Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Švadlenka (* 1929)

Adolfe, nedělej potíže! Stačí, že tvůj táta byl v buržoazním odboji.

  • narozen 21. března 1929 v Blížňovicích

  • vystudoval průmyslovou školu a poté pracoval jako konstruktér

  • syn významného spolupracovníka paraskupiny SILVER A a význačné osobnosti odboje na Pardubicku Adolfa Švadlenky

  • otec od roku 1934 členem ČSSD

  • otec byl blízkým přítelem Bohumila Laušmana, pracoval pro něj jako řidič

  • rodina koncem roku 1941 kontaktována parašutistou Valčíkem

  • Adolf Švadlenka st. se za války aktivně podílel na pomoci výsadku SILVER A

  • otec 24. června 1942 zatčen, o týden později popraven (2. července 1942)

Následující řádky přibližují příběh významného spolupracovníka paraskupiny SILVER A a význačnou osobnost odboje na Pardubicku Adolfa Švadlenky, který byl 2. července 1942 popraven na Zámečku v Pardubicích. V rozhovoru s Martinem Reichlem na něj zavzpomínal jeho syn Adolf Švadlenka.

Otec odbojář

Adolf Švadlenka st. se narodil 2. června 1904 v Blížňovicích, vzdálených asi 20 kilometrů od Chrudimi. Byl jediným synem manželů Stanislava a Antonie Švadlenkových. Měl tři sestry – Anežku, Marii a Evu. Po ukončení obecné školy se Adolf Švadlenka vyučil kolářem v Chroustovicích. Po návratu z vojny pracoval na statku ve Vestci u Chrudimě. V roce 1928 se oženil s Antonií Nevečeřalovou z Dvakačovic. Následujícího roku se manželům narodil syn Adolf, o tři roky později dcera Marie. V roce 1932 se rodina Švadlenkova přestěhovala do nedalekých Mikulovic. Adolf Švadlenka nejprve pracoval ve velkostatku Hořeňovský v Dražkovicích.

Roku 1934 se stal členem Československé strany sociálně demokratické a v následujícím roce přijal paralelně ke své práci v Explosii místo řidiče, převážně pro potřeby sociálnědemokratického poslance Národního shromáždění Československé republiky Bohumila Laušmana. Adolf Švadlenka vozil Tatrou 57 Bohumila Laušmana na stranické schůze či za kolegy po celé Vysočině. „V Pardubicích byl konkurz na nového řidiče. Přihlásil se můj táta a pan Valenta. Laušman se ptal táty: ,Znáš Vysočinu? Budeme jezdit po Vysočině! Táta odvětil, že ji zná moc dobře.“ Pro svou zodpovědnost a názory, jež zastával, se Adolf Švadlenka stal osobním přítelem tohoto významného předmnichovského politika. Po vpádu Německa do Československa v březnu 1939 opustil generální tajemník ČSSD Bohumil Laušman na základě doporučení vedení své strany republiku. Emigroval do Anglie, kde začal okamžitě aktivně politicky působit. Stal se členem Státní rady československé v Londýně.

Ve 30. letech získal Adolf Švadlenka novou práci: „Laušman mu sehnal místo v Semtíně ve skladu pohonných hmot, proto se rodiče přestěhovali do Mikulovic, aby to měl blíž do práce. Vydával benzín do služebních aut.“

Dětství a mládí

Adolf Švadlenka ml. se narodil 21. března 1929. Vzpomíná na dětství: „Já jsem do Blížňovic jezdil k babičce a dědovi na prázdniny. Měl jsem tam výborného kamaráda Josefa Matouška. Táta mi vždycky říkal: ,Ne, aby ses tam válel! Musíš jim pomáhat. Oni měli pole, asi dva a půl hektaru. Chodil jsem s nimi pracovat. Muselo se jít tři čtvrtě hodiny pěšky! Všechno mi museli ukazovat, já neuměl ani vzít hrábě do ruky.“ V mládí také hrával za Mikulovice fotbal. „Já jsem za Mikulovice hrával fotbal. Byl jsem v bráně. Trénoval nás pan učitel Chládek. Vedl také fotbalový tým Pardubic. Pozval si mě do ředitelny a přesvědčil mě.“

