Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Tieftrunk (* 1951)

• narodil se 6. července 1951 v Olomouci Vlastě a Jiřímu Tieftrunkovým

• otec pracoval na železnici, matka rozená Marková vystudovala zdravotní školu

• absolvoval železniční průmyslovku v České Třebové a pracoval na nádraží v Havířově

• věnoval se „deixingu“, tedy vyhledávání krátkovlnného vysílání stanic z celého světa

• poslouchal české vysílání zahraničního rozhlasu, především Svobodnou Evropu

• dopisoval si se stanicemi za železnou oponou, sledoval hudební pořady

• byl vyslýchám Státní bezpečností, která ho vedla jako prověřovanou osobu

• získal podrobný přehled o systému, kterým režim rušil vysílání „nepřátelských stanic“

• od 90. let působil jako autor hudebních pořadů v Českém rozhlase Ostrava

• v době natáčení pro Paměť národa v březnu 2025 žil Jiří Tieftrunk v Ostravě

Ionosféra začínala ve výšce asi 70 kilometrů nad Havířovem. Jiří Tieftrunk přišel domů z práce a pustil rádio. To bylo vždy první, co po návratu do matčina bytu udělal. Rozhlasová stanice Svobodná Evropa měla redakci v Mnichově. Vysílače v Portugalsku. Do Mnichova to bylo z Havířova asi 500 kilometrů, do Portugalska pětkrát tolik. Jak daleko to bylo k vysílačům v Sovětském svazu, to Jiří Tieftrunk nevěděl. Možná byly na Ukrajině nebo až někde za Uralem a říkalo se jim rušičky. Svobodná Evropa vysílala písničky, události a názory, které se z vysílačů v Portugalsku odrážely od ionosféry do Havířova. Rušičky v Sovětském svazu vysílaly hučení, skřípění a pískot. Také hučení, skřípění a pískot se odrážely od ionosféry, aby Jiří písničky, události a názory ze Svobodné Evropy v Havířově neslyšel. Komunisté tomu říkali „radioobrana“ a Svobodné Evropě „štvavá vysílačka“.

Jenže ionosféra se mění podle toho, jak do ní svítí Slunce, a protože se Země otáčí, ztrácela ionosféra nad východní Evropou schopnost odrážet hučení, skřípění a pískot dříve, než ionosféra nad západní Evropou ztratila schopnost odrážet písničky, události a názory. Takže vznikly situace, kdy se ionosféra nad východní Evropou rozpadala a ztrácela schopnost odrazu, zatímco ionosféra nad západní Evropou tu schopnost ještě neztratila, a rušičky měly jen malou šanci překrýt signál Svobodné Evropy. Se soumrakem proto „radioobrana“ slábla, což byly pro Jiřího ideální chvíle. Když ho matka volala k večeři, přišel do kuchyně, postavil rádio na lednici, zasedli ke stolu a poslouchali „pořádné zprávy“, jak matka říkala. Estébákům u výslechu pak Jiří Tieftrunk vysvětloval: „Fyzika je fyzika. Ionosféra je ionosféra. S tím nic neuděláte.“

Europa libera!

Už také díky tomu, že měl nějaké vědomosti o sdělovací technice ze střední školy, věděl, že rádio potřebuje anténu. Hlavně na těch krátkých vlnách. Takže vzal dlouhý drát, zakončil ho banánkem, vsunul banánek do anténní dírky a rádio na krátkých vlnách jakoby poskočilo. Najednou se objevila spousta stanic – v různých jazycích, ale hlavně v angličtině. Anglicky nezvládal ještě ani základy. Ve škole se učil rusky a docela mu to šlo, anglicky neuměl nic. Ovšem pamatuje si, že jednou chytil stanici, která se hlásila slovy: ‚Ajči radio europa libera!´ Na Jiřího Tieftrunka to dělalo dojem, že jsou to nějací Italové. Nevěděl, že slyší rumunštinu. Že je to vlastně Svobodná Evropa rumunsky. Bylo mu 16 let, studoval železniční průmyslovku a bylo to zřejmě poprvé, kdy Svobodnou Evropu naladil.

Už také díky učiteli ze základní školy měl Jiří rád zeměpis. Jméno učitele už zapomněl, ale myslí si, že učil zeměpis tak, jak by se zeměpis učit měl. „Kterých pět kapitalistických zemí považujete za nejvyspělejší?“ ptal se učitel a Jiří takovou otázku ocenil. Dosud slyšel hlavně o Sovětském svazu, ve kterém soudruzi brzy dosáhnou komunismu, zatímco o kapitalismu ve škole říkali, že je prohnilý, a vysílali to i v rádiu. O tom, že by nějaké kapitalistické země mohly být vyspělé a pět z nich dokonce nejvíc, nepadlo ani slovo. Bylo to v polovině 60. let a Jiří „cítil zřetelné uvolnění“. Později se doslechl, že když přijely tanky, aby Československo před kapitalismem a uvolněním zachránily, zakázal ten učitel nosit ve škole na krku křížek. To však nic nezměnilo na tom, že zeměpis měl Jiří Tieftrunk rád, což mu zůstalo. A také fyziku, což se hodilo.

Narodil se 6. července 1951 v Olomouci a než se rodiče rozvedli, vyrůstal v prostorné vile v Brandlově ulici. Vilu postavila babička za peníze od dráhy. Děda byl stavitel železničních tratí a za Rakouska-Uherska se podílel na stavbě železnice v Bosně a Hercegovině. Kdo jel někdy vlakem ze Sarajeva do Mostaru, ten tu horskou dráhu zná. Koleje stoupají do výšek, jede se tunely a klesá se do údolí. Vybudovat tam železnici bylo obdivuhodné. V roce 1929 dědeček tragicky zahynul, když při stavbě druhé koleje ze Zábřehu do České Třebové smetla jeho drezínu lokomotiva. Bylo to velké neštěstí v ústí Krasíkovského tunelu. Lokomotiva jela v protisměru a psaly o tom noviny. Za odškodné postavila babička v Olomouci dům a možná díky dědovi pracoval pamětníkův otec na dráze a také Jiří šel studovat železniční průmyslovku.

„Běž a řekni jim to,“ ponoukala babička matku, když ho na jaře 1966 doprovázely na přijímací zkoušky do České Třebové. Železničářskou protekci však nepotřeboval. Měl rád fyziku a přijímací zkoušky zvládl snadno. Studoval sdělovací a zabezpečovací techniku, a když na to vzpomíná, říká, že měl školu jako koníčka. „Táhlo mě to k slaboproudu,“ dodává. Jezdil do Prahy, kde v Nakladatelství dopravy a spojů zvaném „Nadas“ nakupoval knížky, aby se o zabezpečování a sdělování na dráze dověděl víc, než se učil ve škole. A to byla průmyslovka v České Třebové u železničářů vyhlášená. Do školy dojížděl z Ostravy, kam se v šesti letech s matkou přestěhoval. Nejprve žili v malém bytě v nové čtvrti zvané Stalingrad. Později bydleli v Porubě. Z okna viděl televizní vysílač Hošťálkovice a podle časopisu ABC sestrojil svou první krystalku a se sluchátky na uších poslouchal vlastní rádio.

Na lovu bez hranic

Na kartě připomínající pohlednici se tyčí mohutný baobab. Na další se třpytí ptáček podobný ledňáčkovi. Písmena RSA na obou kartách znamenají Radio Jižní Afrika. Na jiné kartě modré barvy letí jezdec v rudém kabátě na bílém koni. Radio Ulaanbaatar. Na obrázku další karty jsou také koně, černé spřežení táhne dostavník. Radio Australia. Zlatý klas v dokonalé strohé grafice. Radio Canada. Zvon svobody na blankytném podkladu. Rádio Svobodná Evropa… V albu na pohlednice má takových karet stovky a na rubu každé z nich čteme adresu: Jiri Tieftrunk, Svermova 6, Havirov, Czechoslovakia. Začalo to v České Třebové, když spolužák přinesl do školy kartičky s fotografiemi amerických kosmonautů. Apolo 11 přistálo 20. července 1969 na Měsíci a spolužák Václav Dosoudil zjistil, že redakce stanice Hlas Ameriky posílá pohlednice posluchačům, kteří si o ně napsali.

Tak Jiří Tieftrunk propadl zálibě spojené s pojmem zvaným „Distance X“. Tedy „vzdáleností neznámou“, ve slangu svých příznivců nazývanou „déixing“. Slovo i hudbu na krátkých vlnách odráží ionosféra všude na zeměkouli a fanouškům déixingu po celém světě to přináší velké dobrodružství. Jiří Tieftrunk lovil stanice na svých radiopřijímačích, pátral po tom, jak se stanice jmenují, odkud jsou a co vysílají. Posílal o tom do redakcí dopisy a dostával od nich kartičky, kterým se říká QSL neboli potvrzení o příjmu. QSL s indiány na koních. Radio Station Colorado. QSL s jezerem a lekníny. Radio Nacional de Chile. QSL s průrvou v krajině. Ríkisútvarpid, stanice z Islandu.

Déixing a sbírání QSL kartiček mělo svá pravidla. Jakmile pamětník zachytil nějakou stanici, zpracoval o tom poslechovou zprávu. „Datum, čas, frekvence, obsah pořadu. Aby bylo zřejmé, že jsem si to nevymyslel,“ vysvětluje. Sílu signálu, případně rušení vysíláním jiné stanice vyhodnotil kódem od jedné do pěti. Pokud měly rozhlasové stanice zájem, posílaly své vlastní formuláře, do kterých pak Jiří Tieftrunk zprávu o poslechu vyplňoval. Stanice tak získávaly přehled o tom, jaká je slyšitelnost jejich vysílání.

Jenže se často stávalo, že zachytil rádio, které nevysílalo anglicky. Slyšel africké nebo třeba indické jazyky a musel se v tom vyznat. V takových situacích identifikoval obsah podle toho, zda zrovna hrála hudba světová, nebo místní, zda četl zprávy muž, nebo žena, snažil se rozpoznat jména politiků, aby redakci přesvědčil, že tu stanici skutečně ulovil. V roce 1973 se fanouškům déixingu podařilo získat zahraniční knihu „World Radio TV handbook“. V příručce bylo popsáno, na jaké frekvenci a kdy stanice vysílají. Byl tam také jazyk vysílání a kdy vysílají anglicky. „Potom už bylo snazší ulovit stanici a popsat obsah,“ vzpomíná Jiří Tieftrunk. Mezinárodní příručka vycházela každý rok a je tomu tak dodnes. V roce 1974 však úřady v Československu zakázaly prodávat příručku veřejnosti.

Jiřímu Tieftrunkovi to nevadilo. Žil sice v zemi obehnané ostnatým drátem, plné sovětských okupantů, ale hranice ho nezajímaly. Nic si z nich nedělal. Železná opona mu byla ukradená. Měl rád fyziku a zeměpis, vzpomínal na svého dědu, jak za Rakouska-Uherska stavěl železnici v bosenských horách, pouhých 70 kilometrů nad hlavou mu začínala ionosféra a kdykoli se mu zachtělo, sedl k rádiu a cestoval po celém světě. Začátkem 70. let se s matkou a sestrou přestěhovali z Ostravy do Havířova. Maminka tam dostala práci v nemocnici a k tomu nový byt s vysokými stropy v domě ve stylu socialistického realismu. Jiří pracoval v Havířově na nádraží, doma měl svůj vlastní pokoj, ve kterém si déixoval a měl na to spoustu času. Lovil stanice z neznámých dálek, nosil na poštu štosy dopisů a desítky jich vytahoval ze schránky zvědavý, odkud mu asi zase napsali…

To umí každý blbec

Kráčel po kolejích, brašnu s nářadím si pověsil na záda jako školní aktovku a přes ruku zavěsil rádio. Kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Návěstidla, semafory, zabezpečení výhybek. Co vydělal, utratil za svůj koníček. Nejlevnější známka do ciziny stála 3,60 Kčs, takže jenom za dopisy platil tisíce. Německé rádio Grundig Satelit stálo přes deset tisíc korun. Jakmile se s Grundigem objevil v práci, měli všichni jasno: „Tieftrunk dal čtyři výplaty, aby mohl poslouchat Svobodnou Evropu.“ A zřejmě si to nenechali pro sebe. I bez rádia byl Jiří Tieftrunk pod dohledem Státní bezpečnosti (StB). Staral se o bezpečnost na železnici, po které ve dne v noci pendlovaly vlaky plné uhlí. Dráha byla strategickou infrastrukturou socialistického Československa. Kdo se tehdy na nádraží objevil s foťákem, už byl podezřelý. A do toho Tieftrunk s dlouhými vlasy, s poštovní schránkou věčně nacpanou dopisy z ciziny a rádiem, které si jen tak někdo nemohl dovolit.

„Tato znělka patří ilegální rozhlasové stanici, která je nástrojem podvratné a špionážní činnosti ústřední zpravodajské služby Spojených států severoamerických, nechvalně známé pod zkratkou CIA,“ sděloval moderátor oficiální rozhlasové stanice Hvězda v jednom z propagandistických pořadů, když předtím zazněly tóny ze znělky Svobodné Evropy. „Vysílání uvedené rozhlasové stanice je namířeno proti zemím socialistického společenství. Ano, jde o štvavou vysílačku Rádio Svobodná Evropa se sídlem v Mnichově.“

Služebna StB, kam Jiří Tieftrunk dostal předvolání, byla v patře Krajské správy Sboru národní bezpečnosti v ulici 30. dubna v Ostravě. „Plavu, sbírám houby, jezdím na kole a čtu cestopisy,“ sdělil estébákům, když se ptali, co tak pořád dělá, pokud zrovna není v práci. „No a taky poslouchám rádio a dělám krátkovlnný déixing,“ dodal. „A vidíte! To je právě to, co nás zajímá,“ povyskočili chlapíci na druhé straně stolu. A tak jim Jiří vysvětlil, že sice chápe starost komunistického režimu s vysíláním Svobodné Evropy, že jim štvavá vysílačka dělá těžkou hlavu a ionosféra není navíc vždy na jejich straně, protože fyzika je fyzika, ovšem jemu že je to jedno. „Chytit Svobodnou Evropu umí každý blbec, pánové,“ sděloval tajným. „Ovšem naladit v Havířově Rádio Togo, to je jiná trefa!“ Výslech trval pět hodin, a když na to Jiří Tieftrunk vzpomíná, říká, že to byli „poměrně rozumní lidé“.

Kapitán StB Procházka, který měl prověřování Jiřího Tieftrunka na starost, do spisu zapsal: „Důvodem prověrky bylo zjištění, že jmenovaný udržuje písemný styk na zahraniční stanice Deutsche Welle a Radio Canada. Sděloval jim výsledky slyšitelnosti apod. Jeho prověrkou bylo zjištěno, že jde o náruživého radioamatéra, který se zajímá o tuto problematiku již delší dobu. Snaží se navázat písemný styk s dalšími radiostanicemi, jako je např. Radio Monte Carlo, Radiotelevisione Italiana, Radio Sweden a další. Nebylo zjištěno, že by uváděl podrobnosti ze života v Československé socialistické republice nebo pod., ale vesměs se jednalo o slyšitelnost programů těchto stanic. Tieftrunk nebyl vzhledem k úrazu ve vojenské prezenční službě a ve svém okolí je považován za osobu poněkud vyšinutou.“ Konec. Tečka. Z Jiřího udělali blázna, který ani nebyl na vojně, a jeho spis založili do archivu. (Zdroj: spis ABS ČR reg.č. 17722, 878819_MV) 

Milý Deodato

Jenže tato „osoba poněkud vyšinutá“ to s příslušníky Státní bezpečnosti uměla. Jiří Tieftrunk skutečně lovil zahraniční stanice z neznámých dálek a náruživost i pečlivost, se kterou to dělal, mohla někomu připadat zvláštní. Ovšem stejně náruživě a pečlivě poslouchal vysílání Svobodné Evropy, které znal tak dokonale jako v tehdejším Československu málokdo. „Er ef é cé es mjůzik, minchen dvacet dva, bundesrepublik dojčland,“ odříkává bez zaváhání po více než 40 letech adresu hudební redakce Svobodné Evropy v Mnichově, kam pravidelně psal. Také ale třeba „fredriksgatan stokholm sverige“. Aby redakce československý režim zmátla a chránila posluchače před dotěrnými estébáky, používala Svobodná Evropa krycí adresy v různých zemích západní Evropy. Ve Švédsku, v Británii, ve Francii nebo v Holandsku, odkud teprve putovaly dopisy do Mnichova.

„Milý Deodato, jako bych tenhle tvůj dopis už někdy četla,“ vzkazovala ve svém vysílání autorka hudebních pořadů Svobodné Evropy Rozina Jadrná do Havířova. Eumir Deodato byl brazilský klávesista, hudebník a skladatel. Světem tehdy letěl Deodatův hit „Also sprach Zarathustra“ a Jiří Tieftrunk si z pianistova příjmení udělal přezdívku. Rozina Jadrná se na Svobodné Evropě stala legendou. Dostávala z Československa stovky dopisů podepsaných nejrůznějšími přezdívkami věrných posluchačů, které pak ve svém vysílání přezdívkami oslovovala, všechny si je dobře pamatovala a dala tím pořadu neopakovatelnou image. Na obálce knížky, kterou pro knihovnu Libri prohibity připravila první choť Karla Kryla Eva Sedlářová pod titulem „Ahoj, tady Rozina!“, můžeme číst výčet některých z nich: Indián Tadeáš, Karlovarský machr, Piarista, Fialový poustevník, Karel z vršku, Kytara Monika, Luis z Čadce nebo taky Deodato.

Aby měl jistotu, že Rozina jeho dopisy skutečně dostane, poslal jeden a ten samý text na tři různé adresy Svobodné Evropy. Psací stroj nepoužíval. Napsal dopis, dvakrát ho ručně opsal a odnesl na poštu. Když potom Rozina udělala poznámku, že už jeho dopis někdy četla, měl Jiří Tieftrunk jistotu, že dostala dopisy nejméně dva, a byla to úžasná chvíle. Od ionosféry se k němu odrážela jeho vlastní slova. „Rozina byla fantastická. Nikdy mě ale nenapadlo zapnout magnetofon a některý její pořad si nahrát. Prostě jsem si myslel, že se mnou je a bude prostřednictvím rozhlasových vln napořád,“ říká Jiří Tieftrunk. „Po znělce se třeba ohlásila, zahrála první písničku a po ní řekla: ‚Představte si, dnes jsem na cestě do studia uviděla první letošní podběl.´ Na to jsem z tuzemského rozhlasu nebyl zvyklý. Od té doby, když uvidím první podběl nebo pampelišku, tak to doma hlásím,“ napsal Jiří Tieftrunk pro knížku „Ahoj, tady Rozina!“.

Rozina Jadrná se narodila v roce 1924 v Hradci Králové. Už měsíc po komunistickém převratu v únoru 1948 odjela autobusem na Šumavu a pěšky přešla přes hory do Německa. Několik let žila v Paříži, hrála v emigrantském divadle Maryša a seznámila se s Jiřím Voskovcem, který ji doporučil do redakce nově vznikající Svobodné Evropy. Tam Rozina Jadrná prosadila hudební pořad pro mladé posluchače a už v 60. letech měla v Československu desítky tisíc fanoušků. „Nejprve se v Mnichově objevila s mikrofonem Rozina, potom kolem ní postavili Svobodnou Evropu,“ říkával s nadsázkou Karel Kryl, a pamětnice Eva Sedlářová o tom pro Paměť národa v roce 2025 vyprávěla.

Kdo chtěl, ten slyšel

Pokud byla Rozina Jadrná legendou Svobodné Evropy, legendou Československého a později Českého rozhlasu byl hudební publicista Jiří Černý, který svého kolegu Jiřího Tieftrunka dobře znal. Poslechem Svobodné Evropy, a především dalších hudebních pořadů rozhlasových stanic z celého světa, se totiž Jiří Tieftrunk stal znalcem muziky, před kterým i Jiří Černý smekal:

„Nadšený publicista z Ostravy, amatérský historik, který svými vědomostmi dává většině profesionálů na frak. Když si občas nejsem něčím jist, poprosím ho o pomoc. Pokud to neví on, je už skoro zbytečné dál pátrat,“ sdělil Jiří Černý v jednom ze svých pořadů. „Kdybych býval před časem věděl, že se v Praze chystá knížka o šedesátileté historii Radia Svobodná Evropa, vzkázal bych kolektivu autorů, ať určitě vyzpovídají i Jiřího Tieftrunka. Nevyzpovídali a on jim pak písemně dal co proto.“

Knihu s názvem „Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951–2011“ kolektivu autorů vedených historikem Markem Junkem vydal v roce 2011 Radioservis a Jiří Tieftrunk k tomu v rozsáhlém výčtu kritických poznámek napsal:

„A vůbec také není zmíněna paradoxní situace, že v protikladu se snahou rušit zahraniční krátkovlnné rozhlasové vysílání dostali lidé v Československu od začátku 70. let možnost koupit si za rozumnou cenu poměrně kvalitní tranzistorové přijímače sovětské výroby, které umožňovaly velmi dobrý příjem na krátkých vlnách. Byly to přijímače typu VEF, Selena a Spídola,“ uvedl Jiří Tieftrunk. „Rozhodně tedy nelze obecně tvrdit, že vysílání bylo kvůli rušení špatně dostupné. To snad platilo jen v silně rušených velkých městech. Chtělo to jen tu správnou touhu po informacích, trochu času a trpělivosti. Mám tu zkušenost, že kdo chtěl, ten poslouchal a slyšel.“