Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Gabriel Szász (* 1929  †︎ 2019)

V životě jsem měl štěstí v neštěstí

  • narozen 4. září 1929 v Bratislavě

  • člen židovské skautské organizace Hašomer Hacair

  • roku 1938 odešel bratra Antonína do Palestiny

  • bratr Antonín Szász–Smutný poté příslušníkem československé zahraniční armády

  • Gabriel Szász i jeho rodiče oběťmi antisemitských projevů ve Slovenském státu

  • rodinný obchod arizován

  • 1944-1945 se ukrýval v Kostolném u rodiny Klanduchových

  • rodiče zahynuli v koncentračním táboře Osvětim

  • svědkem přestřelek prchajících Němců s Rudou armádou v Kostolném

  • po návratu do Bratislavy sirotkem, studoval gymnázium

  • v roce 1948 připravoval odchod do Palestiny, nakonec ale zůstal v Československu

  • v letech 1948 - 1953 studoval na PF UK

  • roku 1953 vstoupil do KSČ

  • v letech 1953 - 1957 přednášel politickou ekonomii na Ústřední škole ROH v Měšicích

  • od roku 1957 podnikovým právníkem v dolech na Sokolovsku

  • propagátor ekonomických reforem v období pražského jara

  • roku 1970 vyloučení ze strany a vyhozen z vedoucí funkce

  • zemřel 6. září 2019

Gabriel Szász se narodil 4. září 1929 v Bratislavě v židovské středostavovské rodině. Otec poznal jeho matku, maďarskou Židovku, za první světové války v budapešťském lazaretu, kde se zotavoval z válečného zranění. Rodina žila skromným životem. Gabriel vyrůstal se starším bratrem. Společně chodili do bratislavské základní židovské školy, na kterou Gabriel dodnes s láskou vzpomíná.

„To, co mě dnes dokáže rozčílit, je, když lidé mluví o nějakém nepořádku a nekázni a říkají, že to je jako v židovské škole. Chtěl bych zdůraznit, i když jsem dlouho studoval, že to byla nejlepší škola mého života. Panoval tam ohromný pořádek a disciplina a náš učitel, ředitel školy jménem Neuman, mě naučil v podstatě všemu, co jsem potřeboval v dalším životě.“

Rodina žila svobodomyslným náboženským životem. Nedodržovala se košer kuchyně, pouze doma nejedli vepřové maso. Na velké židovské svátky společně docházeli do synagogy. Rodina u stromečku slavila i křesťanské Vánoce. Od sedmi let navštěvoval Gabriel židovskou skautskou organizaci Hašomer Hacair (Mladý strážce), která v mladých lidech pěstovala lásku k přírodě a vztah k izraelskému národu.

„Velice mě to tam bavilo. Typickou činností bylo budování takových dřevěných strážních věží, něco jako myslivecké posedy. Ta organizace by asi chránila kibucy v Izraeli. Mezi sebou jsme se oslovovali ,chaver‘, něco jako soudruh. Pořádali pro své členy i letní tábory. Pak ta organizace v roce 1938 zanikla.“

Rodina měla v okolí dobré postavení a pevné sousedské vztahy. Rodiče se všemožně snažili, aby jejich synové prožívali bezstarostné dětství. Vše se začalo měnit po událostech roku 1938.

 

Do parku nesmíš!

„Pamatuji si, že když jsme chtěli jít naposledy v roce 1938 do synagogy slavit velké svátky, tak před synagogou byla protižidovská demonstrace. Tam v té čtvrti, jmenovala se Vydrica, žili převážně Němci. A ti procházející Židy před synagogou mlátili a házeli po nich kamení. Tak jsme tam radši ani nešli a pak už byly synagogy zavřené.“

Gabrielův starší bratr Antonín Szász (po válce si změnil příjmení na Smutný) v roce 1938 odešel do tehdejší Palestiny, kde pracoval v kibucu. Po vypuknutí druhé světové války se přihlásil k československé zahraniční armádě. Prošel boji u El Alameinu a u Dunkerque a dostal se až na západ Československa. Po válce působil jako historik v historickém ústavu v Bratislavě. V padesátých letech byl jako bývalý západní zahraniční voják vyhozen a pracoval jako vychovatel učňů.

