Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sýkora (* 1935)

Přeji si, aby se nic takového už nikdy nestalo

  • narozen 10. května 1935, Chvalšiny

  • jeho matka byla Němka a otec Čech

  • v roce 1942 jeho otec Josef Sýkora poškodil nacistickou výzdobu obce; gestapo ho následně zatklo

  • jeho otec byl internován v koncentračním táboře Mauthausen

  • v roce 1944 během náletů jeho otec z koncentračního tábora uprchl

  • Josef Sýkora se až do konce války skrýval v protektorátním Vadkově

  • po válce byli z Chvalšin vysídleni příbuzní Janovy matky

  • vyučil se jako zemědělský mechanizátor

  • absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže na hraničním přechodu v Bratislavě

  • celý život pracoval v zemědělství

Jan Sýkora se narodil 10. května 1935 v česko-německé rodině v pohraniční obci Chvalšiny (Kalsching) v jihočeském Pošumaví. Otec Josef Sýkora pocházel z malé vesničky Vadkov na „české“ straně kopců. Sýkorovi vlastnili pilu, na které zpracovávali dřevo. Matka Berta, rozená Salzerová, se narodila do německé rodiny ve Chvalšinách. Salzerovi měli velký statek, 13 hektarů polí, dobytek, vápenku, les a cukrárnu.

Když se v roce 1934 Josef s Bertou brali, ani jedna z rodin v tomto spojení sňatkem neviděla problém. Pak ale přišel rok 1938 a v Mnichově byla bez účasti českých zástupců podepsána tzv. Mnichovská dohoda, po které muselo Československo odevzdat Německu pohraniční oblasti. Germanizace Chvalšin je doložitelná již od 15. století. V předválečném období se už jednalo o převážně německou vesnici, v obci žili jen čtyři Češi, jinak pouze němečtí obyvatelé. Po mnichovském diktátu na začátku října roku 1938 vesnici označenou jako sudetskou obsadil wehrmacht a Chvalšiny připadly Německé říši.

Josef Sýkora, stejně tak jeho tři děti, byli ale českoslovenští občané a k německé národnosti se nepřihlásili. Matka Berta a celá její rodina byli Němci, a tak s připojením k Německé říši, přestože s nacistickými myšlenkami nesouhlasili, neměli problém. Záborem pohraničních oblastí a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se rozdělila i druhá česká část rodiny Sýkorových, Chvalšiny ležely v Sudetech a Vadkov ve zbytku Československa. Josef, Berta a jejich tři malé děti tedy zůstali jako smíšená česko-německá rodina v jinak čistě německém prostředí.

Tatínek strhával plakáty s Hitlerem

Poté, co nacistické Německo rozpoutalo v roce 1939 válku, žila rodina Sýkorova ve Chvalšinách. Tatínek pracoval na nedaleké pile, maminka zůstávala se třemi dětmi doma a starala se o ně. Všichni tři maminčini bratři museli narukovat k wehrmachtu. Asi v roce 1942, Jan si už na přesná data nevzpomíná, došlo k události, která celou rodinu ovlivnila až do konce války a vlastně i po ní. Josefu Sýkorovi se při práci se dřevem stal úraz, kdy mu na hlavu popadala opracovaná prkna. Pravděpodobně utrpěl silný otřes mozku a po této události chodil po německých Chvalšinách a všude tam, kde viděl obrázky Hitlera a nacistické vlajky, vše strhával. Hned jak to Němci zjistili, přijelo gestapo a otce odvezli. Tehdejší chvalšinský německý lékař, doktor Wolf mladší, napsal obratem do lékařské zprávy, že se otec pomátl, že jednal v důsledku svého zranění hlavy a v danou chvíli nevěděl, co dělá. Wolf poslal svůj verdikt na gestapo. „Doktor ho tím stoprocentně zachránil, jinak by ho zlikvidovali,“ vzpomíná Jan. Josefa Sýkoru gestapo ihned poté, co ve vsi poničil nacistickou výzdobu, zatklo a odvezli ho do Mnichova, kde byl vězněn a kde pracoval v jakési hračkárně. Tady byl po dobu asi šesti měsíců. Poté ho internovali v koncentračním táboře Mauthausen nedaleko hornorakouského Lince, necelých 100 km od Chvalšin. 

Z Mauthausenu došel pěšky až do Chvalšin

Pamětník vzpomíná na to, jak mu otec vyprávěl o svém útěku z koncentračního tábora. Tam jej zařadili na práce v lomu a musel fyzicky těžce pracovat. Jan už dnes neví, ve kterém přesně táboře jeho otce umístili, jestli se jednalo o hlavní tábor Mauthausen, Gusen, nebo jeden z pobočných táborů v okolí tohoto místa. Dle vyprávění tam otec strávil asi jeden rok. Oba hlavní tábory, Mauthausen i Gusen I., byly jediné tábory zařazené do tzv. III. kategorie, což znamenalo, že se jednalo o místa s nejpřísnějšími podmínkami. V těchto lágrech určených pro „nenapravitelné politické protivníky Říše“ mělo dojít k vyhlazení nepohodlných osob prací. K mauthausenskému komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů pro německou armádu. Proto se i tato část stala strategickým cílem náletů spojeneckých vojsk. Během jednoho z větších leteckých útoků, kdy byl bombardováním zasažen i Mauthausen, se Josefu Sýkorovi z koncentračního tábora podařilo utéct (pamětník přesné datum nezná, ale mohlo se jednat o rozsáhlý nálet na linecký zbrojní průmysl v červenci 1944).

Poté, co byl spojeneckým náletem zasažen i koncentrační tábor, využil otec příležitosti a utekl. „Všichni ti Němci, co je hlídali, tak zalezli,“ líčí Jan. Jeho tatínek šel celý den a v noci si našel úkryt v lese, schoval se a odpočíval. Vyčerpaného ho následující den našel jakýsi rakouský hajný. Protože uměl Josef Sýkora plynně německy, s myslivcem se domluvil. Ten mu řekl, že Němci celé okolí prohledávají, aby se schoval, a přislíbil mu, že mu přinese nějaké jídlo a oblečení. Otec čekal dlouhé hodiny a už nevěřil, že se hajný vrátí. Začal se bát, že ho udal a Němci ho najdou a zatknou. Ale on skutečně přišel a přinesl mu slíbené: „Ne abys jel vlakem nebo autobusem, musíš jít přes lesy a nechoď na žádnou silnici! Všechno prohledávají,“ radil mu rakouský zachránce. Tatínek měl štěstí a po dvou dnech pochodu skryt v lesích došel až domů, do Chvalšin.

Ne abys ceknul

Sýkorovi bydleli během války v domě ve Chvalšinách, který stojí na konci obce. Jednalo se o velký statek, v němž měli byt oni a další čtyři rodiny. Stavení mělo velký dvůr a velkou stodolu. V době, kdy se uprchlý vězeň dostal domů, celý statek a okolí obsadil wehrmacht. Ve stodole parkovala armádní technika, všude byli němečtí vojáci. Tatínek se v noci za tmy nenápadně proplížil do bytu, kde mu dala jeho žena, Janova maminka, najíst. Vzal si kolo a odjel na něm ke svému bratrovi do protektorátního Vadkova. Té noci, kdy se otec vrátil domů, Jana vzbudil rozhovor jeho rodičů. Slyšel, jak tatínek říká: „Hele, já jsem tu nebyl, jen si vezmu kolo a střihám pryč.“

Dole u stodoly potkal německé vojáky, kteří se ho ptali, zda jede do práce, a on duchapřítomně německy odpověděl, že ano. Odjel do Vadkova ke svému bratrovi, který ho ve stodole mezi prkny schovával až do konce války. Druhý den k nim přišlo gestapo a vyptávali se maminky i sousedů. Protože matka věděla, že Jan svého tátu slyšel, řekla mu: „Ne abys ceknul!“, a tak ho zavázala tajemstvím. Až do tatínkova návratu po osvobození musel držet jazyk za zuby. Otce nesměl navštívit a nikdy za žádných okolností nesměl prozradit, že ví o tom, že je schovaný u svého bratra. Svůj slib bral jako povinnost a té také dostál, a to i přesto, že mu ještě nebylo ani deset let.  

Od Američanů jsem dostal čokoládu, jedl jsem ji poprvé

Jan měl jako malý kluk během války svou partu kamarádů, ve které byl jediným Čechem. Nikdy ale neměli kvůli své národnosti žádné spory nebo konflikty. Společně chodili na kopec zvaný Kreutzberg (dnes Svatý Kříž), kde ke konci války pozorovali spojenecká letadla, která mířila do vnitrozemí. Vzpomíná na to, jak bombardéry v březnu 1945 letěly shazovat pumy na České Budějovice. Z jejich kopce viděli všechny letouny, které o chvíli později dorazily do města. Ozvěny obrovského útoku potom chlapci slyšeli až do téměř 30 km vzdálených Chvalšin. Když přišel konec války, vesnici, kde Jan strávil své dětství, osvobodila americká armáda. Demarkační linie, která měla označovat, kam až smí spojenecká vojska dojít, procházela Českým Krumlovem, který ležel jen pár kilometrů od Janovy rodné vísky. Dle vzpomínek Chvalšinami nejdříve projeli ruští vojáci na koních a za nimi přišla americká armáda. Ruští kozáci pouze projeli, Američané zůstali několik měsíců. Vojáci klukům dávali americké cigarety a čokoládu, kterou jedl poprvé a byl z její chuti nadšený. On i jeho němečtí kamarádi je brali jako osvoboditele. Konečně přišel konec války. Ale starousedlíci, kteří tu bydleli po generace, se začínali konce války bát.

Staří říkali: Tak, a teď nás všechny vyženou

Život sudetské obce, která se bez vlastního přičinění stala součástí Německa, se během války v mnohém podobal životu na vesnicích v protektorátním Československu. Lidé měli potravinové lístky, některé zásobilo vlastní hospodářství. Salzerovi měli statek, asi 13 hektarů polí, dobytek, vápenku a les. Dědeček vlastnil malou cukrárnu a po práci na poli ještě prodával sladkosti. Ale práce na hospodářství byla náročná a chyběli muži produktivního věku. Maminčini bratři museli jako Němci narukovat do wehrmachtu, tatínek byl vězněn a poté na útěku, proto na statku během války pomáhali všichni, kdo mohli. Nejenom díky společné každodenní práci si všichni byli velmi blízcí. Přišel konec války a muži se začali vracet.

Janův otec Josef Sýkora se vrátil z Vadkova, kde se skrýval před nacisty. Dva ze tří Janových strýců se vrátili domů, ale jeden z maminčiných bratrů na frontě padl. Začalo se mluvit o tom, že všichni Němci budou vyhnáni, lidé si začali schovávat cennosti. Zakopávali je na zahradě, ukrývali ve studních, zazdívali do zdí. Všichni věřili, že pokud budou muset odejít, bude to dočasné a že se vrátí. Po vsi začali chodit cizí lidé a vybírali si domy, ve kterých ale ještě bydleli původní němečtí obyvatelé Chvalšin. Strýc Karel Salzer, maminčin bratr, chtěl Sýkorovým pomoci: „Strejda tátovi říkal: ‚Hele, Pepi, pojď na obec a já ti ten barák nechám napsat.‘ Ale táta byl paličatý, že nic německého nechce, protože si s nimi zažil své,“ vzpomíná Jan. A pak to přišlo, celou německou Janovu rodinu zapsali na odsun.

Co se komisařům líbilo, to si nechali

Přestože nikdo z rodiny prý neprojevoval sympatie k nacistickému režimu, byli Salzerovi jako Němci zapsáni k nucenému vysídlení z Chvalšin. Jan nezná přesné datum, kdy k odsunu došlo, pravděpodobně v srpnu 1946, ale na jednotlivé konkrétní události si pamatuje dobře. Vybavuje si, že k domu vždy přijelo nějaké auto a němečtí obyvatelé si na něj naložili to, co si chtěli vzít s sebou, většina toho byla uložena v bednách nebo batozích. Tato vozidla pak přijela před místní hospodu, kde čekali komisaři a ti rozhodovali o tom, co si Němci mohli vzít s sebou, a co tam museli nechat: „To, co se komisařům líbilo, to si prostě nechali. To mi ještě dnes leží v žaludku,“ popisuje rozčileně pohnutou dobu.

V té době už se po Chvalšinách pohybovali i noví osídlenci, kteří si vybírali jednotlivé domy po odsunutých. Pamatuje si, že na jednom náklaďáku spolu s matkou a dalšími pěti dětmi seděla malá německá dívka, která měla na nohou nové boty. Přišla k ní česká žena, boty dívence vyzula a vzala si je. Dodnes vidí Jan tuto scénu před očima a dodnes je pro něj zcela nepochopitelná.

Babičku s dědečkem už nikdy neviděl 

„Vůbec jsme si nepřipouštěli, že se už nikdy neuvidíme, podali jsme si ruku a oni šli, to byl poslední okamžik, kdy jsem je viděl,“ vzpomíná se slzami v očích na loučení s prarodiči. Tuto část chvalšinských Němců odvezli do Českého Krumlova do kasáren a tam je rozdělili na jednotlivé transporty do Německa. Salzerovy z Chvalšin poslali do různých částí Německa. Své nejbližší už nikdy neviděl. „Celá rodina mi ze dne na den zmizela, najednou nebyli,“ dodává.

V poválečném, respektive poúnorovém období dostali povolení k vycestování do Německa za příbuznými na příslib až v roce 1968. Většina rodiny už tehdy nežila. Další možnost jet za příbuznými měli až po roce 1989. Rodina Sýkorova, tedy Jan se svými rodiči a sourozenci, na odsun v poválečných letech nemusela. Dnes už neví, jestli museli rodiče někde prokazovat svou loajálnost k Československu během války, nebo na ně nahlíželi jinak, protože otce věznili v koncentračním táboře, ale k jejich vysídlení z jejich rodné obce nedošlo. Mohli zůstat všichni, jak český otec s dětmi, tak německá matka.  

Uplynuly dva týdny a byli jsme venku

Protože sudetské Chvalšiny byly vždy vesměs německou obcí, došlo po válce k odsunu téměř všech obyvatel obce. Domy a statky, které po nich zůstaly, si už od jarních měsíců roku 1945 vybírali a rozebírali lidé, kteří do pohraničí přišli z vnitrozemí. Jan si pamatuje, že sem přicházeli různí lidé: „Někdo přijel třeba jenom s aktovkou, vytipoval si dům a odjel. Ale pak přijeli jiní, domy vyrabovali, zapřáhli koně a s naloženými fůrami odjížděli pryč. Já nevím, proč se toto tady dělo,“ vzpomíná rozčileně. Sýkorovi, kteří zůstali jako jedni z mála původních obyvatel i po násilném odsunu, neměli najednou kde bydlet. Proto šli do matčina rodného statku Salzerových. V té době už ale dům vlastnil cizí člověk. Jednalo se o Čecha, který jim řekl, že mohou zůstat, jak dlouho budou chtít: „Mámě ten chlap říkal: ‚Z baráku vás vyhánět nebudu, můžete tady bydlet,‘ ale uplynuly dva týdny a už jsme byli venku,“ popisuje. Nikdo je nechtěl vzít do svých domů, podle pamětníka za to mohl fakt, že byli početnou pětičlennou rodinou, ale i to, že maminka byla Němka. Nakonec dostali od obce možnost odkupu zdemolovaného a vybydleného domu na okraji vsi: „Poslední tam bydleli cikáni, co hořelo a dalo se spálit, to vytrhali a spálili,“ vybavuje si. Janův otec jako zručný truhlář dům opravil a rodina měla důstojné bydlení.

Nakonec se to všechno srovnalo

Na konci války bylo Janovi deset let. Hned po osvobození znovu nastoupil do školy. Měl pokračovat čtvrtou třídou, ale protože nastoupil do české školy a musel se všechno doučit v češtině, začal poválečnou druhou třídou. Ve škole to neměl vždy jednoduché, děti na něj pokřikovaly: „To je ten Němec!“ Ale Jan měl štěstí, že ve škole měli učitelku, která vždy rázně zakročila proti takovému chování: „Měl jsem dobrou učitelku, ta když slyšela, že na mě pokřikují, tak jim hned nafackovala, a vyřízeno,“ líčí s úsměvem. Po čase pokračoval Jan dál na měšťanku, otec začal chodit do práce, matka sázela stromky v lese. Podle jeho slov se všechno nakonec srovnalo. Soužití s novými sousedy různých národností (v obci žili rumunští Slováci, Češi a oni jako smíšená německá rodina) bylo klidné. Nikdo jim neubližoval, neurážel je. Nejhorší období měla rodina za sebou.

Čekal jsem, že narukuji k černým výložkám

Po skončení měšťanky nastoupil Jan do učiliště v Hněvkovicích u Týna nad Vltavou a studoval zde obor mechanizace zemědělství. Když měl rukovat po škole na vojnu, očekával, že bude povolán k pomocným technickým praporům (PTP). Ale jaké bylo jeho překvapení, když v roce 1955 narukoval do Bratislavy k Pohraniční stráži (PS), a to přímo na hraniční přechod s Rakouskem. Tehdy ho zařadili k tzv. koníčkářům, celou vojnu jezdil s proviantem po Bratislavě, ale zároveň do služby chodil ozbrojen: „Do stráže jsem chodil se zbraní, sice jen na polovinu času než ostatní, na čtyři hodiny, ale chodil. A to i přesto, že jsem měl celou svou rodinu v západním Německu, dali mi zbraň a sloužil jsem přímo na státní hranici,“ vypráví nevěřícně. Už v prvním roce služby ho oslovila vojenská kontrarozvědka. Podle Janových slov se ho pouze vyptávali na to, jak se má jeho rodina v západním Německu, jestli jsou v kontaktu a jestli by chtěl za nimi. V té době už byl ale ženatý a doma na něj čekala manželka Marie s malou dcerkou, která se narodila těsně předtím, než narukoval v roce 1955 na vojnu. Jan nikdy o emigraci neuvažoval, nikdy by neutekl od své ženy a dítěte. A takto to stále dokola opakoval pracovníkům kontrarozvědky, kteří ho v pravidelných intervalech atakovali podobnými dotazy. Přesto se za hranice během vojenské služby několikrát dostal, a to třeba když mu tam utekl kůň a on za ním běžel na rakouské státní území, aby ho přivedl zpět, nebo když si šel jako tzv. záklaďák pod rouškou noci natrhat ořechy za hraniční prostor. Možnosti k útěku měl, ale nikdy jich nevyužil.

Život ve vojenském prostoru

Po návratu z vojny přijal Jan místo u vojenských lesů ve Chvalšinách, kde pracoval jako dělník. S pracovním místem získala rodina i hezký byt ve vojenském prostoru Boletice, v místě zvaném Na Maninách. V celém vojenském prostoru byl určen k bydlení bytový dům a několik finských domků na okraji újezdu. A právě zde, v tzv. bytovce, bydleli Sýkorovi společně se dvěma rodinami příslušníků SNB a s rodinou jednoho vojenského důstojníka. Život ve vojenském újezdu byl ale velmi omezen třeba proto, že vstup měli všichni povolen pouze na propustky. I ti, kteří zde trvale žili, museli u závor pravidelně i několikrát za den předkládat propustky.

Vojenský újezd Boletice se rozkládá hned za hranicemi obce Chvalšiny. Vznikl v roce 1950. Na území dnešního vojenského prostoru existovalo po staletí několik desítek obcí, ve kterých žilo převážně německé obyvatelstvo. Po druhé světové válce byli všichni, kteří žili v této oblasti, vysídleni. Němci odešli a po nich zůstaly neobydlené domy. Po vzniku vojenského prostoru sloužily tyto domy původního německého obyvatelstva jako terče vojákům. Postupně je všechny rozstříleli. Dnes slouží místo především pro vojenské a jiné výcviky.

Sovětští důstojníci měli hrozné chování

Když v srpnu 1968 napadla spojenecká vojska Varšavské smlouvy republiku, vzaly manželky výše zmíněných důstojníků ze společně obývaného domu Na Maninách vápno a malovaly protiruská hesla po silnicích. „Jakmile Rusové ale přišli blíž, byly s nimi ty ženské nejlepší kamarádky. A to nás dožralo,“ říká Jan. Sýkorovi se rozhodli, že si postaví vlastní dům a s takovými lidmi bydlet nebudou. A tak se za necelé tři roky stěhovali do svého nového domu na okraji Chvalšin. Jan vzpomíná na pobyt sovětských vojáků v boletickém vojenském prostoru s rozporuplnými pocity. Obyčejní vojáci se nechovali zle, ale důstojníci byli věčně opilí, kopali do vojáků a ponižovali je: „Měli hrozné chování, to u české armády nikdy nebylo,“ komentuje Jan.

Tak dobře, jako se máme dnes, jsme se ještě neměli

Sýkorovi se na začátku sedmdesátých let přestěhovali do svého domu ve Chvalšinách. Léta plynula a přišla sametová revoluce. Podle Janových slov se jejich život příliš nezměnil. Pořád museli hodně pracovat, aby umořili dluhy, které měli na dům. Nikde se do ničeho nezapojovali. Ale byli rádi, že se dočkali změny poměrů. „Že proběhla revoluce, to jsme byli rádi, byli jsme celkem dost utiskovaní, nemohli jsme jet do ciziny, neměli jsme žádné výhody.“ Dluhy za dům postupem času zaplatili, a jak sám Jan říká, tak, jak se mají dnes, se jim ještě nikdy nevedlo. Přál by si, aby se válka a bída, která byla, už nikdy neopakovala. Budoucím generacím by chtěl vzkázat: „Aby se neštvali, aby makali, aby šetřili, když něco chtějí, a nekradli.“

Jan Sýkora žil v roce 2021 ve svém domě se svou manželkou Marií ve Chvalšinách.

 

 

Použité zdroje:

KZ-Gedenkstätte Mauthausen (mauthausen-memorial.org)

Územní ztráty Československa po Mnichovské dohodě na území dnešní ČR (Německý zábor) – Moje mapy Google

https://www.chvalsiny.cz

Vojenský újezd Boletice: Titulní stránka (vojujezd-boletice.cz)

http://www.vhu.cz/

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Renáta Ládová)