Chodil do obecné školy v Mikulovicích. S učitelem Chládkem, který se později stal ředitelem školy, se po válce často stýkal. Poté přešel na měšťanskou školu v Chrudimi na Skřivánek. Následně se vyučil soustružníkem kovů. Řemeslu se pak věnoval po celý život: „Mě řemeslo už od školy hrozně bavilo. Mistr mi říkal, že mi to hrozně jde, ale to bylo tím, že jsem to měl rád,“ říká pamětník. Po vyučení pracoval v Semtíně, a protože se projevoval jako velmi šikovný pracovník, podařilo se mu dostat na průmyslovou školu: „V konstrukci byl mistr Kreml. Když viděl mou práci, tak říkal: ,To je hloupost, abys tady byl. Ty musíš jít na průmyslovku. Já mu sice moc nevěřil, ale on to opravdu zařídil. Za čtrnáct dní jsem nastoupil v Chrudimi na průmyslovku.“ Po škole se opět vrátil jako konstruktér do Semtína.

Jak již bylo řečeno, za války se Adolf Švadlenka st. zapojil do protinacistického odboje. V Anglii dostávali parašutisté kontaktní adresy na osoby, na které se mohou v protektorátu obrátit: „Dostali, myslím přímo od Laušmana, adresy, na koho se mají v protektorátu obrátit. Mezi nimi byl i můj táta.“

SILVER A

Dne 28. prosince 1941 byl zahraničním odbojem z Anglie vyslán na území republiky odbojový paravýsadek SILVER A ve složení: npor. Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík a četař radiotelegrafista Jiří Potůček. Této skupině bylo jako působiště určeno Pardubicko. Měla proto s sebou seznamy vlastenců, jež jim v Londýně dal k dispozici právě Bohumil Laušman. Mezi jinými obdržela i tyto informace na Adolfa Švadlenku z Mikulovic: Ada z Mikulovic (otec Stanislav Švadlenka) je 170 cm vysoký, má tmavé prořídlé vlasy, poněkud vysedlé lícní kosti, hranatý obličej, bezvousý, hnědé oči. Pracuje v Explosii, dělal šoféra Bohumilu Laušmanovi. Připomenout mu cestu do Prahy 1. září 1939, kdy se Laušman schovával před zatčením a kdy ho Švadlenka odvezl na venkov. Ať si vzpomene na lístek a dopis, které Švadlenkovi poslal Laušman od Bělehradu.

Skupina nebyla vysazena přesně dle plánu u Heřmanova Městce, ale u Senice na Poděbradsku. Valčík se nejprve chtěl obrátit na Františka Bureše v Chrudimi. Poté, co zjistil, že byl zatčen, zamířil do Mikulovic. U zamrzlého rybníka narazil na skupinu chlapců, kteří si užívali vánoční prázdniny. „S kamarády z Mikulovic jsme hráli na zamrzlém rybníku hokej. Ze strany z hráze k nám přišel chlap a ptal se, kde bydlí Švadlenka. Milan na mě ukázal, že jsem jejich syn. Ten chlap se mi představil jako Josef Krejča z Trávné. V té obci jsme měli příbuzné stejného jména. Věděl jsem, že Krejča je můj strýc, ale nikdy jsem ho neviděl. Pak jsem ho dovedl k nám domů,“ vzpomíná na celou událost Adolf Švadlenka ml.