Po odchodu bratra zůstal Gabriel s rodiči v Bratislavě, kde na ně jako na všechny slovenské Židy čím dál tím více dopadaly antisemitistické projevy. V Bratislavě se po uvedení filmu o ukřižování Krista zvedla vlna protižidovských demonstrací. Hlavní slovo v nich měli bratislavští Němci, tzv. Prešpuráci, a s jedním z nich měl konflikt i Gabriel.

„Bylo to v roce 1941 nebo 1942, kdy jsem šel v Bratislavě přes Horský park. Navštěvování parků bylo Židům zakázáno. Já jsem si to jako kluk neuvědomil a objevil se tam německý kluk, který bydlel nedaleko nás. Znali jsme se, jmenoval se Sepp. A on na mě zaútočil, že co si jako Židák dovoluji chodit po parku a ničit krásy bratislavského okolí. A začal mě prostě mlátit. Byl jsem celý od krve, krvácel jsem z nosu a uší.“

Doma matka Gabriela při ošetřování utěšovala slovy: „Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě.“ A zdá se to být až neuvěřitelné, měla pravdu. Sepp jako Němec narukoval do wehrmachtu a v roce 1943 si Gabriel všiml na domě Seppových rodičů parte, oznamujícího jeho hrdinnou smrt pro vlast a Führera v Rusku.

Gabriel vyšel osm let základní školy a dál studovat nemohl. Rodinný obchod byl v roce 1941 arizován a otec tam zůstal pracovat jako zaměstnanec. Rodinná situace se zhoršovala. Rodina byla prakticky zbavena veškerého majetku. V roce 1942 se museli vystěhovat z centra města na okraj Bratislavy. Matka musela našít Gabrielovi na kabát žlutou hvězdu. Rodiče nijak nemohli zamezit perzekucím, ale díky svému odvážnému rozhodnutí Gabrielovi doslova podruhé darovali život. 

 

Kdyby zůstal doma, nepřežil by

Otec se dohodl se známým, že pokud bude nejhůř, vezmou Gabriela k sobě, aby se vyhnul deportaci. Nastal rok 1944 a po Slovenském národním povstání obsadila území Slovenska německá armáda. Začaly masové deportace slovenských Židů do koncentračních táborů. Otec se rozhodl ukrýt čtrnáctiletého syna na venkově. Začátkem září 1944 se Gabriel na bratislavském nádraží naposledy rozloučí s rodiči. V té době si neuvědomoval, že je vidí naposledy. S falešným křestním listem samotný nasedl do vlaku. Otec Gabrielovi zajistil úkryt v malé obci na západě Slovenska v Kostolném v rodině Klanduchových. Vlak se rozjel. Je těžké si představit, co v tu chvíli prožívali Gabrielovi rodiče. Vedle bolesti možná naději, že se jejich syn zachrání.

„Když se dnes na to zpětně dívám, tak jsem měl neskutečné štěstí, protože bych se z koncentračního tábora vzhledem ke svému věku nejspíš nevrátil, tak jako se nevrátilo asi deset tisíc židovských obyvatel Bratislavy. Mezi nimi bohužel i mí rodiče,“ konstatuje Gabriel Szász a dodává: „Manželé Klanduchovi prokázali neobyčejné hrdinství. Tím, že se mě ujali, riskovali nejen životy své, ale i svých vlastních tří dětí.“

Na malé vsi nezůstane nic utajeno. Bylo nutné chlapcův pobyt v Kostolném zdůvodnit. Manželé sousedům namluvili, že Gabrielova rodina byla v Bratislavě vybombardovaná. Rodiče tam zahynuli a oni se chlapce ujali. Klanduchovi vlastnili drobné hospodářství. Měli malé políčko, krávu a vepře a drobné domácí zvířectvo. Rodina přijala Gabriela takřka za vlastního. A on se jim snažil všemožně v hospodářství pomáhat.

