Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Svoboda (* 1929  †︎ 2019)

Na fabrice otec nelpěl, chtěl v ní realizovat své nápady

  • narozen 25. května 1929 v Mladé Boleslavi

  • otec Václav Svoboda byl zakladatelem továrny Svoboda Motor Kosmonosy

  • v době osvobození působil v Mladé Boleslavi jako cyklistická spojka a člen odtahové čety na odklízení odstavených německých vozidel

  • v prosinci 1945 otec vyhozen z fabriky závodní radou složenou výhradně z komunistů

  • Václav Svoboda mladší roku 1948 přesto odmaturoval a byl přijat na pražské ČVUT

  • 1. února 1953 nastoupil vojenskou službu u oddílu PTP na Ostravsku, zde uplatnil své profesní znalosti elektrotechnického inženýra

  • od roku 1955 až do 90. let zaměstnancem Státního ústavu pro projektování uhelných dolů a závodů naftového průmyslu

Traktory „svoboďáky“, které vyráběla továrna Svoboda Motor Kosmonosy, byly za první republiky legendou. Mnoho malých rolníků se díky nim osvobodilo od těžké dřiny s koňmi. Příběh továrny Václava Svobody by mohl být téměř čítankovou ilustrací toho, jak důvtip, um a pracovitost vedou k úspěchu. Jenže, stejně jako většina příběhů prvorepublikových podnikatelů, ani tento nekončí happyendem…

 

Z panské ratejny k vlastní živnosti 

„Otec byl vynalézavá povaha, fabriku měl pro realizaci svých nápadů,“ říká Václav Svoboda mladší. Technické zlepšováky a inovace jeho tatínka zajímaly odjakživa. Vyrostl v nejchudších poměrech, jeho rodiče byli zemědělští dělníci, žili na panském dvoře v takzvané ratejně, nízké budově, kde lidé spali na slámě v jediné místnosti s domácími zvířaty. Díky své technické zručnosti se ale vyučil v továrně na hospodářské stroje. Vzděláním byl převážně samouk, od mládí studoval z knih a odborných časopisů. Vylepšoval staré motocykly, fotografoval, kopíroval první gramofonové desky a dokonce se doma ve sklepě pokoušel stavět motor pro letadlo. Tento jeho projekt ho sice nevynesl k oblakům, jak si původně představoval, ale nastartoval jeho budoucí podnikání: „letecký“ motor se mu totiž podařilo prodat jako motor pro řezačku. „Tenkrát byl velký zájem o benzínové motory malých výkonů. Kdejaký řemeslník potřeboval pohon pro šrotovník nebo jiný stroj. Otec si zažádal o povolení živnosti a začal tyto malé motory vyrábět,“ vzpomíná Václav Svoboda.

Těsně před první světovou válkou zemřela jeho první manželka na tuberkulózu a Václav Svoboda starší zůstal sám s čtyřletou dcerkou Stanislavou. Aby ho neodvedli na frontu, nechal se zaměstnat v mladoboleslavské Škodovce na noční směny a přes den pokračoval v podnikání. Před koncem války dokonce načas přešel do ilegality.

Ve dvacátých letech přesunul výrobu do Kosmonos a zaměřil se na malé zemědělské traktory poháněné dieselovým motorem. Odbyt měl zajištěný nadlouho dopředu. „Spousta rolníků a povozníků pracovala s koňmi, pro které přes zimu neměli práci a museli je živit,“ vysvětluje Václav Svoboda mladší. Přestože podnik jeho otce se rozrůstal, vynálezecká a zlepšovatelská vášeň mu vydržela celý život. Václav Svoboda vzpomíná, jak mu na procházkách otec holí do prachu na cestě kreslil nápady, jak vylepšit motory a obráběcí stroje.

 

Každý v továrně mi říkal Vašku

Svou druhou ženu potkal Václav Svoboda starší na statku v Dalovicích u Mladé Boleslavi. Byla to prostá selská dívka, která ani později, jako manželka úspěšného podnikatele, nenašla zálibu ve společenském životě mladoboleslavské smetánky. 25. května 1929 se jim narodil syn Václav.

„Moje dětství bylo hodně ovlivněno tím, že jsem měl starší rodiče. Maminka o mě měla starost, nerada mě pouštěla ven. Byla plná obav, Mladá Boleslav pro ni byla velkoměsto,“ usmívá se Václav Svoboda mladší. Ale jakmile nastoupil do obecné školy, začal se po městě pohybovat samostatně a každý den po vyučování zamířil do tátovy fabriky. Chodil do jeho kanceláře, pozoroval, jak v konstrukci vznikají nákresy ozubených kol, zkoušel pracovat na soustruhu, vrtat a brousit. „Všude mě znali, každý mi říkal Vašku,“ vzpomíná.

Jakmile dosáhl nohama na pedály, otec ho začal učit řídit. „Kolikrát to vypadalo, že auto jede bez šoféra, protože mě za volantem nebylo vidět,“ směje se. Ve dvanácti letech už uměl jezdit s traktorem a při žních nebo při sklizni brambor s ním pomáhal na poli příbuzným v Dalovicích. „Vždycky, když jsem to obrátil, dostal jsem chleba se škvarky a láhev piva. Jako třináctiletý už jsem za den měl i pět piv. Ale člověk to rychle vypotil,“ dodává.

Hrál na klavír, chodil cvičit do Sokola: „Výchova byla mnohem více vlastenecká než dnes, nejen v Sokole, ale i ve škole. Hovořilo se o rozdílu mezi Rakouskem a první republikou. Byla to skutečná výchova k demokracii.“

Z jeho otce se během dvacátých a třicátých let stal skutečně úspěšný podnikatel. Zastával i řadu společenských funkcí: byl předsedou představenstva mladoboleslavské živnostenské záložny, členem Rotary klubu i automotoklubu. V té době ve fabrice pracovalo okolo dvou set lidí a jak Václav Svoboda mladší vzpomíná, nepropouštělo se ani v éře hospodářské krize. Otec zaměstnal svého bratra Josefa, který za války přišel o nohu, i oba jeho syny: nadaný Rudolf dělal vrchního dílenského mistra, méně bystrý Václav pracoval jako skladník. Karel Kohout, manžel nejstarší dcery Stanislavy, se stal prokuristou.

Továrna Svoboda Motor Kosmonosy byla stále známější, její brusky se prodávaly do Velké Británie a firma Baťa využívala traktory Svoboda k tahání nákladních člunů na Baťově kanálu.

 

Neschopenku vám nedám, nechci do koncentráku

První vážné potíže přišly za protektorátu a především pak od počátku druhé světové války. „Veškeré materiály pro výrobu byly na příděl. Ocel, koks, paliva i elektřina. Aby je fabrika získala, musela mít nějaký zbrojní program pro Německo. Čeští podnikatelé to samozřejmě dělali neradi, ale museli. Všelijak se to kamuflovalo. Předstírala se výroba, anebo se naopak předstíraly různé poruchy,“ vysvětluje Václav Svoboda a dodává: „Bylo to ale velice nebezpečné, za sabotování válečného úsilí byl koncentrák nebo rovnou trest smrti.“

Za války byl zákaz výroby naftových motorů, který Svobodova továrna překračovala a načerno vyráběla malé dieselové traktory. Sedláci o ně měli zájem i nadále a díky tomu, že mohli na černém trhu nabídnout potraviny, si dokázali obstarat i jinak nedostupnou naftu.

Václav Svoboda mladší v té době chodil do reálky, ale protože Němci zabrali budovu školy na lazaret, výuka se různě přesouvala: „Chodili jsme do gymnázia, střídali jsme se tam na dopoledních a odpoledních směnách. Postupně nás stěhovali po různých školách a nakonec i po hospodách, učili jsme se v kdejakém lokálu. Výuka byla kvůli tomu hodně děravá, později na technice jsem zjistil, že mám veliké mezery,“ konstatuje.

V době heydrichiády byl jeho otec postaven před nelehké morální dilema: jako známý mladoboleslavský podnikatel a vážený občan dostal od Němců za úkol veřejně přednést projev odsuzující atentátníky na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Snažil se z toho vyvléct, prosil doktora, aby mu napsal neschopenku, ale ten odmítl. Nechtěl skončit v koncentráku,“ vypráví Václav Svoboda. „Otec potom pár nocí nespal. Chodil celý bledý. Ale udělal to, neměl na vybranou. Tehdy se popravovaly celé rodiny.“

Na přelomu let 1944 a 1945 už v českých podnikatelských kruzích probíhaly přípravy na poválečnou obnovu. Václavův otec tajně vyvíjel nový typ traktoru, zároveň ale tušil, že malovýroba, jaké byl se dvěma sty zaměstnanci schopen, už nemá budoucnost. Proto jednal o budoucí spolupráci se Zbrojovkou Brno, která se po válce chtěla přeorientovat na výrobu traktorů. Netušil ale, že dřív, než se spolupráce stačí rozjet, už všechno bude jinak…

 

Nesměl se poslouchat Mozart ani Beethoven

V jednom z prvních květnových dnů, když se šestnáctiletý Václav vracel z hodiny klavíru, uviděl, že po městě jezdí nákladní auta plná ozbrojených lidí s trikolórami. Blížilo se osvobození, vypuklo povstání proti Němcům. „Došlo ke střelbě na rohu parku, za trafiku se schoval chlap s pancéřovou pěstí a střílel do prvního patra, do bytu nad pekařstvím, kde byli schovaní Němci,” vypráví. 

Následující den už obyvatelé Mladé Boleslavi mohli sledovat masový úprk Němců směrem na západ, aby nepadli do rukou sovětské armády. „Byl to strašný chaos, náklaďáky jezdily doslova ověšené lidmi, další se snažili dostat na korbu a ti, co už byli nahoře, je tloukli pažbami do rukou, aby se pustili,” popisuje. 

Václav se přihlásil na nově zřízeném národním výboru jako cyklistická spojka, ale během vyřizování pochůzek ho zastihl nálet. Byl zrovna v budově národního výboru vedle obchodu rámaře Hložka, a tak se šel schovat do improvizovaného protileteckého krytu. Když nálet skončil, vyšel ven. „Náměstí bylo samý prach a omítka. Moje kolo to přežilo, leželo na chodníku. Výkladní skříň rámařství byla rozbitá a na pultě leželo torzo rámařovy dcery. Výbuch ji celou svlékl. Neměla spodní část nohou a měla na sobě jen roztržené kalhotky. Bylo to poprvé, co jsem viděl nahou holku,” vzpomíná pamětník. 

Oficiální verze zněla, že bombardování bylo dílem Němců, kteří chtějí zabránit útěku vlastního vojska. Ale Václav Svoboda je přesvědčen, že Mladou Boleslav tehdy bombardovali Rusové: „Oni velice stáli o zajatce, aby je mohli spakovat a odvézt do Ruska na nucené práce.” Jeho vztah k sovětské armádě byl rozporuplný: „Na jednu stranu s nimi člověk sympatizoval, protože to byli osvoboditelé. Ale zároveň jsme věděli, že na všech obsazených územích propagují svoji politiku.” 

O dramatické události nebyla nouze ani v nadcházejících dnech. Václav Svoboda se stal členem dopravního oddílu, který odtahoval odstavená auta. Byla také založena studentská legie, která měla vodit zajaté Němce na odklízecí práce, a Václav se stal svědkem několika násilných scén, když některý zajatec nebyl dost rychlý nebo ochotný. „Tenkrát byla nálada jednoznačná: dobrý Němec - mrtvý Němec. Nesměl se hrát Mozart a Beethoven, nesměl se číst Goethe.”

 

Táta vyletěl z fabriky bez koruny

Jeho otec v té době předvídal, že politika se po válce obrátí levicovým směrem: nasvědčoval tomu nejen postup Sovětů po Evropě, ale i Košický vládní program vyhlášený v dubnu 1945. Netušil ovšem, že pro jeho továrnu naberou události velmi rychlý a tragický spád. 

V květnu 1945 byla v továrně Svoboda Motor Kosmonosy ustanovena závodní rada složená převážně z komunistů, kteří byli v Kosmonosech silně zastoupeni už od doby první republiky. V jejím čele stál účetní Rudolf Pabišta, který v továrně pracoval už od roku 1920. Za války Václav Svoboda starší odhalil Pabištovo nepoctivé jednání: některým sedlákům za úplatek sliboval zvýhodnění v pořadníku na traktor. Účetní tehdy o práci nepřišel, ale tato událost se stala jedním z důvodů jeho nevraživosti vůči majiteli továrny. Nyní dostal příležitost vyřídit si účty.

Perzekuce začala tím, že už v létě 1945 byli z továrny vyhozeni všichni příbuzní Václava Svobody: prokurista Karel Kohout, majitelův bratr Josef i synovci, kteří pracovali jako dílenský mistr a skladník. Důvodem bylo, že údajně pracovali v továrně z protekce. „Nikdo se na nic neptal, pravomoc nepravomoc, závodní rada to prostě odhlasovala. Seděli tam samí komunisti. Víc než polovina dělníků sice byla proti, ale těm se už tehdy začalo vyhrožovat, že kdo se šprajcne, ten poletí,” vysvětluje Václav Svoboda. 

Jeho otec přišel na řadu před Vánoci 1945. „Byl obviněn ze spolupráce s Němci. Šlo o ten projev, který musel přečíst v době heydrichiády. Dále byl obviněn z nadržování svým příbuzným. A také se prý snažil tajně prodat fabriku brněnské zbrojovce,” vypočítává Václav Svoboda. Ze dne na den musel z fabriky odejít a byla ustanovena národní správa. „Vyšetřovalo se to až na jaře 1946. Tehdy všichni odhlasovali, že obvinění jsou nepravdivá a že národní správa bude odvolaná. Jenže tu už v té době odvolat nešlo, okresní národní výbor si ten případ předával s ministerstvem průmyslu a začínalo být zřejmé, že se blíží znárodňování a že se s tím nedá už nic dělat,” říká Václav Svoboda. 

Jeho otec, kterému v té době bylo už 64 let, byl nejen zdrcený a zklamaný, ale rodina také zůstala bez možnosti obživy. „Tatínek na majetku nelpěl. Kdyby mu nabídli, že ho v továrně zaměstnají třeba jako poradce, přistoupil by na to. Ale takhle vypadl z fabriky bez koruny.” Neměl ani penzijní pojištění, protože nepočítal s tím, že o továrnu ze dne na den přijde. Několik měsíců tak rodina žila jen z toho, co dostala od sedláků z okolí: „Ten nám dal kachnu, ten vajíčka. Lidi pomáhali tímhle způsobem,” vzpomíná Václav Svoboda na solidaritu sousedů. 

Po vyhazovu z fabriky začal otec pamětníka dělat to, co dělal celý život: vymýšlel další technické zlepšováky. Sestrojil mechanickou loupačku na brambory a pračku podobnou těm dnešním, ve které se voda využila třikrát: na bílé prádlo, barevné prádlo a pracovní oděvy. Musel pracovat až do vysokého věku, protože až do roku 1956 nedostal žádný starobní důchod. Jeho posledním zaměstnáním začátkem 60. let byla práce ve výrobně součástek pro jízdní kola. Zemřel na podzim 1963 ve věku 81 let. 

 

Musíš si toho vážit, soudruhu

Václav Svoboda mladší měl štěstí v neštěstí: protože jeho otci znárodnili fabriku už v roce 1945, nějakou dobu se mu dařilo utajovat svůj kádrový profil “třídního nepřítele”. Do dotazníků vyplňoval, že otec pracuje jako strojní zámečník. V roce 1948 bez problémů odmaturoval a dostal se na pražské ČVUT, obor elektrotechnika. 

Mašinérie totalitní perzekuce ho dostihla až na podzim 1951, kdy měl nastoupit do posledního, čtvrtého ročníku vysoké školy. Nakazil se žloutenkou, ležel na infekčním oddělení a současně dostal okamžitý povolávací rozkaz k útvaru PTP v Karviné. Na vojně ale strávil jen týden, vojenskému lékaři se podařilo zařídit přezkum jeho zdravotního stavu a mohl se vrátit domů. Kromě nemoci k tomu měl ještě jeden velmi osobní důvod: jeho přítelkyně byla těhotná. Mohl tedy nadále studovat, každý měsíc ale absolvoval další a další přezkumy zdravotního stavu, což bylo velmi stresující. 

Vojnu se dařilo odsouvat ještě rok a půl, takže Václav stihl dostudovat, oženit se a začít pracovat. K útvaru PTP v Karviné nastoupil 1. února 1953. „Prvních čtrnáct dní jsem narážel vozíky do klece, to je těžká robota, při které si člověk ani nedojde na záchod. Pak jednou přišel k útvaru nějaký chlap. Prý: ,Je tu jeden z vás inženýr-elektrikář?‘” 

Tak se Václav Svoboda díky své odbornosti dostal do elektro oddělení, kde mohl uplanit své znalosti ze studií i z toho, co se během let naučil od otce. Ještě během vojny potom přestoupil do Státního ústavu pro projektování uhelných dolů a závodů naftového průmyslu v Ostravě-Radvanicích. „Několikrát týdně jsem měl na talíři řeči kádrováka: ,Soudruhu, toho si musíš hrozně vážit, stranická organizace se za tebe zaručila, že budeš dělat dobrotu. Tak si dávej majzla.’” 

 

Běda, jak bys šel jinam

Po skončení vojny si Václava Svobodu kádrovák opět zavolal: „Osvědčil ses tu, potřebujeme tě. Když tady zůstaneš, dostaneš byt a přidáme ti plat,” slíbil. Ale přidal také temnou pohrůžku: „Ale buď si jistý, že když odejdeš do Čech, napíšeme na tebe takový kádrový posudek, že od tebe pes kůrku nevezme. Půjdeš k lopatě.” To se skutečně potvrdilo. Václav Svoboda se pokusil odejít dvakrát, jednou do Teplic a jednou do Liberce. Jeho žádost se však pokaždé vrátila zpátky s tím, že s takovým kádrovým posudkem ho nemohou přijmout. 

Václav Svoboda tedy do Ostravy přestěhoval svou rodinu a zabydleli se tam. „Tenkrát bylo heslo: ‚Já jsem horník, kdo je víc?‘ Havíři byli skvěle placení, ale nedožívali se vysokého věku. V pětačtyřiceti letech byli už fyzicky opotřebovaní. I já sám pociťuji zdravotní následky, hlavně kvůli kamennému prachu, kterého jsou důlní chodby plné a který se nedá vykašlat.” 

Vzpomíná také na to, jak se uměle vyráběli hrdinové socialistické práce. „Byli vybraní pracovníci, kteří měli dělat ty hrdiny. Vytvořily se jim na šachtě speciální pracovní podmínky, byli přednostně zásobovaní materiálem, stroji, aby mohli překračovat normy. Pak je vyznamenali a přeřadili někam na ústřední výbor. Ale když někdo normálně pracoval v ražbě, neměl možnost toho dosáhnout.” 

Politické tání v roce 1968 ho příliš neoslovilo: „Komunismus zůstal, jenom se vyměnili někteří lidi. Pro nás normální lidi to nemělo význam,” konstatuje. V době normalizace, kdy ostravské hutě začínaly mít problém s odbytem své produkce, musel jejich projektový ústav hledat práci jinde. Hodně se věnoval chaotickému a nepříliš koncepčnímu budování průmyslových podniků na Slovensku. „Stavěly se tam fabriky v místech, kde to nedávalo smysl, protože tam nebyli lidi. Museli se tam dovážet z velkých vzdáleností. Dělalo se to čistě z politických důvodů,” konstatuje. 

Ani rok 1989 pro něj neznamenal velké zadostiučinění, mimo jiné proto, že mu toho roku zemřela manželka, takže osobní trápení zastínilo radost z pádu komunistického režimu. „Na Ostravsku se toho stejně moc nezměnilo. Hodně ředitelů zůstalo sedět na svých místech, nebo si prohodili místo s náměstkem.”

Na odhalení pamětních desek na jejich bývalém domě v Mladé Boleslavi a na budově továrny v Kosmonosech se dnes dívá s mírnou skepsí: „Přišlo to pozdě a já nemám rád, když se věci přehánějí. Z dnes žijících lidí už mého otce nikdo nemohl znát. To je, jako by odhalili sochu Palackému.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Barbora Šťastná)