nějaká divadelní hra.“

Manžel chtěl odjet domů hned, ale protože měl zaplacený výlet na Boubín, zůstali. Nasedl se starší dcerou Tamarou do autobusu a vyjeli. Cestou je zastavili vojáci, kteří měli na sobě dlouhé pláště s kapucí a pod nimi ukryté zbraně. Řidič poslal Antonína Tomáška ven, aby situaci s vojáky vyřídil.

„Vzali ho k nápisu ‚Dubček Svoboda‘, který byl vzadu na autobusu, a chtěli, aby ho smazal. A Toník mu říká: ‚Ty nevíš, kdo to je? To je hrdina Sovětského svazu,‘“ vypráví pamětnice. „Voják roztáhl pláštěnku, namířil na něj samopal a zakřičel: ‚Umyj to auto!‘ Toník rukama rychle rozmazal nápis, vyděšený zalezl zpět do autobusu a jeli dál.“

V lese si udělali zemljanky a bydleli v nich

Když se vraceli z Lipna do Plzně, byly všude tanky. Po cestě bloudili, protože lidé ve snaze zabránit průniku vojsk otáčeli směrovníky podél silnic. Za Táborem je zastavili sovětští vojáci. „Chtěli otevřít kufr. Byl tam nepořádek, vše jsme tam ve spěchu jen naházeli. Hledali nějaké letáky. Manžel v hněvu zvedl nočník a řekl: ‚Co chceš?!‘ A pak nás nechali odjet,“ vzpomíná pamětnice.

Po návratu do Hroznětína byli všude vojáci. Chodili do obchodu a žebrali o jídlo – neměli žádné peníze a hladověli. Snažili se prodávat benzín, aby si zajistili potravu, ale nikdo se s nimi nechtěl bavit. K místním obyvatelům se vojáci chovali slušně.

V lese, kousek za Velkým Rybníkem (obcí u Hroznětína), měli vybudované zemljanky. „Zabrali celý kus lesa, vpředu byla závora, po boku násypy a uprostřed mozaika s Leninem. Viděli jsme to, když potom odešli,“ vzpomíná pamětnice. Krátce po odchodu vojsk místní vše rozebrali a dřevo odnesli na podpal.

Odpovídat na otázky z marxismu-leninismu bylo ponižující

Po roce 1968 musela Vanda Tomášková jako učitelka v mateřské škole povinně navštěvovat kurzy marxismu-leninismu. Před komisí pak odpovídala na otázky a bylo to ponižující. Měla dvě malé děti a nechtěla přijít o dobrou práci. Roku 1973 se jim narodil syn. Vstup do KSČ jí nabízeli, nikdy do ní však nevstoupila. 

Během sametové revoluce s kolegyněmi v práci poslouchala rádio a všechny věřily v naději na lepší budoucnost. Sama se do polistopadového dění aktivně nezapojila. Z Hroznětína se přestěhovala s rodinou do Otovic, kde bydleli 20 let.

Válka jí vzala otce a poznamenala celé její dětství. Právě proto pro ni rodina i mír znamenají něco výjimečného – něco, co je třeba chránit a vážit si každého klidného dne. Snaží se tuto hodnotu předávat i svým dětem, aby věděly, co je opravdu důležité.