„Do rodiny jsem zapadl. Staral jsem se o krávu, to byla moje činnost. Na podzim jsem ji vodil na pastvu. Nejdříve mě vůbec neposlouchala. Kolikrát se rozběhla a já ji držel na řetězu a vláčela mě po zemi. To bylo docela komické. Pak jsme se ale skamarádili.“

Mnohem smutnější byl fakt, že se jako patnáctiletý hoch musel mít neustále na pozoru. Žil v nejistotě z prozrazení a ve strachu o své rodiče. Byl svědkem odhalení ukrývaného židovského páru v sousedství: „Manželé, u kterých se schovávali, je vyhnali. Viděl jsem, jak se šli udat na četnickou stanici. Četníci potom zavolali gestapo a židovskou dvojici odvezli.“ 

 Když se ve vsi objevili němečtí vojáci, schovával se na půdě, kde měl mezi trámy připravený úkryt. Byl to malý prostor u střechy stavení, kde se nemohl hýbat. Někdy tam Gabriel musel vydržet i dva dny, než Němci vesnici opustili.

Mezitím se snažili rodiče ukrýt v Bratislavě. Gabriel se až po válce dozvěděl, že se jim to zpočátku dařilo. Jednou v noci se však vrátili do svého bytu. Snad se s člověkem, který je ukrýval, nedohodli nebo se pro něco vraceli. Tu noc je v bytě zřejmě sebrali Němci spolu s gardisty. Druhý den odjeli s transportem na východ.

 

Němci se opevnili na židovském hřbitově

Když se Rudá armáda přiblížila ke Kostolnému, dotkla se i jinak klidné vsi opravdová válka. „Když Rudá armáda získala letiště v Piešťanech, její letadla létala nad silnicí, která vedla z Piešťan přes Vrbové na Moravu. Tam ustupovala německá vojska. Ve dne v noci tam Rusové létali, stříleli z palubních zbraní. A když to skončilo, jsme se šli na tu silnici podívat. Tam leželo tisíce postřílených Němců. Byl problém s jejich odklízením. Místní lidé je v první řadě okradli, zuli jim boty a hledali cennosti. Já tam tedy také byl a našel jsem u jednoho Němce malinkatou závěsnou kovovou knížečku s projevem Franze Josefa k příležitosti vypuknutí první světové války s nadpisem Mým národům. Byl to nejspíš Rakušák, který zřejmě bojoval v první světové válce a ve druhé válce padl. Později jsem ji bohužel ztratil,“ vzpomíná Gabriel Szász.

„Poslední noc spali vojáci wehrmachtu na zemi v našem stavení. Byl jsem v úkrytu a ani jsem nedýchal. Nad ránem vyhlásili poplach, běhali po vesnici a začali bránit postupu Rudé armády. Nad obcí byl kopec se starým židovským hřbitovem s kamennou zdí. Tam se Němci opevnili. Což byla taková zvláštnost. Na jedné straně vraždili Židy a na druhé na židovském hřbitově hledali spásu. Rusové nasadili dělostřelectvo a minomety. Někteří Němci padli, někteří utekli a další se vzdali.“

Když přešla fronta, mohl se Gabriel již volně pohybovat. Přihlásil se na obecním úřadě a vysvětlil, kdo je a kde byl skrýván. V Kostolném zůstal ještě několik dní. Když začalo fungovat vlakové spojení, vydal se na cestu do Bratislavy v domnění, že se shledá s rodiči. V Bratislavě našel prázdný a zdevastovaný byt. Gabriel nepořádek uklidil a v bytě čekal na rodiče. Na bratislavské židovské obci dostal potravinové lístky a nějaké peníze.

 

