Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V osadě Na Horách
narozen 24. července 1934 v Šumperku
dětství a mládí v osadě Na Horách (Olšany)
nejstarší žijící rodák osady Na Horách
svědek ukrývání osob před gestapem v osadě Na Horách
v květnu 1948 po zásahu blesku rodina vyhořela
od roku 1960 bydlí v Horních Studénkách
řidič v ČSAD
Před druhou světovou válkou žilo v horských pohraničních oblastech většinou pouze německé obyvatelstvo. Jednou z mála výjimek byla severozápadní Morava, kde se více než třicet procent lidí hlásilo k československé národnosti, a v politickém okrese Zábřeh dokonce dvaašedesát procent. Tvořili zde úzkou šíji vesnic a osad obklopenou čistě německým prostředím. Přibližně uprostřed této oblasti stála mezi lesy v nadmořské výšce kolem pěti set metrů osada Na Horách (Olšanská hora). Dnes už v místních domech nikdo trvale nebydlí, ale ještě před půl stoletím tam čile pulzoval život. Nejstarším žijícím rodákem této české osady je Zdeněk Švéda, který vzpomíná na radosti i strasti místních obyvatel a také na válečné období, kdy se v osadě před gestapem ukrývalo několik lidí a v okolních lesích se pohybovali partyzáni, což nemohlo ujít pozornosti gestapa.
Uprostřed lesů
Zdeněk Švéda se narodil 24. července 1934 v porodnici v Šumperku, kam jeho maminku Marii Švédovou museli předtím koňským povozem přivézt z čtrnáct kilometrů vzdálené osady Na Horách, spadající pod obec Olšany. Svého otce nikdy nepoznal a žil na hospodářství společně s matkou, poručníkem a zároveň strýcem Josefem, strýcem Františkem, strýcem Jindřichem a prarodiči Josefem a Annou Švédovými. Jeho pradědeček Jan Švéda pocházející z Bušína se v osadě jako první natrvalo usadil. Sedláci a pastevci obhospodařovali místní polnosti v horách a pro občerstvení tam postavili kantýnu. A právě tu praděd koupil, přestavěl a postupně rozšiřoval, až nakonec k rodinnému hospodářství patřilo deset hektarů polností.
V osadě postupně přibyly další tři domy. První kousek vedle Švédových postavila rodina Štěpána Macka ze Zborova, další pak rodina Pecháčkových z Horních Studének a poslední rodina Rýznarových. Dne 9. srpna 1936 v osadě vysvětili kapli sv. Martina, k níž patřil také poutní dům. Vystavět ji nechal rodák z Olšan, páter Jindřich Valouch.
Na horských, nepříliš úrodných polnostech rodina Švédových pěstovala obilí, brambory, řepu, mák a také len. Půdu šetrně obhospodařovali, plodiny na jednotlivých polích pravidelně střídali a jednou za čas je nechali zatravnit jetelem. Jako jediní v osadě vlastnili koně, s jehož pomocí zúrodňovali polnosti, ale také přiváželi a odváželi vše potřebné v osadě. Na Horách neměli zavedenou elektřinu, a tak během žní všechny domácí zemědělské stroje poháněl žentour, převádějící sílu zvířat na řemenici. Až později ho nahradil dieselový agregát.
Místní lidé neměli jednoduchý život a většinu surovin potřebných k přežití si obstarávali sami. Zvláště v zimních měsících se ocitali v izolaci, a i když se lesní a polní cesty snažili protáhnout koněm taženou kládou a později malým pluhem, který vyrobil strýc, cesty často znovu sněhem zavál vítr. Zvláště pro děti se staly obtížné cesty do škol, buď do tři kilometry vzdálených Olšan, nebo stejně vzdálených Horních Studének. Starší děti tak často prošlapávaly cestu těm mladším. Nejen v zimních měsících se lidé v osadě po domech scházeli, aby si popovídali, ženy při draní peří, pletení košů, výrobě košťat nebo obšívání nitěných knoflíků. Jak vzpomíná Zdeněk Švéda, žili jako jedna velká rodina.
Soused Štěpán Macek se před gestapem ukryl v lesích
Zdeněk Švéda velmi rád vzpomíná na dětství prožité v osadě, kde tehdy žilo jedenáct dětí různého věku. Jejich hřištěm se stala volná příroda s loukami a lesy. Do školy nastoupil v roce 1940 v Horních Studénkách, rok po vypuknutí druhé světové války a bezmála dva roky po mnichovské dohodě, kdy osadu, okolní české obce a vlastně skoro celé pohraničí bez boje zabralo nacistické Německo a následně v něm zřídilo říšskou župu Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland).
Přímo v osadě prý Němci postavili pozorovací rozhledny. Zdeněk Švéda vzpomíná, že si na ně chodili hrát. Jednou vylezli nahoru a krátce poté přišel německý financ (pohraničník). Posadil se dole a začal svačit. Děti nechtěly být prozrazeny, a když pak kamarád Vojtěch Rýznar potřeboval na záchod, tak se vyčural z rozhledny. „Kapalo to přímo vedle něj a my jsme měli strach. Trvalo dlouho, než konečně odešel,“ vzpomíná Zdeněk Švéda.