Syn Adolfa Švadlenky odvedl neznámého člověka do rodiny. Když se Adolf Švadlenka starší vrátil v odpoledních hodinách domů ze zaměstnání, nejprve nově příchozímu nedůvěřoval. „Když přišel táta domů, tak si začali s tím chlapem povídat. Zaslechl jsem, že je parašutista. Pak ale odešli nahoru do ložnice. Nám pak tvrdil, že je to jenom známý.“

Valčík žádal o rychlou pomoc při převezení vysílací a přijímací stanice Libuše a padáků a leteckých souprav z místa seskoku u Poděbrad. Kromě Adolfa Švadlenky spolupracovali s parašutisty také František Valenta, Josef Janíček a bratři Tycovi z Dražkovic. Do tří dnů úkol splnili. Vysílačka Libuše byla dopravena do lomu Hluboká bratří Vašků u obce Ležáky, kde byla provozována pět měsíců. Adolf Švadlenka měl svůj podíl na získání potřebných dokladů pro vystavení občanských legitimací. Později se u Švadlenkových v Mikulovicích nepravidelně scházeli členové skupiny SILVER A. V této činnosti jim pomáhali Pavlasovi, kteří pracovali na velkostatku Slavíkových z Čívic, mlynář Žitek z Chroustovic, rodina Švadlenkova z Blížňovic. Obuv a ošacení zabezpečoval převážně pan Dvořák ze Semtína.

Adolf Švadlenka sháněl nejrůznější cenné zprávy, o které byl žádán. Pro získávání těchto zpráv musel podnikat dlouhé cesty vlakem na Valašsko, na Moravce, do Prahy či na Českomoravskou vrchovinu. Cestoval převážně o víkendech: do vzdálenějších oblastí vlakem, do bližších míst na kole. Do této ilegální práce zapojil i svou mladší sestru Evu Švadlenkovou, která žila s rodiči v Blížňovicích. Sháněla informace v okolí Hrochova Týnce, Chroustovic a Březovic a současně zajišťovala ve mlýnech potřebné potraviny. Skupina SILVER A a její spolupracovníci měli pro zahraniční odboj v Anglii velkou důležitost.

V Blížňovicích seznámil Adolf Švadlenka st. své rodiče s Josefem Valčíkem pro případ nutnosti krátkého ukrytí parašutisty. Do obce přijeli na kole koncem března 1942 společně se synem Adolfem: „Táta mi řekl, abych se sebral a zajel s Valčíkem do Blížňovic. Jen používal jiné jméno, ne jeho pravé, bohužel si ho už nepamatuju. Ptal jsem se, co tam budeme dělat? Jen mi řekl, že máme Valčíka někde představit. Valčík vezl velkou tašku. On nám zakázal se do ní dívat, ale já jsem byl hrozně zvědavý a otevřel jsem ji. Uviděl jsem zbraň a lekl jsem se. Tak jsme se sebrali a jeli jsme na kolech.“

Rodina Švadlenkových byla pravidelně kontrolována policií: „Místní policie nás dostala pod dohled. Chtěli po nás občanské průkazy a zaměstnání. Máma jim řekla, že dělá v Semtíně. Hned nasedli do auta a jeli si ověřit, že je to pravda. Pak přijížděli každý pátek, aby zkontrolovali, že jsme doma.“

Zatýkání a popravy

Sedmadvacátého května 1942 uskutečnili parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha. Následovalo období ohromného teroru z německé strany zaměřené proti českému národu – zavedení stanného práva, vyhlazení Lidic. Šestnáctého června 1942 parašutista Karel Čurda zradil v Praze všechny skupiny, se kterými byl ve spojení. Dne 17. června 1942 začalo zatýkání také na Pardubicku. Dne 24. června 1942 v dopoledních hodinách, v den vypálení Ležáků, byl na pracovišti v závodě Explosia zatčen Adolf Švadlenka st. zatčení: „Gestapo přišlo za otcem do práce, do Semtína. Bylo to večer, kolem dvacáté hodiny. Domů se už nevrátil. Byli jsme s maminkou doma a čekali jsme.“

Po týdenním marném vyslýchání, mučení a týrání byl otec 2. července 1942 ve večerních hodinách ve svých 38 letech na Zámečku v Pardubicích s celou 39člennou skupinou popraven. Těla byla v krematoriu spálena a popel gestapo nechalo vysypat do řeky Labe. Valenta byl po neúspěšné sebevraždě v červnu 1942 internován v ústavu pro duševně choré v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Přežil zde válku a mohl o příběhu Valčíka podat nejpodrobnější informace. „Můj táta to odnesl. Valenta válku přežil a vrátil se z psychiatrické léčebny, kde byl část války.“