Věřil jsem ve šťastné zítřky 

Uběhlo léto a rodiče se nevraceli. Později se Gabriel od strýce, který válku přežil, dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli v Osvětimi. Na podzim se z koncentračního tábora vrátil jeho kamarád Fredy Waisevailer, obnovili tak předválečné přátelství. Gabriel začal studovat gymnázium. S kamarádem chtěli odcestovat do vznikajícího státu Izrael. Společně si vyřídili všechny potřebné náležitosti a na jaře roku 1948 dostali dopis s termínem transportu do Izraele. Nastal den cesty a oba nastoupili do vlaku. Gabriel se však nakonec na státní hranici s přítelem rozloučil. Protože se dozvěděl, že hned po příjezdu by musel narukovat do izraelské armády, rozhodl se zůstat v poúnorovém Československu. Vystudoval bratislavské gymnázium a po maturitě začal studovat práva na právnické fakultě v Praze. Jako sirotka ho nic v jeho domově na Slovensku nedrželo. Bylo pro něj rozhodující, zda dostane stipendium a zda bude mít kde bydlet. S odřeným kufrem, ve kterém měl všechen svůj majetek, vystoupil na pražském nádraží. Jeho první cesta vedla na Rooseveltovu kolej a začátkem října zahájil studium. Přidělené stipendium na živobytí nestačilo, tak se Gabriel snažil si všemožně přivydělávat. Před ukončením školy vstoupil do KSČ.

„Skutečně jsem věřil ve šťastné zítřky, a hlavně jsem věřil, že bude vybudována nejen beztřídní společnost, ale i společnost, která nebude znát protižidovské nebo i jiné protimenšinové postoje.“

Právnickou fakultu vystudoval s červeným diplomem a na umístěnku se dostal do Měšic u Prahy. Zde i s budoucí manželkou bydlel v bývalém nosticovském zámku, kde učil na nově zřízené vysoké odborářské škole. Zde se mu narodil syn. Starý, chladný a vlhký zámek se po čase ukázal jako nevhodný pro pobyt malého dítěte. Syn zde často stonal a rodina se v roce 1957 rozhodla přestěhovat do Sokolova. Zde začal pamětník pracovat jako právník na pracovněprávním oddělení u Hnědouhelných dolů a briketáren. Zde mimo jiné vyřizoval zaměstnancům společnosti důchody a paradoxně pomáhal vyřizovat nárok na důchod i po válce za kolaboraci s nacisty odsouzenému bývalému sudetskému Němci původem z Habartova, který pracoval jako horník na dole Dukla. Tento Němec byl údajně zapleten do habartovského incidentu v září roku 1938, kdy se skupina ordnerů (sudetoněmecká polovojenská organizace) pokusila obsadit místní četnickou stanici. Incident měl hrozivou bilanci, čtyři mrtvé četníky a tři těžce raněné české občany. Tento údajný účastník z řad viníků, bývalý horník, byl odsouzen na deset let vězení a po pěti letech byl propuštěn a dále pracoval na šachtě. Jako jeden z mnoha bývalých sudetských Němců se díky práci na šachtě vyhnul odsunu do Německa.

„Já osobně si myslím, že ten Němec tam podle toho rozsudku v incidentu žádnou vedoucí úlohu nehrál. Protože ti, co napadli tu četnickou stanici, se sem už po válce nevrátili. I když člověk nikdy neví.“

 

„Trouba pravicového revizionismu“

V roce 1959 se Gabrielovi narodila dcera. Stal se vedoucím odboru práce a mezd. V období pražského jara se nadchnul pro Šikovy ekonomické reformy. Stal se aktivním šiřitelem těchto reformních myšlenek a věřil ve smysluplnou změnu v KSČ.

„V srpnu 1968 přijely tanky a bylo po reformách. Při prověrkách mi řekli, že jsem trouba pravicového revizionismu. Říkal jsem si, že tedy trouba skutečně jsem, protože kdybych se na to vykašlal a raději chodil na ryby, udělal bych lépe. Prostě se tak stalo, já jsem v to věřil. Byl jsem přesvědčen, že by se to dalo nějak reformovat. Že by se společnost stala sociálně přístupnou a přitom prosperující. Ale nešlo to.“

Po prověrkách Gabriela vyloučili z KSČ a musel odejít ze své vedoucí funkce. Na pracovišti zůstal pracovat jako referent s uznanou nejnižší platovou třídou pro vysokoškoláky. Zde pracoval až do svého důchodu.

Pan Gabriel Szász má čtyři vnoučata. Nebýt obětavého činu manželů Klanduchových, možná by tu dnes nebyla.

Své vyprávění končí citátem z židovského talmudu, který podtrhuje jeho životní osud: „Jak říká Talmud. Zachráníš-li jeden život, zachráníš celý svět.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV