Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Svátek (* 1945)

• narodil se 2. prosince 1945 v Táboře

• rodiče byli v komunistické straně, před komunisty se schovali do pohraničí

• v roce 1963 pamětník absolvoval Průmyslovou školu jaderné techniky v Praze, obor konstrukce jaderných zařízení

• již od střední školy se věnoval kreslení

• po průmyslovce šel pracovat, po roce složil přijímací zkoušky na SUPŠ sochařsko-kamenickou v Hořicích

• v letech 1968 až 1973 studoval na AVU restaurátorství a sochařství

• v roce 1974 emigroval se svou budoucí ženou Barborou Blahutovou do Itálie

• v roce 1975 získal azyl v Německu, později se vrátil do Itálie na restaurátorské stipendium

• postupně získal velkou prestiž jako restaurátor a začal se věnovat i volné tvorbě

• proslavil se mj. kinetickými fontánami, ve svém díle snoubí živly, vodu a kámen

• v roce 1999 se vrátil do České republiky, v době natáčení bydlel ve Vlastiboři, se sochařkou Barborou Blahutovou má dvě dcery

Emigroval, aby viděl, co se děje ve světě. Ale ještě víc z vnitřního puzení moci svobodně tvořit. S kolegyní z AVU a budoucí životní partnerkou Barborou Blahutovou nasedli na podzim roku 1974 do vlaku směrem Vídeň. Když sledovali krajinu, kterou míjeli, těžko mohla v jejich vědomí nezaznít otázka – vrátíme se sem někdy? František Svátek za sebou nechal rodinu, kamarády a vydal se vstříc neznámému. Měl s sebou však něco důležitého – šikovné ruce, znalosti a odhodlání. Ty ruce jej nakonec dokázaly dobře uživit jako vyhledávaného restaurátora v Itálii, Německu, Švýcarsku a časem i jako sochaře, který se proslavil vlastní tvorbou. Jeho celoživotním zájmem je skloubení kamene a živlu vody, které vtěluje do tzv. kinetických fontán. Od devadesátých let je možné jeho svébytná a poetická díla potkávat i v České republice.

Schovat se do pohraničí

František Svátek se narodil 2. prosince 1945 v Táboře. Maminka Ludmila, rozená Vaňková, pocházela z Klikova u Suchdola nad Lužnicí, otec se narodil v Horní Bříze. Otec František Svátek byl učitelem a později i ředitelem školy, matka měla rodinnou školu a dělala různé práce jak v zemědělství, tak v kanceláři, nebo dokonce na dráze. František Svátek měl dvě sestry, jedna od sedmdesátých let žila na Kostarice, protože se zamilovala do spolužáka z vysoké školy, který odtamtud pocházel. 

Rodina byla věřící, babička z otcovy strany byla sudetská Němka, bigotní katolička. Musel jsem ministrovat, otec hrával při mších na varhany,“ popisuje pamětník rodinné kořeny. „Oba rodiče zároveň po roce 1948 vstoupili do komunistické strany, aby měli klid,“ dodává.

Byl jsem takový malý výzkumník

Přesto klid úplně neměli. „Otec jako ředitel školy v Klučenicích čelil potížím. Estébáci v Klučenicích zavraždili člověka, který se snažil založit odbory. Hledali se tedy falešní viníci, aby se to na někoho hodilo,“ vybavuje si František Svátek první větší rodinný střet se systémem. „Pamatuju si návštěvy pánů v dlouhých kabátech, úplné detaily už nevím, ale pak otce zbavili ředitelského místa. Údajně se to prolnulo s nějakou personální tlačenicí na jeho ředitelské místo.“ Z Klučenic se proto odstěhovali do Bechyně a po třech letech se přesunuli ještě dál, až do pohraničí, do obce Rapšach. „Byl to útěk, snaha dostat se z centra pozornosti a zajistit možnost studia pro děti, tedy pro nás,“ říká pamětník. „Tam měl svatej pokoj, chodil tam hrát na varhany do kostela a nikdo si nás nevšímal,“ vzpomíná František Svátek. 

Klid a svůj vlastní svět měl i malý František. „Už jako dítě jsem se toulal, za to jsem pak taky schytával výprasky, dnes už to chápu, že se o mě museli bát. Ještě v Klučenicích mě máma vždycky svěřila sousedce, ale já jsem se vytratil, obešel jsem vesnici, s každým se pozdravil...“ směje se pamětník. „Byl jsem takový výzkumník, zkoumal jsem třeba zamrzlej rybník a propadl se do vody, museli mě zachránit.“

Kreslení mě bavilo už na průmyslovce

Temná padesátá léta jako dítě příliš nevnímal. „Pamatuju si nějakou internacionální nástěnku ve smyslu, že černoši, Japonci a běloši jsou si rovni. Jinak jsem ideologii moc nevnímal.“

Když bylo Františku Svátkovi čtrnáct let, šel na Průmyslovou školu jaderné techniky v Praze, obor konstrukce jaderných zařízení, bydlel na internátě v Dejvicích. „Byla to výběrová škola, na kterou se hlásilo mnoho uchazečů, brali jich jen padesát z tisíce,“ říká a nezapírá, že stranická příslušnost rodičů hrála v přijetí roli. Školu a její kvalitu si nicméně pochvaluje. Mnoho učitelů tam bylo vyhozeno z vysokých škol, pro které nebyli dostatečně ideologicky vhodní. „Na technologii jsme měli třeba profesora, který žil za války v Americe,“ vzpomíná František Svátek. „Zažívali jsme tam i mnoho povinných ideových akcí. Například jsme dělali Fučíkův odznak. Svazáci se mě ptali, co jsem četl z ideové literatury, já řekl, že jsem nečetl nic, a oni, že mi nemůžou odznak dát, a já, že je mi to jedno. A prošlo mi to,“ směje se dnes František Svátek. Odznak prý nakonec dostal, protože svazák si potřeboval splnit kvótu. „Museli jsme samozřejmě chodit na První máj, kdo nešel, musel mít omluvenku, účast se kontrolovala,“ líčí František Svátek. Jaderná technika a budoucí sochař? K sochařství od ní není zase tak daleko, jak by se mohlo zdát. „Mě to kreslení a výkresy moc bavily, od druhého ročníku jsem se přihlásil na večerní kreslení, kde jsme kreslili akty a podobně, třeba v Obecním domě byly kurzy nebo později ve Fučíkárně.“

Přes ČKD na sochařskou školu

Školu končil v roce 1963. „Jako závěrečnou práci jsme měli vymyslet stroj, kterým by se rozdělovaly vzorky, které byly v takových pouzdrech, na sebe navázaných, a spouštěly se do reaktoru, aby se pak zjistilo, jak se chovaly. Mělo to být ovladatelné mechanickýma rukama...“ popisuje pamětník detaily své práce. Předložil asi dvacet návrhů řešení. Konstruktéři ze Škodovky z Plzně, kteří mu dělali oponenturu, byli jeho řešením nadšení a zvali ho tam s tím, že dostane stipendium na další studium. Ale František Svátek dal přednost Brnu a odešel do První brněnské strojírny na odbor nukleární techniky, na zkušebnu parogenerátorů. Tam mu to ale úplně nevyhovovalo. 

Podle zákona musel mít nejdříve šestiměsíční praxi na strojích, tu mu ale upřeli. „Oni moc nevěděli, co mám dělat. Já jsem byl nadšenej mladej konstruktér a že se naučím na těch mašinách. Ale oni, že mám jít do kanceláře překreslovat nějaký velký výkres, ale to se mi nezdálo, na to tam byly kresličky, ne průmyslováci,“ vykresluje pamětník anabázi hledání smysluplné práce v mamutím komunistickém podniku. „Pak mě přeřadili k chemikům, ale tomu jsem zase vůbec nerozuměl, protože chemii jsme měli tak maximálně v prvním ročníku, takže to byl nesmysl. Začal jsem tam ale chodit zase na kurzy kreslení a modelování a tam jsem pochopil, že mě modelování strašně baví. Abych se vyhnul nástupu na vojnu, tak jsem se přihlásil na ČVUT.“ Po prvním semestru to ale vzdal, pracoval v ČKD a pokračoval v chození na kurzy kreslení. Tady někde se blíží první umělecký zlom. Dozvěděl se o zkouškách na SUPŠ sochařsko-kamenickou v Hořicích. „Musel jsem si vyřídit asi třiadvacet podpisů, od hlavního konstruktéra až po hasiče,“ směje se František Svátek systému, kdy se pracující tehdy musel „doprošovat“ svého zaměstnavatele, aby jej uvolnil ke studiu. 

Chtěl jsem se naučit řemeslo a to se povedlo

Hořická škola ho bavila, navíc se mohl díky ukončené maturitě na průmyslovce věnovat jen odborným předmětům. Profesoři studenty podporovali, výuka byla kvalitní. Jeho závěrečná práce byla ležící figura v kameni. Už tady jej zajímala voda a kámen. „Pořád jsem přemýšlel o tom, vytvářet nějaká místa, kde by se člověk mohl uvolnit a soustředit, pořád mě zajímaly nějaké stružky a kanálky. A hlavně mě zajímalo naučit se dobře to kamenosochařské řemeslo. Což se stalo,“ shrnuje školní léta František Svátek.  

V roce 1968 tedy maturoval podruhé. Dva měsíce nato však přišla srpnová okupace. Prázdniny tehdy trávil u rodičů ve Mšeně u Mělníka, pamatuje si, jak tudy pochodovali polští vojáci. „Cítil jsem velké bezpráví. Kdyby někdo tehdy přišel a dal mi zbraň, že se jde bojovat, tak bych šel, bylo by mi v ten okamžik jedno, že můžu přijít o život. Člověk cítil to bezpráví,“ vybavuje si František Svátek hořké okamžiky nešťastného léta. 

Profesoři na AVU? Moc jsem si jich nevážil

V letech 1968 až 1973 studoval na AVU restaurátorství a sochařství. Byl v ateliéru sochařství profesora Bradáčka. Jeho nástup do školy se kryje s nástupem normalizace, který byl spojený s čistkami. Vzpomíná si, že přišli jen o jednoho asistenta, profesoři se tolik neobměnili. „Byla tam taková dvojí morálka, když se sedělo někde u piva, vedly se řeči, a pak ten samej člověk stál čestnou stráž jako milicionář. Moc jsem si jich celkově nevážil. Ani výuka nebyla úplně dobrá.“ František Svátek měl různé tahanice ohledně diplomové práce a studijních předmětů, někdy to přerůstalo do osobních antipatií. Jako příklad udává klauzury. „Modeloval se akt v životní velikosti, kvůli nemoci jsem to udělal za krátkou dobu. A on mi povídá, že to mám nejlepší, ale že jsem to dělal krátce, tak mi jedničku nemůže dát. Vždycky si na mě něco našel…“ 

„Někteří studenti byli partajníci, jiní ne,“ otevírá pamětník otázku členství v KSČ. „Mě se snažili dostat do partaje, že mi vzkazuje pan profesor, že se o mně jednalo, že nějaký soudruh řekl, že mám vstoupit do strany. Tak jsem jim řekl, ať soudruhovi vyřídí, že až mi vysvětlí, proč bych tam měl vstoupit, tak pak já mu vysvětlím, proč tam nevstoupím. Proč? Neplánoval jsem kariéru, chtěl jsem se obyčejně živit a věděl jsem, že jsem dobrý kamenosochař, který se uživí a pro sebe si bude dělat svoje věci. Neplánoval jsem, že budu slavnej sochař.“ Škola mu však kromě vzdělání a dalších životních zkušeností přinesla do cesty i životní partnerku Barboru Blahutovou. 

O emigraci měl jasno

Rozhodnutí emigrovat se ve Františku Svátkovi dle jeho slov zrodilo už ve škole v Hořicích. „Hlavním důvodem bylo to, že nebylo kde pracovat, že jste nesehnal ateliér, který by byl dobrý a dobře osvětlený. Na Slovensku tehdy mívali ateliéry i s byty, ale tady v tomto směru nebyla žádná perspektiva. A měl jsem potřebu vidět, co se děje v okolním světě, jako každý mladý člověk. A zajímalo mě, jestli obstojím v zahraniční konkurenci.“ 

Během normalizace už měl pamětník jasno. Přispěl k tomu svým způsobem i Jan Palach. Nechtěně podle něj ukázal, že náprava společnosti není možná. „Bylo mi ho strašně líto. Chápal jsem to jako extrémní protest, ale bylo mi jasné, že se tím nic nezmění, že lidi nevyburcuje. Pamatuji se, jak jsem šel v průvodu, koukal na jeho fotku a bylo mi líto jeho rodičů. Ano, v zahraničí to udělalo daleko větší rozruch, ale lidi se sami už znormalizovali,“ konstatuje František Svátek. „Byla taková atmosféra, že kromě jednoho dvou kamarádů jste nemohl už nikomu důvěřovat.“

Emigroval v roce 1974, rok po absolutoriu.

Anabáze po azylových centrech

V listopadu 1974 nasedl spolu s Barborou Blahutovou do vlaku směr Vídeň. Jeli každý v jiném kupé, aby si je celníci nespojili a nedošlo jim, že chtějí emigrovat. On jel oficiálně za svojí sestrou, která žila v Kostarice, Barbora dostala klasický devizový příslib. „Vzali jsme si jen ty nejnutnější věci, jako když jede člověk na dvacet dní, aby to nebylo podezřelé. Nemůžete si vzít třeba s sebou diplom z univerzity,“ vypráví pamětník. Nikomu se tehdy nesvěřil, kromě rodiny. Maminka nebyla nadšená, bylo to těžké, nechtěla ho pustit. „Ale to naštvání je takový, že si říkáte, nestojím o to tady žít.“

Z Vídně pokračovali do Říma, kde měla Barbora známé, u kterých bydleli. Jaké byly první pocity? „Najednou jste neměl strach, když jste potkal policajta, ale na druhou stranu to bylo všechno cizí,“ líčí první dojmy ze svobodné země František Svátek. Získat azyl bylo prakticky nemožné, bylo tam mnoho uprchlíků z Peru, takže odjeli začátkem roku 1975 do Německa. Prošli několika azylovými centry, chodili na jazykové kurzy a dostávali základní podporu. „V těch lágrech to nebyla nic moc zkušenost. Byl jsem na pokoji s třema Rumunama, vzpomínám si, že tam byl smrad, ale nesmělo se otevřít okno, hned byli agresivní,“ vybavuje si jen nerad období, které bylo plné nejistoty a čekání.

Měl jsem ty emigrantské sny

Naštěstí se pamětníkovi podařilo získat stipendium v Římě do Centrálního restaurátorského institutu, Instituto Centrale per il Restauro. Takže se přesunuli do Itálie. „Bylo tam tehdy levně, dokázali jsme vyžít z toho stipendia, a brzy jsme začali pracovat.“ Barbora restaurovala archeologické nálezy, tedy keramiku a malé bronzy, pamětník dělal hlavně římskou fresku a mozaiky. „Uživit se tím dalo velmi dobře, to dnes už není,“ popisuje František Svátek. „Na druhou stranu nebyl vůbec prostor na volnou tvorbu, nebylo kde. Každé tři měsíce jsme navíc museli vyjet za hranice, měli jsme jen ty azylové pasy.“ Pak přišly děti, v roce 1977 dcera Francesca. Museli se kvůli tomu vrátit do Německa, odešli do Düsseldorfu, později se narodila druhá dcera. Teprve po osmi letech mohli požádat o občanství, taková byla tehdy pravidla. 

S rodinou byli ve sporadickém kontaktu, ale později je rodina mohla i navštívit. „Ale míval jsem ty emigrantské sny,“ říká František Svátek. „Zdálo se mi, že jsem na Kulatém náměstí v Praze, jdou mě zkontrolovat policajti, a já nemám papíry a oni poznají, že jsem utečenec... Takovýhle sny jsem míval, budil jsem se zpocený. Trvalo to dobrých deset let, vracelo se to.“

Na cestě za vlastní tvorbou

První vlastní věci začal František Svátek dělat až začátkem osmdesátých let. Učil už i na univerzitě v Kasselu a zároveň pracoval na kontraktech pro jiné subjekty. Zúčastnil se i první sochařské soutěže. „Vědělo se, kdo to má vyhrát,“ poukazuje pamětník na nečestnost, která ho tehdy hodně štvala. „Když se odtajnila jména, byl jsem druhý, tak mě šoupli až na čtvrté místo. K němu se však vázala finanční odměna, tak mi ji taky nějak dokázali upřít. Zkrátka, nebyl jsem Němec a dali mi to pocítit. Říkal jsem si: Tady u vás já už nebudu ani chvilku.“ V roce 1983 se přesunuli do Švýcarska, kde strávili půl roku, a pak zase do Itálie, na sever. „Mně už bylo skoro čtyřicet a měl jsem poprvé svůj ateliér a mohl jsem se začít věnovat volné tvorbě.“ Je třeba říct „konečně“. Navzdory všemu uznání a prestiži na poli restaurátorství jeho duše chřadla, když netvořil. „Když to nemůžete dělat, život pro vás nemá žádnej smysl,“ vyznává se František Svátek z vnitřního nutkání k uměleckému vyjádření. 

Proslavila jej díla spojující vodní prvek a kámen. „Ale bylo to těžké. Finančně, časově, vůbec s možnostmi. Pořád mě ta zakázková práce zdržovala, měl jsem pocit, že bych měl být dál, furt jsem něco tak jako doháněl. Buď jste se o soutěžích vůbec nedozvěděl, ale hlavně bylo důležité mít galerii, která by za vámi stála. Tak tu jsme neměli. No ale začali jsme dělat výstavy, třeba ve Florencii, něco se hned prodalo do Japonska. Bylo to ale těžké. Něco mi ukradli, soudil jsem se. Restaurátorství mě však muselo živit i nadále.“ 

Restaurátorská stopa po celé Evropě

Zpětně však pamětník kladně hodnotí, že se vždy dostal k zajímavé a prestižní práci. S Barborou Blahutovou dělali například čtyři sousoší na bance Credit Suisse v Curychu. Ve Švýcarsku také vytvořil nový oltář v barokním stylu pro klášter Einsiedeln, který pak vysvětil papež Jan Pavel II., a podobně.

„Naučil jsem se vždy něco nového, jezdíval jsem i na školení. Přestože to bylo náročné, rozhodnutí emigrovat bylo správné. Získal jsem jinou perspektivu, nadhled, tady jako by se to zaseklo. Ale i na Západě jsem se zbavil iluzí, třeba jsem si myslel, že je všechno férové, tak to teď vím, že taky už není.“ Jednu výhodu oproti západnímu kapitalistickému systému dokáže František Svátek dokonce najít i na socialistickém uměleckém provozu. „Tady jste měl výhodu, že jste byl vlastně pořád sociálně a zdravotně pojištěnej. Když jste měl zakázku, tak vám strhli jen pár procent. Na Západě výtvarníka nikdo nepojistil. My jsme se museli pojistit soukromě, platili jsme násobné pojistné v porovnání se státní pojišťovnou a nakonec jsme dostali sotva to, co jsme za dvacet let zaplatili na pojistném...“ vypráví a ukazuje, že nic není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát, a všude je tzv. chleba o dvou kůrkách. 

Říkat pravdu a nic než pravdu

Přes těžkosti je dnes jeho volná tvorba v podobě tzv. kinetických fontán dostupná po celém světě, v Japonsku, Itálii, Švýcarsku a od konce devadesátých let začala vznikat jeho díla i v Česku. Fontány najdeme v Praze, Třinci, Jindřichově Hradci nebo třeba v táborském Husitském muzeu. V Putimi vznikla ojedinělá Socha Dobrého vojáka Švejka. 

První návštěva v roce 1990 prý Františka Svátka dojala. „Pole posekaný, cesty udržovaný, vnímal jsem všechno intenzivně,“ sdílí svůj emigrantský pohled na návrat do vlasti. „Ale přišlo mi, že to s tou privatizací přehánějí, že náboženství soukromých rukou taky není všespásný, dost se toho rozkradlo. Měl jsem naději, že se bude budovat opravdová demokracie, ale viděl jsem, že to začalo být jako na tom Západě, ne-li horší. Dnes mám pocit, že žijeme v rozdělené společnosti, bojím se, že se lidem neříká pravda a že politika směřuje ke konfrontaci. Cítím, že se věci přestávají dát říkat nahlas. Zásadně by se měla říkat pravda o všem a neodsuzovat lidi s jinými názory.“

V roce 1999 se František Svátek vrátil do České republiky natrvalo – žije ve Vlastiboři, kde se věnuje výhradně volné tvorbě.