Adolf Švadlenka svého otce navštívil ještě před popravou: „Maminka mi říkala: ,Ádo, tak to je jasné, že s ním gestapo něco dělalo. Pak mi dala pro něj prádlo a poslala mě zjistit, co se stalo. Přijel jsem na gestapo do Pardubic. Dozorci se mě hned ptali, co to mám. ,Prádlo pro tatínka. Já jsem Švadlenka, říkal jsem jim. Začali hledat, jestli je tam nějaký muž toho jména. Pak ho přivedli na vrátnici. Já jsem myslel, že budu brečet. Táta byl úplně jiný, než jsem si ho pamatoval. Výslechy mu zjevně dávaly hodně zabrat. Byl pomlácený a snad o deset kilo lehčí.“

Poválečná doba

Nastala poválečná doba. Vzpomínky na otce tvoří významnou součást jeho života. Nejednou po něm chtěli, aby na něj zavzpomínal veřejně a aby o něm něco řekl. „V obci se to všichni dozvěděli. Starosta za mnou přišel, abych šel přednášet na schůzi. Já mu odporoval: ,Neblázněte! Vždyť já neumím mluvit! Co vám tam budu vypravovat? Prosil jsem mámu, aby tam šla se mnou. Pan učitel Chládek mi také často říkal: ,Nezapomeň na tatínka! Musíš si na něj pamatovat, protože to byl dobrý člověk! Na to jsem si tehdy vzpomněl. U Tlapáků se dělaly veřejné schůze, většinou to bylo na posvícení.“

Bohužel nedočkal se vždy pouze obdivu, ale také závisti a výčitek. V životě ho nejednou obviňovali, že jeho otec pracoval pro buržoazní odboj: „Dostat se na průmyslovku byl pro mě velký problém. Nechtěli mě vzít, protože můj táta byl podle nich v buržoazním odboji. Pořád to mleli dokola: ,Adolfe, buďte ticho! Nedělej si další průšvihy, stačí, že tvůj otec dělal buržoazní odboj! Situace vyvrcholila v roce 1951. Do rodiny Švadlenkových přišli dva neznámí muži s nejasným pověřením jisté organizace, kterou odmítli uvést. Jejich cílem bylo projednání navrácení Československého válečného kříže. Svůj požadavek zdůvodnili tvrzením, že šlo o prozápadní odboj považovaný za buržoazní. Rodina zásadně vrácení odmítla. Matka i syn trvali na svém. Válečný kříž zůstal trvale v rodině jako čisté a spravedlivé ocenění.

Vdova po Adolfu Švadlenkovi pracovala po válce v laboratoři v Semtíně. O několik let později se znovu provdala, shodou okolností opět za muže jménem Švadlenka. Adolf Švadlenka absolvoval povinnou vojenskou službu a poté opět pracoval v Semtíně.

Ocenění odbojové činnosti

Za svoji práci pro skupinu SILVER A obdržel Adolf Švadlenka st. in memoriam od prezidenta Edvarda Beneše a vlády osvobozené republiky nejvyšší státní vyznamenání: Československý válečný kříž. Jeho jméno je vyryto na pamětní desce budovy ředitelství závodu Synthesia (bývalá Explosia) v Semtíně, můžeme jej nalézt i v Památníku Zámeček v Pardubicích. I rodná obec připravila Adolfu Švadlenkovi důstojnou vzpomínku a odhalila mu pamětní desku. Třicátého června 1946 byla za velké účasti občanů Mikulovic a jejich okolí odhalena v Mikulovicích pamětní deska. V Mikulovicích byla na paměť Adolfa Švadlenky pojmenována ulice. Po Josefu Valčíkovi nese jméno ulice směrem k rybníku, kudy poprvé přišel do Mikulovic.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hana Kučerová)