Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Švadlenka (* 1963)

• narodil se 29. prosince 1963 v Praze

• jeho rodiče pracovali v ČKD

• od šesti let hrál fotbal, nejprve za Pragovku, poté byl dlouholetým členem klubu Slavia

• vystudoval stavební průmyslovou školu

• ze Slavie přešel do Xaverova a později do Čelákovic

• kvůli zdravotním problémům fotbalovou dráhu opustil a začal se věnovat umění

• věnoval se sochařství, píše ale i poezii a písně

• v roce 2024 žil v Praze

Fotbalista, sochař, básník a zpěvák. Jan Švadlenka za svůj život vystřídal spoustu profesí, ale u umění zakotvil nejdéle. Přitom se svého času pyšnil přezdívkou „nejtvrdší hráč Slavie”. 

Jan Švadlenka se narodil roku 1963 na pražské Bulovce. Jeho otec Jiří pracoval jako soustružník v ČKD a matka Helena Švadlenková ve stejném podniku pracovala jako kreslička. Jedna z prvních vzpomínek, kterou si Jan Švadlenka vybavuje, je okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Tehdy pětiletý Honzík se s rodiči zrovna vracel z dovolené v Jugoslávii. „Otci nabízeli, aby zůstal ve Vídni. Ale nakonec se rozhodl, že se vrátíme kvůli rodičům. Nechtěl je opustit. Když jsme se vraceli, potkávali jsme tanky,” vybavuje si. Jelikož se Švadlenkovi rozhodli do vlasti vrátit, malý Honzík zažíval pravé normalizační dětství. „Paní učitelka byla velmi zapálená pro režim, takže jsme všichni museli být pionýři. Stáli jsme u pomníku na náměstí povinnou stráž s červeným šátkem a bílou košilí,” popisuje, v jakých poměrech děti tehdy vyrůstaly.

Říkali mi nejtvrdší hráč Slavie

I když byl budoucím hráčem Slavie, v dospělosti nesnášel symbol hvězdy, který byl spojován s komunistickou ideologií. Už jeho první setkání se socialistickým symbolem nedopadlo dobře. V páté třídě spolu se spolužáky hráli v divadle Gong krátké představení. „Dívky tančily s červenými mašlemi, pak je položily doprostřed pódia a já jsem měl přijít, najít konce těch mašlí a zvednout je nahoru. Těch mašlí bylo pět a měla z nich vzniknout sovětská rudá hvězda. Já jsem tenkrát nenašel ty konce mašlí, tak jsme se tam přetahovali a bylo to strašně komický, všichni se smáli. S odstupem času jsem rád, že se mi tu hvězdu nepodařilo vytvořit,” přiznává pamětník. 

V době zkaženého divadelního představení už hrál fotbal. Začínal v týmu Pragovka a v osmi letech přešel do Slavie. Normalizační sedmdesátá léta prožil jako dítě a dospívající mladík. Všudypřítomnou ideologii tak tolik nevnímal. S fotbalem se navíc občas dostal i do zahraničí. „Nejdál jsme vyjeli do Itálie, hráli jsme přátelský zápas na soustředění, to bylo fajn. V první lize jsem byl dva roky, mám odtamtud hodně zážitků,” přiznává Jan Švadlenka. Tehdy se mu také začalo přezdívat nejtvrdší hráč Slavie. „Zabraňoval jsem v útočných akcích skluzy. Ve skluzu jsem zasáhl balon a zároveň jsem kolíkama zasáhl i nohu protihráče. Tenkrát se to nepočítalo jako faul, protože jsem zasáhl ten balon, dneska už by to byla žlutá karta,” přiznává se smíchem. 

Postupem času si ale i Jan Švadlenka začínal uvědomovat, v jakém režimu vlastně žije. „Vadilo mi, že se člověk nemohl svobodně vyjádřit, a taky všude ty hvězdy,” vrací se pamětník k jednomu ze symbolů socialismu. „Jednou jsem se vracel po tahu ve tři hodiny v noci a v Ďáblicích jsem narazil na takové sloupy, kde na vrcholu byly plechové hvězdy. Tak jsem tam vylezl, mačkal jsem ty hvězdy a zahazoval je na zem,” přiznává. Ve stejné době přišel nápad na emigraci. „S kamarádem Martinem jsme vyrazili vlakem do Norimberku, kde on měl tetu, která tam provozovala penzion. Naivně jsme si mysleli, že nás tam u sebe nechá bydlet. Ale když jsme přijeli, tak řekla, že nemá místo a ať jdeme na ubytovnu,” vrací se Jan Švadlenka ve svých vzpomínkách. Na ubytovně se ale mladým fotbalistům žít nechtělo, a tak si začali celou emigraci rozmýšlet. „Režim mi vadil, ale říkal jsem si, že se tady nemám tak zle, tak vlastně nemusím pryč,” přiznává pamětník. S kamarádem proto zašli do norimberské herny, kde vyhráli nějaké peníze, za které si koupili džíny a nový balon. Jan Švadlenka ho poté dovezl svému novému klubu Xaverov, za který tehdy začínal hrát druhou nejvyšší soutěž. „Koupil jsem ho jako dárek, protože jsme hráli zápas a já tam nepřišel. Řekl jsem, že jsem byl na zájezdu v Norimberku,” dodává, co ze zamýšlené emigrace tehdy zbylo. 

Na rudou hvězdu jsem navlékl rolák 

Oba kamarádi se vrátili do vlasti, kde je ale brzy čekala sametová revoluce. Ve studentském průvodu 17. listopadu 1989 sice Jan Švadlenka nebyl, ale dalších demonstrací už se účastnil. V revolučních dnech se opět vrátil ke svému zvyku ničení hvězd na sloupech. Na jeden velký sloup si musel vzít žebřík a hvězdu na jeho vrcholu chtěl přepilovat. Malým pilníčkem to ale nešlo. „Tak jsem sundal černý rolák a oblékl jsem ji do černého roláku. Pak kolem jezdili mnozí přátelé a dodnes si pamatují, jak tam místo hvězdy vlály rukávy toho roláku do strany,” dodává pamětník pyšně. Za tenhle husarský kousek už mu díky měnícímu se režimu nic nehrozilo. 

Ke zbavování se komunistických symbolů ale chtěl přesvědčit i ostatní, v listopadových dnech měl proto proslov na Václavském náměstí. „Vyžádal jsem si mikrofon a tři dny po demonstraci na Národní jsem mluvil o tom, že jsem založil Organizaci na snímání hesel a symbolů stalinismu. Říkal jsem, kdo se na to má pořád dívat,” vypráví. Vyzval lidi, aby šli sejmout obrovskou hvězdu, která visela na paláci Ligna, který stál na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. „Všichni na mě koukali, co blbnu. Mysleli si, že dost riskuju, že ještě není všechno hotový. Nicméně jsem svobodně odešel.” To ale ještě nebyl konec. Druhý den cestou na trénink si Jan Švadlenka všiml zvláštního člověka, který na něj zíral v tramvaji. „Věděl jsem, že se něco děje. Tak jsem vystoupil z tramvaje, že odejdu, a on vystoupil za mnou. Nastoupil jsem do taxíku a ujel jsem mu. Viděl jsem na jeho tváři strašný výraz vzteku, takže jsem věděl, že to byl nějaký tajný, který mě sledoval,” vypráví příhodu jako vystřiženou z filmu. Jan Švadlenka se pak na radu svých přátel na pár dní „uklidil” do léčebny v Bohnicích. Když ho pak na revers pustili, vrátil se do téměř svobodného světa.

Jan Švadlenka hrál fotbal až do roku 1994, pak ale sport kvůli zranění pověsil na hřebík. Místo toho se začal zabývat uměním. Vždy rád maloval, ale jednou během výletu na Karlštejn ho ve stánku zaujaly kožené obrázky a plastiky. „Začal jsem to dělat taky. Lepil jsem to na sololit, používal jsem různé materiály. Mosaz, měď, kámen, různé lastury. Všechno jsem kombinoval s kůží a dělal plastiky,” vybavuje si své umělecké začátky. Pak do jedné kožené plastiky přidal i kus dřeva a tak se dostal k sochařině. „První socha se jmenovala Sen o znovuzrození a byla to taková plastika se dvěma vejci. Pak jsem pokračoval dál,” vypráví pamětník. V jeho tvorbě se často opakují motivy vody a nadpozemských bytostí, převážně andělů. Jedna z jeho soch stojí třeba u fotbalového hřiště v Říčanech, nedávno vytvořil i sochu pro obec Mukařov. Dvě z jeho děl použil režisér Juraj Jakubisko ve svých filmech. Jan Švadlenka například do filmu Bathory vytvořil pětatřicet šachových figurek vysokých jeden metr. „Byla to pro mě velká pocta. Šachy jsou ve filmu dobře vidět, hrají tam s Karlem Rodenem a dalšími herci, i s tou britskou herečkou, která hraje hlavní roli,” prozrazuje pamětník pyšně. Jeho sochy se dostaly až do Velké Británie, po natáčení pro ně totiž našel kupce. Ve filmu si zahrála i socha s názvem Zasněná. Do filmu Post Coitum si ji vybral opět Juraj Jakubisko. 

Velká Británie není jediné zahraniční místo, kam se díla Jana Švadlenky dostala. Jedna jeho socha našla domov až ve Vatikánu. Jeho přítel Petr Hroch Binder ji tam donesl v rámci své pouti, kterou vykonal z Horního Hradu u Karlových Varů až do centra Říma. „Požádal mě o vytvoření sochy svatého Václava, jedna menší měla pětadvacet centimetrů a ta větší až sedmdesát a on je nesl pěšky do Vatikánu. Nechal je posvětit samotným papežem,” uzavírá Jan Švadlenka své vyprávění. I po šedesátce se dál věnuje sochaření a v roce 2024 dostal ocenění čestného občana Prahy 8.