Soused Štěpán Macek, jemuž v devíti letech padl otec v bojích první světové války, se stal jedním z prvních členů olšanské odbojové organizace, což je zaznamenáno i v kronice Olšan, uložené v SokA Šumperk. Tato ilegální skupina spadala do odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců. Místní odbojáři rozšiřovali letáky, organizovali sbírky pro rodiny postižené nacistickým režimem, pomáhali uprchlým zajatcům a také shromažďovali zbraně pro případ povstání. Štěpán Macek tím velice riskoval. V osadě žil nejen s manželkou Annou, ale také se dvěma malými dcerami. Jenomže na jaře roku 1944 gestapo rozkrylo odbojovou organizaci na severní Moravě a rozjelo rozsáhlé zatýkání. V kraji pak zatklo desítky odbojářů. Z vězení v Rudě nad Moravou se podařilo uprchnout Aloisi Kargerovi, který se poté nějaký čas ukrýval právě u Macků.
Do hledáčku gestapa se ale následně dostal i Štěpán Macek. Když si pro něj přišli do osady, utekl do lesů a ukrýval se v předem připraveném bunkru u osady. „Obdivoval jsem jeho ženu Annu Mackovou, rozenou Joklíkovou, že mu tam v noci nosila potraviny,“ vypráví Zdeněk Švéda a dodává, že Štěpán Macek se nakonec bez vážnější újmy dočkal konce války.
V osadě v domě po Pecháčkových za války bydlela rodina Joklíkových. Jejich syn Josef Joklík na konci války uprchl z nuceného nasazení v Mostě (tehdy německý Brüx) a pak se ukrýval doma na půdě. I jeho přišlo hledat gestapo (spíše šlo o německé četníky) a ptalo se na něj desetiletého Zdeňka, který zrovna kopal brambory na zahradě. „Věděl jsem, že se tam Josef Joklík ukrývá. Řekl jsem ale, že je na práci v Mostě. Řekl jsem to hodně hlasitě, aby Josef slyšel, že ho neprozradím.“ Josefa Joklíka tak i díky pamětníkově odvaze nenašli a osvobození se dočkal doma. V okolí se také ukrývali partyzáni z olšanské skupiny, kteří v kraji úspěšně provedli několik záškodnických akcí. Zdeněk Švéda se s nimi ale nikdy nesetkal.
Blesk je připravil o majetek
Dne 8. května 1945 sovětská vojska osvobodila Olšany. Zdeněk Švéda vzpomíná, že sice v okolí slyšeli střelbu, ale do osady přijel jen jeden sovětský voják na koni a boje se jí vyhnuly.
Válka sice skončila, ale v následujících letech rodinu zasáhlo několik tragických událostí. V květnu 1946 zemřela babička a o půl jedenácté v noci 12. května 1948 členové rodiny zaslechli ohlušující ránu. Dům během bouřky zasáhl blesk a vzplanula střecha. „To byste nevěřil, dvacet metrů dlouhý dům a celý hořel. V domě byl tehdy akorát strýc František, dědeček Josef, máma a já. Vzbudili mě, ať běžím k sousedům Mackům. V té záři už nešlo poznat, co hoří. Štěpán Macek pak vlétl do chlíva a vypustil jen jednu kravičku s telátkem a víc už nešlo. Děda zachránil nějaký peřiny a šuple hodil do sklepa. Když jsem se vrátil od Macků, tak už do domu nešlo vlézt. Už to celé hořelo. Sám jsem zažil, že do toho ještě jednou švihl blesk. Jako byste hodil petrolej do ohně. Zůstal jsem tam bosý jen v krátkých kalhotách a košili. Druhý den mě chlapci Rýznarovi oblékli,“ vypráví Zdeněk Švéda a dodává, že do osady pak od Zábřehu chodili zvědavci. Krajem se totiž šířila fáma, že v domě uhořel chlapec. „To jsem měl být já a stál jsem tam mezi nimi jako duch.“
Během chvíle tak rodina přišla o veškerý majetek a své hospodářství musela znovu postavit. V popel se proměnila i dědova rozsáhlá knihovna. Po této události se také prudce zhoršil dědečkův zdravotní stav a tři měsíce poté zemřel.
Poslední obyvatel osady
V roce 1949 Zdeněk Švéda ukončil měšťanskou školu ve Štítech. Do učení na automechanika se nedostal. V té době již více než rok v Československu neomezeně vládla komunistická strana a na školu ho údajně nepřijali kvůli matčiným sympatiím k Československé straně lidové. Nějaký čas tak pracoval doma, poté rok v zahradnictví a dva roky v olšanských papírnách. Po dvouleté vojenské službě nastoupil do ČSAD v Šumperku, kde zůstal až do penze, nejprve jako řidič nákladních vozů a později autobusů.
V roce 1960 se Zdeněk Švéda oženil s Marií Turkovou, s níž měl syna Zdeňka a dceru Danu. Přestěhoval se do Horních Studének, kde se svou manželkou žil i v roce 2017. Pravidelně však jezdil a jezdí do rodné osady Na Horách, v níž je od roku 1962 zavedena elektřina. Krajina se ale hodně změnila. Pozemky dlouhá léta spadaly pod jednotné zemědělské družstvo, které v rámci jejich scelení rozoralo většinu remízků. „Už to nemá ten horský ráz,“ dodává pamětník.
Dnes už v osadě trvale nikdo nebydlí. Jejím posledním obyvatelem byl pamětníkův od dětství chromý strýc František Švéda. Měl ohnutá chodidla a našlapoval bokem nohy. „Celý život pracoval víc než většina zdravých lidí.“ Zemřel 6. prosince 1992 a je pohřben v rodinném hrobě v Horních Studénkách.
BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.
SokA Šumperk, Kronika Olšan.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)