Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milan Tichák (* 1933  †︎ 2020)

Celé naše oddělení se přidalo k odporu proti okupaci

  • narozen 20. srpna 1933 v Paskově

  • vyrůstal ve Velkém Týnci

  • od roku 1946 žil v Olomouci

  • po válce se stal členem obnoveného Junáka

  • studoval na leteckém učilišti v Prostějově

  • zaměstnancem závodu Sigma Olomouc

  • vystudoval obory dějepis a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Palackého

  • místopředsedou celozávodního výboru KSČ během pražského jara

  • redaktorem Zpravodaje závodu Sigma Olomouc

  • v roce 1969 vyloučen z KSČ

  • on i jeho rodina byli za normalizace perzekvováni

  • členem výboru Občanského fóra v závodu Sigma Olomouc

  • od roku 1990 redaktorem Hanáckých novin a autorem knih o regionální historii

Už v raném dětství se projevila u Milana Ticháka zvídavá povaha. Často se neubránil touze vidět věci na vlastní oči, a to ho nejednou přivedlo do nebezpečné situace. Stal se tak ale svědkem událostí, při kterých se psaly dějiny, a mnohokrát do jejich běhu i zasáhl. Zvídavá povaha ho přivedla i ke studiu historie a sám později přispěl svým bádáním a publikováním k bohatému poznání regionální historie Olomoucka.

 

Divoké válečné dětství plné dobrodružství

Milan se narodil 20. srpna 1933 v Paskově, ale celé dětství prožil v obci Velký Týnec nedaleko Olomouce. I přes chudé poměry v rodině měl pěkné dětství, do kterého ale vstoupila válka. Když Československo přišlo o pohraniční území, šel se s otcem Ferdinandem podívat na novou hranici s nacistickým Německem, která vedla jen sedm kilometrů od jejich domu. Pár dní po 15. březnu 1939, kdy nacisté zabrali i zbytek území Československa, jel s matkou Marií do Olomouce a viděl ještě doutnající trosky synagogy zapálené českými fašisty a nacisty. Do školy šel Milan poprvé 1. září 1939, když začala válka německou invazí do Polska. Následující roky přinesly obci nelehké chvíle, zvláště po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy i u nich doma němečtí vojáci a policisté hledali parašutisty. „Já jsem se s žádným krutým nacistou nesetkal, to je náhoda. Ale my jsme věděli o těch hrůzách, o celých rodinách, které mizely, o Petřkových,“ vzpomíná Milan na rodinu paní učitelky, kterou zavraždili nacisté v koncentračním táboře.

I když v době války Milan chodil teprve do obecné školy, sledoval aktuální zprávy o válečném dění. Informace měl od spolužáka, který roznášel noviny, a protože doma neměli rádio, poslouchal zahraniční rozhlas u sousedů. Do mapy si značil postup fronty a jak se v roce 1945 blížila, procházely přes Velký Týnec stahující se německé vojenské jednotky. Milan to se zvědavostí sledoval jako přehlídku vojenské techniky. S podobnou vášní pozoroval i letecké bitvy nad krajem. Když 8. května na kopci za obcí viděli (a slyšeli) postupující vojáky Rudé armády, šli se schovat k sousedům do sklepa. Milan slyšel intenzivní střelbu a detonace, jak vojáci postupovali přes obec. „Najednou ticho, to bylo z toho až zle. Někdo tam běžel a říkal: ‚Vstávejte, už je mír! Ať žije mír!‘ Tak jsme vyběhli ven a u trafiky, co strýček Kolda prodával noviny a tabák, stál vojáček Rudé armády,“ vzpomíná Milan.

 

Milovaná Olomouc a skautský duch doby

Rok po válce se museli Tichákovi z podnájmu vystěhovat. Jejich příbuzný, obuvnický mistr Vrana, jim zařídil bydlení v Olomouci, otec si našel zaměstnání jako obuvnický dělník a rodina si polepšila. Milan chodil na Polívkovo reálné gymnázium. „To město mě uchvátilo a já jsem se po městě toulal. Okouzlilo mě. Bydleli jsme ve Školní ulici ve starobylém domě. Tam byla oblouková klenba ve velikém obývacím pokoji. Z okna jsem mohl rukou sáhnout na takzvané prampouchy, oblouky, které překlenují ulici. Historie tam tím oknem přímo vstupovala. Já jsem si historii zamiloval,“ vypráví Milan. Kousek od jejich domu sídlilo Vlastivědné muzeum, kde trávil hodně času studiem a prohlížením sbírek.

Už ve Velkém Týnci se Milan stal členem obnovené skautské organizace Junák. Když se rodina přestěhovala, přešel do 10. oddílu Hanáci. Junák se těšil velké popularitě i díky zapojení do odboje během války a měl na čtvrt milionu členů. Milan prožil krásné letní tábory, tábořiště si stavěli sami na zelené louce a v přírodě zůstali celý měsíc. „Bylo velice milé, že lidé mohli žít ve shodě, i když jsou třeba rozdílného myšlení a rozdílného náboženství. Politika se v Junáku nikdy nepěstovala,“ vysvětluje Milan. Dramaticky se měnící politická situace v Československu se ale dotkla i skautů. Když komunisté v únoru 1948 násilně převzali moc v zemi, včlenili Junák do Československého svazu mládeže, kde podléhal vlivu Komunistické strany Československa (KSČ). Dva roky nato skauting zakázali úplně a nahradili ho politickou mládežnickou organizací Pionýr. Někteří skautští vedoucí a členové přešli do Pionýru a lákali tam i Milana, ale on na to nikdy nepřistoupil.

 

Ze strany se nedalo vystoupit

Rodiče pocházeli z chudého prostředí, byla jim blízká sociální politika a do KSČ je po válce přivedlo i osvobození Československa Rudou armádou. Milan přebíral názory rodičů a některých učitelů. „Stal jsem se kandidátem strany, mně ještě nebylo osmnáct. Vstoupil jsem z nadšení, z přesvědčení, z odhodlání. Na rozdíl od jiných, kteří říkali, že museli, já jsem nemusel, já jsem tam skutečně rád vstoupil,“ vzpomíná Milan. Během únorového převratu stál na straně těch, kteří vyhráli. Komunisté do názorově rozbité společnosti přinesli jen jeden možný pohled na věc, a to v té době Milanovi vyhovovalo. V průběhu 50. let postupně měnil názor na politiku KSČ, ale než se tak stalo úplně, musel absolvovat jednu nepříjemnou životní etapu. Po maturitě v roce 1952 nastoupil na letecké učiliště v Prostějově, ale po prvním ročníku školu zrušili. Milan tedy chtěl jít studovat vysokou školu, ale velení mu to nedovolilo a místo toho musel absolvovat základní vojenskou službu v plném rozsahu dvou let, kterou mu prodloužili o další tři měsíce až do konce roku 1954.

Po návratu do civilu si dal Milan přihlášku ke studiu historie na Univerzitě Karlově v Praze, ale pošťačka mu prý tehdy nedoručila pozvánku na přijímací zkoušky. Našel si proto dočasně práci v závodu Sigma Olomouc, kde nakonec zůstal dalších třicet pět let. Milan se také v roce 1955 oženil s Milenou Vráblovou. Už delší dobu měl výhrady k politice KSČ a komunistické ideologii. Nesouhlasil s politickými procesy, které končily i rozsudkem trestu smrti. O měnové reformě v roce 1953 diskutoval s kamarády, jestli to nebyla loupež. Když Nikita Chruščov v roce 1956 promluvil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu o Stalinových diktátorských praktikách, Milanovi se podařilo získat přepis proslovu. Poslední kapkou se pro něj stalo krvavé potlačení maďarského povstání. „Vystoupit ze strany se nedalo. Dalo se být vyloučen. Dokonce bylo jeden čas ustanovení, nejvyšší trest bylo vyloučení s trestním oznámením, tedy s kriminálem až popravou. Takže vystoupit ze strany jsem nemohl, ale byl jsem potichu a povídám: ‚Však ono to nějak dopadne,‘“ vysvětluje Milan, který se nadále vyhýbal jakékoliv činnosti v KSČ a čekal na změnu k lepšímu, která ale dlouho nepřicházela.

 

Dělníci proti okupaci

V závodu Sigma Olomouc se Milan vypracoval až na vedoucího propagace a působil jako redaktor závodního časopisu. Od roku 1963 také dálkově studoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého obory dějepis a český jazyk. Zasedání Ústředního výboru KSČ v lednu 1968 zahájilo personální změny na všech stranických úrovních, které měly vést k reformě socialistického státního zřízení. Milan byl rád, že se konečně poměry začínají měnit k lepšímu. Zaměstnanci Sigmy Olomouc ho zvolili místopředsedou závodního výboru KSČ a reformní politiku začal prosazovat i v závodním Zpravodaji. Pomáhal také skautům při obnově Junáka, kam začaly chodit jeho děti.

Jenže radost ze změn k lepšímu netrvala dlouho. Milan se zrovna chystal zanést nové číslo Zpravodaje do tiskárny, když se z rádia dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tiskárnu obsadili sovětští vojáci, ale jeho oddělení propagace mělo kvalitní technické zázemí, tiskařský stroj, profesionálního fotografa a schopné lidi, kteří uměli malovat a dobře psát. „Celou kapacitu tohoto oddělení, bylo nás osm, jsme dali do služeb odporu proti okupaci, proti tomu nepřirozenému stavu, který tady byl,“ vypráví Milan. Do konce srpna vyšla tři čísla závodního Zpravodaje, která informovala o aktuálním dění. Publikovali zde například článek Vůle pracujících o rezolucích proti okupaci podepsaných více jak tisícem zaměstnanců závodu. Text Desatero: Jak se chovat v okupaci zase vyzýval k odepření spolupráce okupantům a odporu proti nim. Milanovo oddělení v těchto dnech také tisklo protiokupační plakáty a padesát metrů dlouhý plot využili k vyvěšení nápisu v ruštině Dělnická třída proti okupaci naší vlasti.

 

Mstili se i na dětech

V následujících dvanácti měsících ale reformní komunisté po tvrdém nátlaku Komunistické strany Sovětského svazu odcházeli ze svých funkcí a na jejich místo opět nastoupili konzervativní soudruzi. Milan také odstoupil z pozice místopředsedy závodního výboru, do kterého se vrátili lidé, kteří zde působili před lednem 1968. „Rozhodli, aby se zavedlo stranické řízení proti třem členům předchozího výboru. To byla paní doktorka Božena Dorazilová, Rudolf Žákovič a já. S těmi bylo zavedeno stranické řízení. Byli jsme vyloučeni ze strany ještě před prověrkami, ještě v roce 1969,“ vzpomíná Milan.

S normalizací začalo pro Milana a jeho rodinu těžké období. V roce 1969 ještě získal doktorát, ale na dříve přislíbené místo v kabinetu regionálních dějin ho nepřijali. Na pozici vedoucího oddělení propagace dostal výpověď, ale v závodu nakonec mohl zůstat na oddělení technických služeb. Situace se pro něj po čase uklidnila, a protože rozuměl svojí práci, svěřili mu funkci informátora, aby zastupoval závod v zahraničí při doručení, instalování a instruktáži k jejich výrobkům. Měl ale nejnižší plat na oddělení, který mu třináct let nezvýšili. Jak sám říká, více během normalizace trpěla jeho rodina. „My jsme děti vedli k tomu, aby měly zájem o vzdělání. A když ten zájem mohly aktivně projevit, tak se syn a o dva roky později ani dcera na střední školu nedostali. Jak napsali: ‚Je z ideologicky narušené rodiny.‘ To byl důvod, který nějaká pilná soudružka napsala do posudku,“ vypráví Milan. Syn i dcera nakonec mohli studovat střední školu, ale úplně jiné obory, než by chtěli, a jen když byli zaměstnáni v dělnických profesích. Manželka zase nemohla pracovat ve svém oboru jako knihovnice, což těžce nesla a měla dlouhodobé zdravotní problémy.

 

Historikem a spisovatelem v důchodu

Po 17. listopadu 1989, kdy Sbor národní bezpečnosti brutálně zakročil proti studentské manifestaci na Národní třídě v Praze, začali lidé demonstrovat i v Olomouci na náměstí a Milan stál mezi nimi. V jejich závodu se sešli zaměstnanci, aby založili místní buňku Občanského fóra a do jejího výboru zvolili i Milana. Připojili se také ke generální stávce 27. listopadu. Následující dny rozhodly o pádu totalitní moci komunistů a uspořádání svobodných voleb.

V příštím roce Milan ze závodu odešel a stal se redaktorem Hanáckých novin. Jeho doménou se staly články na historická témata, o které měli čtenáři velký zájem. Milan také znovu pomáhal obnovit Junáka, kam tentokrát vstoupila jeho vnoučata. V roce 1993 odešel do důchodu, ale dále do novin přispíval a začal psát knížky o regionální historii, kterých dodnes vyšlo bezmála dvacet. „‘Ledasčím jsem byl v tom božím světě,‘ jak říkal Jan Neruda, ale spolu s ním neříkám: ‚Čím jsem byl, tím jsem byl rád.‘ Ne vždy, ne vždy. Ale že jsem byl rád na světě, to můžu potvrdit. V každé situaci jsem se snažil najít světýlko, kde je možné vidět svět v lepších barvách,“ uzavírá své vyprávění Milan Tichák.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Jan Kvapil)